Chci přispět X

Jsme slušní, ale jsme Romové

Irena s Monikou bydlí na Bratislavské ulici v Brně a snaží se dostat z ghetta. Mají dokonce doporučení, že platí nájem a jsou dobré nájemnice. Není jim to ale nic platné.

Igor_demo20

Saša Uhlová

18.10.2016 08:00

Možnosti zlepšovat sociální bydlení

Dsc_0148

S problémem dostupnosti bydlení se dnes nepotýkají jen ti nejslabší, ale i střední vrstvy včetně mladých lidí. Státní bytová politika po roce 1989 nezohledňovala socioekonomické proměny společnosti. Narůstá počet lidí, pro které nájem představuje nezvladatelně velkou položku v rozpočtu jejich domácností. Systém pomoci nízkopříjmovým a sociálně slabým skupinám, tak jak je v současnosti nastavený, je roztříštěný. Zcela chybí zákonná úprava sociálního bydlení.

V průběhu letošního roku vám reportážní oddělení Deníku Referendum přinese sérii analýz a reportáží zaměřených na obecné trendy v bydlení, vývoj bytové politiky v ČR v posledních pětadvaceti letech a na problematiku dostupnosti standardního bydlení.

Pozornost věnujeme i sociálně vyloučeným lokalitám a obchodu s chudobou. Sledujeme aktuální dění okolo slibovaného zákona o sociálním bydlení, který by mohl situaci lidí v bytové nouzi řešit. Nadále pokračujeme i v tématu bytové politiky na Ostravsku, kterým se v minulém roce podrobně zabývala reportérka Saša Uhlová.

Související

Ospalé sobotní dopoledne, Bratislavskou chvílemi projede auto, pár lidí postává před domy, občas někdo někam spěchá. Některé domy vypadají zvenku pěkně, jsou opravené, jiné jsou naopak značně sešlé. Mám ještě chvíli času, procházím tedy ulicí až k Muzeu romské kultury. Na chodníku se válí o něco málo víc odpadků než jinde ve městě, celkově na mě ulice působí podobně jako před patnácti lety, kdy jsem sem jezdila pravidelně. Navenek se zdá, že se za ty roky mnoho nezměnilo.

Za patnáct let se toho mnoho nezměnilo. Foto Saša Uhlová, DR

Vracím se Bratislavskou zpátky k domu, kde na mě už čeká Irena Gorolová. Vítáme se a doprovází mě pavlačovým domem, který je přesně takový, jaké domy v sociálně vyloučených lokalitách bývají. Neuklizený a nehostinný. Jak kráčím po schodech, už se těším do bytu.

Luxus třiceti metrů čtverečních

Z pavlače vcházíme do maličké kuchyně. Za kuchyní je koupelna se záchodem a prochází se z ní ještě do pokoje, který je sice třikrát tak velký jako kuchyň, ale má jen dvacet metrů čtverečních. To je celý byt – dohromady i s koupelnou nemá víc jak třicet metrů čtverečních. Žije v něm osm lidí. Irena s partnerem a třemi dětmi tu bydlí se svými rodiči, u kterých žije i její strýc. Minibyt je pěkně světle zařízený, je v něm čisto a útulno. Doma jsou všichni kromě nejstaršího syna Ireny. Ten studuje střední školu a o víkendech raději chodí na brigádu, než aby se tísnil s tolika lidmi na tak malém prostoru.

Z pavlače se vchází přímo na maličké kuchyně. Foto Saša Uhlová, DR

K Ireně jsem přijela, protože ji znám a vím, že se její rodině nedaří sehnat si pronájem. Chtěla by se od svých rodičů odstěhovat, aby mohla s rodinou vést normální život. Kromě nejstaršího syna má ještě dvě mladší děti. Ty chodí do dobré základní školy a dobře se učí. V neuvěřitelně malém bytě jim sice dospělí zařídili „dětský koutek“, aby měly nějaký prostor pro sebe, přesto je jasné, že i příprava do školy musí být v takových podmínkách víc než obtížná.

Kromě toho, že byt je malý, se rodiče bojí o své děti, protože na ulici se prodávají drogy a večer bývá nebezpečné vracet se domů. Když se vrací nejstarší syn později, čekávají ho před domem. Irena se svým druhem Henrykem shánějí bydlení jinde, jenže to není jednoduché. Vždycky se totiž nakonec potýkají s tím, že Romům nikdo pronajmout byt nechce.

