To si ani nedovedete představit, jak jsme rádi, že bydlíme

Po celý rok jsme pozorně sledovali unikátní brněnský projekt rychlého zabydlení. Většina z padesáti rodin bez domova již šťastně bydlí, bohužel prozatím u tohoto počtu zřejmě zůstane.

A3

Gaby Khazalová

30.12.2016 23:01

Možnosti zlepšovat sociální bydlení

Dsc_0148

S problémem dostupnosti bydlení se dnes nepotýkají jen ti nejslabší, ale i střední vrstvy včetně mladých lidí. Státní bytová politika po roce 1989 nezohledňovala socioekonomické proměny společnosti. Narůstá počet lidí, pro které nájem představuje nezvladatelně velkou položku v rozpočtu jejich domácností. Systém pomoci nízkopříjmovým a sociálně slabým skupinám, tak jak je v současnosti nastavený, je roztříštěný. Zcela chybí zákonná úprava sociálního bydlení.

V průběhu letošního roku vám reportážní oddělení Deníku Referendum přinese sérii analýz a reportáží zaměřených na obecné trendy v bydlení, vývoj bytové politiky v ČR v posledních pětadvaceti letech a na problematiku dostupnosti standardního bydlení.

Pozornost věnujeme i sociálně vyloučeným lokalitám a obchodu s chudobou. Sledujeme aktuální dění okolo slibovaného zákona o sociálním bydlení, který by mohl situaci lidí v bytové nouzi řešit. Nadále pokračujeme i v tématu bytové politiky na Ostravsku, kterým se v minulém roce podrobně zabývala reportérka Saša Uhlová.

Parné léto roku 2016, potichu – jdu totiž pozdě – vklouznu do místnosti plné potících se mužů v košilích. Začalo jednání zastupitelstva městské části Brno-Žabovřesky. K mikrofonu přichází – stihla jsem to – Martin Freund, uvolněný radní formace Žít Brno pro sociální oblast. Trpělivým hlasem žádá zastupitele, aby dali k dispozici několik obecních bytů pro projekt rychlého zabydlení rodin bez domova. Z tváří přítomných čtu nedůvěru.

Mohlo být hůř. Týden nazpět se na stejném jednání v Brně-Bystrci objevila skupina xenofobních křiklounů. Martin Freund vypjatou chvíli ustál. Byty však odmítla poskytnout Bystrc i Žabovřesky. A stejný scénář pokračoval v dalších městských částech. Hledá se padesát bytů. Přepadají mě pochyby, zda-li je město sežene.

Půl roku na to, večer před Štědrým dnem, zvoním na dům v ulici Bratislavská. Je opravený, na chodbách čisto. Před více než měsícem se sem nastěhovala jedna z padesáti šťastných rodin, vylosovaných mezi účastníky experimentu. I na ní závisí, zda dopadne celý projekt rychlého zabydlení úspěchem, či fiaskem.

Město se mu snažilo zajistit přízeň u veřejnosti tím, že jej opředlo přízvisky, jako jsou efektivita, finanční úspory či rozumné řešení. Příklady ze zahraničí – ze zemí se srovnatelnou sociální politikou jako u nás – hovoří pro taková tvrzení. Takzvaný přístup Housing first pracuje na vcelku jednoduchém principu: poskytnout lidem v bytové nouzi ihned bydlení, namísto čekání, až se k němu postupně dopracují tím, že se zbaví svých sociálních problémů. K vytouženému cíli totiž touto cestou dojde málokdo.

Není jiné cesty ven z ubytoven

„Myslel jsem si, že když mám za ženu Češku, nebudeme mít problém,“ rozesměje se otec dvou malých dětí a tří dcer v pubertě. Říkejme mu Ivan, své pravé jméno zveřejnit nechce. Je olašský Rom. Vypráví mi o životě na brněnské ubytovně Šámalova, odkud se s rodinou nedokázal dostat po dlouhé tři roky. Byt sháněli mnohokrát, ale vždy bez úspěchu.

Na brněnských ubytovnách se levně rozhodně nežije. Foto Miroslav Brno

„Do realitek volala vždy manželka, jakmile ale zmínila, že má za partnera Roma a že vychovává pět dětí, položili jí telefon,“ popisuje marné snahy o stěhování do lepšího. „A pak všechny ty kauce, nájmy dopředu, provize…“ dodává s mávnutím ruky. Půjčovat si na ně musel od rodiny a známých. Částka, kterou nemívá často stabilně na účtu ani člověk s průměrným platem, jeho rodina žijící na hranici chudoby dávala dohromady horko těžko. Svých popůjčovaných padesát tisíc ale nakonec nikdy použít nemusel. Naštěstí. A konečně bydlí.

