Chci přispět X

Romové evropským národem

Romové jsou jedním z evropských národů. Je dobře, že Evropská unie hledá cesty, jak jejich soužití s ostatními obyvateli zvládnout k všestrannému prospěchu. Analýzu Saši Uhlové doprovází videoreportáž Apoleny Rychlíkové.

Igor_demo20

Saša Uhlová

21.05.2014 23:42

Volby do EP

A1

změní víc, než si myslíte

Projekt Deset témat pro evropské volby je výsledkem spolupráce Deníku Referendum, bruselského watchdogu Corporate Europe Observatory a brněnského Centra pro média, ekologii a demokracii.

V rámci projektu vychází v DR před evropskými volbami deset analytických textů doprovázených deseti videoreportážemi.

• 12. V. Regulace korporací. Text: Jakub Patočka / Video: Martin Kohout

• 13. V. Energetická politika. Text: Vojtěch Pelikán / Video: Lukáš Senft

• 14. V. Dopravní politika. Text: Ondřej Vaculík / Video: Andran Abramjan

• 15. V. Regulace médií. Text: Vratislav Dostál / Video: Robin Kvapil

• 16. V. Bankovní unie. Text: Patrik Eichler / Video: Jan Strejcovský

• 17. V. Regulace tabákového průmyslu. Text: Petr Jedlička / Video: Ivo Bystřičan

• 18. V. Regulace farmaceutického průmyslu. Text: Zuzana Vlasatá / Video: Tereza Reichová

• 19. V. Postavení Romů. Text: Saša Uhlová / Video: Apolena Rychlíková

• 20. V. Evropská občanská iniciativa. Text: Alena Zemančíková / Video: Kristýna Bartošová

• 21. V. Evropa v konfliktu kapitálu a demokracie. Text: Ivan Štampach / Video: Vít Janeček

Videoredakce: Lukáš Senft
Redakce textů: Zuzana Vlasatá
Koordinace projektu: Jakub Patočka

Související



Už dlouho v České republice neproběhla volební kampaň, při které by se tak málo hovořilo o Romech. Dokonce i nepřizpůsobiví, což je místní kódové označení pro Romy, se stali tentokrát součástí sousloví nepřizpůsobiví imigranti.

Mohlo by se zdát, že je to jen dobře, protože Romy před volbami zneužívají především otevřeně populističtí politici. Ti ostatní o jednom z největších problémů současnosti raději mlčí. Absence romského tématu nicméně ukazuje, že Češi a jejich politická reprezentace nevnímají problém soužití Romů s majoritní populací jako problém evropský.

Neraďte nám, co máme dělat
I politické programy do Evropského parlamentu jsou v otázkách týkajících se Romů, etnických menšin, ale i sociálního vyloučení a chudoby velice skoupé. Výjimku tvoří ODS, která ve svém programu Otáčíme EU správným směrem, uvádí: „Specifické problémy zemí, jako je v našem případě například problematika nepřizpůsobivých občanů, musí být řešeny prvotně na úrovni členských států.“

Podle ODS může zasahování do těchto citlivých problémů ze vzdálené bruselské úrovně vyvolávat zbytečné napětí a jen těžko bude přispívat k řešení palčivých problémů: „Bohužel se v poslední době vyskytuje snaha Evropské komise rozhodnout, že část prostředků z evropských fondů musí směřovat do sociálně vyloučených oblastí,“ definuje ODS problém.

A má i řešení: „Podobné postupy budeme odmítat, protože jsme přesvědčeni, že zmíněné problémy budou lépe řešeny na nižší – v tomto případě národní a regionální – úrovni.“ Opačný postup Unie by podle ODS popíral jednu z jejích deklarovaných hodnot, kterou je subsidiarita.