Henryk s Irenou shánějí vytrvale, ale marně. Jímá je bezmoc, ale neztrácejí naději. Foto Saša Uhlová, DR 

„Jak je tam napsané, že chtějí slušné lidi, ani jim nevolám,“ říká Henryk, Irenin druh. Irena však na inzerát, kde hledali slušné lidi, zavolat zkusila. „Dobrý den, my jsme slušní, ale jsme Romové... a dál jsem se nedostala, v tu ránu mi telefon položili,“ směje se Irena. Jindy, když „přiznala barvu“ až později, trval telefonát o něco déle, ale jakmile řekla, že je Romka, bylo po domluvě. Na prohlídky tedy chodí Henryk, který není Rom, jenže když pak vidí jeho ženu s dětmi, vyberou vždy někoho jiného. „Už jsem dokonce začal tvrdit, že Irena je napůl Indka, nebo že je Maďarka,“ říká rezignovaně Henryk.

Za bydlení jsou schopní platit až šestnáct tisíc měsíčně, chtěli by mít aspoň tři pokoje, aby se nejstarší syn měl kde učit a děti měly svůj dětský pokoj. Henryk pracuje na stavbách, nezaměstnaný nikdy nebyl. Vysvětluje mi, že důvodů, proč nemůžou najít bydlení, ač nájem platit mohou, je víc. Kromě toho, že je obtížné sehnat pro romskou rodinu s dětmi pronájem, nechtějí majitelé akceptovat, aby se tam jejich nájemníci přihlašovali k trvalému pobytu. Ze zákona sice nemají právo o tom rozhodovat, k přihlášení stačí jen nájemní smlouva, ale to je jen teorie. Smlouvu na dobu určitou nemusí majitel prodloužit, proto se lidé k pobytu nepřihlásí, když majitelův souhlas nemají. Henryk mě upozorňuje, že v některých bytech není možné se k trvalému pobytu přihlásit i proto, že jsou to ve skutečnosti městské byty, které jejich nájemníci dál nelegálně podnajímají přes realitní kanceláře.

Irena s rodinou nebydlela vždycky v ghettu. V minulosti se jí podařilo sehnat pronájem v dobré čtvrti. „Mám i doporučení, že jsem nájem řádně platila a že se mnou nebyly žádné problémy. Majitel byl zlatý člověk, ale pak musel svůj byt prodat,“ popisuje Irena. Majitel bytu se jí také zastal, když si sousedé začali stěžovat, že nechtějí v domě Cikány. Irena v domě uklízela a postupně se jí podařilo sousedy přesvědčit, že se nemají čeho bát.

„Majitel mi tehdy pomáhal sehnat něco jiného, ale nepodařilo se, takže jsme nakonec skončili tady,“ povzdechne si, ale vzápětí se směje a vypráví, že v minulosti zažila i horší okamžiky. Než se jim podařilo sehnat bydlení na Pekařské u hodného majitelele, bydleli v Masné v desíti lidech v ještě v o něco menším bytě. „Byl tam hrozný vzduch, jedno malé okno a tolik lidí na dvaceti metrech čtverečních, byli jsme z toho nemocní. Tady je to fakt luxus!“ Přes její optimismus ji situace trápí hlavně kvůli dětem, které stísněné podmínky snášejí špatně.

Nikde nás nechtějí
Irena mě vede ke své sousedce, Monice Feriové, která má čtyři děti a pohnutý osud. Kdysi se jí podařilo sehnat bydlení na jedné ubytovně, ale vypukl tam požár. Její muž zachránil kromě svých dětí také pět dalších, ale z následků se léčí dodnes. Právě prodělal osmou operaci. Po požáru se musela léčit i paní Monika. Když ji pouštěli z nemocnice, málem přišla o děti. „Sestřičky mi říkaly, že děti půjdou do ústavu, protože nemáme kde bydlet, běžela jsem za svým tchánem a on nás vzal k sobě,“ popisuje se slzami v očích. Jenže jich tehdy bydlelo sedmnáct v bytě s kuchyní a jedním pokojem.

