Chci přispět X

Ať nás síla provází!

Zničí Evropu tváří v tvář imigraci její vlastní slabost? Jaký druh síly potřebujeme a jakého bychom se naopak měli vyvarovat?

V poslední době je stále častěji slyšet názor, že Evropa je v konfrontaci s islámem a uprchlickou vlnou odsouzena prohrát, protože je slabá a na svou slabost zahyne. Potřeba být silnější zaznívá z různých stran a v různých variacích.

Tato vzývaná a hledaná síla se u některých projevuje jako důraz na národní suverenitu, údajně ohroženou evropskými strukturami, u jiných (často těch samých) jako volání po návratu ke křesťanským kořenům a hodnotám, často má také negativní podobu odporu k falešnému humanismu, údajnému sebemrskačství intelektuálů, „sluníčkářství“ a tak podobně.

Vlastně to není nic překvapivého. V situaci znejistění, pocitu ohrožení a hledání něčeho, co by poskytlo úlevu a aspoň nějakou záruku, že budoucnost nebude tak zcela černá, jak se nyní jeví, je uchylování se k představě síly, pevnosti a zakotvenosti naprosto pochopitelná reakce.

A není ani třeba považovat to vždy za něco apriorně nebezpečného. Jak vědí nejen fanoušci Hvězdných válek, síla má dvě strany a záleží na tom, jak k ní člověk přistoupí. Síla může být destruktivní, spojená se zneužíváním moci, omezováním svobod a práv druhých, ale může být také život tvořící a udržující, poskytující ochranu a umožňující růst.

Je mnoho stránek současné evropské i naší české společnosti, které potřebují posílit, podepřít, opravit. Tvářit se, že je všechno v naprostém pořádku, dává stejně málo smyslu jako myslet si, že je vše fatálně a nenapravitelně zkažené. O vlastních slabostech bychom měli vědět.

Stojí možná za to pokusit se o zamyšlení, jakou sílu nyní potřebujeme, a jaké bychom se měli naopak vyvarovat jako nebezpečného svodu, který nás v důsledku silnějšími rozhodně neučiní.

Svůdné tváře síly
Jednou z tváří mystické síly je představa, že silné je to, co je čisté, nesmíšené, původní: národ, rasa, místní kultura. Tuto tvář síly není radno podceňovat. Vzývání čisté rasy, národa, kultury (ve smyslu životního stylu, nikoli výtvorů lidského ducha), případně i náboženství bude jako protipól démonického multikulturalismu nepochybně sílit.

Jak už to tak u této podoby síly bývá, potřebuje vyhledávat stále nové nepřátele. Vždy, dříve či později, přijdou na řadu nejen lidé špatné (jiné) národnosti, barvy kůže či jazyka, ale také ti, kteří jsou nevhodní a závadní (odlišující se) pouze svým myšlením. Už nyní lze tento způsob pohledu na jedince se závadným myšlením sledovat v diskusích o „sluníčkářích“.

Mnozí se touží vrátit do vznešené minulosti, ke kořenům. Ale k těm se lze dostat jen tak, že se člověk zakope pod zem. Foto bitvoat.com

Je snad možné doufat, že tato nejbrutálnější a současně i nejodpudivější tvář temné síly zůstane i nadále víceméně doménou extremistů a bude jen tu a tam probublávat na povrch. I její jiné podoby, na první pohled méně odpudivé, jsou ale nebezpečné.

Stále hlasitěji se ozývá kritika politické korektnosti. Ta je chápána jako další zdroj slabosti, protože znemožňuje pojmenovávat věci pravým jménem. Tady je dobré pečlivě rozlišovat. Zatajování určitých informací, jako třeba v případě sexuálních napadení v Kolíně nad Rýnem nebo jakýchkoli podobných případů, není v pořádku a nakonec nikomu neprospěje, protože kromě jiných škod, které působí, jen vydráždí xenofobní postoje na ještě větší míru.

Způsob, jakým se o závažných tématech jako je imigrace referuje, by měl být co možná věcný a poučený. Jednou z negativních stránek současného stavu je to, že sama diskuse o (skutečné či domnělé) politické korektnosti vzbuzuje potřebu vyslovovat přehnané názory, vyhrocené na druhou stranu, aby se došlo k jakémusi vyvážení toho, co se zamlčuje.

Představovat si ale, že je k něčemu dobré, když se bude mluvit co nejvíc bez obalu a důrazně, bez zbytečných jemností, vždyť v situaci akutního nebezpečí na nějakých jemných rozdílech nezáleží, je velice nebezpečné. Právě že záleží – a snad ještě víc než kdy jindy.

Zpátky ke kořenům
Jinou představou je to, že zdroj síly lze nalézt v návratu do minulosti, ke kořenům. Nejde jen o křesťanství, ale vlastně i o idealizaci doby, kdy byly ještě národní státy a pevné hranice. A ano, i ty ostnaté dráty na hranicích se pro někoho stávají něčím pozitivním a kýženým. To už je známkou značného zoufalství.

