Hrozba kapitalismu

Nespoutaný růst laissez-faire kapitalismu a rozšíření tržních hodnot do všech oblastí života ohrožuje otevřenou demokratickou společnost. Nejhorším nepřítelem otevřené společnosti už není komunismus, ale čistý kapitalismus.

George-soros1

George Soros

26.10.2013 09:30

Jakou chceme společnost? Často slýcháme:„Ať rozhodne svobodný trh!“ Ale tato odpověď, jíž často argumentují prominentní kapitalistické kruhy, podemílá hodnoty, na kterých je otevřená a demokratická společnost postavena.

Hegel ve Filosofii dějin popsal znepokojivý historický vzorec – rozpady a pády civilizací, způsobené tím, že civilizace vystupňují své základní principy až do absurdity. I když jsem vydělal na finančních trzích jmění, mám nyní obavu, že nespoutaný růst laissez-faire kapitalismu a rozšíření tržních hodnot do všech oblastí života ohrožuje otevřenou demokratickou společnost. Jsem přesvědčen, že nejhorším nepřítelem otevřené společnosti už není komunismus, ale čistý kapitalismus.

Termín „otevřená společnost“ poprvé použil Henri Bergson v knize „Dvojí pramen mravnosti a náboženství“ a později jej proslavil rakouský filosof Karel Popper. V  knize „Otevřená společnost a její nepřátelé“ (1945) Popper ukázal, že totalitní ideologie jako byly komunismus a nacismus sdílejí jeden společný rys: tvrdí, že jsou majiteli nějaké obecné dále nedělitelné pravdy.

Vzhledem k tomu, že taková pravda existuje pouze mimo reálný dosah lidských možností, mají tyto ideologie tendenci společnost k přijetí jejich vize donutit. Popper srovnal tyto ideologie s jinou vizí společnosti, postavenou na předpokladu, že monopol na pravdu nemá nikdo; odlišní lidé mají odlišné pohledy a zájmy a je zapotřebí instituce, které zajistí, že spolu budou žít v míru. Tyto instituce chrání občanská práva a zajišťují svobodu volby a svobodu slova. Popper nazýval tento způsob organizace společnosti „otevřenou společností“. A totalitní ideologie byly jejími nepřáteli.

Kniha „Otevřená společnost a její nepřátelé“ vznikla v průběhu druhé světové války a snažila se vysvětlit, za co a proti čemu bojují Západní demokracie. Jelikož vysvětlení bylo filosofické a vysoce abstraktní, termín „otevřená společnost“ nikdy nevstoupil do širšího povědomí. Nicméně, jeho analýza byla průrazná, a když jsem jí na konci čtyřicátých let poté, co jsem v Maďarsku zakusil život v nacismu i v komunismu, přečetl, silně mě zasáhla.

Ponořil jsem se do Popperovy filosofie hlouběji a nezbylo mi než položit si otázku, čím to je, že nikdo nemá přístup ke konečné pravdě? Odpověď se zdála jasná: žijeme v jednom vesmíru, kterému se snažíme porozumět, ale naše vnímání událostí tyto události, kterých jsme tím účastni, ovlivňuje. Kdyby naše myšlenky patřily do jednoho Universa a jejich předmětná podstata do jiného, pravda by byla dosažitelná a mohli bychom formulovat prohlášení, která by odpovídala nebo neodpovídala faktům a fakta by mohla sloužit jako kriteria pro rozhodnutí, jestli jsou prohlášení pravdivá či nikoliv.

Existuje říše, kde takové podmínky platí: přírodní vědy. Ale v jiných oblastech lidského poznání je vztah mezi prohlášeními a fakty méně striktně oddělen. V sociálních a politických otázkách způsob vnímání účastníků v mnohém determinuje realitu. A v těchto situacích fakta nutně nemusí konstituovat spolehlivá kritéria pro rozhodování o pravdivosti prohlášení. Mezi myšlenkami a událostmi dochází ke vzájemnému ovlivňování – zpětné vazbě, kterou jsem nazval reflexivitou. A využil jsem ji také pro vytvoření teorie dějin.

Ať už je ta teorie platná nebo ne, velmi se mi osvědčila na finančních trzích. Když jsem vydělal víc peněz, než jsem potřeboval, rozhodl jsem se založit nadaci. A uvědomil jsem si, co doopravdy chci. Prošel jsem nacistickou i komunistickou totalitou a došel k rozhodnutí, že nejdůležitější hodnotou je pro mne Otevřená společnost. Tak jsem svou nadaci nazval Open Society Fund a definoval její smysl jako otevírání uzavřené společnosti, oživování otevřených společností a propagaci kritického myšlení. To bylo v roce 1979.

Můj první veliký projekt se odehrával v Jižní Africe, ale nakonec byl neúspěšný. Systém apartheidu byl tak vše prostupující, že ať jsem se pokoušel udělat cokoliv, vždy jsem se ocitl uvnitř systému namísto toho, abych měl možnost na něj nějak působit. Pak jsem se obrátil do Střední Evropy. Tady jsem byl mnohem úspěšnější. V roce 1980 jsem začal podporovat Hnutí Charty 77 v Československu a v roce 1981 Solidaritu v Polsku. Vytvořil jsem oddělené nadace v mé původní zemi, v Maďarsku, v roce 1984, v Číně v roce 1986, v Sovětském svazu v roce 1987 a v Polsku v roce 1988. Mé angažmá se po rozpadu Sovětského systému rozrůstalo. Vytvořil jsem síť nadací, která se rozšířila do více než dvaceti pěti zemí (bez Číny, kde jsme nadace v roce 1989 uzavřeli).

Dokud jsme operovali pod komunistickými režimy, nikdy jsem neměl potřebu vysvětlovat, co znamená „otevřená společnost“, neboť ti, kteří mé nadace využívali, rozuměli tomuto pojmu lépe než já, i když třeba jej jako pojem neznali. Cílem mé nadace v Maďarsku byla například podpora alternativních aktivit. Věděl jsem, že předchozí komunistické dogma bylo falešné už tím, že to bylo dogma, a že kdyby bylo vystaveno srovnání s alternativami, neudrželo by se. Tento postoj vypadal efektivně. Nadace se stala hlavním zdrojem podpory občanské společnosti v Maďarsku, a jak se rozrůstala občanská společnost, komunistický režim postupně mizel.

