Kdo nás ochrání před ochráncem demokracie?

V čem spočívá hlavní spor mezi tradicí a modernismem? A musí jít o spor? Zájem především o kořeny by mohl znamenat, že se z živého stromu stane hnijící pařez, radikální modernismus se zajímá jen o současné květy a plody jsou mu ukradeny.

Novinky.cz přinesly včera rozhovor s Romanem Fialou (⃰1965), jehož v roce 2010 Václav Klaus jmenoval místopředsedou Nejvyššího soudu. Po celou svou dosavadní profesní dráhu působí jako soudce, podle dostupných informací od dubna 1989, tedy zřejmě hned po dostudování.

Novinky v úvodu shrnují dvě Fialova důležitá témata tak, že k migrační krizi tvrdí, že Evropa zcela rezignovala na své tradiční hodnoty, pramenící z křesťanské, hebrejské a antické kultury a dále, že předpokládá, že kvůli bezpečnosti postupně dojde k omezení ochrany soukromí a osobní svobody.

Jako vzdělaný a zkušený odborník činný rovněž v oblasti právní vědy je Fiala ve svých rčeních opatrný. Jindřichu Ginterovi se například nepodařilo ho vyprovokovat otázkou na šáriu. Jako u významného činitele jedné ze dvou vrcholných soudních instancí České republiky si však u něj musíme všímat i toho, co nevyřkne naplno a co pouze naznačuje. Fiala jistě rozhoduje především podle pozitivního práva, populárně řečeno, podle paragrafů. Na úrovni, kde se pohybuje, je však důležitá i právní filosofie, o níž se opírá.

Rétorika takřečených tradičních hodnot je dnes hlasitá v souvislosti s lidmi prchajícími před hladomorem, násilím a diktaturami a hledajícími v zemích Evropské unie bezpečí a možnost svobodného uplatnění. Příchod těchto nešťastníků prý narušuje naše tradiční hodnoty, a proto se popírá tradiční křesťanská a humanistická hodnota pohostinnosti a pomoci lidem v nouzi.

Tradice je proces předávání. Tradice vyjadřuje kontinuitu přítomnosti s minulostí a budoucností. Přirovnává se ke stromu, dějinné počátky pak tvoří kořeny, kmen je historií a korunou s listy a květy je představována naše doba. Tradice znamená nechat rostlinu v celku a tím živou. Radikální modernismus se zajímá jen o současné květy a plody a níže položené části stromu duchovních a kulturních dějin jsou mu ukradeny. Jenže koruna oddělená od kořene a kmene uvadá.

Opačný extrém je však stejně smrtící. Zájem především o kořeny a okázalá nedůvěra k dnešním listům, květům a plodům by mohly znamenat, že se z živého stromu stane neplodný a časem hnijící pařez.

Místo přirozené a zdravé kontinuity je tu zahleděnost do minulosti, jež se vykresluje jako normativní a proto zřejmě ideální. Minulost je rozhodující, přítomnost je jejím chabým stínem. Jsme trpaslíky stojícími na ramenou obrů. Vše rozhodující už se stalo, dnes mají jen logicky dobíhat důsledky, a běda, pokud se to neděje.

Antická kultura, jakož i Bible po staletí vykládaná a aplikovaná křesťanskou většinou a židovskou menšinou evropského obyvatelstva jsou nepochybně součástmi našich dějin.

Je to antika se Sókratem, Platónem a Aristotelem, s úžasnou architekturou, s dramaty, která se ještě dvě a půl tisíciletí od prvního uvedení stále hrají a stále jsou aktuálním obrazem života. Je to však také antika, která vznosnými filosofickými úvahami odůvodňovala otrokářský režim a údajnou (občasnou) demokracii pro elitu. Jsou také odporné oligarchické režimy a je to i násilné podmaňování poražených zemí.

Je tu hebrejská a křesťanská kultura, jak jí Fiala v rozhovoru říká, která vytvořila veledíla výtvarného, slovesného a hudebního umění, vystavěla dodnes osvědčený systém univerzit, přišla s myšlenkou lidské důstojnosti a odtud odvozených práv. Vybudovala mohutný systém charitativní péče a pomohla ke zrodu sociálního státu.

Neuvěřitelně kruté texty Bible, ve kterých Bůh přikazuje zabíjet jako prokleté obyvatele, výslovně včetně žen, dětí a starců a nevídaná arogance vlastníků jediné výlučné pravdy, to jsou kořeny dlouhých staletí nábožensky motivovaného násilí nevídaných rozměrů. Sotva najdeme náboženství s tak ostudnými dějinami, jako je křesťanství.