Závažnější je, že volání po tom, že je třeba se vrátit ke křesťanským kořenům, je v poslední době slyšet od lidí, u kterých by to člověk úplně nečekal. Ani to není samo o sobě nic špatného, k našim kořenům – duchovním, kulturním, morálním – křesťanství, ale nejen ono, patří, popírat to nedává smysl z žádné strany.

Jenže kořen má tu nevýhodu, že je pod zemí. Ke kořenům se, jen s trochou nadsázky řečeno, lze vrátit jenom tak, že se člověk zakope pod zem. Pokud si někdo představuje, že se ze země vytáhne krásný starý svět křesťanských hodnot, pevného řádu, soudržné rodiny, homogenní společnosti a lásky k národu, je obětí iluze. Takový svět nelze znovu přivést k životu, a zřejmě ani nikdy v kýžené podobě neexistoval.

Pokud jsou kořeny ještě živé, něco z nich vždy vyrůstá. A to něco je současné křesťanství, v jeho různých podobách, mezi něž musíme počítat nejen širokou škálu křesťanských církví, ale i to z křesťanského dědictví, co již nežije uvnitř církví, ale mimo ně.

Podstatnou částí tohoto živého křesťanského dědictví, výhonky z živého kořene, jsou také postoje těch, které mnozí bojovníci za návrat k hodnotám, morálce a čistotě považují za zkažené humanisty a naivní nevyzrálé jedince, kteří cítí potřebu pomáhat bez ohledu na následky. Asi nejviditelnějším představitelem tohoto živého křesťanství je papež František.

Nejen fanoušci Hvězdných válek vědí o dvojznačnosti síly. Ovšem skutečně silná je taková společnost, která neponechává své nejslabší na holičkách. Foto slideshare.net

Je pravděpodobné, že ke křesťanským kořenům se budou stále více hlásit ti, kteří si křesťanství víceméně ztotožňují s křížovou výpravou proti islámu, případně s představou pevné, patriarchálně strukturované společnosti, kde vše má své pevně dané místo a výstřelky jako například požadavek lidských práv pro všechny do ní nepatří. I to je jedna ze svůdných podob síly.

Jakou sílu potřebujeme?

Co je však naproti tomu pozitivní podobou síly? Jisté je, že každá společnost, tu naši dnešní nevyjímaje, potřebuje určitý řád, který ji nese, dává jí pevné kontury, nabízí pevné body, ke kterým se lze – aniž by k tomu někdo byl zvnějšku nucen – vracet a čerpat z nich inspiraci, posilu i kritický korektiv pro své jednání.

Těžší už je vystihnout, jak konkrétně tento řád vypadá. Jednou z jeho vlastností jistě je ohled na slabší. Silná je taková společnost, která neponechává své nejslabší na holičkách. V různých okolnostech se v roli těch nejslabších a ohrožených mohou ocitnout různí lidé, nejen ti bez domova, postižení či nezaměstnaní. V dané situaci mohou být nejohroženějšími například odborníci v té či oné profesi, když je jejich práce ohrožena neuváženou snahou o reorganizaci, optimalizaci či cokoli podobného.

Skutečnou silou je důslednost. Síla nespočívá v agresivitě, ale v důslednosti, s níž je vyžadováno dodržování základních pravidel a trestáno jejich porušování. S ohledem na nedávné incidenty v Kolíně nad Rýnem: důsledné, ani exemplárně tvrdé, ani bázlivě laxní, ale právě důsledné, řádné potrestání všech podobných činů, ať je páchá kdokoli kdekoli, je to, co je třeba a co je skutečným projevem síly.

A tím je ovšem také nezametání nepohodlných skutečností, například o nezvládnutých stránkách imigrace, pod koberec. Silný není ten, kdo se nepříjemné skutečnosti snaží vyhnout a zakrýt ji, ale ten, kdo se jí dovede postavit čelem.

Silná je taková společnost, která si může dovolit názorovou různost a která ji dokonce aktivně podporuje. S tou jedinou výhradou, když některé vyjadřované názory aktivně a cíleně směřují k potlačování práv druhých. To by měla být jediná, zato nepřekročitelná hranice, vše ostatní by mělo být dovoleno.

Pokud by jakékoli názory a postoje byly vytěsňovány a marginalizovány, protože jsou podle názoru někoho potenciálně nebezpečné, hrozí velké nebezpečí. Ač o tom mnohdy zběsilá a slovně agresivní úroveň různých diskusí na první pohled zrovna nesvědčí, jen ve svobodném střetávání názorů se může (a ovšem nemusí) dařit jejich kultivace.

Kultivace se nemůže dařit bez kritického myšlení. To by mělo stát do velké míry stranou aktuálních sporů, nabízet pohled s delší historickou a širší sociologickou perspektivou a jdoucí dostatečně do hloubky. Poučená kritika islámu tu má své místo stejně jako poctivá kritika vlastní kultury. Potřeba je obojí.

V uvažování o různých stránkách síly a slabosti by se dalo pokračovat ještě dlouho a do větší hloubky. Myslím, že se tomu nevyhneme. Ať nás při tom síla provází!

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 14.Ledna 2016, 08:28:53

ProAlt v korespondenci často používal pozdrav "Hodně sil", ale síly z něj spíš postupně vyprchaly.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.