Postoj, který zaujala ODS, plně koresponduje jednak s přívalem zaručených zpráv o tom, jak se Brusel do všeho plete, a jednak s pocitem, že cizinci nemohou našim problémům s Romy rozumět. Proto se Čechům všechny rady, které Česká republika dostává k dodržování lidských práv a integraci Romů, jeví jako odtržené od reality.

Problémům Čechů s Romy totiž zkrátka nikdo nerozumí. Možná i proto česká média velice střídmě informují o tom, co se vlastně na evropské úrovni v otázkách romské integrace děje. Širší mediální pokrytí mají rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, jako třeba přelomový rozsudek v případu D. H. a ostatní versus ČR z roku 2007, který potvrdil, že Česká republika diskriminuje romské děti tím, že je nadměrně posílá do praktických škol (dříve zvláštních).

Co ale dělají orgány Evropské unie? Jak mohou reálně intervenovat do české integrační politiky? A je integrace Romů otázkou, která by se měla řešit na lokální úrovni, nebo je to problém evropský?

Odkud se vlastně vzali a kdo jsou Romové?
Romové žijí na území Evropy již mnoho staletí. Z původní vlasti, Indie, odešli před více než tisíci lety a první zmínky o jejich přítomnosti na území Evropy jsou z jedenáctého století, ve střední Evropě ze čtrnáctého století.

Označení Cikán, francouzsky Tsigane, německy Zigeuner, italsky Zingari pochází z řeckého slova Athinganoi, což byla heretická sekta, jejíž členové věštili a praktikovali magii. Byzantinci Romy s Athingany, kteří se pohybovali v blízkosti evropského kontinentu, zřejmě zaměnili a tak vzniklo apelativum Cikáni.

Anglické Gypsie, španělské Gitano a francouzské Gitan vděčí své existenci buď mylnému předpokladu, že Romové pocházejí z Egypta, nebo skutečnosti, že početná část Romů žila v tzv. Malém Egyptě, jak se označovalo okolí města Modon na západním pobřeží Peloponéského poloostrova.

Oproti jmenovaným apelativům stojí označení Rom, které pochází z romštiny a na němž se v roce 1971 na prvním Mezinárodním romském sjezdu (World Romani Congress), dohodli zástupci Romů čtrnácti zemí, včetně tehdejšího Československa, kde tehdy ještě existoval Svaz Cikánů-Romů. Než ale věci dospěly sem, uplynula staletí naší společné evropské historie.

Výčet poznatků, které o evropské romské historii máme, je dlouhý. Otroctví na území dnešního Rumunska, kruté pronásledování, mučení a vyhánění Romů v šestnáctém a sedmnáctém století v celé Evropě, vstřícnější politika během osvícenství, represe v období první republiky, holocaust během války a tvrdá politika asimilace od konce padesátých let minulého století, to vše je předmětem mnoha knih a studií, z nichž některé si lze přečíst i česky.

Přesto všechno zůstává povědomí etnických Čechů, ale i Romů o naší společné historii dost nízké. Důvod je prostý, neučíme se ji ve škole. Neznalost je živnou půdou pro nejrůznější mýty, jako například, že Romové, kteří žijí na území České republiky, všichni ještě před několika desítkami let kočovali. Skutečnost je taková, že devadesát procent českých Romů žije usedle již několik staletí.

Najdou se i lidé, kteří si kladou otázku, proč v ČR žije „tolik“ Romů, když jich válku přežilo jen několik set. Nevědí, že téměř všichni Romové, kteří dnes žijí na území ČR, pocházejí ze Slovenska, odkud odcházeli v prvních migračních vlnách z vlastní vůle, později často donuceni v rámci tzv. rozptylu cikánského obyvatelstva.

Bílá místa v historickém povědomí jsou možná také příčinou fantastické představy, že soužití Romů s majoritou je naše lokální česká záležitost. Mementem českého anticiganismu a popírání historie je velkokapacitní vepřín vybudovaný v padesátých letech na místě koncentračního tábora pro Romy v Letech u Písku, který tam stále stojí i pětadvacet let po revoluci.