Jsou-li to kořeny, jsou to kořeny nemocné a my to smíme, ba snad musíme realisticky vidět. Strom naší kultury a civilizace totiž nezůstal u semínka, které zakořenilo, ale vyhnal nahoru v linii dějin kmen, z větví vyrašily listy a bez jejich dýchání a bez jejich dosud ne zcela ujasněné fotosyntézy by strom zahynul. Strom ozdobily květy a zakořenění nových stromů je možné jen díky plodům.

Nejsme přírodně determinovanou rostlinou, i toto přirovnání kulhá. Dějiny jsou vědomým lidským dílem. Jsme schopni na minulost navazovat kriticky. Jsme schopni zhodnotit, co je v kořenech a principech naší civilizace zdravé a na co navázat, a co je nemocné a co je nutno překonat.

Radikální modernismus se zajímá jen o současné květy a plody a níže položené části stromu duchovních a kulturních dějin jsou mu ukradeny. Jenže koruna oddělená od kořene a kmene uvadá. A stejně tak zájem především o kořeny by mohl znamenat, že se z živého stromu stane hnijící pařez. Foto Ben Haine

Sekularizace není nějaké nedopatření poslední doby. Je to proces vepsaný do linie myšlení a jednání západního člověka. Můžeme si myslet, že humanismus, liberální principy, názorový pluralismus a tolerance přejímají to nejlepší z historicky dohlédnutelných počátků. Je však faktem, že tyto hodnoty se velmi těžce prosazují jen díky tomu, že se už před pár stoletími novověký člověk odřízl od minulosti.

Ať je renesance, osvícenství a koncepce angažovaného emancipačního humanismu, na nichž stojí právní systémy pluralitního, demokratického, liberálního, sociálního a právního státu, plodem některých motivů antiky a některých biblické linií myšlení, ale jisté je, že tyto hodnoty byly prosazeny proti církevnímu křesťanství. A až následně si některé jeho větve tento zvnějšku vnucený koncept zvnitřnily a dnes se tváří, jakoby se snad vždy hlásily.

Není to tak jednoduché
Křesťanství, ani Fialova (a nejen jeho) antická, hebrejská a křesťanská trojice inspiračních zdrojů by neměly být zapsány v základních dokumentech. Pokud si Fiala v rozhovoru stěžuje, že z evropské ústavy (asi míní její poražený návrh) „vypadla poměrně neškodná formulace, že Evropa stojí na křesťanských základech“, je marné, že to v další větě zmírní.

Státy i evropské nadstátní či mezistátní útvary jsou pro všechny své obyvatele, mezi nimi pro křesťany, Židy, muslimy a atesty. Muslimové tvoří téměř sto procent obyvatel ve významné členské zemi NATO, tedy v Turecku. V Severoatlantickém obranném společenství tato muslimská země hájí před možnými protivníky západní principy. Nebo alespoň je to tak definováno. Evropa, respektive Západ má dodnes duchovní základ, ne však banálně jednobarevný.

Roman Fiala se hned na začátku rozhovoru domnívá, že se většina lidí přikloní k tomu, aby se „trochu“ slevilo z ochrany soukromí. Uvádí příklad, že naše hovory budou nahrávány. Výslovně říká, že „jsme se přehoupli z etapy, kdy jsme cítili, že nejcennější je svoboda, do situace, kdy si začneme pokládat otázky, zda je pro nás podstatnější široce pojatá svoboda, nebo bezpečnost“.

Tento postoj vrcholného strážce práva ukazuje, co může znamenat důraz na ony principy a kořeny, k čemu může vést shlížení v minulosti. I v době, kdy se prosadily občanské demokratické principy a pracovalo se na jejich plné realizaci prostřednictvím práv sociálních, bouchaly bomby, jež Fiala v rozhovoru pro Novinky používá jako argument. Tehdejší soudci na rozdíl od Fialy a tehdejší zákonodárci by asi řekli, že život v otroctví či poddanství není hodnotou, která je sama o sobě svrchovaná a jiné určující.

Neuvěřitelně kruté texty Bible jsou kořeny dlouhých staletí nábožensky motivovaného násilí nevídaných rozměrů. Sotva najdeme náboženství s tak ostudnými dějinami, jako je křesťanství. Repro DR

Tehdejší parlamenty a vykladači zákonů by možná řekli, že život je nutno chránit, ale také podporovat a rozvíjet. Tak by mohla být definována v promítnutí do právní praxe a do politiky etika úcty k životu, jíž formuloval křesťanský teolog Albert Schweitzer.

