Reforma péče o ohrožené děti: Necháme je vyrůstat nadále bez lásky?

Konstruktivní diskuzi o transformaci péče o ohrožené děti brání konspirační teorie o takzvané juvenilní justici. Podléhají jí i někteří poslanci a poslankyně. Pod dohledem státu se mají děti krást biologickým rodičům. Co je na tom pravdy?

„To nevadí, že pláče, to ničemu neškodí,“ přesvědčovala mě zdravotní sestra v porodnici. Chodila jsem totiž pozorovat své novorozené dítě, jestli se neprobudilo, zatímco jsem odsávala mléko. Seděla jsem v místnosti, kde leželo deset novorozenců. Neustále se tam ozýval pláč. Chápala jsem ji. Musela by se zbláznit, kdyby si připustila, že na pláč novorozence je třeba reagovat. Organizace péče v instituci je efektivní z hlediska zachování života dítěte. Nepodporuje ale navázání vztahu, který je nutný k tomu, aby pečovatelé byli citliví k potřebám dítěte.

V místnosti s plačícími dětmi jsem strávila mnoho hodin, protože nebyl k dispozici pokoj, kde bych mohla být sama s tím svým. Další dny jsem sem chodila dítě kojit a vážit. Novorozenci z oddělení mohli za pár dní odejít s rodiči domů. Myslela jsem tak ještě víc na ty, kteří stráví své dětství v kojeneckých ústavech a dětských domovech. Na děti bez lásky.

K zamezení deprivace je nutný vztah

Podle neurologa Martina Jana Stránského z Polikliniky na Národní v Praze je každý novorozenec neurologicky „naprogramován“ tak, aby usiloval o blízkost pečovatele. „Tento vztah je důležitý v celém období dětství a adolescence. Nabízí to klíčové: bezpečnou základnu, ze které dítě může prozkoumat prostředí a rozvíjet se dál a k níž se vždy beze strachu může vrátit,“ vysvětluje neurolog.

Situace, kdy tento vztah nevznikne nebo je přerušen může mít vážné dopady. „Patří mezi ně například neadekvátní reakce na stres, problémy se sebeovládáním a neschopnost budovat a udržovat vztahy,“ vypočítává Stránský. To podle neurologa poukazuje nejen na důležitost vztahu s pečovatelem, ale zároveň i na schopnost tohoto člověka adekvátně a pozitivně reagovat a „učit“ rostoucí dítě, což se i přes dobře míněné snahy nemusí vždy podařit.

Ve světové vědecké obci dnes panuje shoda na tom, že dítě potřebuje ke zdárnému vývoji navázat vztah. A to hned po narození. Bezpočet studií už dnes ukazuje, jak velké škody na dětech páchá ústavní péče. Děti vyrůstající v ústavech se vyvíjejí jinak. Mají například zvýšenou míru „stresového“ hormonu kortizolu v krvi, dosahují nižšího vzrůstu, mají nižší IQ a špatnou krátkodobou paměť. U dětí v náhradní institucionální péči je výskyt psychiatrických diagnóz šestnáctkrát častější než u zbytku populace.

Česká republika je poslední zemí v Evropské unii, jež se brání změnám, které by vedly ke zrušení kojeneckých ústavů a k transformaci dětských domovů na jiné, ke vztahům vstřícnější typy institucí. Těmi by mohly být komunitní zařízení – malé domy nebo byty ve městech, nikoli na jejich okraji. A také s nízkým počtem personálu a pro co nejmenší počet dětí.

Česká republika je poslední zemí v EU, která se brání reformě.

Ústavní lobby, což je lobby některých ředitelů a zaměstnanců kojeneckých ústavů a dětských domovů, pracuje intenzivně na tom, aby se systém nereformoval. Český systém je podle nich dobrý a není třeba jej nijak výrazně měnit. Sami sebe – ač v přímém střetu zájmů – vydávají za jediné odborníky a na svou stranu se jim podařilo dostat řadu politiků napříč politickým spektrem. Do karet jim hrají především v posledním roce hojně medializované případy o norském Barnevernetu, které zcela nepochopitelně a v rozporu s logikou slouží jako argument pro ústavní péči.

