V neoliberálním diskursu je nejlepší, aby veřejné služby zajišťovaly privátní společnosti. Tento koncept ovšem nikdy nefungoval, nefunguje a fungovat nemůže. Úkolem soukromých firem je zajišťovat zisk pro majitele, nikoli přispívat ke společnému blahu. Ideologové neoliberalismu se nám čtyřicet let snaží namluvit, že dobro pro firmy, je dobrem pro společnost. Tento předpoklad není ovšem podložen ničím kromě nezlomné víry jeho tvůrců. Předpoklad výhodnosti privátního vlastnictví je v případě veřejných služeb naprosto mylný. Je to hra s negativním součtem. Když někdo na veřejné službě vydělává, ztrácí všichni...
V roce 1968 napsal významný ekolog Garrett Hardin známý esej Tragedy of Commons – Tragédie obecní pastviny. Ve své práci naznačuje, že neodpovědné zacházení jednotlivců s obecní pastvinou, která je jakýmsi společným vlastnictvím – vlastně nikomu nenáleží, nakonec vede k její destrukci. Právě na toto zamyšlení, které ani Hardin nezamýšlel jako nějakou hlubokou studii, se odvolávají ti, kteří tvrdí, že společenství – obecní, státní – není schopno postarat se efektivně o společné vlastnictví. Proto je lepší jej zprivatizovat,a tím o majetek bude lépe postaráno k obecné spokojenosti.
Naproti tomu Elinor Ostrom první nositelka tzv. Nobelovy ceny za Ekonomii (ve skutečnosti Ceny Švédské národní banky) ukazuje na výhody komunitní spolupráce. Na několika příkladech které popsala ukazuje, jak jsou komunity schopné si svépomocně nalézt nástroje řízení i technologické postupy k tomu, aby společně dokázali využívat přírodní zdroje ke společnému prospěchu a zároveň zabránili ničení životního prostředí.
Ostrom a výzkumný tým indianské university správně poukazují na to, že zdroje jako nerostné suroviny, voda, vzduch, příroda, nejsou vlastně vnímány jako společné vlastnictví. Můžeme je nazvat obecným majetkem (Common-pool resources, Quasikollektivgut).
Proto privátní vlastnictví a většinou i institucionální vlastnictví funguje při zacházení s tímto obecným majetkem spíše destruktivně, jak vidíme na příkladu privatizace nerostného bohatství, vodních zdrojů a dalšího přírodního bohatství. Privátní i institucionální vlastníci (banky, důchodové fondy, státní společnosti apod.) prostě tendují k tomu, aby přírodní bohatství maximálně vytěžily a to bez ohledů na poškození obecného majetku – tedy životního prostředí, kulturního dědictví – nebo dokonce i lidských životů. U nás je příkladem uranové a uhelné dolování v Podkrušnoří prováděné stejně bezohledně státními i privátními firmami; využívání vodních zdrojů v Kyselce a v Bílině, nebo ještě otřesnější příklady jako těžba uranu v indiánských teritoriích v USA či Nigeru, těžba ropy v Nigérii atd.
Podíváme-li se na výsledky privatizace veřejných služeb, vidíme žalostný výsledek. V Čechách se po privatizaci vodovodní sítě ocitly bez pitné vody celé regiony (například Vilémov) a musel nakonec vypomoci stát. V chudších zemích je situace ještě mnohem horší. Státy, které byly pod tlakem bank a mezinárodních finančních institucí – ve prospěch nadnárodních koncernů - donuceny privatizovat své veřejné služby, dnes zažívají jejich úpadek a zhoršující se dostupnost. Ta zůstává zajištěna ve velmi dobré kvalitě vlastně jen pro nejbohatší části společnosti.
Příkladem neúspěchu privátního sektoru v naplňování veřejné služby je elektrifikace venkovských oblastí. Zatímco střední a západní Evropa byly elektrifikovány již na počátku padesátých let, USA dokázaly svůj venkov elektrifikovat až v sedmdesátých letech. A i to jen „díky“ Velké hospodářské krizi. Do třicátých let totiž bránily velké energetické společnosti svým lobbingem tomu, aby stát do elektrifikace intervenoval. A tak zatímco poválečné Československo, které přebíralo ze 2 % elektrifikované Slovensko, mělo ve třicátých letech již 70 % elektrifikovaného venkova (samotné Čechy 90 %), Venkov USA byl elektrifikován z pouhých pěti procent!