Po kolapsu komunismu se mise sítě nadací změnila. Vědom si toho, že občanská společnost je rozvinutější, má sofistikovanější podoby organizace společnosti (protože v uzavřené společnosti je na společnost uplatňován pouze jeden princip, zatímco v otevřené společnosti každý občan nemá jen právo, ale i povinnost myslet za sebe), nadace se přeměnily z určitého subverzivního prvku v konstruktivní – což není nic jednoduchého, obzvlášť, když jsou ti, kdo v otevřenou společnost věří, zvyklí provozovat subversní aktivity. Většina mých nadací odvedla dobrou práci, ale na neštěstí nenašly dobrou společnost. Otevřené společnosti ze Západu neměly potřebu přinášet do bývalého Sovětského svazu skutečně otevřenou společnost. Naopak, převažujícím názorem bylo, že máme lidi nechat, aby se o sebe postarali sami. Reakce na konec Studené války byla zcela odlišná než reakce na konec Druhé Světové války. Idea nového Marshallova plánu nemohla být ani vznesena. Když jsem takovou myšlenku nadhodil na konferenci v Potsdamu (tehdy to bylo ještě Východní Německo) na jaře 1989, doslova se mi vysmáli.

Kolaps komunismu vytvořil základní podmínky pro universální otevřenou společnost, ale západní demokracie měly k situaci aktivně přispět. Nové režimy, které vyrůstají v bývalém Sovětském svazu a v Jugoslávii, se otevřené společnosti jen vzdáleně podobají. Západní aliance ztrácí vědomí svého smyslu, neboť po pádu komunistické hrozby není schopna jej jasně definovat. Využila jen málo příležitostí k tomu, aby pomohla těm, kteří se snažili v Bosně nebo kdekoliv jinde obhájit ideu otevřené společnosti. Lidé, kteří žijí v bývalých komunistických zemích a kteří, dokud žili pod represí, po otevřené společnosti toužili, nyní, když komunistický systém kolaboval, věnují všechnu energii pouhému přežití. Pád komunismu byl následován obecnou deziluzí z universálních konceptů a otevřená společnost je universální koncept.

Tyto okolnosti mě donutily celý koncept otevřené společnosti znovu promyslet. Asi pět nebo šest let po pádu Berlínské zdi jsem věnoval téměř všechny své síly transformaci bývalého komunistického světa. Až později jsem obrátil svou pozornost k naší vlastní společnosti. Síť nadací, kterou jsem vytvořil, stále odvádí dobrou práci, ale cítil jsem urgentní potřebu znovu promyslet základní rámec, na kterém je celý koncept postaven. A toto přehodnocení mě přivedlo k závěru, že koncept otevřené společnosti neztratil svůj smysl. Naopak, možná, že by mohl být pro pochopení současné situace velmi nápomocný a poskytnout praktického průvodce pro politické kroky ještě spíš než tomu bylo v době, kdy jej Karl Popper poprvé použil – ale je třeba jej znovu důsledně promyslet a reformulovat. Pokud by měl koncept otevřené společnosti sloužit jako ideál, k němuž směřujeme, nemůže být definován jako pád komunismu. Musí získat pozitivní obsahy.

Nový nepřítel
Popper ukázal, že komunismus a fašismus mají mnoho společného i přesto, že jeden představuje extrémní pravici a druhý levici, protože oba spoléhají na možnost a sílu státu omezit svobodu občanů. Rád bych tento argument trochu rozšířil. Myslím, že otevřená společnost může být ohrožena také z opačného směru – nadměrným individualismem. Příliš mnoho soutěživosti a málo spolupráce mohou zapříčinit netoleranci a nestabilitu.

Pokud v naší společnosti ještě existuje ve společnost nějaká důvěra, je spojena s magii trhu. Doktrína laissez-faire kapitalismu tvrdí, že nejlepší cesta k obecnému blahu vede přes neomezenou možnost hájit své zájmy. Ale pokud se nám nepodaří nějak přijmout fakt, že existují obecné zájmy, které mají přednost před osobními, náš současný systém – který je nicméně považován za otevřenou společnost – je zralý na zhroucení.

Chtěl bych zdůraznit, že začleňuji laissez-faire kapitalismus do stejné kategorie jako komunismus a nacismus. Totalitní ideologie vždy tendují k destrukci otevřené společnosti; laissez-faire politika ji ohrožuje, ale pouze nepřímo. Freidrich Hayek, jeden z apoštolů laissez-faire, byl také vášnivým propagátorem otevřené společnosti. Nicméně, protože komunismus i socialismus byly zdiskreditovány, považuji dnes hrozbu laissez-faire za mnohem vážnější než hrozby tzv. totalitních ideologií. Užíváme si opravdu globální tržní ekonomiku, v níž se zboží, služby, kapitál i lidé celkem svobodně pohybují, ale nejsme schopni vědomě pracovat na tom, abychom hodnoty i instituce otevřené společnosti dále udržovali a pečovali o ně.

Současnou situaci můžeme srovnat se situací na přelomu století. Byl to zlatý věk kapitalismu s převažujícím principem lassez-faire stejně jako nyní. Tato dřívější fáze byla v něčem stabilnější. Existovala imperialistická moc, Anglie, která byla připravena vyslat válečné lodě do vzdálených míst. Jelikož systém přinášel zisky, měla veliký zájem i na jeho udržování. Dnes Spojené státy nechtějí být policistou světa. Pro tehdejší období existoval zlatý standard; dnes se měny pohybují a srážejí jak tektonické desky. Režim volného trhu tak, jak vypadal před sto lety, byl zničen První světovou válkou. Totalitní ideologie převzaly prim a koncem Druhé světové války mezi státy nebyl téměř žádný pohyb kapitálu. To je další důvod, proč současný režim inklinuje ke zhroucení, pokud se nepoučíme ze zkušenosti!

Ačkoliv laissez-faire doktríny s myšlenkou otevřené společnosti přímo nekolidují, což marx-leninská doktrína nebo nacistické ideologie rasové čistoty kolidovaly, mají všechny jednu důležitou věc, která je jim společná: všechny se snaží s odvoláním na vědu obhájit svůj nárok na obecnou pravdu. V případě totalitních doktrín může být tento požadavek lehce odstraněn. Jeden z Popperových argumentů ukazoval, že marxismus není možné kvalifikovat jako vědu. V případě laissez-faire je těžší s tvrzením polemizovat přímo, neboť je založena na ekonomické teorii a ekonomie je nejuznávanější ze všech humanitních věd. Není možné jednoduše vyvrátit tržní ekonomii ekonomií marxistickou. Ale laissez-faire ideologie, alespoň myslím, překrucuje ekonomické pravdy úplně stejně jako marxismus – leninismus. Nejhlubším vědeckým podkladem laissez-faire ideologie je teorie, že volný a konkurenční trh při rovnovážné ceně zajistí nejefektivnější alokaci zdrojů atedy i největší bohatství. Toto je široce přijímáno jako věčná pravda a svým způsobem tomu tak i je. Ekonomická teorie je axiomatický systém: pokud trvají základní předpoklady, budou odpovídat i závěry. Ale když blíže prozkoumáme předpoklady, zjistíme, že neodpovídají reálnému světu.