Temný diktát Bruselu a ještě temnější Barnevernet

Diskuze, která se vede nad reformou péče o ohrožené děti, je ovlivněna obavou některých lidí, že se chystá cosi nekalého. Je tomu tak jednak proto, že se o ní více začalo na veřejnosti hovořit během vlády premiéra Nečase, takže si ji řada lidí spojila se slavnými „škrty“, a jednak kvůli teoriím, které se šíří po internetu původně pod tajuplným názvem „juvenilní justice“.

V současné době se systém částečně změnil novelou o sociálně právní ochraně dětí z roku 2012. Novela posílila roli orgánu sociálně právní ochrany dětí při preventivní práci s rodinami ohrožených dětí, nově začali jeho pracovníci vypracovávat individuální plány ochrany dětí a více využívat metody případových a rodinných konferencí.

Z okrajových webů, které se zabývají „Novým světovým řádem“ a chemtrails, pronikly teorie o spiknutí „juvenilní justice“ i do internetového mainstremu. O co přesně jde? Podle propagátorů této teorie zejména z východního bloku se jedná o lov na děti. Stát a hlavně Evropská unie mají mít údajně zájem na odebírání dětí z rodin. Ba ještě hůř: je to odebírání, proti kterému není dovolání. V těch nejdivočejších verzích se tak děje proto, aby je mohly adoptovat homosexuální páry. Nebo proto, aby Evropská unie, která se chce přetvořit v superstát, „rozložila rodinu, základní článek fungující společnosti a národního státu.”

Teorie o juvenilní justici jsou rozšířené zejména v zemích bývalého východního bloku. Repro DR

Při rozšíření teorie mimo vyloženě konspirační weby se důvody odebírání v představách různých autorů zmnožily a zároveň znejasnily. Působí o něco méně alarmisticky, autoři volí střídmější slova a většinou se neohánějí Novým světovým řádem. Dokonce se vytrácí i samotný název juvenilní justice. Stále však za vším stojí jakýsi tajemný „byznys“.

Tyto teorie se různě míchají s podezřeními, že vláda usiluje o reformu péče o ohrožené děti proto, aby ušetřila. Zjevná skutečnost, že pro každou společnost je nejlevnější, pokud se o děti starají jejich biologičtí rodiče, není rozvíjení podobných teorií na překážku.

Demonstrace proti norskému Barnevernetu v Praze. Foto Petr Zewlakk Vrabec

I kvůli kauzám odebrání dětí českých rodičů norským Barnevernetem, které známe ovšem vždy jen z jedné strany, našli zastánci ústavů řadu podporovatelů z řad politiků. V příběhu rodiny Michalákových totiž stejně jako v původní konspirační teorii figurují pěstouni, kteří v představách některých lidí mohou fungovat jako důvod odebírání. Bojovníci proti norskému systému a změně systému u nás opomíjejí i to, že situace v Norsku je prostě jiná než v České republice. Řada věcí, které jsou nám nesrozumitelné, jsou dané odlišnou kulturou.

Změny pod palbou kritiky

Teorie o juvenilní justici jsou přirozeně imunní vůči některým faktům. Její autoři a příznivci píší, že novela zákona o sociálně právní ochraně dětí z roku 2012 „otevřela dokořán dveře juvenilnímu mechanismu, který začíná vytvořením takzvaných náhradních rodin“.

Skutečností ovšem je, že právě tato novela naopak odebírání dětí z rodin ztížila. Sociální pracovnice musejí v případě problémů v rodinách vytvářet individuální plány ochrany dítěte, což například znamená, že mají povinnost hledat pro rodinu sociální službu, která pomůže situaci napravit. To vše pro to, aby se pokud možno předešlo závažnějším zásahům do rodin.

„Česká republika byla dlouhodobě kritizována Evropskou unií a Výborem pro práva dětí při OSN za vysoký počet dětí umisťovaných v ústavní péči a také za to, že děti byly odebírány z rodin ze sociálních důvodů – například proto, že rodina neměla kde bydlet,“ vysvětluje Kateřina Šlesingerová, ředitelka odboru ochrany práv dětí, jeden z důvodů, proč vůbec dochází k transformaci. Vláda proto v roce 2012 přijala Národní strategii ochrany práv dětí, která si mimo jiné kladla za cíl posílit preventivní služby pro děti a rodiny tak, aby nemuselo docházet k odebírání dětí v případech, kdy by příčinou byl například materiální nedostatek rodiny nebo jiné sociální důvody.