Má-li by být svoboda, třebaže jen „trochu“ obětována pocitu bezpečí, jsme, i když se přitom dovoláváme tradičních křesťanských hodnot, rovnýma nohama v nejhrubším materialismu a hrozí sesuv k diktátorským, ne-li totalitním manýrám.

Fiala možná právem konstatuje, že si lidé dnes říkají, že „hodnota ochrany života je cennější než hodnota ochrany soukromí a značné svobody“. Vše nasvědčuje tomu, že s tímto míněním velké, snad i většinové části obyvatel souhlasí, a to by bylo alarmující. Toto je případ, kdy nesouhlas s většinou je v zájmu všech.

Kombinace klerikalizujících zálib se snadným připuštěním redukované svobody, to je důvod k obavám. Kdo bude chránit základní práva a svobody, které jsou závazně stanoveny v preambuli ústavy, kde se vyslovuje odhodlání „budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti“?

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 13.Října 2015, 12:44:58

To, co je na vyjádřených názorech a postojích soudce Fialy především znepokojující, není ani tolik to, že by byl ochoten k ústupkům v oblasti osobnostních práv (jako je ochrana soukromí) ve prospěch bezpečí - tento poměr nikdy není zcela fixní, a v určitých situacích je takové opatření legitimní. Ani to, že se odvolává na křesťanskou tradici - neboť jsou v ní bezpochyby uloženy hodnoty platné i podnes.

To co je skutečně znepokojující je to jeho skalně konzervativní přesvědčení o jakési apriori dané exkluzivitě právě toho křesťansko-evropského prostoru vůči všem elementům jiným. Kdy tedy - taktéž apriori - se současný příliv převážně muslimských migrantů do Evropy deklaruje jako jakési "ohrožení". Jako by se mělo jednat o jakýsi počátek konce celé evropské civilizace.

Snad by nebylo na škodu připomenout soudci Fialovi, že to byl právě islám, islámská věda, islámští učenci, jejichž prostřednictvím svého času barbarská Evropa vůbec znovu objevila "své" antické kořeny. Antickou kulturu, antickou filozofii. Takže, až natolik zničující ten vliv islámu na evropskou civilizaci snad asi přece jenom nebyl.

Nemýlím-li se, na tyto pocity "ohrožení" křesťanské Evropy islámem nedávno trefně reagovala německá kancléřka (a předsedkyně německé Křesťansko-demokratické unie) Angela Merkelová, že by to bylo opravdu projevem veliké slabosti křesťanství, kdyby mělo být ve svých základech ohroženo jednou migrační vlnou.

Jestli jsou ty evropské křesťanské hodnoty opravdu nadále pevné a živé - pak pro ně kontakt s jinou kulturou i s jiným náboženstvím nebude zničující. A jestliže toto křesťanství by bylo už ve skutečnosti vnitřně vyhaslé a prázdné - pak si nezaslouží, být nadále uměle udržováno, tím že se uzavře do skanzenu a kolem se postaví plot.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 13.Října 2015, 18:42:22

Možná, že kontakt s jinou kulturou způsobí dokonce oživení křesťanství (třeba v nějaké nové formě).

Petrasek Milan - penzista

Chápu text pana Štampacha Úterý, 13.Října 2015, 23:07:9

jako vyjímečně zdařilou obhajobu laicismu, jako nutnou obhajobu podstatné součásti vývoje evropského vzepětí - jeho slovy - procesu emancipačního humanismu.
Ten - obzvláště v šengenském prostoru a dále - dnes trpí značnými úbytěmi.........bych dodal.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 14.Října 2015, 05:07:42

Laicismu nebo sekularismu, pane Petrásku?
Já si taky myslím, že křesťanství by mohlo uspět třeba jako osobní cesta nebo osobní víra, nikoliv jako státní náboženství.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Laicismus kontra státní náboženství Středa, 14.Října 2015, 12:27:9

Ano, text pana Štampacha je skutečně velmi zdařilou obhajobou laicismu - jenže právě to byl důvod, proč jsem se postavil na obranu křesťanství.

Tak trochu mimochodem jsme se tu totiž dostali k velice závažnému tématu. Bez jehož vyřešení, domnívám se, vůbec nebudeme schopni nalézt cestu k nějakému kvalitativně novému způsobu existence lidské společnosti.

