Deník Referendum Svět

To místo má několik zásadních plus. Je to jakási výkladní skříň Bavorska. Těžko ten kousek země k něčemu v Čechách připodobnit, ale kdyby to tu obsadili Češi, nazvali by to zcela jistě Českým rájem. Bavoři jsou tu tak nějak bavorštější, alpské louky tu voní o hodně víc, než jinde a hory jsou tu tak akorát vysoké a protkané stezkami, které vám umožňují za den obejít několik almů i horských chat najednou.

Jedna z chat má roztomilou zvláštnost, vede skrze ni totiž hranice mezi Rakouskem a Německem, a když ještě nebylo euro, v německé polovině hospody se platilo německou markou, v té druhé pak rakouským šilinkem. Mám tuhle chatu rád i proto, že ji mám spojenou s osobní příhodou, kdy jsem se sám vydal na poměrně náročný vysokohorský výšlap. Nechal jsem si cestu podrobně popsat zkušeným hoteliérem, mimochodem rodákem z Brna, který sem emigroval v devětaosmdesátém, protože jak on sám říká „ještě jsem to chtěl stihnout, než to padne“, a který dodnes mluví nádhernou brněnštinou.

Bohužel, jeho „tam je jenom pár žebříčků, brnkačka, hop, hop a seš dole“ se změnilo v můj panický pohled z vrcholu do hloubky skoro hladké, několikasetmetrové skály, která byla sem tam zajištěna vlajícím železným drátem a pár skobami. Naštěstí se po chvíli objevil postarší pán, který se usmál, zajistil mne a cestu k téhle chatě jsme spolu zvládli. Dole ho přivítali jako štamgasta a než jsem mu stačil objednat, zmizel. Dodnes si ze mne přátelé utahují, že jsem měl štěstí a narazil na zdejšího skřítka, který se z kamzíka mění na člověka.

Berchtesgadensko je jakási výkladní skříň Bavorska. Kdyby to tu obsadili Češi, nazvali by to zcela jistě Českým rájem. Foto travelinas.net

Pokud se vůbec o Bavořích dá napsat, že jsou roztomilí, pak jsou to určitě Bavoři zdejší. Se železnou pravidelností vás, třebaže přilepeného strachy na skále, pozdraví řízným „Grüss Gott!“ a máte-li zrovna cestu okolo enzianovny, budete usměvavě přiopilým Bavorem v ledrhóznách pozvání na zdejší speciální pálenku z kořene horského hořce. Chutná asi tak, jako když olíznete kámen, ale postupem času si na ni zvyknete, a kdo má rád vůni horských skal, tak si ji i oblíbí. Jen když to večer přeženete, ráno se za vámi po horách táhne „enziánový mrak“ docela dlouhou dobu. Na jedné chatě dokonce jistý český turista založil speciální rituál, kdy si první večer po příjezdu z Prahy objedná celý kulatý tác prcánků této pálenky a pak jen sedí, pije a hostí náhodné kolemjdoucí. Nazval tuhle specialitu „Enziantorte“ a docela se to ujalo. Někdy, když je nálada a k velkému tácu i tác malý, zvládne i enziánový dort dvoupatrový.

Pivo tu mají vynikající snad všude a zvláště na horských chatách vám chutná tak nějak víc, takže si ani nevzpomenete na nějaké plzeňské. A pak jsou tu ty rituály, kdy mužská obsluha chodí zásadně v kostkovaných košilích, lederhóznách a ženy v dirndlech, takže jim to všem hrozně sluší, zvláště s tuplákem v rukou.

Komu se pak zasteskne po domově, může si vylézt na mýty opředený Untersberg, z něhož je většinou vidět v dáli pás Šumavy. Mám tenhle pohled rád, protože se často obráceným směrem dívám i z druhé strany, ze Šumavy, ať už z Vítkova kamene nebo z Alpské vyhlídky.

Kousek odsud je Salzburg, takže když po horách zatoužíte po historii či hudbě, nebo jen po kavárně, máte o zábavu postaráno. Jen si uvědomíte, jak vám ta Praha neschází, protože Salzburg tak trochu připomíná Prahu, respektive ti Rakušané Pražáky: hustota luxusních a ukrutně velkých aut, co trčí do chodníků je zde i oproti Mnichovu neporovnatelná, a také chování lidí je najednou jiné, takové pražské. Prostě bývalá monarchie.

Ještě že je tu možnost vrátit se zpět do toho kousku Bavorska, na němž je snad to nejhorší, že si jej svého času oblíbil i Adolf Hitler. O tom se tu ale moc nemluví, tedy místní, protože se to jednak nedělá a pak tu každá rodina má svojí vlastní historii plnou útrap a mrtvých. A vy si po čase uvědomíte, že sem ten Hitler prostě nepatří, že ho ty hory musely na tu chvíli strpět. Vítejte v Berchtesgadensku!