„Myslím si, že ten půl milion liber veřejnému zdraví nijak neprospěl, některým lidem naopak možná i ublížil. Systém testování léků je tak neuspokojivý a snadno zneužitelný, že jsme snadno mohli uvěřit něčemu, co nebyla pravda,“ konstatoval před pár dny Carl Heneghan, profesor medicíny na oxfordské univerzitě.

Jeho slova se týkala událostí z jara 2009. Světová zdravotnická organizace tehdy vyhlásila pátý stupeň pandemického nebezpečí takzvané prasečí chřipky, známé pod zkratkou H1N1. Denní zpravodajství nepřetržitě aktualizovalo počty obětí v různých koutech světa a vlády skupovaly zásoby údajně jediného účinného léku — Tamiflu.

Spásné antivirotikum, kterým se mnohé státy začaly zásobovat již v letech 2006—2007 v souvislosti s hrozbou epidemie ptačí chřipky, stálo jenom Českou republiku skoro miliardu korun a Velkou Británii 473 tisíc liber. V tržbách z celého světa si jeho výrobce, švýcarská společnost Roche, přišel na velmi slušný balík, řádově miliardy dolarů.

Jenže čerstvá zpráva nezávislé společnosti Cochrane Collaboration, která se ve 120 zemích světa zabývá „medicínou založenou na důkazech“, a jejímž spoluautorem je právě profesor Carl Heneghan říká, že to s účinky Tamiflu není tak slavné, jak se původně tvrdilo. Podle závěrů studie neexistují přesvědčivé důkazy, jež by dokládaly, že Tamiflu zastavilo pandemii — což byl hlavní důvod, proč se v roce 2009 stalo takovým hitem.

Nezávislé testování výzkumníků z Cochrane Collaboration neprokázalo, že preparát dokáže předcházet šíření chřipky či snižovat riziko nebezpečných komplikací. Pouze prý o něco urychluje léčbu, u dospělých konkrétně ze sedmi na 6,3 dní a u dětí na 5,8.

Vlády by si podle výzkumníků v roce 2009 stejně dobře vystačily se zásobami Paralenu. Přitom v roce 2006 přišla krabička s deseti pilulkami Tamiflu na 900 korun a v roce 2009 na něco přes 400 korun, zatímco Paralen se pohyboval a stále pohybuje v řádech desítek korun.

Hrátky s informacemi

Jak se mohlo něco takového stát? Hovoříme ještě o statistické chybě, nebo o vážnějšímu problému?

Farmaceutický průmysl má oproti jiným odvětvím minimálně dvě velké výhody. Za prvé pozitivní image, jíž napomáhá propojení s všeobecně populární a respektovanou lékařskou profesí, jakož i fakt, že nějakou dobrou zkušenost s léky má snad každý.

Za druhé výhradní přístup k datům z vývoje a testování nových preparátů — jelikož leží v rukou farmaceutických firem, nejsou stoprocentně kontrolovatelná. Ovšem druhá z těchto výhod právě teď po dlouhých letech přestává být samozřejmostí.

Evropský parlament počátkem dubna v poměru 594:17 odsouhlasil návrh na uzákonění povinnosti zveřejňovat výsledky všech klinických testů provedených v Evropské unii. Opatření, pokud je nyní ještě formálně posvětí Rada ministrů členských zemí, vstoupí v platnost v roce 2016.

Podle některých kritiků sice nebude řešit nevyhovující systém vývoje, testování, produkce a prodeje od základů, ale i tak se jedná o pokrok oproti dosavadní praxi. Autor návrhu, britský labourista Glenis Willmott, si od reformy slibuje, že stanoví univerzálně přijatelnou normu transparentního klinického testování a současně vyvine tlak na zveřejnění výsledků starších testů.