Stejně tak i dalších sedmatřicet rodin, přičemž zbylých dvanáct by mělo do konce března. Vstupenkou do projektu u nich nebyla barva kůže, počet dětí či dluhy nebo jiné potíže, ale pouze to, zda žijí v bytové nouzi. Tedy ne nutně na ulici, ale i na ubytovnách, v azylových domech či přeplněných bytech. Pan Ivan s rodinou platil majiteli „Šamálky“ dvacet tisíc korun za dva pokoje s kuchyní a koupelnou společnou pro celé patro.

„Moje žena mohla uklízet, co chtěla, a stejně to k ničemu nebylo,“ popisuje takřka neobyvatelné prostředí plné štěnic, kde se obával, aby mu z hygienických důvodů neodebrali děti. Nyní bydlí v čistém dva plus jedna. Celý měsíční nájem včetně energií stojí rodinu pana Ivana osm a půl tisíce. Doplatky na bydlení, které rodina pobírá, jdou namísto obchodníku s chudobou městu. Na rodinách v projektu ušetří také stát, jenž přispívá každé domácnosti, která z třiceti procent svých příjmů, popřípadě příspěvku v hmotné nouzi, nedokáže uhradit své náklady na bydlení. Předražené ubytovny tedy stát vychází dráž.

Brno by současně mělo postupně získat vyšší prostředky na správu svého bytového fondu. Pravidla pronájmu bytů stanovují nájemné v sociálních bytech na 40 korun za metr čtvereční. V brzké budoucnosti však město počítá se zvýšením této částky, která bude pro domácnosti stále únosnou a přitom přinese více prostředků do městského rozpočtu.

O řádné placení nájemného se radnice obávat nemusí. Dávky na bydlení ze sociálky přeposílá příspěvková organizace Centrum sociálních služeb přímo na účet města. Není tak důvod, proč městské byty nevyužít – ať už chceme zajistit bydlení těm, kteří na ně nedosáhnou, z racionálních nebo morálních důvodů. Zejména pak v Brně, kde zeje čtyři tisíce městských bytů prázdnotou.

Brno, pokusný králík
Přesto se městu podařilo sehnat padesát bytů do projektu jen tak tak. Polovinu poskytl nesvěřený bytový fond spravovaný přímo magistrátem, významně se podílelo i Brno-střed a Brno sever. Dále přispěly už jen dvě městské části, s jednou město nadále vyjednává, ostatní zastupitelstva však odmítla. Proč? Na vině je spíš nechuť politiků obhajovat projekt zabydlení sociálně slabých rodin před voliči, než cokoliv jiného. Jakoby si zkrátka nechtěli vzít na triko odpovědnost – co kdyby se to náhodou zvrtlo… Nebo právě naopak: jak by někteří starostové vysvětlovali, že přístup Housing first funguje, když dlouhodobě tvrdí, že bydlení si člověk musí zasloužit?

Martin Freund udělal pro sociální bydlení více, než jakýkoli jiný komunální politik. Foto Repro DR

Analýzy podobných projektů z jiných zemí, kam se tuzemští odborníci, kteří projekt připravovali, jeli učit, přitom vykazují vysokou úspěšnost. Martin Freund a další to opakovali městským částem neustále – na zastupitelstvech i na uzavřených jednáních.

Brno se ale evidentně bude muset přesvědčit samo. Nasnadě jsou dvě možnosti: posečkat na vyhodnocení pilotního projektu a doufat, že jeho případný úspěch přiměje městské části ke změně postoje, a nebo je změnou pravidel pronájmu, tedy vyhláškou, zavázat k tomu, aby byty na sociální bydlení poskytovaly. V druhém případě by jim město sice byty vzalo, na druhou stranu by je ale zbavilo odpovědnosti. Byl by to magistrát, kdo by musel voličů vysvětlit, že nechce byty privatizovat, ba dokonce že je pronajme chudým. Městským částem by takový krok dovolil zachovat si tvář: navenek remcat, ale tiše souhlasit. V zastupitelstvu města nakonec sedí stejní lidé, kteří se v městských částech při únorovém schvalování projektu zmohli přes hlasitou kritiku jen na demonstrativní zdržení se v hlasování. Proti nehlasoval nikdo.

Současná brněnská koalice se každopádně odhodlala ke kroku, k němuž nikdo jiný v českých městech a obcích nesebral odvahu. Brno se stalo – slovy tamního sociálního demokrata Olivera Pospíšila – pokusným králíkem. Dodejme, že pokusným králíkem, který dal příležitost slušného bydlení vbrzku už padesáti rodinám, na nichž samotných bude spolu se sociálními pracovníky ležet tíha odpovědnosti za budoucnost projektu.

