Hra na bankovní unii

Poslední hospodářská a ekonomická krize začala před šesti lety. Kolaps americké banky Lehman Brothers odstartoval vlnu paniky, sérii dalších krachů a ve svém důsledku ohrozil ekonomiky celých států. Evropská unie dnes pomalu začíná se společnou obranou.

Peichler_2010

Patrik Eichler

16.05.2014 08:00

Volby do EP

A1

změní víc, než si myslíte

Projekt Deset témat pro evropské volby je výsledkem spolupráce Deníku Referendum, bruselského watchdogu Corporate Europe Observatory a brněnského Centra pro média, ekologii a demokracii.

V rámci projektu vychází v DR před evropskými volbami deset analytických textů doprovázených deseti videoreportážemi.

• 12. V. Regulace korporací. Text: Jakub Patočka / Video: Martin Kohout

• 13. V. Energetická politika. Text: Vojtěch Pelikán / Video: Lukáš Senft

• 14. V. Dopravní politika. Text: Ondřej Vaculík / Video: Andran Abramjan

• 15. V. Regulace médií. Text: Vratislav Dostál / Video: Robin Kvapil

• 16. V. Bankovní unie. Text: Patrik Eichler / Video: Jan Strejcovský

• 17. V. Regulace tabákového průmyslu. Text: Petr Jedlička / Video: Ivo Bystřičan

• 18. V. Regulace farmaceutického průmyslu. Text: Zuzana Vlasatá / Video: Tereza Reichová

• 19. V. Postavení Romů. Text: Saša Uhlová / Video: Apolena Rychlíková

• 20. V. Evropská občanská iniciativa. Text: Alena Zemančíková / Video: Kristýna Bartošová

• 21. V. Evropa v konfliktu kapitálu a demokracie. Text: Ivan Štampach / Video: Vít Janeček

Videoredakce: Lukáš Senft
Redakce textů: Zuzana Vlasatá
Koordinace projektu: Jakub Patočka

Související



Národní divadlo se s krachem nevídaných rozměrů potýká od začátku roku 2012. Právě od té doby má ve svém repertoáru hru Enron britské dramatičky Lucy Prebble. Tragikomedie vznikla v roce 2009 a popisuje, proč se v roce 2001 zhroutila stejnojmenná energetická firma z amerického Houstonu. A proč během několika týdnů přišlo o práci dvaadvacet tisíc jejích zaměstnanců.

Stručně řečeno – firma, jejíž řízení její zakladatel a majitel přenechal manažerům a sám se o ni přestal zajímat, se odtrhla od reálné ekonomiky. Místo stavby elektráren a ropných nebo plynových vrtů začala obchodovat jen s komoditami. A postupně čím dál tím více jen přes série nastrčených partnerů protáčela vlastní dluhy.

Na zakrývání machinací spolupracovali auditoři z firmy Arthur Andersen, do té doby jedné z pěti nejvýznamnější auditorských firem ve Spojených státech. Na zajímavosti firmě dodávala nesrozumitelnost prováděných operací. Pro její úspěchy si ji oblíbila řada politiků a firma politiky samozřejmě využívala pro své vlastní cíle.

Zkušenost Enronu se zdála vzdálená podobnému odtržení od reality, které už tehdy probíhalo v bezpočtu amerických bank. Ani zkušenost Enronu tedy nestačila, aby USA coby stát zavedly regulaci, která by předešla pádu Lehman Brothers o sedm let později. Evropská unie je svazem výrazně volnějším, než jsou Spojené státy americké. I její odpověď na hospodářskou a ekonomickou krizi tedy musí být jiná.

Bankovní unie – další krok k integraci
Základem existence Evropské unie je uvědomovaná potřeba spolupráce. Prvním takovým příkladem bylo společné velení obchodních loďstev států Dohody, které tak posilovaly svou schopnost vzdorovat ofensivám císařského Německa na západní frontě první světové války.

Od jisté chvíle o trase i nákladu lodi rozhodoval prospěch válečnému úsilí, ne jazyk posádky. Druhá světová válka přinesla společné velení celým armádám a také poučení, že spolupracovat je třeba ne proti Německu, ale s ním.

Pak už byla otevřená cesta k dnešní podobě Evropské unie. Nejprve v podobě Evropského společenství uhlí a oceli, protože právě uhlí a ocel byly komoditami, které byly nejvíce potřeba při obnově zemí zničených druhou světovou válkou. A v té době také strategickými surovinami nezbytnými pro vedení války.

Zatímco dvacet let předtím by si vítěz vzal potřebné suroviny a výrobky na úkor poraženého, po druhé světové válce je vítězové a poražení začali sdílet. V žádné ze zemí nebyl nedostatek uhlí, a tedy tepla, nesnesitelný.