Uvažujme teď tři možné alternativy, na jaký základ je možno postavit lidskou společnost:

a/ laicismus respektive ateismus (jako tomu bylo v socialismu)

b/ oficiální oddělení státu od církve, ale faktická dominance náboženství (například v Německu, jmenovitě pak v Bavorsku)

c/ stát respektive společnost se identifikují s určitým spirituálním projevem; přičemž toto splynutí může být buďto aa/ přirozené, anebo bb/ nařízené respektive vnucené.

Takže, jak vidět, je tu celá škála možností.

Proč je tato záležitost natolik klíčová? - Jde o to: jestliže se přikloníme (což se nám zdá za éry liberální demokracie naprosto přirozené) k těm alternativám s naprostým laicismem státu, respektive s tím, že náboženství je pro každého j e n o m jeho čistě osobní volba - pak je nevyhnutelným následkem, že jak stát, tak ale i celá společnost jako taková ztrácí jakýkoli spirituální rozměr.

Což ovšem zároveň znamená: společnost ztrácí právě to jediné, co by ji mohlo vytrhnout ze života ryze bezprostředně materialistického, čili povýtce čistě konzumního.

Ta liberální alternativa, která se nabízí jakožto modernější řešení oproti povinnému státnímu náboženství, kdy tedy otázka víry je čistě osobní záležitostí, je ve skutečnosti alternativou pouze zdánlivou: jakmile jsme náboženství (respektive spiritualitě vůbec) vzali jeho obecnou závaznost, v tom okamžiku jsme ho fakticky odstranili ze života společnosti jako relevantní faktor. Takovéto náboženství respektive spiritualita pak už nemá žádnou vyšší úlohu či roli nežli příslušnost dejme tomu k fotbalovému klubu či spolku zahrádkářů.

Takže, skutečná volba která před námi stojí je i nadále tato: má mít lidské společenství nějakou duchovní dimenzi přesahující to každodenní pachtění za věcmi našeho bezprostředního pozemského bytí - ano anebo ne?

Jestliže ne - pak je záležitost jasná a jednoduchá, není nadále co řešit. Ovšem - je nutno akceptovat už zmíněné důsledky, to jest naprostou ideovou vyprázdněnost celé společnosti.

Jestliže tedy chceme a očekáváme od lidské existence přece jenom něco více, nežli jenom nějakým způsobem přetrvat tu časovou periodu od okamžiku zrození do okamžiku úmrtí, pak se nevyhneme tomu, abychom se znovu nějakým způsobem nevypořádali s otázkou, jaký duchovní rozměr by lidská společnost měla mít, a jakým způsobem ho do života společnosti a státu instalovat, abychom se přitom vyhnuli té historicky překonané, archaické a v moderní době nepřijatelné formě státně nařízeného náboženství.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Dvě označení téhož? Středa, 14.Října 2015, 12:47:47

Paní Hájková,, pan Petrasek snad jen použil alternatvního názvu laicismus, který je oblíbený např. ve Francii ("laicité"), ale toto oddělení politiky a jiných sektrů společenského života od přímého působení organizovaného náboženství se běžněji označuje jako sekularita (sekularizace, sekularismus). ALe jistě nějké odstíny mezi obojím mohou být.

Pane Poláčku, domnívám se, že se shodneme v dmítnutí (b) nepřiznané dominance (některého) náboženství a (c-bb) nařízeným splynutím společnost s nějakým spirituálním projevem.

Domnívám se však, že "přirzené" splynutí (c-aa) má být pluralitní, je to splynutí s různými spirituáními projevy, je to neustálá konfrontace (v přznivější podobě jako přátelský dialog) různých projevů při formování života společnosti (kutury, vzdělání, práva, politiky, sociáních a ekonomických pravidel) podle toho, na čem se (alespoň většinově při zachování prostoru pro menšiny) společnost shodne.

Jinak by totiž hrozilo, že se (c-aa) nenápadně přehoupne v (c-bb) nebo dokonce (b).