Jak už jsem řekl, teorie dokonalé konkurence – přirozené vyváženosti nabídky a poptávky – předpokládá dokonalé informace, homogenitu produktu a jeho snadnou dělitelnost a dostatečný počet účastníků na trhu, aby žádný jednotlivý účastník nemohl cenu na trhu ovlivnit. Předpoklad dokonalé informace se ukázal být neudržitelný, tak byl později nahrazen. Nabídka a poptávka byly prohlášeny za nezávisle dané. Tato podmínka byla prezentována jako metodologické opatření spíš než jako předpoklad. Argument zněl, že ekonomické teorie studují vztah mezi nabídkou a poptávkou; takže musí obojí považovat za danost.

Jak jsem ukázal už jinde, podmínka, že poptávka a nabídka jsou nezávisle dané, nemůže být v realitě splněna, při nejmenším ne tak, nakolik jsou na tom zainteresované finanční trhy – a finanční trhy hrají základní roli v alokaci zdrojů. Účastníci finančních trhů touží po budoucím zlevnění, které ale závisí na jejich vlastních rozhodnutích. Změny nabídky a poptávky nemůžeme vnímat jako danost, protože obojí je ovlivněno očekáváními, které se vztahuje k jejich vývoji a tato očekávání ovlivňují i samotný vývoj. U obou účastníků trhu zde tedy dochází k oboustrannému vzájemnému ovlivňování mezi myšlením a situací, kterou promýšlejí – k „reflexivitě“. A to pro obě strany vždy znamená nemožnost mít dokonalé informace o druhé straně (a základní podmínkou otevřené společnosti je být si této nedokonalosti vědom) a neurčitost procesu, ve kterém jsou účastni.

Pokud křivky nabídky a poptávky nejsou nezávisle dané, jak jsou tedy determinované ceny na trhu? Když si blíže prohlédneme chování finančních trhů, zjistíme, že místo aby tendovaly k vyváženosti, ceny neustále kolísají v závislosti na očekáváních kupujících a prodejců. Existují i dlouhá období, kdy se ceny od jakékoliv teoretické vyrovnanosti zcela vzdalují. A i když pak třeba projeví tendenci k návratu, rovnovážný bod není stejný, jaký by byl bez onoho rušivého výkyvu. Ale koncept vyrovnanosti stále udržujeme jako platný. Je celkem jednoduché zjistit proč: bez něj ekonomika není schopna říct, jak jsou ceny determinovány.

Bez této platné teorie vyrovnanosti ovšem ztrácí obhajitelnost také předpoklad, že volný trh vede k optimální alokaci zdrojů. Předpokládaná vědecká teorie, která byla používána jako důvěryhodný podklad, se ukazuje být axiomatickou strukturou, jejíž závěry jsou používány jako předpoklady a nejsou podepřené empirickými důkazy. To už připomíná marxismus, který také tvrdil, že je teorií vědeckou, ale bylo to příliš pohodlné.

Nechci tvrdit, že ekonomické teorie vědomě deformovaly realitu pro politické cíle. Ale ve snaze napodobit úspěch (a získat prestiž) přírodních věd, ekonomické teorie předpokládaly nemožné. Teorie sociálních věd mají ke svému vlastnímu předmětnému materiálu reflexivní vztah. To znamená, že si uvědomují, že mohou průběh událostí ovlivnit způsobem, který u přírodních věd není možný. Heisenbergův známý princip nejistoty říká, že akt pozorovatele může rušivě působit na chování quantových částic, ale je to tím, že pozorování vyvolává nějaký účinek, ne principem nejistoty jako takovým. V sociální sféře mají teorie sílu měnit předmět zkoumání, ke kterému jsou vztaženy. Ekonomické teorie reflexivitu ze svých úvah prostě vyloučily. Ale když to udělaly, deformovaly předmět svého zkoumání a nechaly samy sebe otevřené vykořisťování laissez-faire ideologií.

To, co umožňuje ekonomické teorii proměnit se v ideologii nepřátelskou otevřené společnosti, je předpoklad dokonalého poznání – nejdřív otevřeně prohlášený a pak přestrojený do podoby metodologického opatření. Tržní mechanismus má za sebou mocný argument, ale ne, že trhy jsou dokonalé, ale že ve světě nedokonalého porozumění trhy fungují na mechanismu zpětné vazby s hodnocením výsledků a je možno na nich tyto výsledky sledovat, odhadovat možné důsledky a nápravu vlastních omylů.

Ať v jakékoliv formě, tvrzení o konečném poznání stojí v rozporu s konceptem otevřené společnosti (který je postaven na tom, že naše možnosti rozeznávání vlastní situace jsou omezené). Jelikož toto tvrzení je velmi abstraktní, mám potřebu nabídnout určité příklady, v nichž laissez-faire ideje mohou znamenat pro otevřenou společnost skutečnou hrozbu. Zaměřím se na tři témata: ekonomickou stabilitu, sociální jistoty a mezinárodní vztahy.

Ekonomická stabilita
Ekonomická teorie vytvořila umělý svět, v němž jsou preference účastníků na trhu a možnosti, ze kterých si vybírá, na sobě navzájem nezávislé a ceny tendují k vyrovnanosti, což je zajištěno vyrovnáváním dvou protichůdných sil. Ale na finančních trzích ceny nejsou jen pasivní reflexí nezávisle dané nabídky a poptávky; hrají také aktivní roli ve tvarování těchto preferencí i možností jejich naplnění. Tato reflexivní interakce dělá finanční trhy v základě nestabilními. Laissez-faire ideologie tuto nestabilitu popírá a brání se jakékoliv formě regulací a zásahů vlád na ochranu stability. Přitom historie už jednou ukázala, že finanční trhy se zhroutí a zapříčiní ekonomickou krizi a sociální nepokoje. Zhroucení vedlo k vývoji centrálního bankovnictví a jiných podob regulací. Laissez-faire ideologie rády tvrdí, že krize byly zapříčiněny špatnými regulacemi nikoliv nestabilitou trhů. Jejich argument má určitou platnost, protože pokud naše schopnost porozumění je nedokonalá, regulace budou také nejisté. Ale zároveň je jejich argument neplatný, neboť nevysvětluje, proč byly regulace v první fázi uplatněny. Překračují tuto otázku použitím jiného argumentu a jejich logika je zhruba tato: jelikož regulace jsou nepřesné a tendují k chybám, neregulované trhy jsou dokonalé.