Na evropské úrovni
Ač se politiky jednotlivých zemí vůči Romům v historii zásadně nelišily, postoje panovníků a vlád se odvozovaly z ducha doby, a inspirace od jiných států, nejednalo se o koordinovaný přístup. Neblahou změnou v tomto ohledu je nejprve holocaust během války, i když i zde jsou patrné rozdíly vyplývající z geopolitických rozdílů, a politika asimilace ve východním bloku, kdy státy k němu náležející více či méně přesně kopírovaly politiku Sovětského svazu.

Ta se postupně proměnila v tvrdě asimilační, později do značné míry na segregační. Praktiky jako odebírání dětí, násilné usazování kočujících Romů, nucený přesun a rozptyl, bourání romských osad, vznik zvláštních škol a sterilizace romských žen poznamenaly Romy ve východní Evropě zásadním způsobem. A to přes to, že řada Romů vzpomíná na tu dobu s povděkem, protože měli zaměstnání.

Důvodem není ztráta historické paměti, ale naopak její existence. Hrubé zacházení nepřipisují Romové tehdejšímu režimu, nýbrž je vnímají jako kontinuální přístup, který majorita vůči nim má. Ostatně odebírání dětí ze sociálních důvodů neskončilo rokem 1989.

Po změně režimu na konci osmdesátých let začali Romové rychle klesat na sociální dno. Jako první přicházeli o zaměstnání. Ve společnostech, které znovu nabyly svobodu, se rychle stali terčem nevole, jež pochází z deprese a zklamaných nadějí. To jejich situaci ještě zhoršilo.

Historií poznamenané a mnohdy rozložené romské komunity ve východní Evropě jsou řádově početnější, než je romská populace v západních zemích. To je jedním z důvodů, proč se Evropská unie, která po pádu světského bloku postupně přijala státy východní Evropy, v posledních letech snaží nalézt účinnější způsoby, jež by situaci Romů v Evropě zlepšily.

Spouštěcí mechanismus
V dubnu roku 2005 přijal Evropský parlament usnesení O situaci Romů v Evropské unii. Odvolává se v něm na Listinu základních práv Evropské unie, Smlouvu o založení Evropského společenství, Úmluvu OSN proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení a další závazné dokumenty a „naléhá na členské státy, aby podporovaly iniciativy zaměřené na schopnost Romů zastupovat se a aktivně se účastnit ve veřejném a sociálním životě jako celku, a aby umožnily slyšet hlasy romských občanských organizací.“

Evropskou komisi v usnesení vyzývá k tomu, aby otázku „otevřela na celoevropské úrovni a zaměřila se na kandidátské země, vzhledem k tomu, že Romové žijí v celé Evropě.“ Trvalo však ještě několik let, než Evropská komise apel Evropského parlamentu vyslyšela. Byl k tomu potřeba důraznější impuls v podobě konfliktu Francie s Evropskou unií.

Od vstupu Rumunska do Evropské unie počátkem roku 2007 se začal zvyšovat počet rumunských Romů, kteří do Francie migrovali nebo jezdili na část roku. Od té doby totiž ke vstupu do Francie nepotřebovali víza. V roce 2003 jich byly dva tisíce, o pět let později už osm tisíc.

V roce 2010 začal francouzský stát rušit romské osady a deportovat rumunské Romy zpátky do Rumunska. Opatření tehdy postihla i francouzské Romy, kteří tak přišli o svá bydliště.

Francii za její represivní přístup kritizovala po urgencích Evropského parlamentu Evropská komise a celá aféra (kauza) vedla k tomu, že se o rok později začala Evropská unie poprvé vážnějším způsobem zajímat o situaci Romů v jednotlivých členských státech.