O deset let později přišla na řadu postupná ekonomická integrace a zemědělská politika, za dalších třicet let i hlubší společný trh a Schengenský prostor volného pohybu osob. Od roku 1999, resp. 2002 existuje i euro coby společná měna, kterou si tehdy ještě Evropské společenství slíbilo už v Maastrichtu v prosinci 1991. Díky poslední ekonomické krizi se svého dalšího prohloubení dočká i hospodářská a měnová unie.

Bankovní unie, která začala coby projekt formálně vznikat v květnu 2012, kdy k jejímu vytvoření vyzvala Evropská komise, tedy není jen pokusem o odpověď na poslední ekonomickou a hospodářskou krizi. Je také dalším krokem dlouholetého a pokračujícího procesu integrace evropských zemí.

Nelze rozhodovat v izolaci
„Země Evropské unie poskytly bankám v období od konce roku 2008 do konce roku 2011 veřejné finanční prostředky ve výši asi 4500 miliard euro, tedy asi ve výši 37 % HDP Evropské unie,“ napsala v říjnu 2012 sociálnědemokratická poslankyně Dana Váhalová.

Reagovala tak na postoj tehdejšího předsedy vlády Petra Nečase, který vyhrožoval vetem projektu bankovní unie, o kterém se tehdy jednalo na summitu Evropské rady – tedy předsedů vlád členských zemí Evropské unie. „Ačkoliv se zabránilo rozsáhlým úpadkům bank a kolapsu ekonomiky,“ psala také Váhalová, „tyto obrovské částky podstatným způsobem zhoršily také stav veřejných financí.“

Váhalová tehdy argumentovala, že probíhající krize se bezprostředně dotýká i České republiky. A že je v zájmu státu zapojit se do snahy ozdravit bankovní sektor a zároveň pokusu předejít další podobné krizi.

Proč jsou potřeba celoevropská pravidla pro hospodářskou a měnovou politiku, o kterou jde v tomto případě především, popsal v červnu 2012 ve své zprávě předsedy Evropské rady Herman Van Rompuy.

„O vnitrostátních politikách,“ píše se v dokumentu Směrem ke skutečné hospodářské a měnové unii, „nelze rozhodovat v izolaci, pokud se jejich účinky rychle projevují v eurozóně jako celku. Takové vnitrostátní politiky tudíž musejí plně zohledňovat skutečnosti, jež z členství v měnové unii vyplývají.“

Tváří v tvář ekonomické a hospodářské krizi tedy přichází ke společné měně snaha o formulaci pravidel společné měnové politiky Evropské unie a společný bankovní dozor. Národní politici dnes nechtějí dovolit vytváření celoevropských struktur s vlastní legitimitou.

Proto i bankovní unie je nakonec plánována spíše jako základ pro unii než efektivní struktura. Demobilizačně tu dle všeho působí i úspěch eurozóny, která zejména díky guvernérům Evropské centrální banky Jeanu-Claudu Trichetovi a Mario Draghimu úspěšně prošla dosavadním průběhem krize. Na druhou stranu je obdivuhodná schopnost sedmadvaceti, resp. osmadvaceti evropských států o takové regulaci rozhodnout během dvou let.

Původním záměrem Hermana Van Rompuye bylo postavit čtyři pilíře hospodářské a měnové unie. Ten první, tzv. integrovaný finanční rámec, se měl týkat zejména zemí eurozóny. Měl na evropskou úroveň přesunout odpovědnost za dohled nad bankami. A vytvořit společné mechanismy pro řešení problémů bank a pojištění vkladů klientů. Právě v této části se podařilo postoupit nejdále.

Integrovaný rozpočtový rámec měl směřovat k vydávání společných evropských dluhopisů. Integrovaný rámec hospodářských politik ke koordinaci politik na podporu udržitelného růstu, zaměstnanosti a konkurenceschopnosti v EU. Poslední částí pak mělo být zajištění demokratické legitimity pro společnou hospodářskou a měnovou politiku.

Bariéru mezi státy a banky
Na začátku stála představa, že se všechny státu Evropské unie zaručí za své banky. To byl běžný přístup v minulosti. A nejpozději zhroucení bankovního sektoru Islandu v roce 2009 ukázalo, že jde o přístup neudržitelný.

Navíc není pravda ani to, že byl Island výjimečnou zemí, která si své banky nechala přerůst přes hlavu. Podobně přes hlavu totiž svým mateřským zemím přerostly banky i na Kypru, v Irsku či ve Španělsku.

Polovina z devětadvaceti bank, které v roce 2011 byly na seznamu globálně systémově významných finančních institucí, píše v analýze k tématu bankovní unie bruselský think-tank FEPS, „měla sídlo v Evropě, deset z nich v eurozóně. Některé z nich se podle údajů k roku 2008 svou velikostí blížily velikosti (Deutsche Bank, Unicredit, Société Générale) nebo byly větší (BNP Paribas, Barclays) než ekonomika národního státu“.

