Jízdárna ve Světcích, záděra z jiné doby
Jan ŠíchaU windischgrätzské jízdárny ve Světcích člověka nutně napadají otázky nad souvislostmi architektury a životního způsobu a sociálně-politické organizaci doby, v níž vznikala.
Mám rád místa, kde je vidět, co si někdo myslel o sobě a o světě. Místa si čtu, z pozice šťastného bezdomovce, jak říkal Jiří Gruša. Když je člověk šťastným bezdomovcem, vlastní spousty míst, která jsou mu rozprostřenými dílčími domovy. Většina mých míst leží v českém pohraničí, postavili je čeští Němci, kteří se kulturou opouzdřovali v podmínkách, kde se těžko žilo.
Jízdárna ve Světcích u Tachova, se zbytky kláštera a nedostavěným zámkem patří k místům, která jsou dobrá ke čtení. V mé mentální mapě jízdárna patří k pozoruhodným zbytečnostem vypovídajícím o reprezentaci jednoho nafoukaného zpátečníka.
Stavebník jízdárny Alfred Windischgrätz (1787-1862) byl zpátečníkem velmi reprezentativním. Za člověka považoval feudály od barona výše. Jako voják opakovaně zachraňoval Rakousko, v roce 1848 zatlačoval revolucionáře v Praze, Vídni i Budapešti.
Jízdárna ve Světcích je druhá největší v Evropě. Šedesát metrů dlouhá, padesát dva metrů široká, strop ve výšce šestadvaceti metrů. Zámek, který rod stavěl nad jízdárnou, zůstal nedostavěný a dnes je příjemnou ruinou, ze které rostou stromky.
Pseudorománské tvarosloví je inspirováno v minulosti, kdy šlechta byla nezpochybňovaná, konstrukční prvky pocházejí z tehdy bující průmyslové éry. A celek stavěli pro koně, v době, kdy se už jezdilo vlakem. Je to pomník životního stylu, který ve své době byl už neudržitelný, dnes národní kulturní památka; slovo národní je u podobných objektů zvláště vtipné. V osmdesátých letech jízdárna unikla demolici, oprava po revoluci stála 63 milionů.
A teď si tam tak pěkně trčí, nedávno v ní byla barokní opera v rámci Plzně hlavního města evropské kultury. Dvakrát plno, autobusy z nedalekého Německa, místní honorace v hojném počtu. Vozím k jízdárně lidi, aby se podívali, jak tam trčí. Do ruin zámku je vstup zakázán, vstupujeme opatrně.
dnes národní kulturní památka, slovo národní je u podobných objektů zvláště vtipné. Foto panoramio.com
Povídáme si o českém zvyku okukovat zámky držené ve stavu, v němž hraběnčina postel vypadá ještě teplá. Komentujeme společně zvláštní český zvyk okukovat interiéry někdejší zrušené třídy. „Tak takto tady žili, a teď je to naše.“ Díváme se do jejich zrcadla a průvodkyně povídá, že se nám splní do roka a do dne přání.
Státní zámek je v českých zemích pozoruhodným pozůstatkem éry vyvlastňování. Na zámcích se zamrazil čas, některé jsou jako při odchodu majitelů po roce 1945, ostatní se tak alespoň pokoušejí tvářit.
Hlavní vyprávění z doby kolektivní už u zámků nefunguje. Znělo by: „Majitelé vykořisťovali lid a ve válce zradili národ. Byli po právu vyvlastněni a lid se tu teď může volně procházet ve filcových papučích, protože je na svém.“ Papuče zůstaly, zvyk nahlížet také. Část původních majitelů pořád klepe na knihy se zákony a tvrdí, že byli okradeni protiprávně.
Jízdárna ve Světcích je někde na okraji zámeckých příběhů. Může sloužit k dekonstrukci jistoty. Svět, ve kterém žijeme, nám připadá přehledný. Dokud nenarazíme na něco, co z přehlednosti trčí.
A jízdárna trčí a trčí, může bourat i další pocity jistot. Co to bylo za lidi, kteří si takový dům objednali? Co to bylo za lidi, kteří dům realizovali? Jak se v té době žilo těm, kdo táhli průmyslovou éru? Jak zapojit takovou stavbu, národní kulturní památku, do našeho společenského provozu?
A co jsme zač my, podle toho, co stavíme, jak se pohybujeme? Optika šťastného bezdomovce umožňuje nehledat místa, která člověku splní předem danou představu o harmonickém prostředí, komunitním životě, kráse a podobně. Hledám, kde to drhne, a pak se ptám proč. Budova jízdárny, co ji stavěl modrokrevný nadutec, drhne dobře, ruší jistoty, otevírá souvislosti. Dobrý barák pro šťastné bezdomovce.