Konečně rámec!
V návaznosti na spor s Francií a po urgencích poslanců Evropského parlamentu přijímá Evropská komise v roce 2011 Rámec EU pro vnitrostátní strategie integrace Romů do roku 2020. Podle tohoto sdělení se mnozí z deseti až dvanácti milionů Romů žijících v Evropě v každodenním životě setkávají s předsudky, netolerancí, diskriminací a sociálním vyloučením. Žijí ve velmi špatných socioekonomických podmínkách a jsou vystaveni marginalizaci.

Evropská komise konstatuje, že přes veškerá předchozí doporučení ze strany EU se každodenní situace většiny Romů změnila jen velmi málo. Proto chce podniknout konkrétnější kroky. Do konce roku 2011 měly členské státy navrhnout integrační strategie s cílem usnadnit romskému obyvatelstvu přístup:

  • ke vzdělání, aby všechny děti dokončily alespoň základní školu;
  • k zaměstnání
  • ke zdravotní péči,
  • k bydlení a základním veřejně dostupným službám (zejména k dodávkám vody, plynu a elektřiny), aby se snížily stávající rozdíly mezi romským obyvatelstvem a zbývající populací.
Vnitrostátní cíle integrace Romů musí být podle komise stanoveny s ohledem na potřeby, úskalí a rozličnost situace v každém členském státě. Vypracování integračních strategií musí probíhat za účasti dotčených aktérů, zejména regionálních a místních orgánů, zástupců občanské společnosti a Romů. Musí být jasně určeny zdroje financování vnitrostátních strategií, prostředky musí pocházet zejména z vnitrostátních rozpočtů, ze strukturálních fondů nebo jiných zdrojů EU.

První výsledky
Letos v dubnu zveřejnila Evropská komise první výsledky. Tiskové zprávě, ve které vyjmenovává úspěchy a nastiňuje další postup, nevěnovala česká média pozornost.

Evropská komise příznivě hodnotí dosažený pokrok a uvádí pozitivní příklady z členských států a poukazuje na oblasti, kde by jednotlivé státy měly vynaložit další úsilí. Podle komise, byť přetrvávají problémy, je zlepšení očividné: „více romských dětí navštěvuje předškolní zařízení, je k dispozici stále více programů poradenství, které mají pomoci Romům najít práci, jakož i mediačních programů k překlenutí propasti mezi romskými a neromskými komunitami v bydlení a přístupu ke zdravotní péči.“

A máme tu i novinku, díky novým nařízením EU o použití finančních prostředků EU musí členské státy v letech 2014 až 2020 vyčlenit dvacet procent peněz z Evropského sociálního fondu na integraci. To jsou právě ta nařízení, o kterých se píše v programu ODS.

Komise se věnuje i jednotlivým členským státům. O České republice Komise uvádí, že vykázala čtrnáct milionů eur na intervence do bydlení v rámci evropského fondu pro rozvoj. Upozorňuje ale, že fondy nesmí být využity na žádné podřadné bydlení.

Pochvalu si vysloužilo například Ústí nad Labem, které podle zprávy využívá možnosti zadávat veřejné zakázky s podmínkou, že musí být využito minimálně 10 % zaměstnanců z řad dlouhodobě nezaměstnaných. Další města se postupně přidávají.

Celkově EU doporučuje další práci na podpoře romské inkluze, adekvátní a udržitelné financování, transparentní monitorování výsledků. Česká republika by se podle zprávy měla zaměřit na nejpostiženější regiony, veřejná správa by měla úzce spolupracovat s občanskými organizacemi a s místními zastupitelstvy.

Může to fungovat?
Rámec Evropské unie zřejmě skutečně může pomoct. Jednotlivé státy musely vytvořit vlastní koncepce integrace, nicméně zároveň je nezavazují k takové zákonné úpravě, aby byla s plánem v souladu.

Za neplnění plánu nebo za porušení cílů nelze ukládat sankce. V tom ale nespočívá hlavní problém. Jak je vidět z poznámky o fondech, které nesmějí být použity na žádné podřadné bydlení. Největším úskalím je vůle jednotlivých členských států a obcí, které prostředky používají.