Kdybychom ale brali Evropskou unii jako celek, pak největší banky budou dosahovat stejně jako ve Spojených státech ve svých aktivech nejvýše patnácti nebo dvaceti procent celkového HDP. Žádná evropská banka tedy Evropskou unii, pokud by konala jako celek, smrtelně ohrozit nedokáže.

Evropská unie jako jednotný stát ovšem neexistuje. Žádný stát nemá zájem ručit za dluhy bank cizích států. A neexistuje mechanismus, který by ze států sejmul odpovědnost za vlastní banky. I když se tedy akcionáři a věřitelé bank budou nově muset více podílet na ozdravení banky v případě problémů, tak stát bude také vždy poskytovat pomoc mezi prvními.

Na cestě k bankovní unii se už nicméně některé kroky podnikly. Jednotlivé státy se shodují, že bude existovat jen jedna instituce, a to Evropská centrální banka (ECB), která bude plnit roli bankovního dozoru a dohlížet na chování bankovního systému v eurozóně. To má zaručit, že nebudou některé státy na své banky příliš mírné.

Součástí dohledu budou i letošní zátěžové testy 124 velkých evropských bank, které představují asi osmdesát procent bankovního sektoru Evropské unie. Vzájemná důvěryhodnost bank je totiž předpokladem fungování mezibankovního trhu.

Po provedení těchto testů by pak měla Evropská centrální banka společně s Evropským bankovním úřadem (EBA) doporučit bankám postup, jak zvýšit procento kvalitních úvěrů ve svém držení a celkově svou stabilitu. Pokud by měly nedostatek kapitálu, měly by si ho opatřit na bankovních trzích.

Centrální dozor má také společnému fondu pro ozdravení bank umožnit, aby v případě, že se některá z bank dostane do problémů, mohl jednotlivé banky financovat. Problém ale spočívá v tom, že takový mechanismus bude příliš malý na to, aby danou úlohu mohl plnit.

Právě rozpočtové krytí, píše se ve studii Nedokončená eurozóna: krize měnové unie a jak ji čelit, je nejproblematičtějším momentem bankovní unie. Je totiž možné, že situace, kdy soukromé zdroje nebudou na rekapitalizaci bank stačit, nastane už během roku 2014 po zátěžových testech bank při čištění toxických aktiv z minulosti. Podle autorů by sanace bank z veřejných prostředků byla chybou, protože by vlastně znamenala rezignaci na hlavní cíl bankovní unie.

Dnes totiž platí, že fond pro ozdravení bank má být naplněn až v roce 2023 a má obsahovat zhruba 55 miliard euro. Bankovní sektor Evropské unie ovšem čítá asi 33 tisíc miliard euro, tedy šestsetkrát tolik. Peníze do fondu ovšem ve shodě s cíli bankovní unie vloží samotné banky.

Totéž by mělo platit také o fondu pojištění vkladů, kde pojištěná částka nově bude sto tisíc eur, tedy zhruba 2,75 milionu korun. I tady ale bude nově platit, že daný fond budou svými příspěvky financovat banky samy.

Vnitřní problém eurozóny
Otázka bankovního dozoru se stala důležitým tématem debat o bankovní unii zvláště proto, že se jednotlivé státy bály, aby neručily za banky, které by dozoroval někdo jiný. I proto pak nakonec byly ochotny souhlasit s převedením této pravomoci na evropskou úroveň.

Důležité ovšem do budoucna bude, aby od chvíle, kdy bankovní unie skutečně začne existovat, své banky nezachraňovaly samostatně ani ty státy, které na to budou mít ekonomickou sílu. Cílem bankovní unie je totiž srovnat důvěryhodnost například německých a španělských bank. A pokud by například Německo deklarovalo ochotu sanovat své banky samostatně, nebo to případně i udělalo, podkopávalo by důvěryhodnost celé unie.

„Krize solventnosti je vnitřním problémem eurozóny – problémem platebních bilancí států, které neovládají vlastní měnu. Eurozóna jako celek ale takovými problémy netrpí,“ píší autoři studie Nedokončená eurozóna…

Upozorňují tak, že obava evropských států z převzetí vzájemné odpovědnosti za dluhy dalších členských států jsou nejspíš zbytečné. Evropská centrální banka by si podle nich mohla půjčovat velmi levně, pokud by byla centrální bankou státu, jako je americký FED nebo centrální Banka Japonska.

Druhá možnost, že by někdy diskutované evropské dluhopisy kryla vlastní rozpočtová politika – tedy evropské daně – není pro nejbližší léta realistická. Už samotné rozhodnutí společné evropské dluhopisy vydávat by ale – na rozdíl od debat o dozoru a zárukách – bylo relevantní odpovědí na současné problémy eurozóny.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.