V tomto ohledu se zatím neudělalo dost a i ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová přiznala na podzim na jednání sociálního výboru sněmovny, že v pomoci nejchudším rodinám je ještě co dohánět. K podstatným zlepšením by měl podle ní vést i zákon o sociálním bydlení, který Česká republika stále nemá.

Podle výzkumu organizace Lumos, která se zabývá situací ohrožených dětí, je pět až deset procent dětí v České republice odebíráno pouze ze sociálních důvodů, většinou kvůli ztrátě bydlení. Dalších deset procent odebírají úřady kvůli týrání a zneužívání. U naprosté většiny dětí jsou důvody pro odebrání různě v kombinaci, špatná sociální situace rodiny však hraje obvykle klíčovou roli.

V pomoci rodinám, které mají sociální problémy, má Česká republika ještě hodně co dohánět. Do ústavů se tak dostávají i děti, které by mohly žít ve své biologické rodině. Graf Lumos

Jde všem opravdu o dobro dětí?
Praxe zjevně pokulhává za ideálem, avšak ani podle novely zákona o sociálně právní ochraně dětí z roku 2012, ani podle připravovaného zákona o podpoře rodin, ochraně práv dětí a náhradní rodinné péči se nezdá, že by se tu připravovala strategie, jak krást rodinám děti ve velkém. Zásadní nedorozumění spočívá v tom, že řada lidí věří, že pokud děti nepůjdou do ústavu, ale do pěstounské péče, budou biologickým rodičům „ukradeny“. Přitom právě institut pěstounské péče počítá narozdíl od adopce s tím, že dítě zůstane ve styku se svou biologickou rodinou.

Stejně podivná je i často zmiňovaná souvislost s možností adopce pro homosexuální páry. To, jestli budou mít homosexuální páry možnost adoptovat děti, je otázkou společenského vyjednávání, které nesouvisí s tím, kolik u nás bude ústavů a jak budou vypadat, ani s tím, kolik dětí stát rodičům odebere.

Při diskuzích o budoucí podobě péče o ohrožené děti argumentují všechny strany tím, že jim jde o dobro dětí. Nemohou se pouze dohodnout na tom, jak má ono dobro vypadat. Odpůrci transformace – tedy již zmíněná ústavní lobby – kteří hájí současný stav, se snaží vytvořit dojem, že na jejich straně je odbornost, kdežto na straně jejich oponentů pomýlené nadšení. Jsou sice velice hlasití, ale nezastupují ani všechny své kolegy, kteří v dětských domovech pracují.

Kromě neurologů, psychologů a řady dalších odborníků, kteří studují vývoj člověka a jeho potřeby, si uvědomují nutnost rodinného zázemí i lidé z praxe. „Je jedině dobře, když děti vyrůstají v rodinách. Byť vedu dětský domov a snažíme se fungovat co nejvíc rodinným způsobem života a lidé, kteří k nám chodí, jsou velmi překvapeni, jak může dětský domov vypadat, tak přes to všechno nikdy tu rodinu nenahradíme,“ vysvětluje ředitel dětského domova Holice Ondřej Výborný. „Kvalitní pěstoun je vždy lepší než sebelepší ústav. A systém výběru pěstounů, jak je nastavený v České republice, je velmi tvrdý a je to jenom dobře,“ dodává.

I k argumentaci, že se ústavy v české republice transformovaly a není tudíž třeba dalších změn, má jasné výhrady: „Jsem vždycky trochu jurodivý z toho, když slyším někoho tvrdit, že dětské domovy jsou dneska nastavené dobře a že není potřeba s nimi nic dělat. Vidím sice dětské domovy, které opravdu pracují dobře, ale zároveň je tu stále dost těch, které fungují v režimu šedesátých, sedmdesátých let a dál se neposunuly,“ tvrdí Výborný. A nemusí to podle něj být jenom tím, že nejsou přestavěné na dětské domovy dětského typu, ale jde o přístup vedení.