Irena mě vede ke své sousedce, která žije na stejné pavlači. Foto Saša Uhlová, DR

Pak se museli odstěhovat i odsud a nastalo krušné období, kdy putovali z jednoho hrozného podájmu do druhého. V jednom z domů dokonce majitel vypnul v zimě plyn, protože sousedé měli dluh. Když si šla stěžovat, proč ho vypíná i jí, když sama nic nedluží, řekl jí jen, ať poděkuje sousedům. Dcera jí tehdy onemocněla hnisavou angínou tak, že přežila jen zázrakem.

Nakonec Feriům pronajali byt v normálním domě. Když při podepisování smlouvy majitelé zjistili, že se jedná o romskou rodinu, dali jim smlouvu na pouhé dva měsíce. Po dvou měsících ji ale prodloužili.

Monika s nimi vycházela dobře. Jednou, asi pět let poté, co se do domu nastěhovali, seděli společně a povídali si. Jeden ze dvou spolumajitelů najednou ale povídá: „Vy máte štěstí, že jsem tenkrát nebyl tady, když jste se nastěhovali, já bych nikdy nedopustil, aby tady bydleli Cikáni.“ Monika mu na to řekla, že přeci mají v domě nájemníky, na které si všichni stěžují, ti jsou ale bílí a s nimi problémy nejsou, tak proč by je tam nebral. Po krátké výměně názorů nakonec uznal, že se spletl, že bylo správné jim dát šanci. Na tento rozhovor vzpomíná Monika nerada – právě to, že jí nikde nedají ani možnost ukázat, že s ní nebudou problémy, jí tak moc komplikuje život. Na druhého spolumajitele, který jí tu možnost dal, ale nedá dopustit.

Stejně hezky vypráví i o majiteli ubytovny, která vyhořela. Ten jí nejen ubytoval, ale pomohl jí i vyřídit potřebné papíry. Vděk, se kterým jak Monika, tak Irena hovoří o každém, kdo je předem neodsoudil a zkusil to s nimi, je až znepokojující. Obě mají pocit, že chápou, kde se předsudky rodí, zároveň ale pociťují, jak moc jim ubližují.

„Rozumím tomu, že se lidé bojí, neříká se mi to snadno, ale jsou Romové, které ani já za sousedy nechci, ale nechápu, proč nám nemůžou dát aspoň šanci,“ podivuje se Monika, která by akceptovala i to, že se přestěhuje se smlouvou na dva měsíce, aby měla možnost dokázat, že bude platit nájem a nebudou s ní žádné problémy – stejně jako to ukázala v předchozím bytě, kde bydlela sedm let. Majitelé tehdy dům prodali, celý se rekonstruoval a všichni nájemníci museli odejít. Tak skončila Monika s celou rodinou na Bratislavské.

Už sice bydlela v horších podmínkách, ale spokojená tu také není. Nyní hledá byt, kde může mít trvalý pobyt. Ideálně tři plus jedna, ale spokojila by se i se dvěma pokoji. Platit může patnáct tisíc měsíčně. Stejně jako Irena může dodat doporučení od majitelů, kde bydlela, že je spolehlivá nájemnice. Není jí to ale nic platné.

Monika nepouští děti samotné ani na krok. Foto Saša Uhlová, DR 

„Nepouštím děti samotné ven ani na nákup,“ svěřuje se Monika, jak moc se bojí, že se dětem něco stane, nebo že se chytnou špatné party a začnou brát drogy. To, že jsou doma zavřené a chodí jen do školy, jim příliš nesvědčí, to Monika cítí. Chtěla by bydlet někde, kde by se nemusela o děti tolik bát. „I malé děti cítí, že jsme přišly odjinud. Když jsme se sem nastěhovali, ubezpečoval mě Lukášek od sousedů, že s ním můžu Henryčka pustit na dvůr: Teto, já ho pohlídám,“ uklidňoval mě. Přitom je o měsíc mladší, ale chápe, že naše děti žily v jiném prostředí a potřebují doprovod v tom novém světě,“ vstupuje do vyprávění Irena, která má stejně jako Monika zkušenost života v normálním nájmu.

Život v ghettu není snadný a obě ženy si uvědomují, že většina lidí tam bydlí právě proto, že jinde je nechtějí. Prostředí bezvýchodnosti nakonec stáhne dolů i ty, kteří by jinde žili v klidu své životy, chodili do práce, posílali děti do školy.