Krize dala do rukou F.D. Roosevelta mocný nástroj k potření vlivu energetických oligopolů a umožnila nastartovat mohutný státní elektrifikační program doprovázený podporou družstevních akcí. Evropský náskok se ale dostihnout nepodařilo a to i přes zpoždění a obrovské škody na infrastruktuře během druhé světové války. Elektrifikace Aljašky pak probíhá takřka jen na družstevním principu.
Otázkou zůstává, v čem spočíval úspěch rozvoje veřejných služeb v Evropě. Odpověď je jednodušší, než by se zdálo. Evropa spoléhala na synergii občanských aktivit, družstevnictví a státní podpory a regulace. V Československu byl ve dvacátých letech přijat zákon o „všeužitečnosti“. Firma, která chtěla podnikat v energetice, musela pro určité území získat tuto všeužitečnou licenci. Díky tomu mohla ve svěřeném teritoriu podnikat, ale musela připojit každého, kdo o to požádal.
Na venkov se samozřejmě ani v ČSR nikdo nehrnul, stejně jako v USA. Vznikala zde ovšem svépomocná družstva, která elektrifikaci zajišťovala. Jedním z nejúspěšnějších bylo družstvo v Dražicích, které na vrcholu svého rozmachu elektrifikovalo téměř dvacet tisíc domácností, které byly zároveň členy družstva. Dražické družstvo mělo ovšem taky své zemědělské, strojní a výrobní aktivity a patřilo mezi nejsilnější družstva v Evropě.
Podobná situace je ovšem ve zdravotnictví a školství, při zajištění důchodů a bezpečnosti. Všude tam, kde se do těchto aktivit zapojil rozhodující mírou privátní sektor, znatelně se zhoršila dostupnost a narostly ceny. I když výdaje na zdravotnictví v USA tvoří světový rekord, v obecné péči o zdraví populace je předstihují i některé středně příjmové ekonomiky.
Zdravotnictví v CK monarchii a posléze i v Československu vznikalo jako všeobecné, státní a bezplatné, se zdravotní pojišťovnou pod správou klientů. Své služby – například prodlužování placené nemocenské dovolené – ještě rozšiřovalo i v době, kdy tu řádila pandemie Španělské chřipky a TBC. Kdyby se dnešní zdravotnictví dostalo pod podobný tlak, v první fázi by bylo rozkradeno korupčníky, jak jsme viděli v případě tzv. Ptačí chřipka a následně by rychle zkolabovalo. Privátní zdravotní služby nejsou vůbec schopny na pandemie efektivně reagovat, protože z hlediska profitu je pro ně naprosto neefektivní udržovat kapacity, které řeší výjimečné situace. O tom nakonec mluvil i velký zastánce trhu a prodeje lidských orgánů Prof Pavel Pafko, když si stěžoval na to, privátní nemocnice přesouvají obtížné zákroky na státní instituce...
Příklady elektrifikace a vodohospodářství, zdravotnictví jasně ukazují, že lidová akce, státní podpora a regulace privátního sektoru jsou pro rozvoj a zajištění veřejných služeb klíčovými.
Jak ovšem dosáhnout zásadního zlepšení v oblasti zajištění a rozvoje veřejných služeb?
Nejprve je nutné přijmout strategické postupy a zákony na návrat infrastruktury veřejných služeb pod veřejnou kontrolu. Současně s tím je nezbytné připravit občansky kontrolovanou polycentrickou regionální správu veřejných služeb. Na konkrétní postupy se podíváme příště.
Deprivatizace společnosti
Úkolem veřejných služeb není generovat zisky pro soukromé či institucionální vlastníky. Veřejné služby mají být v rukou veřejnosti, pod veřejnou kontrolou a mají zajišťovat veřejné blaho.
- Vytisknout článek
- Sdílet
- Velikost textu + -