Tento argument stojí na předpokladu konečného poznání: pokud je jedno řešení špatné, musí být správný jeho protiklad. Ale jelikož dokonalé poznání neexistuje, je chybné obojí - volný trh i regulace. Stabilita může být zachována jedině působením nějaké nezávislé síly, která to zachrání. I tak se budou pády objevovat, neboť veřejná politika často chybuje. A když jsou dostatečně vážné, mohou vést ke vzniku totalitních režimů.

Nestabilita se šíří mimo finanční trhy: ovlivňuje totiž hodnoty, které povzbuzují lidi k aktivitě. Ekonomické teorie vnímají ceny jako dané. V době, kdy vznikla tato ekonomická teorie, v době Adama Smithe, Davida Ricarda a Alfreda Marshalla, to byl odpovídající předpoklad, protože lidé měli v podstatě stálé hodnoty. Adam Smith sám kombinoval s ekonomickými teoriemi také morální filosofii. Za individuálními preferencemi, které nacházely své vyjádření v chování na trzích, měli lidé pevnou soustavu morálních principů, které nacházely své uplatnění v  chování mimo tržní mechanismy. Tyto principy, hluboce zakořeněné v tradici, náboženství a v kultuře, nebyly racionální v tom smyslu, že by reprezentovaly nějaké konkrétní vědomé volby mezi možnými alternativami. Ve skutečnosti se proti alternativám často neudržely. Tržní hodnoty sloužily k podkopání tradičních hodnot.

Mezi tržními a jinými, tradičnějšími hodnotami byl vždy rozkol, který vyživoval velmi silné emoce a antagonismy. Když se tržní mechanismy rozšířily, bylo čím dál těžší udržet při životě iluzi, že lidé jednají na základě daných netržních hodnot. Reklama, propagace, dokonce i obaly cílí spíš na vytváření lidských potřeb a manipulaci jejich proměn než, jak tvrdí teorie laissez-faire, že by na ně jen reagovala. Jelikož nemají jistotu o svých hodnotách, lidé spoléhají na peníze jako na něco, co jim systém hodnot zprostředkuje. To, co je dražší, je považováno za lepší. Cena uměleckého díla je daná tím, kolik za něj někdo dá. Lidé jsou považováni za hodné úcty a obdivu, když mají hodně peněz. To, co bývalo prostředkem výměny, si uzurpovalo post základní hodnoty a vztah postulovaný ekonomickou teorií se převrátil. Co bývalo otázkou profesionální, je dnes otázkou obchodní. Kult úspěchu nahradil víru v principy. Společnost ztratila své kotvy.

Sociální darwinismus
Tím, že podávají podmínky nabídky a poptávky jako danost a prohlašují regulace vlády za nejhorší zlo, laissez-faire ideologie v podstatě zrušily redistribuci příjmů a bohatství. Mohu jedině souhlasit s tím, že všechny snahy o redistribuci narušují efektivitu trhu, ale to vůbec neznamená, že by tedy žádné být neměly. Argument laissez-faire je založený na stejném nevysloveném předpokladu dokonalosti jako komunismus. Tvrdí, že přerozdělování zapříčiňuje neefektivitu a deformaci tržního prostředí, ale ty problémy je možné řešit i eliminací distribuce – stejně jako komunismus tvrdil, že zdvojení nesené konkurencí je nehospodárné a tak je třeba mít centrálně plánovanou ekonomiku. Ale dokonalost je nedosažitelná. Bohatství se kumuluje v rukách svých vlastníků, a pokud neexistuje mechanismus přerozdělení, nerovnosti se stanou nežitelné. „Peníze jsou jako hnůj, hlavně se musí rozprostřít.“ Francis Bacon byl ekonom.

Argument laissez-faire proti přerozdělení příjmů doprovází doktrína o přežití silných. Tento argument poněkud komplikuje skutečnost, že bohatství je předáváno dědictvím a druhá generace je stěží stejně silná jako ta předchozí.

V každém případě brát teorii přežití nejsilnějších jako určující princip civilizované společnosti - na tom je něco špatně. Sociální darwinismus je založený na zastaralé teorii vývoje, stejně jako teorie o vyváženosti vyrůstá z Newtonovské fyziky. Vývoj druhů se děje pomocí principu mutace a mutace pracuje mnohem sofistikovanějšími způsoby. Druhy a jejich prostředí jsou interaktivní a každý druh slouží zároveň jako smysluplná součást prostředí ostatních. To je mechanismus zpětné vazby, který je podobný jako reflexivita v dějinách s tím rozdílem, že mechanismus v historii je tažen nikoliv mutací ale chybnými pojetími. Udělal jsem tuto zmínku, protože sociální darwinismus je jedno z chybných pojetí, které dnes řídí lidský život. Hlavně bych chtěl zdůraznit, že spolupráce je pro chod systému stejně důležitá jako soutěž a slogan „přežití silných“ tento fakt deformuje.

Mezinárodní vztahy
Laissez-faire ideologie sdílí některé deformace jiné nepodložené vědy, geopolitiky. Stát nemá žádné principy, pouze zájmy, geopolitické argumenty a tyto zájmy jsou determinovány geografickým umístěním a jinými fundamenty. Tento deterministický postoj je zakořeněn v pojetí věd 19. století a trpí při nejmenším dvěma citelnými defekty, které se s ekonomickými teoriemi laissez-faire zdaleka tak neslučují. Jedním je, že počítá se státem jako s nedělitelnou jednotkou analýzy, stejně jako ekonomika zachází s individualitou. To je velmi nesourodý postup, když stát z ekonomie na jedné straně vyloučíme a zároveň jej stále považujeme za nejvyšší zdroj autority v mezinárodních vztazích. Ale to nechme být. Tento problém má mnohem důležitější aspekt. Co se stane, když se stát rozpadne? Geopolitičtí realisté, zdá se, jsou na tuto možnost naprosto nepřipravení. To je totiž to, co se stalo, když se rozpadl Sovětský svaz nebo Jugoslávie.

Základní chyba geopolitiky je, že nenachází jiný obecný zájem, než zájmy národní.

S odstoupením komunismu, jsoucí stát, ať jakkoliv nedokonalý, může být popsán jako globální otevřená společnost. Není ohrožen z vnějšku, nějakou totalitní ideologií, která chce ovládnout svět. Hrozba přichází zevnitř, od místních tyranů, kteří se snaží s odvoláním na externí konflikty získat nadvládu interní. Může také přijít od demokratických, ale suverénních států, které nadřazují své zájmy nad zájmy obecné. Mezinárodní otevřená společnost může být nejhorším nepřítelem sobě samé.

Studená válka byla extrémně stabilní uspořádání. Dva mocenské bloky reprezentující opoziční koncepty organizace společnosti bojovaly o nadvládu, ale musely respektovat vitální zájmy oponenta, protože každá strana byla ochotná ve válce destruovat tu druhou i sebe sama. To dodalo konfliktu pevnou hranici, kterou nemohl překročit; všechny místní konflikty byly, naopak, pohlceny konfliktem velkým. Tento extrémně stabilní světový řád skončil vnitřní desintegrací jednoho z bloků. A žádný nový světový řád nastolen nebyl. Vstoupili jsme do období nepořádku.

