Katarina Taikonová: jsem tady jediná sociální demokratka
Saša UhlováV rámci festivalu Khamoro proběhla projekce dokumentárního filmu Taikon o švédské Romce Katarině Taikonové. Osobnost romské spisovatelky a také aktivistky za práva Romů není Čechům známá, přitom je její příběh inspirativní. A stále aktuální.
Proč nedáte raději ty peníze na boty chudým romským dětem? Otázku, proč investovat do romské kultury, proč podporovat nejrůznější semináře, vydávání knih, nebo proč se snažit o zbourání prasečáku v Letech u Písku, jsem slyšela mnohokrát. Zdánlivě racionální připomínka zcela pomíjí, jak moc spolu souvisí symbolické vylučování s vylučováním na konkrétních úrovních, tedy s diskriminací v oblasti bydlení, vzdělání a zaměstnání.
Při letošním festivalu Khamoro byl na programu dokumentární film o švédské Romce Katarině Taikonové. Její příběh i boj mohou být inspirací pro nás.
Katarina se narodila v roce 1932 ve stanu. Matka jí několik měsíců po narození zemřela a ona nějakou dobu žila v jiné rodině. Pak se dostala do dětského domova, odkud se vrátila zpátky do své původní rodiny.
Rodina provozovala zábavní park. Museli často opustit místo, kde se usadili, děti nemohly chodit do školy. Katarina se naučila číst a psát až v dospívání. Vdala se, měla děti a celý svůj život s neutuchajícím nasazením bojovala za to, aby jiné romské děti mohly chodit do školy, aby se romské rodiny směly usadit, aby Romové získali práci a měli ve všech ohledech stejná práva jako všichni ostatní. Vymezovala se i vůči romským aktivistům, kteří se snažili o zachování romského způsobu života. Integraci, vzdělání, bydlení a možnost pracovat viděla jako jedinou možnou cestu.
V roce 1965 organizovala průvod Romů na 1. máje, při kterém požadovali, aby mohli chodit do školy. Když se Romům ve Švédsku podařilo podmínky aspoň v základních požadavcích zlepšit, začali do země emigrovat Romové z Německa a Francie. Katarina Taikonová bojovala za to, aby byli uznáni jako političtí uprchlíci, kteří jsou v zemích původu pronásledováni.
„Nemohu říkat my, protože tu jsem snad jediná sociální demokratka,“ rozčilovala se při diskuzi, kde byli přítomní další sociální demokraté. Reagovala na to, že ostatní nechtěli připustit, že by Romové z některých zemí měli získávat azyl automaticky. Tvrdili, že se musí postupovat případ od případu.
Velké naděje vkládala do zvolení Olofa Palmeho, který ji nakonec velmi zklamal. Proti přijímání Romů z jiných zemí Evropy argumentoval, že Švédsko je první země, která investuje do vzdělání Romů a do zlepšení jejich situace, a že se musí soustředit na „své“ Romy, Nemohou prý přijímat ve velkém Romy z Evropy. Po repatriaci jedné čtyřicetičlenné skupiny zpátky do Francie a zklamáních z Palmeho přístupu upadla do deprese. Začala psát knižní sérii pro děti „Katici“, ve které vychází z vlastních vzpomínek.
Do češtiny je přeložený první díl „Katici, ty to zvládneš“. Příběh začíná v dětském domově, kde se malá Katici poprvé dozví, že je „cikán“. Když si pro ni přijede otec, aby si ji vzal zpátky, změní se její život od základů. Se zábavním parkem nesmějí zůstávat dlouho na jednom místě, malou Katici nechtějí přijmout do školy. I když vše zažívá v solidárním kruhu své rodiny, uvědomuje si, že jsou psanci, které ostatní neberou jako normální lidi. Příběh byl zfilmován.
Loni vydalo švédské ministerstvo kultury „Bílou knihu“, která mapuje selhání švédské společnosti ve vztahu k Romům ve dvacátém století. Kapitoly jsou řazeny tematicky: sterilizace romských žen a odebírání dětí z romských rodin, bydlení, vzdělání, práce. Při diskuzi po projekci filmu padla také otázka, zda by podobná kniha neměla vzniknout i v České republice.
Situace dnes v České republice není tak přehledná, jako byla tehdy ve Švédsku, ale analogii zde udělat lze. Romové jsou diskriminováni na trhu práce, na trhu s bydlením, při vzdělání a v důsledku vyloučení přicházejí některé romské rodiny o děti. Práce pro českou Katarinu Taikonovou by tu byla, ale jak by ji Češi vůbec přijímali?