Žádná suma peněz nezaručí, že se situace zlepší, pokud nebude existovat snaha na lokální úrovni. Peníze z EU se dají použít různým způsobem a obava ze zneužití fondů, není v českém silně anticiganistickém prostředí neopodstatněná.

Dokud bude přetrvávat diskriminace a zásadní rozdíly mezi jednotlivými regiony Evropské unie, budou Romové upozorňovat na tuto skutečnost migrací. Nikoli snad proto, že jsou kočovníci, usedle jich žije v EU odhadem osmdesát procent, nýbrž proto, že se k nim jejich domovské státy chovají macešsky.

Problém evropský, nebo český?
Evropský rozměr je posílený migrací Romů, ze které mají obyvatelé původních států často škodolibou radost. Evropská unie tedy má přirozené právo se problému věnovat, je to i její problém.

Diskuze, do jaké míry je třeba řešit špatné soužití etnických Čechů a etnických Romů na české nebo na evropské úrovni, je ale falešná. Pozitivní změny mohou nastat, jen když k nim bude dobrá vůle na místní úrovni.

Je přitom jasné, že žádný objem peněz z Evropské unie nemůže zaručit jejich správné využití. Jak je vidět, evropský tlak už přináší své plody. Na kvalitě českého souboru poslanců v příštím Evropském parlamentu závisí, jak budeme schopni evropské podpory programů integrace Romů využít.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Paní Uhlová, kvůli časům kdy jste o mých článcích rozhodovala Čtvrtek, 22.Května 2014, 19:42:31

Vy, si dovoluji neorganicky vstoupit do Vaší diskuse (nezapojil jsem se do ní, protože s vámi v zásadě souhlasím) a sdělit něco závažného Vám i čtenářům.
V Deníku Referendum je dicela ostrá censura, zřejmě pana PATOČKY, NIŽŠÍ INSTANCE V TOM ASI BUDOU NEVINNĚ.
Tak už to schytal pan Sláma, oed něhož na příkaz Pansa Patočky už nebudou člíánky bránmy (nevykadřuji se k jejich kvalitě), ale i já a kupodivu nikoli za drsný styl mé diskuse s mnoha neparlamentními vyjádřeními, ale i za velice hladký vědecký článek. Slíbil jsem redakci že se s tímto nevšedním zážitkem pochlubím, kde budu moci a už jsem to rozeslal poměrně širokému okruhu svých nikoli bezvýznamných známých.
Tím méně o to mohu okrást diskutéry na tomto článku: Takže:
Vážený pane Hellere, děkuji za Váš text do Deníku Referendum, ale tentokrát ho bohužel
nezveřejníme. Srdečně zdraví Jaroslav Bican