Laissez - faire ideologie nás nepřipravuje na to, abychom s touto eventualitou počítali. Nevidí potřebu světového řádu. Požadavek tohoto řádu by měl vyjít od států a měl by být součástí jejich zájmů. Ale, a to je spojeno s doktrínou o přežití silných, státy jsou postupně čím dál víc zaměřeny na soutěž a nejsou ochotné k jakékoliv oběti pro obecné dobro.

Není nutné dělat nějaké přesné predikce případného krachu globálního obchodu, aby se ukázalo, že laissez-faire ideologie je s konceptem otevřené společnosti nekompatibilní. Stačí si uvědomit chybu svobodného světa, když nepodal pomocnou ruku zemím po pádu komunismu. Systém zlodějského kapitalismu, který se usadil v Rusku, vytváří takovou nerovnost, že se lidé možná raději obrátí k nějakému charismatickému vůdci, který jim slibuje národní obnovu za cenu lidských práv.

Jestli existuje lekce, kterou bychom se měli naučit, je to to, že kolaps represivního režimu nevede automaticky ke vzniku otevřené společnosti. Otevřená společnost není jen absence intervencí vlády a útlaku. Je to komplikovaná sofistikovaná struktura, která vznikne jen s pomocí dobrovolné snahy o její ustavení a udržení. A jelikož je mnohem sofistikovanější než systém, který nahrazuje, rychlá proměna by vyžadovala asistenci zvenčí. Ale kombinace laissez-faire idejí, sociálního darwinismu a geopolitického realismu, která převládá v USA a ve Spojeném království, stála v cestě jakékoliv naději na otevřenou společnost v Rusku. Kdyby vůdci těchto zemí měli jinou vizi světa, mohli založit nadace pro globální otevřenou společnost.

V době kolapsu Sovětského svazu byla možnost obnovit funkci OSN tak, aby odpovídala původnímu záměru. Michail Gorbačov navštívil Spojené Národy v roce 1988 a nastínil vizi dvou velmocí, které spolupracují na tom, aby přinesly světu mír a bezpečí. Tato možnost už od té doby zmizela. OSN jsou jako mírová instituce těžce zdiskreditovány. A Bosna znamená pro OSN to samé jako Habeš pro Ligu Národů v roce 1936.

Naše globální otevřená společnost postrádá instituce a mechanismy, které jsou pro její zachování nutné, ale není politická vůle je vytvořit. Viním převládající postoj, který trvá na tom, že nezatíženost cíle soukromých zájmů přinese eventuální mezinárodní vyvážení. Jsem přesvědčen, že tato teorie je mylná. Věřím, že koncept otevřené společnosti, který potřebuje instituce na svou ochranu, by poskytl lepší vodítko pro další kroky. Když se člověk rozhlédne, nepotřebuje ani tak bujnou fantazii, aby si uvědomil, že globální otevřená společnost, která nyní převažuje, je velmi dočasná.

Slib omylu
Je jednodušší identifikovat nepřítele otevřené společnosti než dát tomuto konceptu pozitivní obsah. Ale bez pozitivního obsahu je otevřená společnost odsouzená k prohře se svými nepřáteli. Musí existovat společný zájem, který drží společnost pohromadě, ale otevřená společnost není komunita v tradičním smyslu toho slova. Je to abstraktní idea, universální koncept. Navíc existuje taková věc, jako je globální komunita; existují obecné zájmy na globální úrovni jako ochrana životního prostředí a prevence války. Ale tyto zájmy mají relativně slabé postavení ve srovnání se zájmy speciálními. Nemají ve světě suverénních států reálné zastoupení. Takové hodnoty jsou zakořeněny v kultuře, v náboženství, v dějinách a v tradici. Když společnost nemá hranice, kde najdeme hodnoty, které sdílí? Myslím, že existuje pouze jeden možný zdroj – koncept otevřené společnosti.

Naplnění této role je koncept otevřené společnosti nutné znovu definovat. Místo dichotomie mezi společností otevřenou a zavřenou, vidím otevřenou společnost jako kompromisní řešení, kde jsou práva jednotlivce zabezpečena, ale kde existují také společně sdílené hodnoty, které drží společnost pohromadě. Tento kompromis ohrožují obě strany. V jednom extrému vedly komunistické a nacionální doktríny k nadvládě státu. V opačném extrému vede laissez-faire kapitalismus k veliké nestabilitě a případnému zhroucení. Jsou ale i jiné varianty. Lee Kuan Yew ze Singapuru navrhuje tzv. asijský model, který kombinuje tržní ekonomiku s represivním státem. V mnoha částech světa je kontrola státu tak úzce spjatá s vytvářením soukromého vlastnictví, že je možné mluvit o zlodějském kapitalismu nebo „gangsterském státě“ jako o nové hrozbě otevřené společnosti.

Vizualizuji otevřenou společnost jako společnost otevřenou vývoji a změně. Začali jsme rozeznávat své vlastní omyly, což je otázka nejen našich mentálních konstruktů, ale také našich institucí. To, co je nedokonalé, může být vylepšeno procesem pokusů a omylů. Otevřená společnost nejen, že tento proces umožňuje, ale měla by o něj pečovat a iniciovat jej tím, že bude trvat na svobodě vyjádření a ochraně opozice. Otevřená společnost nabízí vizi nekonečného vývoje. V tomto směru je podobná vědeckým metodám. Ale věda musí dostát objektivním kritériím – jmenovitě faktům, skrz které bude celý proces posuzován. Naneštěstí v humanistických otázkách fakta neposkytují spolehlivá kritéria pravdy, ale potřebujeme nějaké alespoň standardy, na kterých bychom se shodli a podle kterých bychom mohli tyto pokusy a omyly posuzovat. Všechny kultury a náboženství takové standardy nabízejí a otevřená společnost bez nich nemůže existovat.

Novinkou otevřené společnosti je, že ač většina společností a náboženství považuje své hodnoty za absolutní, otevřená společnost, která je si vědoma mnohosti kultur a náboženství, vnímá své vlastní i sdílené hodnoty jako téma k diskusi a k výběru.
Aby byla debata vůbec možná, musí existovat obecná shoda aspoň v jednom bodě: že otevřená společnost je žádoucí forma organizace společnosti. Lidé musí svobodně myslet a jednat, subjekt musí být limitován obecnými zájmy. Ale hranice těchto limitů musí být determinovány pokusy a omyly.