Tam dole bývá v noci divoké představení. Foto Saša Uhlová, DR

Vycházíme na pavlač, začíná se stmívat, potřebuju lepší světlo, abych mohla vyfotit Moniku. Jak se dívá dolů na dvůr, hořce se směje, že nikdo nesleduje tak dobrou telenovelu jako ona. Popisuje, co se na dvoře děje v noci, když se sousedé opijí. Jak se perou, křičí, pak přijíždí policie... A všichni lidé, kteří ráno musí stávat, aby šli do práce, poslali své děti do školy, nezmůžou nic.

Nemám detektor na Cikány
Loučím se a Irena mě doprovází zpátky na ulici. Chci si ještě vyfotit vchod do domu a vím, že by se to nemuselo setkat s právě přívětivou reakcí, proto jsem vděčná za doprovod. Když se loučíme a já odcházím Bratislavskou směrem k nádraží, cítím se v ulici o něco lépe. Laskavé příjetí v obou bytech, kde jsem strávila odpoledne, posunuly můj pohled i na nehostinnou ulici, vrátila jsem se v čase zpátky do doby, kdy jsem tu pobývala často.

Přemýšlím nad tím, jak obě ženy, se kterými jsem mluvila, zdůrazňovaly školní úspěchy svých dětí. Vyprávěly mi, čím by chtěly jejich děti být, až vyrostou. Dětským lékařem, policistou, historikem, jejich sny byly stejné jako všech dětí, ale je otázka, zda to dokážou. „My právě bojujeme za to, aby naše děti dokázaly to, co my jsme nedokázaly,“ zasnila se Monika, která si stejně jako Irena jen přivydělává v nestálých a špatně placených zaměstnáních. Bylo vidět, že právě ve vzdělání svých dětí vidí cestu z ghetta.

Není jisté, kudy vede cesta z ghetta. Foto Saša Uhlová, DR

Po několika metrech vidím, jak proti mně jde někdo, koho dobře znám. Bratislavskou kráčí můj bývalý student Tomáš Ščuka. Vítáme se, objímáme se. Ptám se, co tady dělá. Předpokládám, že tudy má cestu spíš pracovně, protože vím, že se mu podařilo vystudovat vysokou školu. Matně si vybavuju, že jsem někde zahlédla jeho fotky ze stáže z Evropského parlamentu. Těžko bude bydlet na Bratislavské. „Bydlím tady za rohem, ne přímo v Bronxu, ale blízko,“ máchne rukou ze sebe Tomáš.

I on vypráví o svých obtížích, když sháněl bydlení. Jedna makléřka mu dokonce řekla: „Pane Ščuko, já vím, že jste vysokoškolák, já jsem si vás vygooglovala, ale já vám nemůžu pronajmout byt, protože nemám detektor na Cikány.“ Tomáš se jí jen opařeně zeptal, jaký detektor má na mysli. „No jestli jste ten slušnej, nebo ne,“ odvětila ta dobrá žena a Tomáš musel hledat dál.

Nakonec se mu podařilo podepsat smlouvu tam, kde právě teď bydlí. „Majitel si nevšiml, že jsem Rom a když mu to došlo, byl sice trochu vyděšený, ale už bylo pozdě,“ směje se Tomáš. Teď spolu vycházejí dobře, majitel je s ním jako s nájemníkem spokojený. „No a jestli se ptáš, proč jsem si našel bydlení v blízkosti brněnského Bronxu a nebydlím jinde, tak to je pro to, že kdybych byt nevzal, hledám ještě doteď,“ vráží na závěr Tomáš klín do úvah Ireny a Moniky o tom, že vzděláním lze narušit začarovaný kruh.




A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Luděk Ševčík - OSVČ

Je to neveselý příběh. Úterý, 18.Října 2016, 13:17:19

Člověka hned napadne, jak vůbec mohou existovat lidé, kteří těm, co se snaží zlepšit svůj život, berou šanci?
Proč tedy konkretně v Brně byl ukončen projekt Prostupné bydlení, který by výše jmenovaným mohl pomoci? A proč místo něj teď jede tunel First housing, kde ti, co se snaží, jsou hozeni do stejného pytle jako ti, co na vše kašlou?
Proč aktivisté nebojují za motivačnost systému? Myslím skutečné aktivisty, ne pijavice přisáté na systému. Vždyť ke změně je motivace základem. Nechápu to.