O té nerealizovatelné komunistické utopii
Josef Heller
V posledních několika dnech jakoby se roztrhl pytel s články které omílají známou frázi buržoasní ideologie o nerealizovatelné utopii komunismu, zlé, zvířecí lidské přirozenosti apod. Korunu tomu nasadil autor, jehož brilantních politologických analýz jsem si vždy vážil a kterého dobře znám – prof. Oskar Krejčí, když v jakési upoutávce na svou knihu řekl k problému příčin pádu minulého systému, že se hlásí k dvěma teoriím příčiná, z nichž jedna je geopolitická. O druhé řekl:“ Jde o teorii, že sametová revoluce byla reakcí na fakt, že se nepodařilo naplnit představu, že po znárodnění hospodářství vznikne nový socialistický člověk. Tedy člověk, který bude kolektivistický, bude mít značnou empatii vůči problémům ostatních a bude pracovat pro společnost, ne pouze pro osobní zisk. V této vizi je zabudována chybná představa proměny podstaty člověka v reakci na sociálně-ekonomickou změnu. K takovéto změně člověka podle mého názoru dochází, nicméně ve zcela jiných časových řádech, než původně předpokládal socialistický ideál.“ (Smrt našeho socialismu,lži a tajnosti roku „89“, rozkrádání za Klause.Parlamentní listy 20.5.2014)
Dospěl jsem k názoru, že i když jsem tyto věci tady na DR v diskusích často a obsáhle vysvětloval, bude, vzhledem k této „bídě filosofů a politologů“, asi účelné to shrnout i explicitně v článku.
Nejprve bych chtěl připomenout něco, co jak stále ještě doufám, je zejména pro starší generaci banalitou, ale co se v současných diskusích ztrácí. Je to fakt, že se prognóza komunismu nezakládá na nějakém morálním rozhořčení nad křivdami kapitalismu a celé předchozí vykořisťovatelské společnosti, jejímž byl kapitalismus vrcholem, dokonce i z hlediska humanismu a demokracie, ale především z hlediska ekonomické efektivity. Marxismus chladnou hlavou analyzoval dlouhodobý trend vývoje ekonomiky od vzniku člověka a dokázal ho pomocí vědecké abstrakce rozfázovat (nejprve člověk bezprostředně ovládá své síly a prostředky, ale je drcen obrovskou převahou přírody), pak v různé míře tuto převahu přírody snižuje díky rozvoji výrobních sil, ale upadá do područí svých mechanismů společenských (vlastnictví, stará dělba práce, nerovnost ekonomická i ve společenské správě, duchovní atd) Kapitalismus je v tomto smyslem vrcholem toho, co může vykořisťovatelská společnost nabídnout, a marxismus jeho úlohu v dějinách výrazně oceňuje. Žádná lidská přirozenost přirozeně neexistuje – soukromovlastnická psychóza a motivace neexistovala v prvobytně pospolné společnosti a není tudíž věčná. Ty řeči o přirozenosti (dříve o dědičném hříchu) jsou jen účinnou zbraní vlastnicky i mocensky privilegovaných tříd odvádějícími pozornost od toho pro ně nepříjemného, co ovšem lidé tušili de facto od počátků vykořisťovatelské společnosti. Objektivním a zneužitým základem tohoto nesmyslu je fakt, že základní mechanismy deformující člověka ( i neprivilegovaného) mají ty tisíciletí se vyvíjející společenské formy společné – tj. soukromé vlastnictví výrobních prostředků, které ovšem vyrostlo na základě dělby práce (snad není nutno rozvíjet jaké – velmi významné bylo oddělení velkých skupin zabývajících se řídící a řízenou prací).
Marxismus (a nejen on) odhalil, že základem rostoucí moci člověka nad jeho přírodními determinacemi a faktorem rozvoje jeho civilizace a především ekonomiky byla společenskost lidské práce, vyšší a vyšší míra organizovanosti a propojení této práce. I to mělo etapy – nejprve naprosto bezprostředně společenská práce v prvobytné komuně se později rozdělila a částečně individualizovala, ale užívání společenské práce bylo v každém vyšším řádu a zdokonalovalo se – hromadné nasazení fyzické práce v zemědělství či při stavbách a na druhé straně nezbytnost spojení této práce mas a individualizované protovědecké a řídící práce jiných složek společnosti (původně zejména kněží) v celospolečenském měřítku.