Deklarace Nezávislosti by mohla posloužit jako dobrý podklad principů otevřené společnosti, ale místo tvrzení, že tyto principy jsou samozřejmé a pravdivé samy o sobě, musí obsahovat, že podléhají naší omylnosti. Mohlo by přiznání nedokonalosti našeho porozumění posloužit ustavení otevřené společnosti jako žádoucího způsobu organizace společnosti? Já věřím, že ano, ač v cestě stojí mnoho překážek. Víru v naši vlastní omylnost bychom měli vypracovat na úroveň, na niž obvykle postulujeme absolutní pravdu. Ale jestliže konečná a jediná pravda není dosažitelná, jak můžeme postavit za absolutní pravdu svou omylnost?

Tento paradox je možné vyřešit. První tvrzení, že naše poznání je nedokonalé, souvisí s tvrzením druhým: že první tvrzení musíme přijmout jako článek víry. Potřeba článků víry přímo vyrůstá z faktu, že naše poznání je nedokonalé. Kdybychom dosáhli absolutního vědění, nebude zapotřebí žádné víry. Ale přijetí tohoto způsobu racionality vyžaduje zásadní změnu role, jakou jsme přiřkli víře.

Historicky víra sloužila jako ospravedlnění zákonů správy. Omylnost ale přináší jiný postoj. Víry by měly sloužit k tomu, aby dávaly tvar našemu životu, ne k tomu, abychom byli poslušni jednou daného systému zákonů. Když pochopíme, že naše víry jsou vyjádřením naší volby nikoliv vzdálené absolutní pravdy, budeme náchylnější tolerovat víry jiné a svou vlastní revidovat podle svých zkušeností. Ale to není způsob, jakým většina lidí zachází se svou vírou. Lidé mají tendenci svou víru identifikovat s absolutní pravdou. A tato identifikace často slouží i jejich osobnímu pocitu identity. A když je zkušenost, kterou udělají se životem v otevřené společnosti, donutí, aby se svého požadavku na absolutní pravdu vzdali, pociťují to jako ztrátu.

Představa, že jsme v nějaké podobě vtělení absolutní pravdy, je zakořeněna hluboko v našem myšlení. Jsme sice obdařeni schopností kritiky, ale jsme neoddělitelně připoutáni k sobě samým. Možná jsme objevili pravdu a morálku, ale, a to především, máme tendenci prosazovat své zájmy a sebe samé. Proto jestli existují takové věci, jako je pravda a spravedlnost – a máme tendenci věřit, že ano – pak chceme být jejich vlastníky. Pravdu očekáváme od náboženství a od vědy. Víra v naši omylnost se jeví jako ubohá náhražka. Je to vysoce sofistikovaný koncept, s kterým se pracuje mnohem náročněji než s primitivnějšími vírami, jako je má země (má firma, má rodina), správností či nesprávností.

Pokud je myšlenka naší omylnosti tak náročná, co pro ni může hovořit? Nejsilnější argument v její prospěch je možno najít ve výsledcích, které přináší. Otevřené společnosti mají tendenci k prosperitě, inovativnosti, poskytují větší stimuly než společnosti uzavřené. Ale když se zasazujeme o přijetí nějaké víry, argumentace úspěchem je nebezpečná, protože jestli platí má teorie o reflexivitě, úspěch zdaleka není identický s pravdou. V přírodních vědách jsou teorie správné (v tom smyslu, že předpoklady a vysvětlení, které produkují, korespondují s fakty), když fungují (ve smyslu, že předpoklady a vysvětlení, které produkují, jsou užitečné). Ale v sociální sféře díky reflexivní zpětné vazbě mezi myšlením a realitou to, co je efektivní, není nutně identické s pravdou. Jak jsem ukázal už dříve, kult úspěchu se může stát v otevřené společnosti zdrojem nestability, protože může podkopat náš smysl pro to, co je správné a co nikoliv. A to je něco, k čemu dnes ve společnosti dochází. Náš smysl pro správnost a nesprávnost je ohrožený naším zaměřením na úspěch měřený penězi. A všechno ostatní jde s tím.

Pokud je úspěch jediným kritériem, otevřená společnost se ztratí pod náporem totalitních ideologií – jak se tomu děje v mnoha jednotlivých případech. Je mnohem jednodušší se drát za svůj zájem, než procházet celé to složité žvanění a abstraktní přemítání o omylnosti, aby člověk došel ke konceptu otevřené společnosti.

Koncept otevřené společnosti musí být pevněji zakotven. Vytvoření otevřené společnosti je závazek, neboť je to způsob organizace společnosti, která odpovídá pravdě. Ale je těžké tento závazek přijmout.

Věřím v otevřenou společnost, protože nám umožňuje vyvíjet náš potenciál lépe než sociální systém, který tvrdí, že vlastní absolutní pravdu. Tím, že přijmeme nedosažitelnost pravdy, vytvoříme lepší předpoklady pro svobodu a prosperitu, než když ji odmítneme. Ale mám problém: jsem rozhodnut podporovat závazek nedosažitelné pravdy, abych podpořil otevřenou společnost, ale nejsem si jistý, že tuto vizi se mnou sdílí i ostatní lidé. Vzhledem k reflexivitě mezi myšlením a realitou, pravda není pro úspěch nepostradatelná. Určitých specifických cílů je možné dosáhnout i tím, že pravdu pozměníme nebo popřeme, a lidi se mnohdy víc zajímají o dosažení těchto specifických cílů než o dosažení pravdy. Pouze na nejvyšší rovině abstrakce, když přemýšlíme o smyslu života, získá pravda vůdčí postavení. A i tam může být klam lákavější než pravda, protože život znamená také smrt a tu je těžké přijmout. Asi je opravdu možné argumentovat tím, že otevřená společnost je tou nejlepší formou organizace společného života a způsob, jak žít co nejlépe, kdežto uzavřená společnost je na nejlepší cestě k přijetí smrti. A v konečné analýze je víra v otevřenou společnost otázka volby nikoliv nutnosti.

Ale to ještě není vše. I kdyby byl koncept otevřené společnosti přijat všemi, nestačí to, abychom měli jistotu, že svoboda a prosperita budou trvat. Otevřená společnost představuje pouze rámec, v němž mohou být diskutovány a srovnávány různé názory na sociální soužití a politické problémy; neposkytuje žádný názor. Kdyby to dělala, nebyla by to otevřená společnost. To znamená, že v otevřené společnosti si lidé musí být vědomi nejen svého názoru, ale i odlišnosti názorů jiných ve srovnání se svými. Pouze v uzavřené společnosti může koncept otevřené společnosti poskytovat podklady pro politické akce; v otevřené společnosti nestačí být demokrat; člověk musí být liberální demokrat nebo sociální demokrat nebo křesťanský demokrat nebo jiný druh demokrata. Sdílená víra je pro otevřenou společnost nutná, ale zdaleka to není splnění podmínek svobody a prosperity a všeho dobrého, co otevřená společnost přináší.

