Když se na serveru Romea.cz objevila minulý týden zpráva, že ústecké ubytovně odpojily Severočeské vodovody a kanalizace dodávky vody, protože její majitel jim neplatil, objevil se pod ní diskuzní příspěvek. Autorka nechápe, proč tam pořád ještě někdo bydlí, když tam jsou problémy už delší dobu. Bytů k nájmu je prý dost.
Podmínky v předlické ubytovně s příslovečnou přezdívkou Prasečák jsou skutečně strašné a nejen tam. Podobných ubytoven a míst, kde nikdo nechce žít, přesto jsou plné, je v České republice celá řada. Po stěnách tam lezou štěnice, nic tam nefunguje, majitelé jen vybírají vysoké nájemné a do objektů neinvestují. Situace v Prasečáku se mezitím změnila, už chybí i vchodové dveře a hrozí odpojení elektřiny. Lidé pomalu odcházejí, ale je pro ně obtížné nalézt jiné bydlení.
Otázka, proč neodejdou, když je nájemních bytů dost, míří k samému jádru problému.
Diskriminace?
Během deseti posledních let jsme s manželem sháněli nové bydlení několikrát. S jedním dítětem, se dvěma a s třemi. Nešlo si nevšimnout, že u mnoha inzerátů je už předem napsané, že rodiny s dětmi nejsou vítané. A že i tam, kde nic napsané není, jsou pravidla nepsaná. Podmínky k přijetí byly někdy opravdu překvapující, v paměti mi utkvěla věta v nabídce pod bytem, který se mi líbil a nebyl přehnaně drahý: „Zvířata ano, děti a cizinci ne.“ Žádný český Rom by při přečtení inzerátu nepochyboval, že cizincem je míněn i on.
Během deseti posledních let jsme s manželem sháněli nové bydlení několikrát. S jedním dítětem, se dvěma a s třemi. Nešlo si nevšimnout, že u mnoha inzerátů je už předem napsané, že rodiny s dětmi nejsou vítané. A že i tam, kde nic napsané není, jsou pravidla nepsaná. Podmínky k přijetí byly někdy opravdu překvapující, v paměti mi utkvěla věta v nabídce pod bytem, který se mi líbil a nebyl přehnaně drahý: „Zvířata ano, děti a cizinci ne.“ Žádný český Rom by při přečtení inzerátu nepochyboval, že cizincem je míněn i on.
Nestěhovala jsem se v posledních letech sama. Řada mých romských přátel musela také opustit byt a sháněla se po novém. Jednou jsem přišla kolem poledního ke své kamarádce a ta mi se slzami v očích vyprávěla, jak už byla několikrát domluvená, ale když přišli s manželem na prohlídku bytu, tak jim řekli, že byt už není k dispozici. Rozhodla se tedy říkat už rovnou do telefonu, že jsou Romové, aby si ušetřila čas.
Majitelé a realitní makléři se jí do telefonu omlouvali, že v tom případě s ní dále jednat nebudou, nebo telefon rovnou zavěsili. Neměla sílu telefonovat dál a tak jsem se jí nabídla, že ji vystřídám. Až do večera jsem telefonovala se stejným výsledkem. Pak ještě další den, až mi také došla trpělivost.
Majitel bytu nebo domu nemusí být sám přímo rasista, potřebuje mít byty v domě obsazené a nechce mít problémy s ostatními nájemníky, kteří se při přistěhování Romů do domu dokážou často občansky nebývale angažovat.
Problémy nejsou jen s pronájmy. Stane se občas, že si romská rodina chce byt koupit, i zde však často naráží na problém, neboť jejich přítomnost prý snižuje hodnotu okolních bytů. Tato překážka se nevyhýbá ani smíšeným párům, protože i za jedním Romem v domácnosti se prý „potáhnou další“.
Kam to vede?
Romské rodiny zoufale shánějící bydlení se přirozeně stávají často obětí nejrůznějších spekulantů a podvodníků. Už ani nedokážu spočítat, kolikrát mi v posledních dvaceti letech volali zoufalí známí či přátelé, kteří zaplatili dva pronájmy a kauci dopředu, a majitel jim pak nedal klíče od bytu. Na vlastní oči jsem viděla krásně zrekonstruované byty, ze kterých majitel ihned po rekonstrukci rodinu vyhodil. Zřejmě proto, že Cikáni pálí parkety. Bydlení v ubytovnách je tak drahé i proto, že jejich obyvatelé nemají na výběr. Nechtějí-li přijít o děti, někde bydlet musí.