Tohle všechno znásobil kapitalismus, který dle Marxe původně vstupuje do dějin výrobních sil pouze spojením práce (včetně spojením duševní a fyzické) na jednom místě, pod vedením jednoho vlastníka (Marx toto období označuje jako pouze formální podřízení práce kapitálu). Vývoj moderní výroby snad nemusím popisovat –společenskost práce se zvyšovala i přes stále intenzivnější vykořisťování a periodicky se dodneška přelévá přes omezující bariéru a logiku soukromého vlastnictví (nemluvíme o individuální malovýrobě). Vědecko-technická revoluce (se všemi dalšími etapami) jen zdánlivě vytvořila všeobecně atomizovanou práci (zlikvidovala velké kolektivy industriálních dělníků atd.). Ve skutečnosti se i ve věku computerů a sítí tato celospolečenská propojenost práce individuí ještě zvýšila (viz globální sítě a propojenost vysoce kvalifikované práce v celosvětové měřítku - a to jsme zde více méně pořád ještě z na začátku). Kapitalistické výrobní vztahy prokázaly obrovskou přizpůsobivost a schopnost se napínat na maximum společenskosti diktované výrobními silami – ale zabránit ničivým krizím a blokaci obrovského tvořivého potenciálu v lidech nedokázaly a budou končit. Zabije je masová přeměna formy práce na kognitariátní a tudíž definitivní vyčerpání stimulačního potenciálu vztahů kapitalismu – to si prostě vynutí jinou organizaci a rozdělení práce a navíc změna charakteru práce na tvořivou přináší obrovskou motivaci pro lidi kapitalismem odmršťované či vykořisťované, navíc charakter práce dá novému proletariátu do ruky zbraně, které její předchůdci v industriální éře neměli (snad není nutné rozvádět, co může kapitalistům provést počítačový génius – tanky nevyjedou, rakety nevyletí, vznikne zmatek ve finančních tocích atd.))
. Tudíž- jako mnohokrát v dějinách- se i část dnešní vládnoucí třídy bude muset přizpůsobit a mohou vzniknout nové, efektivnější a z hlediska potřeb lidí funkčnější vztahy – předbíhám – celospolečensky organizované zaměstnanecké vlastnictví (dnešní formy jsou jen první vlašťovky s dětskými nemocemi). Marxismus tohle odkryl a vyplynuly z toho konsekvence v politice, dělnické a později komunistické hnutí apod., které nakonec přece jen dokázalo v části světa kapitalistickou slupku prorazit, i když s mnoha nepříjemnými až tragickými důsledky (ale taky s pozitivními).
Ale – i při své genialitě a mohutném předbíhání doby byli klasikové limitováni dobovým stavem a i jejich prognóza měla díry. 1) přecenili moment uchopení politické moci, včetně donucovacích mechansmů (ale u nich neměly tu podobu, co v realitě protosocialismu, i Lenin v r.1917 před revolucí byl jiný než potom) a schopnost industriálního fyzicky pracujícího proletariátu udržet si kontrolu nad vývojem do té doby, než se upevní základy celospolečenského vlastnictví, 2) ačkoli viděli starou společenskou dělbu práce jako hlavní mateřské znaménko nové společnosti a mají v tomto smyslu postřehy, které umožňují znalci přijít na to, proč zkrachoval minulý systém, podcenili jeji vliv – a to skutečnost, že proletariát díky svému spojení s roztříštěnou fyzickou prací (roztříštěnou do dílčích kolektivů) nebude při dnešní nutné pracovní době dané industriální úrovní výrobních sil schopen přímo převzít speciální řídící a duševní funkce nutné pro realizaci celospolečenského vlastnictví a že se vrstvy pro výkon těchto funkcí vybavené (řídící a duševní pracovníci) zformují do nového typu privilegovaně vlastnící třídy a proletariát od faktické moci a rozhodování odříznou.
A nejen to – že při nedokonalosti protosocialistické formy nekapitalismu (i když to klasikové vysloveně neplánovali, byla nakonec založena na státním vlastnictví realizovaném prakticky pouze řídícím aparátem)) budou chybět ekonomické mechanismy, které by roztříštěné složky řídícího aparátu i duševních pracovníků učinily zainteresovanými na celospolečensky efektivním rozhodování o výrobních prostředcích i užití živé práce, včetně velmi kvalifikované.