Můžeme se na to podívat i tak, že otevřená společnost je nikdy nekončící zásobárna problémů. To je třeba očekávat. Nakonec otevřená společnost stojí na vědomí naší omylnosti. Je nutné pochopit, že ideál otevřené společnosti je nedosažitelný. Mít na něj návod by bylo proti smyslu celé věci. Ale to neznamená, že bychom o ni neměli usilovat. Ve vědě je absolutní pravda také nedosažitelná. A jaký vývoj jsme na cestě za ní ušli. Podobně se i otevřená společnost může orientovat na větší nebo menší oblasti.

Odvodit politickou nebo sociální agendu od filosofického, epistemologického argumentu se zdá být trochu beznadějný počin. Ale může se to stát. Existuje historický precedent. Osvícenství bylo oslavou moci rozumu, inspirovalo Deklaraci Nezávislosti i Listiny o Právech. Víra v rozum dosáhla po Francouzské revoluci extrémní podoby s nehezkými vedlejšími účinky; nicméně byl to počátek modernity. Máme s Věkem Rozumu již 200letou zkušenost a jako rozumní lidé si musíme přiznat, že rozum má jasně vymezené hranice. A přichází čas, kdy bychom měli vyvinout konceptuální rámec postavený na naší omylnosti. Kde rozum neuspěl, může uspět omylnost.


Přeložila Markéta Hrbková. Vychází s laskavým svolením The Atlantic.

A co si myslíte vy? Diskuse (10 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Bohumil Trávníček - Brno

je ten citát Bacona správně? Sobota, 26.Října 2013, 15:45:20

" „Peníze jsou jako bláto, hlavně se nesmí moc rozšířit.“ Francis Bacon byl ekonom."

Znám tu citaci jinak: "Peníze jsou jako hnůj, užitečné jsou tehdy když jsou rozprostřené" (tedy nikoliv na hromadě, tj. ne soustředěné u 1% obyvatel)

Jak je to tedy správně?

Marketa_-_balkon

Markéta Hrbková - Bidlová - učitelka překladatelka

Dobrý den, Sobota, 26.Října 2013, 23:28:35

On tam má "muck", což může být obojí a má to tam spíš jako parafrázi, takže asi budete mít pravdu. (Po pravdě řečeno jsem si ani nebyla úplně jistá, jestli ten Bacon patřil k tomu, usoudila jsem, samozřejmě , že ano).To mě mrzí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 27.Října 2013, 10:11:9

Jestli ona není chyba už v tom samotném základním novověkém předpokladu, že „lidé se rodí svobodní“. Oni se totiž rodí závislí. Závislí na společnosti, ať už je jakákoliv. A k jejich osvobození nedojde tím, že se společnost zruší. Naopak, toto zrušení vede jedině k chaosu.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Francis Bacon: Eseje, Odeon, Praha 1985, přel.Alois Bejblík podle Essays, Dent, London 1983 Neděle, 27.Října 2013, 10:42:35

str.46-54 O vzpourách a nepokojích
"... Nade vše je však třeba uplatnit správnou politiku v tom, aby se peníze a jmění nehromadily v rukou několika málo lidí. Jinak by stát sice mohl mít bohaté zázemí, přesto však by hynul hlady. Peníze jsou jako hnůj: není-li rozházen po polích, není na nic. Toho lze dosíci zejména tak, že se potlačí nebo alespoň v přísných mezích drží nenasytná lichva, prosazování monopolů, zřizování rozlehlých pastvin a podobně...."

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

To je úžasné, co tu George Soros píše vlastně sám proti sobě, Neděle, 27.Října 2013, 11:24:7

protože on je ten z mála, kteří nahromadili obrovské bohatství. Na druhé straně zřejmě patří mezi ony šťastné, kteří nepodlehli chamtivosti natolik, aby si nakonec neuvědomili, že prožít dobrý život spočívá v něčem jiném, a tak začal Soros to svoje bohatství "rozprostírat jako hnůj" - zakládat nadace.

Tedy podle mého soudu je to především apologetika proti volnému trhu "bez přívlastků" (volný překlad francouzského laissez-faire používaného v eseji psané anglicky).
Domnívám se, že je tu trochu obecnějšími slovy popsáno, čím se zaobírali Vladimíra Dvořáková či Milan Znoj na DR, když tu psali o systémové korupci, jako o "nakupování" zákonů, které ničí samotnou podstatu demokracie. Nakupuje se to, co se nesmí nakupovat. Jde o paradoxní sebereflexivnost, která překračuje hranice možného a tím destruuje podstatu systému a tou je nespoplatitelnost hledání správných zákonů neboli jejich hledání veřejnou diskusí neboli demokracie. Sama jsem se to tady na DR pokusila rozebrat teoreticky o co tu jde - upozornit na obecnou matematickou teorii Kurta Gödela, která to popisuje, ale ekonomové tenhle základní vhled do podstatyí ekonomických jevů pokud vím ignorují.

Markétě Hrbkové patří velký dík, že Sorosův text čtenářům DR zpřístupnila, i když by se možná o detailech překladu dalo ještě drobně polemizovat.

Bohumil Trávníček - Brno

Paní Švandová, Neděle, 27.Října 2013, 12:10:58

díky moc, že jste tu myšlenku Bacona dohledala.

Myslím, že přesně toto chtěl i Soros zdůraznit a proto na konci napsal, že Bacon byl vlastně (dobrý) ekonom - protože pochopil podstatu (ne)fungování peněz v ekonomice.

Ostatně dnešní neoliberální svět je ukázkou toho kam jsme se nerespektováním této základní poučky (o hnoji :-)) dostali. Peníze jsou vysáté z reálné ekonomiky a jako ten neužitečný hnůj leží na jedné hromadě (kde se s nimi vytváří umělé bubliny pyramidových her) zatímco pole (ekonomika) se bez "hnoje" stává neúrodnou.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Neděle, 27.Října 2013, 14:19:56

Souhlas, pane Trávníčku. Kdo se nepoučí z chyb našich předků a kašle na vzdělání, je nucen pořád dokola opakovat stejné chyby jen v trochu jiném kabátě.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Neděle, 20.Dubna 2014, 12:16:21


Přerozdělování jistě.

Trh zesiluje existující rozdíly ...
... ale jako mechanismus vede prostě neosobně určitým směrem (mám-li obrovský podíl na určitém trhu, vtisknu svoje individuální rozhodnutí poměrům - ale to jsem udělal já - nikoli ten mechanismus samotný - ten je neosobní)

Stejně tak je, myslím, žádoucí, aby i přerozdělování probíhalo na základě určitého mechanismu, vedoucího směrem jiným než trh a kompenzujícím působení trhu ...