Petrasek Milan - penzista

V procesu demokratizace Středa, 14.Října 2015, 13:42:20

a tudíž procesu zesvětštění se objevují/uvolňují nové prostory spirituality.
Křesťanská civilizace současně pouze modifikuje vlivem laicismu formu působení a významu vášnivé víry.
Příkladně v demokratických společnostech, kde se stala rovnost - vyrovnání životních podmínek - vášní, také panuje nárůst vášnivého zájmu o nové formy poznávání.
Ať ve vědě, literatuře, umění a kultuře vůbec, došlo svobodným a nedogmatickým - teistickým i ateistickým - vášnivým poznáváním možností civilizačních procesů k jistému emancipačnímu pokroku.
Tedy mírným poskokem.......bych rozhlížejíce se dodal

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Co je přirozené? Středa, 14.Října 2015, 16:07:38

To je totiž otázka, co vlastně je přirozené. Zda jednota nebo mnohotvárnost forem? Já bych řekla, že jednota se v dějinách častěji vynucovala, nežli vznikala přirozenou nenásilnou cestou. I když možné je to taky (příkladem, napodobováním).
Život má tendenci být spíš mnohotvárný.
Společnost se nakonec může skládat z mnoha různorodých malých společností (nebo společenství), které mohou být přirozeně jednotné, protože v malém množství je konsensus snáz dosažitelný. Celková jednota společnosti pak může spočívat jenom v tom, že spolu ta malá společenství budou žít v míru a budou se navzájem respektovat. A budou samozřejmě respektovat i jedince.


Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Duchovní tolerance a vášeň Čtvrtek, 15.Října 2015, 15:16:3

Omlouvám se velmi, ale jsa postižen náhlou infekcí, nejsem v tuto chvíli ve stavu, kdy bych byl schopen se účastnit náročných a do hloubky jdoucích diskusí.

Takže jenom k vlastnímu jádru věci: ano, pane Štampachu, máte samozřejmě plnou pravdu v tom, že ten proces - dejme tomu - respiritualizace společnosti na nových, moderních základech může (respektive smí) probíhat jenom tou cestou přirozené, nenásilné akceptace.

Ale - zrovna v pravou chvíli do dané věci vstoupil pan Petrasek se svým pojmem "vášnivého poznávání". Vědeckého, kulturního, teistického i ateistického.

Jenž: právě v tomto bodě bych velice zásadně - a velice vášnivě ;-) - panu Petraskovi odporoval. Totiž právě ohledně toho predikátu "vášnivé" poznávání.

Pane Petrasku, Vy jste ještě zažil režim minulý. Režim bezpochyby totalitní, který si dělal nárok na poznání a vlastnictví Jedné Jediné Pravdy. Asi se bez dalšího shodneme: tento stav byl nesnesitelný. A kromě jiného byl doprovázen naprostou intelektuální stagnací.

Ovšem!! Jsem toho pevného přesvědčení, že to byla právě a jedině přítomnost a nadvláda této temné státně-dogmatické moci, která u všech, kteří stáli mimo těchto státně-stranických struktur, vzbuzovala žhavou v á š e ň po pravdě, po hledání pravého života.

Ano, neměli jsme tehdy přístup k západní respektive světové literatuře, především z oblasti společenskovědní; ale tento deficit byl vyrovnáván právě tou naší niternou vášní, žhavou touhou dostat se ven z klece státem nařízených dogmat.

Zcela osobní zkušenost, pane Petrasku: když jsem svého času opustil onen svět "reálného socialismu" a přesídlil do světa jak reálného kapitalismu, tak ale i liberální demokracie, byl jsem - jmenovitě v univerzitním prostředí - konfrontován se dvěma zcela novými zkušenostmi.

Za prvé, jak je akademická diskuse v liberální demokracii skutečně naprosto svobodná (je možno kritizovat všechno, včetně názorů graduovaného vedoucího semináře).

A ta druhá zkušenost byla - jak jsou všechny tyto diskuse nakonec neuvěřitelně povrchní, prázdné, bez jakékoli opravdové intelektuální substance. Ne snad, že by tam nikdy nevzplály žádné vášně (mám teď na mysli semináře s politickým respektive filozoficko-politickým zaměřením) - ale byly to vášně jenom povrchně-osobní. Ale to dřívější, opravdu vášnivé hledání pravdy tohoto světa, které jsem měl zažité z dob dřívějších, právě z dob "totality" - ne, něco takového zde nebylo možno zažít prakticky vůbec.

Jednou větou: naprostá svoboda, naprostý liberalismus sice otvírá možnosti poznání pravdy - ale zároveň zabíjí pravé zaujetí, tuto pravdu doopravdy hledat.

A právě tohle byl ten důvod, proč jsem zpochybnil tu variantu naprosté tolerance; a daleko spíše bych se klonil k té variantě, že tou "královskou cestou" by nakonec měla být nějaká kombinace mezi spirituální dimenzí bytí, podporovanou a preferovanou státem - a mezi svobodou každého jednotlivce, hledat si sám svou vlastní cestu k této spiritualitě. A to - když na to přijde - třeba i cestu ateistickou.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.