Aaaprofil

Saša Uhlová - novinářka, Praha 3

co zas nechápu já Úterý, 18.Října 2016, 16:23:19

Nerozumím tomu, proč píšete o prostupném bydlení pod tímto textem. Je to jistě zajímavé téma, ale tito lidé by si rádi normálně někde pronajali byt, a ne že se budou stěhovat do nějakého bydlení, kde je někdo bude kontrolovat a nebudou mít autonomii a pak se zase někam stěhovat.

Luděk Ševčík - OSVČ

Pro mě je to ale naprosto logické. Úterý, 18.Října 2016, 17:33:6

Motivační systém přece od sebe oddělí ty, kdo se snaží a ty, kdo na vše kašlou. I mezi Romy. Lidé je pak přestanou házet do jednoho pytle a pak budou mizet ony problémy, o kterých v článku píšete.
Navíc Prostupné bydlení by už neumožnilo současný stav, kdy lidé se snahou musí bydlet v místech, kde se bojí pustit děti ven.
Já ovšem nechápu, o jakou autonomii příjdou lidé, kteří procházejí Prostupným bydlením? Každý člověk, který příjde s nataženou rukou do sociálního systému, musí přece prokázat svůj nárok. To je naprosté minimum. Já když budu chtít dotaci, tak musím splnit tolik požadavků a udělat takové kolečko, že se o tom příjemcům dávek ani nezdá. A pak budu dlouhou dobu kontrolován. A přesto v tom nevidím omezení autonomie. Chci peníze, tak pro to holt něco musím udělat. Tak to v přece v normálním životě chodí. Většině lidi je to běžná realita.
Současný stav, kdy už i dávky nepřizpůsobivým vyřizuje někdo jiný, je pro ně tak demotivující a tak je paralyzuje, že je to přímo proti jejich zájmu. Dělá to z nich loutky. Odnaučuje je to o sebe se postarat. Což se ovšem určitým lidem, například ubytovací mafii, velmi hodí.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

panu Ševčíkovi Středa, 19.Října 2016, 08:32:20

Vy jste zřejmě ten článek nečetl. Já ho jenom proletěl, ale ti lidé v něm popisovaní od nikoho žádnou dotaci nechtějí, jediné co chtějí je, aby nebyli diskriminováni.

A výmluvy o tom, že lidé (bílá většina) přestanou někoho házet do jednoho pytle až naprší a uschne jsou mimo mísu. To mohou udělat hned, a to je oč tu běží. A až to udělají, přestanu je házet do jednoho pytle s rasisty.

Luděk Ševčík - OSVČ

To je směšné. Středa, 19.Října 2016, 10:23:46

Až oni přestanou, tak vy přestanete? O co tady jde? O nějakou hloupou dětinskou hru?
Zkuste pochopit, že při motivačním sociálním systému se ti, kteří se snaží zlepšit svou životní situaci, neocitají v jedné kupě s těmi, kdo na to kašlou. Nemohou ani. Nyní jsou v jedné hromadě, takže většinové společnosti splývají.
Doplacejí na nemotivační systém. Při opravdu funkčním motivačním systému by se defacto přes jakési "propustné" bydlení mohli lehce propacovat k nájmu. Nikdo by si na ně nesháněl reference, každý by jim bez obav poskytl nájem. Nepřicházeli by z ghetta.
Je to jednoduché. Složitým to dělá jen ten, komu se to nehodí do krámu.

Lenka Vytlačilová - metrolog

Vystěhovat se za Brno Neděle, 30.Října 2016, 19:56:44

Paní je mi líto.

Občas jezdím do Husovic a vždy se tam chovám jako vyděšený králík. Kluk z přízně se na jaře vrátil domů s přeraženou čelistí. Nedošel to pár metrů od tramvaje.

Brno je poměrně drahé. Ale kolem Brna se dají menší věci koupit za rozumnou cenu.
Milion korun na 30 let se dá vypůjčit asi za 3500 Kč měsíčně. Koupit malý domek ve vesnici, kde jezdí autobus do Brna a dojíždět. Kdyby to bylo jenom jedna plus jedna s možností dostavit postupně podkroví.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.