Kojenecké gangy a penězchtiví přechodní pěstouni
Nejslabším argumentačním bodem teorií o juvenilní justici je míchání dvou nesouvisejících věci: Zaprvé, počet odebraných dětí nijak nesouvisí s tím, kam děti odcházejí. A zadruhé, aktuální česká reforma péče o ohrožené děti si naopak klade za cíl, aby co nejvíce dětí vyrůstalo ve své biologické rodině. Pomoci k tomu má i odpůrci hojně kritizovaný institut přechodného pěstounství. Jak vlastně funguje?

Podle Alžběty Hláskové z občanské organizace Dobrá rodina, která mimo jiné pořádá semináře a školení pro pěstouny, stojí přechodná pěstounská péče na následujících principech. První, co se zjišťuje poté, co dítě přichází k přechodným pěstounům, kde může zůstat maximálně rok, je šance na návrat k biologickým rodičům.

Společně s matkou či rodiči se vytvoří plán, který musejí splnit, aby se o dítě mohli opět starat. Pokud matka či rodiče nejeví zájem, přichází plán bé, a tím jsou příbuzní dítěte nebo jiná blízká osoba, která by si je mohla osvojit nebo vzít do dlouhodobé pěstounské péče. Pokud nikdo takový není, hledá se rodina, která by si dítě adoptovala. Nenajde-li se, pak teprve přichází čtvrtá varianta, a tou je dlouhodobá pěstounská péče u lidí, kteří nejsou s dítětem nijak spřízněni. Jedině pokud by se pro dítě nenašla žádná z vyjmenovaných variant, muselo by odejít do institucionální péče.

„Z přechodné pěstounské péče neproudí děti do ústavu, protože jak má člověk to jedno dítě doma a soustředí se na ně, dělá všechno pro to, aby pro něj našel řešení. Kojenec zatím nešel z přechodné pěstounské péče do ústavu pokud vím žádný,“ vysvětluje Hlásková. Podle výzkumu organizace Lumos se téměř patnáct procent dětí vrací do původní biologické rodiny, šestadvacet procent jde do dlouhodobé pěstounské péče příbuzných, dalších osm procent přichází k příbuzným, aniž by se jednalo o pěstounskou péči a sedmačtyřicet procent dětí jde do adopce. Do ústavu odchází procento a půl. Pro starší děti je totiž někdy takzvaně „pozdě“ a není snadné pro ně najít jiné trvalé řešení než ústav.

Odpůrci transformace péče o ohrožené děti kritizují pěstouny, že svou práci dělají jen pro peníze. Hojně se ozývají i obvinění, že si pěstounstvím budou lidé řešit svou špatnou sociální situaci, že tu práci budou dělat lidé nevzdělaní. Výzkum organizace Lumos tyto obavy vyvrací. Přechodní pěstouni jsou naopak vzdělanější než je průměrná populace, často se jedná o lidi, kterým už odrůstají děti a mají s výchovou zkušenosti.

Navíc je nelogická i výtka, že právě tito lidé se snaží děti ukrást. Jednak je mají v péči jen dočasně a jednak jsou placení, i když zrovna žádné dítě v péči nemají. Jejich primárním cílem je naopak vrátit dítě do původní biologické rodiny, je-li to možné.

Zastánci ústavů dále argumentují i tím, že pokud „zrušíme ústavy“, budou se po republice potloukat dětské gangy. Nechtějí rušit ani kojenecké ústavy v obavě, že opuštění či odebraní kojenci nebudou mít kam jít. Kromě toho, že právě pro kojence se vždy snáz hledá řešení v rodině, a představa kojeneckých gangů je úsměvná, vždycky budou existovat zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, jako jsou u nás například, ale nejen, Klokánky. Stejně tak ve všech zemích Evropy existují různé formy pomoci dětem, které mají problémy. Transformace péče o ohrožené děti totiž samozřejmě neznamená, že se zruší všechny instituce. To je jen další mýtus, který napomáhá šíření poplašných zpráv.