Řídící aparát se sice stal vlastnicky privilegovanou třídou (vůbec nešlo o privilegium osobní spotřeby !!!!, kam se tato spotřeba hrabala na dnešní vládce) díky své profesi, ale nebyl dost homogenní. Musel nahrazovat tu nedostatečnou vlastnickou suverenitu i homogennost homogenností politickou, násilnou apod. To však nestačilo – jednotlivé články mozaiky řídícího aparátu (podnikové štáby, štáby nadpodnikových institucí, nadstavbových institucí, nejvyšší řídící sféra apod.) sledovaly především logiku dílčích funkcí, které jim byly svěřeny (splnit plán na podniku a dostat prémie – ať to stojí, co stojí a bez ohledu na skutečnou potřebnost dané výroby atd. A tuto logiku vnutili i dělníkům,takže neexistoval subjekt zainteresovaný na optimálním celospolečenském propojení dílčích funkcí, neexistoval ani propojovací mechanismus kromě těžkopádných a subjektivistických direktiv – trh byl deformován. A to všechno mělo i politické průvodní rysy nedemokratičnosti, byrokratismu atd.
Shrnuji – řídící aparát nebyl vykořisťovatelskou třídou, i když některé jeho složky byly neproduktivní a žily z nadpráce ostatních (ale to i dělníci v nepotřebných podnicích apod.).Byl třídou nedokonale na společenském zájmu zainteresovaných správců. Ale to stačilo na odcizení práce i lidí od systému. Neprivilegovaní se necítili být motivováni k práci, iniciativě, hospodárnosti, aktivitě při správě společnosti apod. Tím pádem podlehli té „staré přirozenosti“ a začali sledovat jen bezprostřední momenty své obživy a spotřeby a z toho hlediska do nich automaticky pronikla buržoasní ideologie a začali si dělat iluze o kapitalismu. To se projevilo především v nízké ekonomické efektivnosti, kde v soutěži protosocialismus s kapitalismem prohrál. Nakonec prohrál systém jako celek, podstatné části bývalé vládnoucí třídy aparátu přeběhly do rolí buržoasie a vytvořily oporu návratu ke kapitalismu – vývoj světa se zauzloval a kapitalismus nebrzděný konkurencí zesílil své negativní tendence (neoliberalismus, války).
Jedna laciná poznámka - krize kolem Ukrajiny ukazuje názorně, jaká hloupost je rezignace před lidskou přirozeností a tím i před kapitalismem, který začíná svět ohrožovat přímo smrtelně.
Tohle ale nevypovídá nic ani o přirozenosti lidí, ani o realizovatelnosti komunistické „utopie“, naopak – problémy, které ji zrodily, trvají dál a už víme, která cesta není správná a která jedině zbývá – je to zaměstnanecké vlastnictví a účinnější propojení dílčích funkcí (především trhem, ovšem ekonomicky regulovaným, a to ne svévolným aparátem, ale volenými spoluvlastníky z podniků i odjinud). Bohužel – to je dnes poznání pár intelektuálů, které odmítají přijmout lidé prosycení buržoasní či stalinskou ideologií, marxismu neznalí. A především – není to o přijímání přes jednotlivce a osvětu. Aby nové poznání bylo „jiskrou, která hned zažehne oheň“, musí tu být, jako v době Marxova a Engelsova Manifestu, podhoubí v podobě zainteresovaného třídního subjektu. Trvá historická objektivně daná role proletariátu, který sebe nemůže osvobodit tím, že se jen vyšvihne do role vládnoucí a vlastnící třídy – to už nejde – ale jen tím, že zruší své okovy (soukromé vlastnictví a starou dělbu –tu zejména!!!) a tím zruší sebe sama, ostatní třídy a osvobodí celou společnost. Industriální proletariát měl jen na tu vedlejší větev, ale vzniká nová podoba proletariátu –vědecký, znalostní, kognitariát a ten to už dotáhne do konce. Věčné odvolávání se na „zvíře v nás“ je jen pohodlnou výmluvou pro ty kdo si to nechtějí rozházet ani na jedné a na druh straně


Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.