Superhrdinky bez domova

Ženy bez domova jsou pro společnost často neviditelné a nad ztrátou bydlení se mává rukou. Každý si prý musí vybojovat místo na slunci. Tyto ženy ale bojují denně. Namísto vyhánění bezdomovců a bezdomovkyň jim politici musí vyjít naproti.

11052500_822414334473845_8358016332219219881_n_2_

Lukáš Senft

07.06.2016 08:00

S oblibou se chvástáme, jak dobře se mají ženy v naší civilizované zemi. Barbarští muslimové by si o tom mohli nechat jen zdát! Ve skutečnosti přežívají tisíce žen na českých ulicích. Podle statistik tvoří čtvrtinu lidí bez domova právě ony, je jich tedy přes šestnáct tisíc.

Ovšem Český statistický úřad využívá pouze čísla od pracovníků z terénu. Sčítá proto jenom ty jedince, kteří využili některou ze sociálních služeb. Skutečné množství žen bez domova bude proto mnohem vyšší.

Bezdomovectví žen je navíc mnohdy neviditelné. Oddalují totiž moment, kdy skončí doslova na ulici. Přespávají například u známých, ve stanech nebo garážích a využívají další podobné „záchytné mechanismy“. Žijí skrytě a sociální služby nejsou zvyklé je aktivně vyhledávat.

Přitom v prostředí, k němuž se den co den přibližují, jim často hrozí násilí. Nastává pak rozmnožení fyzických a duševních jizev z minulosti – násilí je totiž často přímo důvodem jejich bezdomovectví. Podle výzkumu z roku 2013 se devadesát procent žen bez domova s násilím setkalo a po ztrátě bydlení se u většiny toto nebezpečí ještě zvýšilo.

Čím více se blíží život na ulici, tím se zmenšuje šance na záchranu pomocí důstojné práce. Ženy jsou na trhu práce diskriminovány hned dvakrát: jsou to „ženský“, takže jim stačí menší plat než mužům, to ví v České republice přece každý, navíc to jsou ale bezdomovkyně, takže by se „logicky“ měly spokojit s almužnou a neremcat. Přes veškerou snahu je tak čeká přinejlepším levná práce. A to přesto, že vykonají stejný objem činností jako zabezpečený muž.

Pokud k tomu všemu přičteme břímě v podobě dítěte, o které se musí postarat, situace se stává bezvýchodnou.

Naslouchat hlasu uprostřed noci
O změnu se v roce 2012 začali pokoušet lidé z organizace Jako doma. Založena byla z feministických pozic. Zastánci ženských práv mnohdy nezohledňují sociální tíseň žen bez domova a sociální služby zase neberou příliš v potaz jejich specifické požadavky. Organizace Jako doma se rozhodla zaměřit na obojí.

Tvoří ji nejen pomocní pracovníci, ale především samotné ženy, jichž se bezdomovectví týká nebo jej v minulosti zažily. Účastní se terénních prací a poskytují rady, které vychází z jejich vlastních zkušeností. Co dělat, když člověk ztratí občanku? A co když má bydliště zapsané v jiném městě, ale pobývá v Praze? Jak komunikovat s úřady?

Téměř nejcennější jsou ale podpůrné rozhovory: člověk žijící na ulici se občas potřebuje svěřit, popovídat si a vědět, že mu druhý naslouchá. Pracovnice z Jako doma jim jsou proto k dispozici i v pozdních hodinách, kdy už má běžný sociální pracovník prostě padla. Vědí, jak potřebné je slyšet uklidňující hlas na druhém konci telefonu ve chvíli, kdy město nabízí jen tmu, blikající lampy a tlumený lomoz nonstopů.

Ženy bez domova aktivně bojují za vlastní důstojnost a pomáhají ostatním ženám v nouzi. Politici by už konečně také mohli přiložit ruku k dílu. Foto jakodoma.org

Pomoc zaměřená speciálně na ženy vychází z praktické nutnosti. Například ve smíšených ubytovnách musí ženy pobývat také ve společnosti opilých mužů, hůře se brání krádežím a v neposlední řadě nemají během fasování hygienických potřeb zajištěnou diskrétnost (třeba při žádání menstruačních vložek nebo tamponů). Osobní nebo intimní problémy se mnohým snáze řeší se ženou nežli se sociálním pracovníkem.

Terénní poradenská centra proto poskytují pomoc i těm ženám, která nevyhledávají kamenné poradny. Právní a sociální asistence tedy působí přímo v ulicích nebo zkrátka na místech, kde ženy bez domova pobývají. Potřebné rady a informace pomáhají šířit také Bezdomoviny – noviny psané ženami bez domova. Nabízí rozhovory a básně, tipy pro situace nouze a důležité kontaktní adresy.

Důležité přitom je, že nezůstává pouze u jednostranné výpomoci. Jako doma se snaží ženy zapojit do dalších aktivit a případně i do pomocí ostatním. Nezůstávají tak pasivní a samy se podílí na znovuzískání důstojnosti a účastní se rozhodování o tom, jakým způsobem situace řešit.