Souvislosti a čísla
Na rozdíl od mnoha jiných společenských či politických problémů je osud ohrožených dětí relativně snadno, „technicky“ řešitelný. Přesto se v současné době zdá, jakoby se reforma zastavila.

K tomu, aby se uskutečnila, je třeba zákon o podpoře rodin, ochraně práv dětí a náhradní rodinné péči. Ten by měl sjednotit péči o ohrožené děti pod ministerstvo práce a sociálních věcí. Aby se to povedlo, musí se dohodnout tři ministři: školství, práce a sociálních věcí a zdravotnictví. Sjednocení je důležité z toho důvodu, že dokud mají různá ministerstva různé koncepce, neexistuje jednotná kontrola kvality péče a ochrany práv dětí a jedno financování. Systém tím pádem nelze zásadněji změnit.

To se zatím nestalo. Ovšem sociální výbor sněmovny, ve kterém zasedají například poslankyně Jitka Chalánková (TOP09), Radka Maxová (ANO), Marta Semelová (KSČM), Dana Váhalová (ČSSD), Pavla Golasowská (KDU-ČSL) a Jana Hnyková (Úsvit), je velice činný. Poslankyně v dojemné shodě zcela převzaly argumentaci některých ředitelů kojeneckých ústavů a dětských domovů. Pomáhají jim téma dostávat i do veřejného prostoru. Pomocí prostředníků se obracejí i na premiéra a všemožně se snaží vytvořit dojem, že je u nás všechno v pořádku a nic se nesmí měnit.

Nijak se nepozastavují nad tím, že podle dostupných statistik bylo u nás v roce 2014 v kojeneckých ústavech dvanáct set třináct dětí, což je jen o dvacet méně než v roce 2013 a o sto devadesát čtyři méně než v roce 2006. Stav tedy příliš neklesá a tyto děti mají bohužel výrazně snížené šance na to, aby prožily normální život. Dokud se jejich situace nezmění a nenajde se pro ně rodina, nedosáhne sedmdesát procent z nich na maturitu a velká část skončí jako bezdomovci. Osmačtyřicet procent klientů Naděje, organizace, která pomáhá lidem bez domova, mladších šestadvaceti let, mělo zkušenost s ústavní péčí. Nehledě na další škody, které jim působí psychická deprivace v oblasti vztahů a duševní vyrovnanosti.

Co se týče celkového počtu dětí žijících mimo svou biologickou rodinu, situace se v posledních letech nezměnila výrazně. Od roku 2009 klesl počet dětí v ústavní péči z 10 332 na 8285 v roce 2014. Počet dětí v náhradní rodinné péči naopak v těchto letech stoupl z 6689 na 9971. Třiasedmdesát procent z nich je však dlouhodobé pěstounské péči u příbuzných. Z toho sedmapadesát procent je u prarodičů a jejich podíl stále roste.

Nárůst je podle Kateřiny Šlesingerové z ministerstva práce a sociálních věcí z části způsobený také tím, že řada příbuzných se o děti starala už před novelou zákona v roce 2012 a a teď jen využili nových podmínek k tomu, aby svůj vztah legalizovali. To je podstatné třeba při komunikaci se školami a zdravotníky. Nutno podotknout, že tím zároveň zvýšili rodinný příjem, na což je možné pohlížet různě, například ale také jako na sanaci široké původní rodiny.

Pokud tomu tak skutečně je, což nelze kvůli odlišné metodice tvorby statistik přesně doložit, nejedná se o děti, na jejichž situaci by se něco změnilo. Zajímavá budou z tohoto hlediska čísla za rok 2015, která už ministerstvo sbírá na základě stejných parametrů jako ta z roku 2014.

Počty dětí, které žijí mimo biologickou rodinu, musí samozřejmě podléhat společenské kontrole. Je to mnohem jistější ukazatel, než jednotlivé případy zveřejňované v médiích, kde svou verzi předkládá jedna strana sporu. Také je třeba si uvědomovat, že zdaleka ne všechny děti jsou odebrané proti vůli rodičů – někteří je odloží sami. A nelze pominout ani fakt, že někteří rodiče své děti skutečně týrají. Případy zabitých dětí jsou jen špičkou ledovce. Pro sociální pracovníky je někdy nesmírně těžké rozpoznat ten správný okamžik, kdy už je nutné zasáhnout.