... a nikoli na základě jednotlivého rozhodování ...

Vážení diskutující, nic ve zlém,ale Úterý, 22.Dubna 2014, 00:59:27

ale Vaše diskuse jen tak lehce klouže po povrchu zajímavého Sorosova článku.Ten si zaslouží hlubší rozbor, který především nepodlehne jeho ideologické manipulaci, kterou si autor možná ani neuvědomuje – jen ji chce věřit.
Především je nesmysl základní teze o mnohosti pravd a lidské nemožnosti poznat nějakou hlubší, protože poznávající subjekt tuto realitu zároveň přeměňuje podle svého zájmu. To je dnes oblíbená teze nejen jasných buržoasních ideologů, ale třeba i pragmatiků ve vedení KSČM, kteří chtějí být s každým zadobře a nechce se jim za něco bojovat U takového sloupu kapitalismu, jakým je Soros, je pochopitelné, že nemůže připustit poznatelnost světa a tedy i svého systému, žer od toho rovnou lidí odrazuje a vybízí je k nanicovaté smířlivosti (je příznačné, že tato varianta buržoasní ideologie si už netroufá jasně potlačovat sobě nepohodlnou pravdu). Proč by mělo vadit to, že při poznání svět zároveň měníme? Proč bychom nutně nemohli odrážet realitu kolem i svou vlastní přetvářecí činnost adekvátně? Musí každý zájem být zaslepující? Nemůže být zájem v souladu se zákonitostmi probíhajícími v objektivní realitě a nemůže naše poznávací a přetvářecí činnost zesilovat působení těchto zákonitostí? Proč by musel ten, kdo je stoupencem poznatelnosti a měřitelnosti pravdy – tedy adekvátního odrazu reality – být totalitář nepřátelský rozvoji společnosti a člověka? Neškodí bezzubý pragmatik víc? Kdo ví alespoň něco o marxistickém pojetí pravdy a poznání, tomu už je jasné, kam směřuji a kam niky nemůže dojít sloup kapitalismu. Na to je příliš totožný se svou základní sociální rolí – zhodnocovat kapitál a vykořisťovat, i kdyby byl k svému systému sebekritičtější –což Soros je. To by musel přijmout materialistickou koncepci dějin, jednotu světa v jeho hmotnosti, která nás propojuje s realitou mimo nás a umožňuje poznat i naše vnitřní pochody a myšlení a měnit je. Hlavně by však musel pochopit třídní strukturaci společnosti a fakt, že na rozdíl od minulých tříd může existovat třída, která sebe nemůže osvobodit jinak, než když zároveň osvobodí celou společnost, co nejvíce pomůže objektivně se prosazujícím zákonitostem objektivní reality a přitom zruší sama sebe jako třídu. Nechme teď stranou debatu o tom, kdo je touto třídou dnes a zda je už schopen své poslání splnit – jak asi víte, já sázím na modernizovanou podobu dělnické třídy – tzv. kognitariát, který si můžete představit např. v podobě námezdně zaměstnaného a nevlastnícího vědce v kapitalistické „továrně na vědecké poznatky“, jehož nadhodnotu shrabuje kapitalista stejně tak, jako shraboval nadhodnotu klasického dělníka u pásu. jenomže je mnohem větší.
Ale teď nechme nutné kapitalistické limity pana Sorose, který projevuje značnou schopnost je překračovat např. tím, že vidí, že kapitalismus má jako hlavního nepřítele sám sebe. Pro neznalé připomínám, že tohle je už v Manifestu komunistické strany Marxe a Engelse z r.1848. jsem přesvědčen, že kapitalismus má ještě před sebou jedno období před zánikem, kdy může dočasně nalézt cestu k odvrácení klesající míry zisku (ne masy, ta roste obrovsky) tím, že se zaměří na lidský, a to kvalifikovaný faktor a vědu a bude z lidí ždímat nadhodnotu novými metodami. Netrpělivě čekám, kdy z toho dnešního zmatku začne někdo ukazovat cestu tak, jako kdysi Bismarck, Keynes, Roosevelt apod., ale čekám marně – neexistenci kapitalistické reprezentace, která by přihlížela k svým celotřídním a dlouhodobým zájmům a nervala se v různých klikách o ubývající kořist, jako to dnes probíhá kolem Ukrajiny, je vidět velmi názorně. U Sorose jsou určité záblesky, ale málo. Dokázal zřejmě pochopit škodlivost toho, že bezohledné lupičství neoliberálního systému odbourává sociální jistoty a vrací zpět do hry zastaralé vykořis´tovatelské metody 19. století, včetně dlouhé pracovní doby. Je s to pochopit totalitarismus neoliberální ideologie a politiky, její spjatost a národním, tj.odumírajícím státem, neúčinnost her v podobě formálně demokratických mechanismů, které lidi dost dlouho blbly a paralyzovaly jejich kritičnost k systému. Vidí zřejmě možnost reorganizovat roli státu – zejména jeho pozvednutím na nadnárodní úroveň. Nejsem si jist, zda jeho formulace obsahují určité tíhnutí k regulaci tržních mechanismů. Ale nic víc jsem tam neobjevil. Řečí o otevřené společnosti jsou už otřepané a zastaralé a nemají nic společného s realitou bezohledné nadvlády nadnárodního kapitálu v celosvětovém rámci a různých zkorumpovaných a korumpujících klik ovládajících navíc média, trapného politického divadélka, ignorování základních právních norem, bez kterých nelze udržet společnost v jednom celku, obrovské nerovnosti a faktické bezprávnosti neprivilegovaných občanů atd.To by se i Popper možná divil a ledacos korigoval.Obzvláště humorné je, že Soros vlastně kritizuje vládu USA, že nechce hrát roli mezinárodního četníka – to už hraničí se stařeckou senilitou. Takže vážení – i tento jeden z nejchytřejších kapitalistů mne zklamal, což vypovídá hodně o šancích kapitalismu jako takového, ale taky možná o tom, že se kdykoli můžeme v podobě ničivé války stát jeho obětí a zmizet i s planetou z dějin.

Bohumil Sláma - Brno

Rád bych připomněl, Úterý, 22.Dubna 2014, 12:51:44

že Popper krátce před smrtí označil Masarykovo Československo za "nejotevřenější společnost, jaká kdy v Evropě spatřila světlo světa". Masaryka samého zřejmě dobře znal; říkal cosi velmi podobného, ale stejně jako Havel pouze svými slovy. Rozmělňováním pravdy nahrál postmodernismu - té chyby by se Masaryk nikdy nedopustil, neboť měl v noetice a dialektice daleko jasněji.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.