Solidarita prochází žaludkem
Projekt Kuchařky bez domova nabízí právě příležitost zapojit se do společnosti, která by jinak takové jedince odmítla s ohrnutým nosem.

Ženy bez domova si mohou svým kulinářským uměním přivydělat a zároveň oslovit veřejnost. Svůj stánek mívají na farmářských trzích a nabízí také občerstvení a catering na nejrůznějších akcích. Během vydávání veganského jídla dochází k rozhovorům mezi strávníky a kuchařkami: přibližují své životní příběhy, ale i celou problematiky ztráty domova.

Projekt by měl vyvrcholit zřízením kamenného bistra za pražským Andělem. Bude fungovat jako „charita naruby“ – bezprizorní budou dávat jídlo zajištěným. Zdejší kuchařky budou připravovat obědy do škol, vyrábět produkty do kaváren a zajišťovat občerstvení některým firmám. Zpracovávat by měly také přebytky od lokálních farmářů.

Bistro nabídne několik pracovních míst a navíc vytvoří zmíněnou platformu pro kontakt vyloučených s veřejností. Mohla by se tak postupně mazat bariéra, která odděluje jedince bez domova od těch „úspěšných“. Samotný problém by se tak měl stávat zřejmým, ovšem bez toho, aby byl vnímán jako záležitost „těch podivínů tam venku“.

Nevyhánět, ale vyjít naproti
Právo na sociální pomoc a podporu v bydlení jsme si vepsali do Listiny základních práv EU, ale zatím v ní jen formálně hnije. Neoliberální arogance většinou vše odbývá mantrou: „Musíte si vybojovat místo na slunci.“ Ženy bez domova ale bojují denně. Odměnou jim není slunce, ale jen chlad a déšť dotírající do provizorních stanů na periferii.

Čeští politici tak mívají obsesivní potřebu pořád někoho vyhánět. Když nemají korupčníky, tak vyhání uprchlíky. A když nejsou ani uprchlíci, vždycky je tu pár bezdomovců, které je možné hnát odněkud někam. A je vlastně jedno kam. Hlavní je, že provinile mažou, a promazávají tak hodinový strojek české politiky. Ten jde sice pozpátku, ale důležité je, že jej voliči slyší tikat.

Ovšem místo nahánění bezdomovkyň a bezdomovců jim političtí představitelé musí vyjít naproti.

Jak na to? Minulý měsíc proběhlo ve spolupráci s organizací Friedrich-Ebert-Stiftung setkání Jako doma a Rebeccy Aust. Ta pracuje v organizaci FrauenbeDacht, která v Berlíně řeší právě problém žen bez domova. Jejich témata pomáhá zvýraznit nadstranická platforma političek, které této oblasti přikládají velkou váhu.

Zároveň bývají zváni na velká politická setkání, aby politici vůbec viděli, že tyto problémy existují a v jak velké míře zasahují jedince, kteří žijí mimo zdi vládních budov. Ze stejného důvodů pořádá FrauenbeDacht také odborně zaměřené dny pro politiky a další občanské organizace.

Jako doma má už nyní za sebou spoustu tvrdé práce a tvůrčích kroků. Před politiky naopak stojí výzva naslouchat jim. A konečně se začít stydět za dosavadní deratizování bezdomovců. Skončit na ulici totiž není hanba jednotlivce – ostudná je jen společnost, která něco takového dovolí.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Skvělý článek - aneb, co jsme to vlastně za společnost... Středa, 8.Června 2016, 21:49:26

Opět moc pěkný a hořce pravdivý článek, pane Senfte. Proč také, ne, že? Z hezkých lží nám lepší budoucnost nevykvete.

Tak si tak říkám, co jsme to měli za vlády, které dovolily zbavit člověka střechy nad hlavou, co jsme to měli za poslance a senátory, že zvedali ruce pro vyhnání člověka z domu na ulici, co jsme to měli za prezidenty, že zákony dovolující zbavit člověka domova a přístřeší nevetovali, případně neodstoupili při přehlasování jejich veta. Co jsme to za společnost a jakou demokracii si to tu pochvalujeme, když chodíme lhostejně kolem žebráků a na bezdomovcích, těch posledních z posledních, nám nejvíc vadí smrad?

Tak si tak říkám, jak se nám ten náš vstup do Evropy a připojení se k Západu povedl, když jsme se všeho dobrého, co tu bylo, dobrovolně a s jásotem zbavili a z vysněného zlatého Západu jsme s nadšením přejali to nejhorší.

Díky, pane Senfte, za Váš pohled plný příkladné sociální citlivosti, ochoty všímat si bolesti druhých a odvahy psát pravdu „padni komu padni“.

Jiří Vyleťal

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 9.Června 2016, 06:28:16

Ve Švýcarsku bezdomovci nejsou (aspoň je není vidět). Každý, kdo je tam legálně, dostane od státu peníze na bydlení, pokud nemá dost vlastních prostředků. Možná proto Švýcaři odmítli nepodmíněný základní příjem. Zřejmě mají pocit, že ho není potřeba.
Na druhé straně - Švýcaři si vybírají, koho do své země pustí a koho ne, čímž si to zjednodušují.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.