Když se na serveru Romea.cz objevila minulý týden zpráva, že ústecké ubytovně odpojily Severočeské vodovody a kanalizace dodávky vody, protože její majitel jim neplatil, objevil se pod ní diskuzní příspěvek. Autorka nechápe, proč tam pořád ještě někdo bydlí, když tam jsou problémy už delší dobu. Bytů k nájmu je prý dost.
Otázka, proč neodejdou, když je nájemních bytů dost, míří k samému jádru problému.
Během deseti posledních let jsme s manželem sháněli nové bydlení několikrát. S jedním dítětem, se dvěma a s třemi. Nešlo si nevšimnout, že u mnoha inzerátů je už předem napsané, že rodiny s dětmi nejsou vítané. A že i tam, kde nic napsané není, jsou pravidla nepsaná. Podmínky k přijetí byly někdy opravdu překvapující, v paměti mi utkvěla věta v nabídce pod bytem, který se mi líbil a nebyl přehnaně drahý: „Zvířata ano, děti a cizinci ne.“ Žádný český Rom by při přečtení inzerátu nepochyboval, že cizincem je míněn i on.
Nestěhovala jsem se v posledních letech sama. Řada mých romských přátel musela také opustit byt a sháněla se po novém. Jednou jsem přišla kolem poledního ke své kamarádce a ta mi se slzami v očích vyprávěla, jak už byla několikrát domluvená, ale když přišli s manželem na prohlídku bytu, tak jim řekli, že byt už není k dispozici. Rozhodla se tedy říkat už rovnou do telefonu, že jsou Romové, aby si ušetřila čas.
Majitel bytu nebo domu nemusí být sám přímo rasista, potřebuje mít byty v domě obsazené a nechce mít problémy s ostatními nájemníky, kteří se při přistěhování Romů do domu dokážou často občansky nebývale angažovat.
Problémy nejsou jen s pronájmy. Stane se občas, že si romská rodina chce byt koupit, i zde však často naráží na problém, neboť jejich přítomnost prý snižuje hodnotu okolních bytů. Tato překážka se nevyhýbá ani smíšeným párům, protože i za jedním Romem v domácnosti se prý „potáhnou další“.
Kam to vede?
Romské rodiny zoufale shánějící bydlení se přirozeně stávají často obětí nejrůznějších spekulantů a podvodníků. Už ani nedokážu spočítat, kolikrát mi v posledních dvaceti letech volali zoufalí známí či přátelé, kteří zaplatili dva pronájmy a kauci dopředu, a majitel jim pak nedal klíče od bytu. Na vlastní oči jsem viděla krásně zrekonstruované byty, ze kterých majitel ihned po rekonstrukci rodinu vyhodil. Zřejmě proto, že Cikáni pálí parkety. Bydlení v ubytovnách je tak drahé i proto, že jejich obyvatelé nemají na výběr. Nechtějí-li přijít o děti, někde bydlet musí.
Nevidím svět růžovými brýlemi, jak si většina čtenářů při čtení mého sloupku jistě myslí. Samozřejmě velmi dobře vím, že je mnoho romských rodin, se kterými lze v domě bydlet jen obtížně. A čím déle bydlí po ubytovnách a v podivných nájmech v barácích hrůzy a neustále se stěhují, tím je naděje, že se integrují, že budou umět vůbec hradit nájem, nižší. Jejich děti se ve škole pochopitelně příliš dobře neučí, socializují se v pochybných partách a jejich rodiče už ztratili poslední zbytky motivace.

Kam jít, když nás nikde nechtějí? Foto Saša Uhlová, DR
V rozhovorech o diskriminaci na trhu bydlení mi názoroví oponenti často tvrdí, že v ČR žádná diskriminace není. Když jim na základě četných osobních zkušeností odargumentuju, že se mýlí, odpovědí mi: ale když oni si za to můžou sami. Jak přesně ale si za to můžou? Rodiny s dětmi jsou opravdu o něco hlučnější než nájemníci, kteří děti nemají, nebo bydlí dokonce úplně sami. V domě, kde bydlím v současné době, jsme jediní, kdo nějaké děti má. Protože mám ráda společnost a nemohu chodit večer často do hospody, navštěvuje mě řada přátel. Dohromady nadělá naše domácnost určitě nejvíc hluku z celého domu. Děti dupou, i když je vedu k tomu, aby se vznášely, jsou hlasité, i když je učím v domě šeptat, a chodíme často otevírat návštěvám. Sousedé, kteří si vypijí mozek v hospodě, a dovrávorají nad ránem domů, jsou mnohem lepší spolunájemníci.
Romské rodiny jsou často početnější a zde je předtucha, že nebudou úplně neviditelní a neslyšní, správná. Jenže problém najít bydlení má třeba i postarší romský pár, který má děti dospělé a hrozí jen občasná návštěva vnoučat. Ba dokonce i singles, a to i ti, kteří mají rodinu daleko a nehrozí návštěvami vůbec. Setkávají se tu tedy problémy dva. Jednak skutečnost, že česká společnost je poměrně dost nepřátelská vůči dětem (zejména pokud je jich více než dvě) a větším rodinám a pak předpoklad, že když se jedná o Roma, budou z toho problémy. Dokázat opak je pro jednotlivce obtížné, pro rodinu ještě obtížnější.
My máme v současné době děti čtyři. Když si představím, jak by se na to tvářili majitelé bytů, jsem ráda, že už se nemusíme stěhovat. A taky si říkám, že je velké štěstí, že jsme tak příkladně bílí, to nám život usnadňuje. Protože kdybychom byli Romové, mohli bychom si za to sami.