Člověk, který by bez obalu, nahlas a důsledně pojmenovával všechny strukturální problémy, se kterými se Romové v České republice setkávají, by se patrně setkával s opovržením. Zvlášť, pokud by se snažil i o politická řešení. Katarině chodily anonymní dopisy od „slušných pracujících Švédů“. Švédská společnost musela urazit dlouhou cestu, dnes je ve fázi reflexe svých selhání. Přiznání viny je v symbolické rovině zcela zásadní, protože chudoba je důsledkem vyloučení. Kdybychom přestali Romy ze společnosti vylučovat, nemuseli bychom dávat chudým romským dětem na boty.
Tím se opět vracím k něčemu zdánlivě trochu nadbytečnému, jako je hudební festival. Když jsem se při posledním koncertě letošního Khamora dívala na stovky lidí, kteří společně tancovali, cítila jsem, jak strašně důležitá je taková akce. Pro všechny. Nebyla jsem sama, kdo takto přemýšlel. Tomáš Bystrý, který večerem provázel, v jednu chvíli řekl: „Toto je nejkrásnější týden v roce, protože Romové a Neromové jsou spolu. Tady nejsou přizpůsobiví a nepřizpůsobiví, tady jsme všichni dohromady.“
http://www.agrinostra.cz/
Rad bych totiz videl ty rozhorcene reakce rasistu a xenofdobu, konfrontovanych se skutecnosti, ze i Romove dovedou uklizet odpadky ve svem okoli. Na hromadne fotografii jsou bohuzel jen gadzove. Fotografie z podobne akce, kde by byli pouze Romove by byla ranou vsem anticiganistum.
http://romove.radio.cz/cz/clanek/18785
V říjnu roku 1958 schválil socialistický parlament zákon č. 74 o trvalém usídlení kočujících osob.
V §1 se praví: "Národní výbory poskytují osobám, které vedou kočovný způsob života, všestrannou pomoc, aby mohly přejít k usedlému způsobu života; zejména jsou povinny těmto osobám pomáhat při opatřování vhodného zaměstnání a ubytování a působit výchovnými prostředky soustavně k tomu, aby se stali řádnými pracujícími občany:
Predevsim by se ponekud zmenila jeji napln prace.
Nemusela by presvedcovat stat, aby umoznil romskym detem skolu. Musela by presvedcovat Romy , aby deti do skoly posilali.
Nemusela by stat presvedcovat, aby zajistil Romum bydleni, musela by Romy presvedcovat at byty nenici.
Mozna by si musela povzdechnout "mi Romove mi nerozumi".
http://romove.radio.cz/cz/clanek/18785
"
Mnoho Romů dnes vzpomíná na dobu komunismu jako na „období, kdy se žilo lépe.“ Je pravda, že přineslo Romům i jistá pozitiva jako například dostupnější zdravotní péči, zvýšení gramotnosti, lepší bydlení a také jistou práci, o kterou řada Romů po sametové revoluci přišla."
"Romské děti se o sobě ve škole nic nedozvědí a školní docházku tráví studiem věcí, které jsou jim vzdáleny."
Ucil jsem se ve skole fyziku i malovani kterezto veci jsou mi vzdaleny. Nemam vsak stejnou odvahu jako Prof. PhDr. Ctibor Nečas, DrSc., historik, a Mgr. Marta Miklušáková, tajemnice Rady pro lidská práva vlády ČR, prohlasit ze to byla zbytecnost. Zaklad toho kdo jsem, mi sdelili rodice, zbytek byl na mne.
Ani socialisticka ani kapitalisticka spolecnost jim neni schopna pomoci. Nebude ten problem prece jen trochu i na jejich strane ? Tim nerikam, ze to maji lehke. Ale tancovanim to nevyresi.
Ale ubezpečuji Vás, že ostatní děti se učili v dalších předmětech o svém národě, o jeho historii, jezdili do Národního muzea i Národního divadla. Ale věřím, že s Vašimi rodiči to byla stejná sranda. Do žádného romského, slovenského či polského muzea se nejezdilo. A věřte mi, že kulturní sebepotvrzení hraje důležitou roli. Proto se Češi také tak dlouho snažili dokázat, že si své postavení v Evropě zaslouží a nejsou jen ztracený národ, který je proti každé progresivní změně (B. Engels).
