To místo má několik zásadních plus. Je to jakási výkladní skříň Bavorska. Těžko ten kousek země k něčemu v Čechách připodobnit, ale kdyby to tu obsadili Češi, nazvali by to zcela jistě Českým rájem. Bavoři jsou tu tak nějak bavorštější, alpské louky tu voní o hodně víc, než jinde a hory jsou tu tak akorát vysoké a protkané stezkami, které vám umožňují za den obejít několik almů i horských chat najednou.

Jedna z chat má roztomilou zvláštnost, vede skrze ni totiž hranice mezi Rakouskem a Německem, a když ještě nebylo euro, v německé polovině hospody se platilo německou markou, v té druhé pak rakouským šilinkem. Mám tuhle chatu rád i proto, že ji mám spojenou s osobní příhodou, kdy jsem se sám vydal na poměrně náročný vysokohorský výšlap. Nechal jsem si cestu podrobně popsat zkušeným hoteliérem, mimochodem rodákem z Brna, který sem emigroval v devětaosmdesátém, protože jak on sám říká „ještě jsem to chtěl stihnout, než to padne“, a který dodnes mluví nádhernou brněnštinou.