Nevidím svět růžovými brýlemi, jak si většina čtenářů při čtení mého sloupku jistě myslí. Samozřejmě velmi dobře vím, že je mnoho romských rodin, se kterými lze v domě bydlet jen obtížně. A čím déle bydlí po ubytovnách a v podivných nájmech v barácích hrůzy a neustále se stěhují, tím je naděje, že se integrují, že budou umět vůbec hradit nájem, nižší. Jejich děti se ve škole pochopitelně příliš dobře neučí, socializují se v pochybných partách a jejich rodiče už ztratili poslední zbytky motivace.
Drogy, alkohol, závislost na automatech, prostituce a krádeže jsou v těchto místech rozšířené. Je mnohem snazší do toho spadnout, než se tomu ubránit, když v takových podmínkách bydlíte. Mnohokrát jsem strávila řadu dní a nocí v místech, kde bych nechtěla bydlet ani za nic, a už vůbec bych nechtěla, aby v takovém prostředí vyrůstaly moje děti. Problém je, že tam nechtějí bydlet ani Romové, kteří tam bydlí a že je v české společnosti malá vůle rozlišovat, což má za následek, že sociálně vyloučených Romů přibývá. A přibývá i míst, kde není dobré vyrůstat.
Kam jít, když nás nikde nechtějí? Foto Saša Uhlová, DR
Můžou si za to sami
V rozhovorech o diskriminaci na trhu bydlení mi názoroví oponenti často tvrdí, že v ČR žádná diskriminace není. Když jim na základě četných osobních zkušeností odargumentuju, že se mýlí, odpovědí mi: ale když oni si za to můžou sami. Jak přesně ale si za to můžou? Rodiny s dětmi jsou opravdu o něco hlučnější než nájemníci, kteří děti nemají, nebo bydlí dokonce úplně sami. V domě, kde bydlím v současné době, jsme jediní, kdo nějaké děti má. Protože mám ráda společnost a nemohu chodit večer často do hospody, navštěvuje mě řada přátel. Dohromady nadělá naše domácnost určitě nejvíc hluku z celého domu. Děti dupou, i když je vedu k tomu, aby se vznášely, jsou hlasité, i když je učím v domě šeptat, a chodíme často otevírat návštěvám. Sousedé, kteří si vypijí mozek v hospodě, a dovrávorají nad ránem domů, jsou mnohem lepší spolunájemníci.
V rozhovorech o diskriminaci na trhu bydlení mi názoroví oponenti často tvrdí, že v ČR žádná diskriminace není. Když jim na základě četných osobních zkušeností odargumentuju, že se mýlí, odpovědí mi: ale když oni si za to můžou sami. Jak přesně ale si za to můžou? Rodiny s dětmi jsou opravdu o něco hlučnější než nájemníci, kteří děti nemají, nebo bydlí dokonce úplně sami. V domě, kde bydlím v současné době, jsme jediní, kdo nějaké děti má. Protože mám ráda společnost a nemohu chodit večer často do hospody, navštěvuje mě řada přátel. Dohromady nadělá naše domácnost určitě nejvíc hluku z celého domu. Děti dupou, i když je vedu k tomu, aby se vznášely, jsou hlasité, i když je učím v domě šeptat, a chodíme často otevírat návštěvám. Sousedé, kteří si vypijí mozek v hospodě, a dovrávorají nad ránem domů, jsou mnohem lepší spolunájemníci.
Romské rodiny jsou často početnější a zde je předtucha, že nebudou úplně neviditelní a neslyšní, správná. Jenže problém najít bydlení má třeba i postarší romský pár, který má děti dospělé a hrozí jen občasná návštěva vnoučat. Ba dokonce i singles, a to i ti, kteří mají rodinu daleko a nehrozí návštěvami vůbec. Setkávají se tu tedy problémy dva. Jednak skutečnost, že česká společnost je poměrně dost nepřátelská vůči dětem (zejména pokud je jich více než dvě) a větším rodinám a pak předpoklad, že když se jedná o Roma, budou z toho problémy. Dokázat opak je pro jednotlivce obtížné, pro rodinu ještě obtížnější.
My máme v současné době děti čtyři. Když si představím, jak by se na to tvářili majitelé bytů, jsem ráda, že už se nemusíme stěhovat. A taky si říkám, že je velké štěstí, že jsme tak příkladně bílí, to nám život usnadňuje. Protože kdybychom byli Romové, mohli bychom si za to sami.