Je zřejmé, že ve fyzice ani v "malování" jste se o rasismu nic nedozvěděl. Tak stručně. Rasismus je, když podle jednotlivostí soudíte celou rasu nebo národ. Příklady: když lidé s českými pasy kradou v bavorských prodejných, je rasistické dát si na obchod nápis "Češi nekraďte". Jako takové byly podobné nápisy na bavorských supermarketech zakázány. Krást se tam asi nepřestalo...
a to ani tehdy, je-li veden anticiganizmem či jiným rasizmem. Zákon o trvalém usídlení kočujících osob, který „přijal“ parlament „lidově-demokratický“ (ten domněle „socialistický“ se vytvořil až v roce 1961), obsahoval i ustanovení podle § 3, kde se uvádělo:
„Kdo setrvává při kočovném způsobu života, přestože mu byla poskytnuta pomoc k trvalému usídlení, bude potrestán pro trestný čin odnětím svobody na 6 měsíců až 3 léta.“
A v 80. letech, se v severských zemích, ve Švýcarsku a už předtím v Kanadě a pak i v Austrálii a na Novém Zélandě i jinde (trochu i v USA) rehabilitovaly a finančně odškodňovaly oběti nucených sterilizací, rasisticky či etnicky motivovaných perzekucí a diskriminací. V téže době se Československo přijetím a ratifikací obou mezinárodních paktů o lidských právech právně zavázalo, že v eugenických praktikách a jiných zločinech už nebude pokračovat. Tehdy se stalo československé ustanovení proti kočování – vedle těch částí trestního zákona, která postihovala „nedovolené“ opuštění republiky, nedovolené vniknutí na její území, různé typy hanobení, pobuřování proti politickému systém republiky atd. – častým zdrojem kritiky československých poměrů, jež pocházela od Charty 77 a dalších lidskoprávních skupin a také ovšem také z ciziny.
Charta 77 přitom mezinárodní veřejnosti trpělivě vysvětlovala, že o tom, zda někdo vede kočovný způsob života, rozhodují nedemokraticky (autoritářsky) politické státní a případně i stranické orgány, řídíce se návodem ustanovení § 2 téhož zákona: „Kočovný způsob života vede ten, kdo se ve skupinách nebo jednotlivě toulá z místa na místo a vyhýbá se poctivé práci nebo se živí nekalým způsobem, a to i tehdy, je-li v některé obci hlášen k trvalému pobytu.“
Svévole byla ovšem i v posuzování „nekalého způsobu obživy“ a „vyhýbání se poctivé práci“. Pro Olašské Romy, kteří tu až do roku 1958 kočovali, měl tento zákon a z něj vyplývající praxe zničující, etnicky likvidační účinek.
Proto bylo ustanovení § 3 zrušeno na návrh federální vlády už v červnu 1990 a zbytek zákona i s ustanovením § 2 v březnu 1998.
Je to tu všechno stále aktuální i proto, že odškodnění nuceně sterilizovaných Romek (jejich sterilizace pokračovala i po roce 1989!) stále není právně a ovšem ani prakticky zajištěno. Požadavek na odškodnění osob, které byly v dětství z anticiganistických důvodů vzdělávány ve zvláštních školách, později zvaných praktickými, nebyl dosud vlastně ani vznesen. Mocná je loby vystupující proti inkluzivnímu vzdělávání. Ojediněle se stále vyskytují školy, pokoušející se vytvářet romské segregované třídy. Takže Katici bychom tu potřebovali.
To samozřejmě s žádným rasistou nepohne, protože by bývalo stačilo, kdyby se díval kolem sebe. "Neviditelných" Romů, kteří pracují a samozřejmě i těch, kteří zvelebují své okolí zcela zdarma, je dost.
Když jsem před několika lety byla na třídní schůzce jednoho svého syna, stěžovali si tam rodiče, že v ulici před školou dělají Romové výkopové práce. Ano, bylo jich tam skutečně hodně a pracovali od rána do večera. Pro některé rodiče představovali bezpečtnostní riziko. Neřekli si: "Myslel jsem, že jsou Romové líní, ale vida, oni pracují," štvalo je, že tam vůbec jsou.
A v tom je základní problém. Vadí když pracují, vadí, když nepracují, vadí, když se podvolí segregujícím praktikám, vadí také, když se jim postaví. Vadí prostě tak nějak z principu. Někomu dokonce vadí, když hrají dobrou muziku. Říká se tomu rasismus. A není v silách Romů to změnit, s tím budete muset pohnout vy, kteří tím trpíte.