Chci přispět X

Vzpoura samozvaných soudců veřejných debat

V českém mediálním prostoru se zjevila figura nestranného arbitra. Přihlížející mudrc se vžívá do role objektivního soudce veřejné debaty, který může spravedlivě posuzovat nesmiřitelné pozice a přemostit je. Jeho pozice je však falešná.

Kubala

Petr Kubala

26.01.2016 08:00

Související

Čas od času se v médiích objeví komentář lamentující nad vyhroceností různých debat v českém veřejném prostoru. Obvykle slyšíme povzdechy nad tím, že debata je příliš polarizovaná, a že jsou diskutující zalezlí ve svých „ghettech“, v nichž se utvrzují ve svých názorech a hlasitě se vymezují proti společnému nepříteli.

Pokud chce někdo do takto rozvržené debaty vstoupit, musí si nejprve vybrat, do jakého ghetta se přidá. Pokud to totiž neudělá sám, udělají to ostatní za něj i proti jeho vůli - třetí pozice totiž v tomto světě neexistují.

Jako lék na tuto situaci je komentátory navrhováno vytvoření jakési „mezirezortní komise“ určené k vytvoření nové, rozumné a věcné debaty (šlo o osvědčený fígl tajemníka Humpreyho ze seriálu Jistě, pane ministře, který měl zamlžit absenci skutečného řešení). Byl by tak zformován neutrální prostor, v němž by se potkali všichni zúčastnění, nikdo by se nad nikoho nepovyšoval a konečně by se všichni dohodli. Tyto figury ve svých textech několikrát použila Petra Hůlová a na novou rovinu je povýšil i Štefan Švec ve svém textu pro Salon deníku Právo.

Volání po stavění mostů mezi nesmiřitelnými pozicemi zní sympaticky, ponoukání k hledání společné řeči a odmítnutí šablonovitého vidění světa jakbysmet. A lze souhlasit, že povyšování se nad druhé a negování jejich zkušeností může vést k frustraci a hledání zastoupení u druhého tábora. Po přečtení zmiňovaných článků se ovšem neubráníme řadě pochybností…

Povyšovat se nad povýšené znamená povyšovat se nejvýš
Je zarážející, kam autoři sami sebe situují a jak stereotypně vykreslují oba tábory (aby se tak sami dopustili téhož, co oběma táborům vyčítají). Většinou to od nich více schytá tábor takzvaných „sluníčkářů“ – ti se podle nich povyšují ze všech nejvíc. V roli kritiků volí naši soudcové unikátní strategii: povyšují se ještě výše.

Štefan Švec tak může hovořit o „střízlivém pohledu“, jímž disponuje on, zatímco ti pod ním disponují pouze tím „opilým“, emocionálním nebo ideologickým. Podobně svévolně může Petra Hůlová přisuzovat oběma táborům jen iracionální motivy, kdy „jeden tábor hřeje vědomí vlastní tolerance a druhý energizuje pocit hlasatelů potlačovaných pravd“.

Autoři z této (nejnadřazenější) pozice bohorovně glosují nedomrlost obou pólů zmítaných údajně především emocemi. Obě strany už prý dokonce nedokáží reagovat na nic jiného, než na krok protivníka. Pravdu a rozum tedy údajně drží ve hře už pouze naši soudci-sjednotitelé.

Figury nezúčastněného soudce ve svých textech několikrát použila Petra Hůlová a na novou rovinu je povýšil i Štefan Švec ve svém textu pro Salon deníku Právo. Foto David Konečný

Jakýmsi vedlejším produktem tohoto povyšování je stav, ve kterém se oba tábory berou jako dvě strany téže mince, téže špatné debaty (strany „Bububu“ a „Ťuťuťu“, jak píše Švec). Tuto nesnesitelnou konstrukci již dobře známe z debat o pojem extremismus. I tady se totiž „neutrální, rozumný a demokratický střed“ musí bránit proti těm „šílencům“ z obou extrémních částí politického spektra.

Opravdu si autoři myslí, že jednou stranou mince jsou akademici sdružení pod výzvou proti xenofobii, Hate Free culture nebo dobrovolníci pomáhající uprchlíkům, a druhou potom skupina Ortel a její příznivci nebo sdružení Naštvané matky? Opravdu se Štefan Švec domnívá, že sluníčkáři jsou takoví hlupáci, že vidí úplně všechny „muslimy jako snědé sympaťáky dělající ochranný lidský řetěz kolem synagogy“?

Švecovy soudy jsou ukvapené, reduktivní a slouží jen jako lživé berličky jeho konstrukce. Tábor „sluníčkářů“ je tu karikován tak, aby se co možná nejvíc podobal svému soupeři a tím umožnil vznik „neutrálního a rozumného“ prostoru.

V případě pádu v zásadě stejného obrazu obou táborů (jen s rozdílnými znaménky) by padla i možnost nadřadit se tak jednoduše nad oba dva. Autor by pak byl jednoduše pohlcen táborem „sluníčkářů“, z něhož se chce tak křečovitě dostat ven.

There is no alternative
Ironické je, že „sluníčkáři“ by i rádi diskutovali, což se samozřejmě zhusta děje, ale často jim k této činnosti chybí protistrana. Diskuse jindy zase neproběhne možná i proto, že se strana „Ťuťuťu“ odmítá stát „tak jako na půl fašouny“ (slovo fašoun používá sám Švec). Tudy vede cesta už jen k onomu známému „pět minut pro pana Žida, pět minut pro pana Hitlera“.

Podíváme-li se nakonec blíže na způsob, jakým autoři píší, vidíme, že vlastně žádnou alternativu nepřinášejí, pokud volají po „věcné diskusi bez vzájemného urážení a nálepkování“.

Takováto vize rozpravy je přece v samotném základu veřejných sfér států, jež jsme si zvykli označovat za „západní“. Veřejné diskuse by tu měly stát na hodnotách jako je racionální argumentace, kritičnost a otevřenost, odvozených z liberální ideologie.

Co bude ale s těmi, kdo tyto hodnoty nesdílejí? Budou vyloučeni ze „slušně debatující společnosti“ jako doposud, nebo bude někdo jejich řeč překládat do racionálních argumentů?

Navrhovaný lék na „zaseknutou diskusi“ nutně vede jen k dalším dichotomiím. Pokud autoři volají po jakési věcné a rozumné (kdo definuje, co to znamená?) diskusi, nejedná se o nic jiného než o podporu liberálně nastaveného diskusního prostředí, v němž ti, kteří emotivně diskutují, jednoduše nevydrží. Nebo snad bude Blok proti Islámu donucen (kým?) argumentovat věcně a rozumně bez šíření smyšlených dějin a hoaxů?

Pokud se nestane něco nepředvídatelného, budou takovéto vyhrocené, emocionálně/racionální hybridní debaty ve veřejném prostoru probíhat i nadále (a nejen u nás, jak například ukazuje i používání slov „gutmensch“ a „aber-nazis“ v Německu).

Nejspíš se s tím budeme muset naučit žít. Ledaže by si někdo konečně zvolil nový lid.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.