Jednoznačně černobílé odebírání dětí

Dokumentární film Zatajené dopisy otevírá téma, které českou společnost nebolí, i když by mělo. Je jím odebírání dětí z rodin za účelem převýchovy v padesátých letech.

Igor_demo20

Saša Uhlová

11.03.2015 08:00

Související

Když proběhl mezi prvními domky, zastavil se a rozhlížel se vesnicí. Byla jako po vymření. Pak zaslechl z dálky křik. Popoběhl. Opilý chlap klečel v příkopě a dávil. Druhý stál nad ním opřený o strom. Oči měl nepřítomné, jakoby skleněné. 

Na návsi, před domkem s černým eternitem seděli dva chlapi a střídavě pili z lahve.

Před nimi shluk lidí, černých, rozcuchaných, otrhaných a nabalených do špinavých hadrů. Ze všech stran ječely děti. Psi se rvali, cenili na sebe zuby a byli polepeni seschlým blátem
.“ (Na cikánské stezce)

Chudoba cti netratí
Dětská kniha Josefa Pohla Na cikánské stezce, která pojednává o tom, jak v pohraničí vznikla škola pro romské děti, mě hodně ovlivnila. Až v dospělosti jsem se vyrovnala se sugestivními popisy Romů, kterých je plná. Když jsem sama poprvé vstoupila do chudé romské domácnosti, byla jsem v šoku. Vybavil se mi totiž pocit odporu a zhnusení, který jsem jako dítě při četbě knihy cítila. Dívala jsem se na temnou prázdnou místnost, kde byla jen postel. Stará Romka něco řekla své vnučce romsky a já najednou měla dojem, že vyrůstat tady musí být hrůza. 
 
Zážitek z četby knihy byl natolik silný, že se mi v tu chvíli vrátil v plné síle. Kvůli té knize jsem nabyla dojmu, že Romové nemají normální mezilidské vztahy a že dětem bylo lépe ve škole, kde později i bydlely.

S rodinou, ke které jsem přišla na návštěvu a která na mě tak hrozně zapůsobila, jsem se skamarádila a řadu let stýkala. Zjistila jsem, že vztahy mají normální, ba velice láskyplné a že děti tu vyrůstají ve větší pohodě, než v mnoha jiných domácnostech. A pochopila jsem, že odebrat je jejich rodičům, by byl zločin. 

Románové zpracování versus historické bádání
Květušínskou školu míru, o které kniha pojednává, založil její autor Josef Pohl, tehdy velitel vojenského újezdu Boletice, kam Květušín spadá. Jeho motivací bylo zajistit vzdělání romským dětem, které přišly s rodiči po válce ze Slovenska. Učitelem se zde stal v roce 1950 Miroslav Dědič, který ze školy později vytvořil internátní školu a nakonec děti odvezl do školy s dětským domovem v Dobré Vodě u Záblatí, kterou vybudoval.

Příběh se kromě románových zpracování nakonec dočkal i odborného zájmu, romistka Barbora Šebová o něm napsala diplomovou práci. Výsledky jejího bádání přinášejí jiný obraz, než kniha, která se snaží ospravedlnit skutečnost, že děti byly nakonec rodičům násilně odebrány, aby se z nich stali „noví lidé“. 

V práci Šebová cituje mimo jiné z deníku Miroslava Dědiče, učitele a hlavního hybatele tehdejších událostí. K nejhrůznějším okamžikům příběhu patří ty části deníkových záznamů, které popisují odebírání dětí z rodin: 

Vešli jsme ke Kučovým  k Emilovi. Před vchod zajelo auto ONV, jež mělo provést převoz chlapce. Ulice plná zvědavců. Vtrhli jsme do světnice. Byl to moment. Do jednoho kouta letěl starý Kuča, do druhého Kučová, jež s děckem v náručí snažila se přikrýt Emila, který ležel v koutě. V mžiku byla světnice volná, všichni ostatní – synové a příbuzní se tiskli ke zdi. Emil byl volný. Vzal jsem jej za ruku. Vzpíral se. Popadl jsem jej v zátylku a vyhodil na chodbu. Jakmile jsme osaměli, ztratil kontakt s ostatními, zkrotl jako beránek.

Nebo: „Skočil jsem po něm, poněvadž se jako kočka snažil proklouznout a nastala mela. Ruce létaly světnicí a mezitím se mihly pěsti SNB [...], vytáhl jsem škubajícího se Dežu na chodbu [...], vtrhli jsme do chumlu lidí v ulici. Nové rány ze všech stran [...], dostávali jsme i rozdávali.“ 

Zatajené dopisy
Po stopách pátrání Barbory Šebové se vydal režisér Tomáš Kudrna, který natočil dokumentární snímek Zatajené dopisy. Ten měl premiéru v pondělí v Praze na festivalu Jeden svět. Seznam projekcí v dalších městech naleznete na eduin.cz pod rozhovorem s režisérem. Televizní premiéru bude mít 9. dubna ve 22.00. (Online dostupné zde.)
 