Kdo si zaslouží bydlet

„Nepotřebujete dvě křesla?“ ptá se sociální pracovník pana Ivana, zatímco si povídáme v kuchyni. Byt je zatím nezařízený, rodina shání nábytek. Elektřinu jim zapojili až týden po nastěhování. I s takovými maličkostmi pracovníci pomáhají. Jejich hlavním úkol je ale řešit problémy, které se mohou rodinám přihodit při přechodu z ubytovny do normálního bydlení. „Náš úkol je řešit situace, jako jsou stížnosti jiných nájemníků nebo problémy s opožděnými platbami za nájem a služby,“ vysvětluje sociální pracovník.

Prozatím vše běží relativně hladce. Kupříkladu do domu v Bratislavské se nastěhovalo celkem pět rodin z projektu. Pan Ivan vyjmenovává jména svých nových sousedů, žádné konflikty s nimi nemá. Když mě vyprovází, zapovídá se na chodbě s jednou z původních nájemnic. Šedesát procent vylosovaných lidí jsou Romové, čtyřicet Češi.

Bez ohledu na etnicitu projekt od počátku kladl důraz na to, aby byly rodiny rozptýleny po městě. Snažil se tak předejít vytváření ghett. „Chtěli jsme bydlet v této lokalitě, moje dcery to tu znají, chodí tu do školy,“ vysvětluje pan Ivan důvod, proč chtěl žít zrovna na Bratislavské. Všem rodinám dalo město na výběr. Konkrétní adresu se tedy snažilo co nejvíce přizpůsobit potřebám každé z nich.

První průběžné dotazníkové vyhodnocování projektu se bude konat půl roku od zabydlení. Úspěchem bude, pokud si lidé bydlení udrží. Autoři projektu však předpokládají, že se zlepší také další podmínky života rodin: děti by se měly vracet z ústavní péče zpět do rodin, měla by se zlepšit školní docházka a zvýšit míra zaměstnanosti, celkově by mělo mít bydlení příznivý vliv na zdravotní stav rodin. Tak aspoň praví zahraniční zkušenosti.

Kdo si zaslouží slušné bydlení a kdo už ne? Foto Saša Uhlová

Jedno ale můžeme zhodnotit již nyní. Vděčnost lidí, kteří bydlení získali. Jejich osobní příběhy mluví samy za sebe a stvrzují také důvod, proč projekt nefunguje na principu zásluhovosti. Kdo posoudí, zda si bydlení zaslouží paní Dáša, jejíž manžel musel po vážném zranění opustit práci ve státním podniku a odejít do invalidního důchodu? Nebo paní Kamila, která od smrti svého partnera vystřídala se svými čtyřmi dětmi tři různé ubytovny kvůli hygienickým podmínkám?

Nikdo další bydlet nebude
„Víte, my jsme opravdu rádi, že tu můžeme být. To si nedovedete ani představit,“ prohodí pan Ivan na konci odpovědi na každou mou otázku. Bohužel se zdá, že další podobné příběhy se šťastným koncem v příštích letech slýchat nebudeme.

Dvouletý pilotní projekt zafinancovala Evropská unie s přispěním Ministerstva práce a sociálních věcí. Na pozadí brněnské zabydlovací revoluce probíhala neustále odkládaná příprava zákona o sociálním bydlení. Legislativa měla uložit povinnost poskytovat sociální bydlení všem obcím, Brnu by pomohla pokračovat v tom, co načalo. Padesát bytů je jen zlomek – do projektu se chtělo zapojit 421 domácností ohrožených bytovou nouzí. Na případné další zabydlování ale budou třeba finance. A těch se nedostává.

Babišovo ministerstvo financí odmítlo při přípravě zákona poskynout nezbytné finanční prostředky. Brnu bude podpora od státu chybět, i při ní by město čekaly nelehké úkoly: domluvit se s městskými částmi o bytovém fondu, vyškolit své sociální pracovníky, aby byli schopni vykonávat odpovídající sociální služby, které v pilotu zajišťuje nezisková organizace.

Co na tom, že ministryně Marksová v únoru prohlásila místním sociálním demokratům navzdory, že je brněnský projekt „v mnoha ohledech průlomová záležitost“, když zákon o sociální bydlení ČSSD zřejmě nikdy neplánovala prosadit.

Bytový fond má Brno na rozdíl od jiných měst vskutku velkorysý. Některé byty samozřejmě vyžadují investice, někdy jsou ve špatném stavu celé domy. Na účtu fondu bytové výstavby však leží více než miliarda korun – určená právě na opravy. Jasněji bude za dva roky: závěrečná zpráva pilotního projektu má potenciál změnit politiku bydlení. Brněnský projekt je koneckonců přelomový tím, že je vůbec prvním v České republice.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.