Bojovníci proti takzvané juvenilní justici, kteří se mísí s odpůrci jakýchkoli změn péče o ohrožené děti v České republice, obhajují neobhajitelné. S dětmi, které z nějakých důvodů nemohou vyrůstat u svých biologických rodičů, nemají žádný soucit. Klidně je nechají vyrůstat v ústavech.

V tento okamžik stojíme před velkou výzvou. Dokážeme zabránit existenci továren na deprivaci? Nebo se ze strachu před imaginárním spiknutím necháme uchlácholit tím, že dětské domovy prošly rekonstrukcemi, vypadají hezky a sbírají na ně peníze slavní lidé?

Práce na tolik potřebné změně vázne. K tomu, aby mohl nový zákon vůbec vzniknout, se musí domluvit tři ministerstva a premiér. Iniciativy se zatím chopilo jen ministerstvo práce a sociálních věcí, ale ani ono nepracuje dost rychle. V současné době se nový zákon podle legislativního plánu odkládá na rok 2017. Teprve až bude hotový návrh, bude možné diskutovat nad jeho obsahem a jednotliví aktéři a zájmové skupiny budou moci vyjednávat. Prozatím zůstáváme nadále poslední zemí v Evropě, která dopouští, aby tisíce dětí vyrůstaly bez lásky.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Dítě potřebuje ke zdárnému vývoji navázat vztah." Vzor vztahu matky a otce je předáván jako dědictví dětem. Středa, 17.Února 2016, 00:44:58

Výchova v rodině je vždy lepší, než ústavní výchova.

Dítě potřebuje navázat vztah k matce a vztah k otci (ne nutně a za každou cenu k biologickým rodičům). Pro to, aby bylo samo v dospělosti schopno takový vztah vytvořit, potřebuje být svědkem vztahu mezi otcem a matkou. Samotná podoba vztahu dítěte k rodičům podporuje nebo naopak komplikuje volbu budoucího manžela. Pro chlapce je určující vztah k matce a pro dívku vztah k otci. Vědomá láska k otci a k matce podporuje volbu manžela podobného otci nebo matce, komplikace ve vztahu k rodičům tuto volbu ztěžují. Vzor vztahu matky a otce je předáván jako dědictví dětem.

Vztah "rodiče jedna" a "rodiče dva" toto dědictví dítěti nahradit nemůže, naopak může způsobit komplikace v jeho budoucím dospělém partnerském životě. Dítě se stane jen objektem práva, právo potenciálního adoptivního rodiče bude nadřazeno nad právo dítěte.

Aaaprofil

Saša Uhlová - Redaktorka a reportérka DR, Praha 3

Dvě témata Čtvrtek, 18.Února 2016, 23:27:37

Spor o to, zda je dětem lépe v kojeňácích a dětských domovech, nebo v rodinách, nesouvisí s problematikou adopcí homosexuálních párů. Je možné zrušit kojeňáky a minimalizovat a transformovat ústavy, aniž by v té dané společnosti mohli homosexuální páry adoptovat děti. Je také možné instituce tohoto typu zachovat a přitom umožnit homosexuálním párům adoptovat děti.

Když už jste na to ale narazil, měla bych přeci jen poznámku. Historicky vyrůstalo hodně dětí v rodinách, kde nebyl otec - matka. Jednak muži často pracovali daleko, lidé také umírali, děti pak vychovával jeden z rodičů za pomoci někoho dalšího, anebo sám, v tradičních rodinách vychovávala často širší rodina. Těch modelů je mnoho a nemyslím si, že existuje jediný možný správný. Pokud má dítě s dospělým, anebo s více dospělými dobrý vztah, a je vychováváno s láskou, je to dobré, ať už jsou jakéhokoli pohlaví.

Adopce homosexuálních párů by zejména mohly pomoct legalizovat situaci rodin, kde děti už vyrůstají, ale jeden z rodičů (nebo vychovavatelů, chcete-li), nemá k dítěti žádný právní vztah. Protože jsem tou situací prošla (byť v heterosexuálním manželství), vím, jak nepříjemné to je.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.