Tomáš Kudrna ve svém dokumentu sociální experiment nehodnotí, výsledek je ovšem velice působivý. Přispívá k tomu i postava, která nás dokumentem provází, vnučka jednoho z protagonistů, mimořádně sympatická desetiletá dívka Karolína. Až během natáčení se někteří z bývalých žáků dozví to, že Dědič nepředával všechny dopisy, které si rodiče s dětmi psali. Považoval totiž styk dětí s rodiči za zhoubný a všemožně se snažil děti od rodiny odpoutat. Bývalí žáci však přesto hodnotí své odebrání rodičům jako pozitivní. 

Maminko, tatínku, proč mi tak dlouho nepíšete? Foto repro DR z filmu Zatajené dopisy

Květušínskou školou a dětským domovem v Dobré Vodě u Záblatí prošlo v letech 1950-1960 kolem tří set dětí. Když nakonec školu v Dobré Vodě zavřeli, protože „cikánský problém už byl vyřešen“, musel Dědič děti rozvést do různých dětských domovů po republice.

Tvůrcům se přirozeně nepodařilo najít všechny žijící pamětníky, ale hlavně se jim nepovedlo přesvědčit ty, kteří nevzpomínají na své odloučení od rodiny dobře, aby ve filmu promluvili. To je nejslabší aspekt jinak velice vydařeného dokumentu, neboť to poněkud posouvá vyznění celého experimentu. 

Jak Barbora Šebová, tak Tomáš Kudrna v rozhovorech, které poskytli (Lidové noviny, sobota 7. března), hovoří o nejednoznačnosti těch událostí, respektive o tom, že to není černobílé. Je prý třeba je vnímat v dobovém kontextu. Dobový kontext je důležitý pro to, abychom pochopili, proč se to stalo. Pochopení by nám ovšem nemělo bránit v tom, abychom násilné odtrhnutí dětí od rodičů označili za jednoznačně neomluvitelné zločinné jednání. Kdo má problém vcítit se do romských dětí a jejich rodičů, může si představit, že ho odebírají jeho vlastním rodičům, které několik let neuvidí, nebo že mu stát tím samým způsobem odebere jeho vlastní děti. 

Anebo že by chudoba cti tratila?
Česká společnost dlouhodobě vykazuje lhostejnost k osudům dětí, které jsou odebrány rodičům, často ze sociálních důvodů, tedy nikoli proto, že by je rodiče týrali. Dnes je situace naštěstí s padesátými, ale i osmdesátými, lety nesrovnatelná, přesto se stále můžeme setkat s případy, kdy jsou děti odebrány zbytečně. Důvod většinou nebývá jeden, jedná se často o soubor obtíží, se kterými se rodina potýká, nicméně hlavním problémem bývá to, že rodina přijde o bydlení. Ty další pak bez bydlení lze řešit jen obtížně. 

V ČR je v současné době 8500 dětí v ústavní péči. To číslo samo o sobě nevypovídá o věkovém složení těch dětí, ani o důvodech, pro které v ústavu jsou. Část z nich jsou ale malé děti, které zde nejsou proto, že by je rodiče týrali, nebo proto, že by měly výchovné problémy. Nehledě na to, že jsme zemí, kde se jako alternativa k vlastní biologické rodině dosud neprosadila rodina náhradní. 

Když se na mě obrací zoufalí lidé, kteří přišli o své děti, abych jim poradila, co mají dělat, cítím vztek a bezmoc, i když vím, že dnes se mohou svého práva na rozdíl od minulosti snáze dovolat. Mé zkušenosti jsou přirozeně útržkovité, ovšem to, že děti jsou ve skutečnosti odebírány i ze sociálních důvodů, mi potvrzují i lidé, kteří se ve svých profesích setkávají s podobnými případy. To je sice taktéž nevypovídající, statistika se takto podrobně nevede, ani to vlastně není možné,  je ale zřejmé, že takové případy existují.

Nezájem o osud dětí v dětských domovech a o to, jak k sociálně slabým úřady občas dodnes přistupují, jsem si dosud vykládala tak, že v české společnosti je jen malé povědomí o tom, že pro dítě, zejména pak malé dítě, je důležité vyrůstat v rodině a pokud je to možné, tak v té vlastní. Proto jsem byla překvapená reakcí společnosti, médií i politiků na dnes již známý případ dvou dětí, které odebraly norské úřady. Ač většina lidí nezná podrobnosti a všechny detaily případu, mají na něj velmi silný názor a věnují spoustu času v reálném i virtuálním prostoru tomu, že za navrácení dětí k matce bojují. O tom, že pouto biologické rodiny je důležité, nikdo z nich nepochybuje. Proč se tedy nevěnují s takovou vervou i případům, které mohou ovlivnit mnohem víc a o kterých se mohou informovat mnohem důkladněji? 

Napadá mě jediné vysvětlení, a to, že ve skutečnosti nejde o právo rodiny zůstat spolu, ale o boj za člověka, kterého vnímají jako součást vlastního klanu, proti klanu cizáků. Sociálně slabí, ať už Romové, nebo etničtí Češi, zřejmě taky patří do nějakého jiného klanu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.