Moderní doba přinesla mnoho výdobytků. Většinou z nich se dá téměř s jistotou zabít: od zbraní po antidepresiva. I ty ale mohou selhat, pistole sklouzne a prášky vypumpují. Ale netřeba truchlit: pořád je tu nefunkční sociální systém, ten vám dá pořádně zabrat.

Stačí, když v padesáti dostanete infarkt nebo když jste samoživitelka se dvěma dětmi. Nic víc často nepotřebujete k uvržení do každodenního boje o jídlo a střechu nad hlavou. V horším případě o holý život.

Daniel Blake proti zbytku světa

Tohle úskalí naší společnosti rozpracovává ve svém nejnovějším filmu I, Daniel Blake režisér Ken Loach. Film měl premiéru během loňského května, do našich kin se ale dostal teprve letos v únoru pod názvem Já, Daniel Blake.

Snímek je angažovaným vhledem do fungování sociálního systému ve Velké Británii. Divákovi jej odhaluje prostřednictvím padesátníka Daniela Blakea, který následkem infarktu nemůže pracovat. Kvůli nastavení systému se musí na úřadu práce prezentovat jako uchazeč o zaměstnaní, přestože mu práci jeho lékař striktně zakázal. Získá tak alespoň drobný příspěvek. Souboj s úřady pokračuje a jeho srdeční problémy se zhoršují…

Při tomto pinožení se Daniel Blake setkává s Katie, matkou samoživitelkou pečující o dvě děti. Aby si udržela střechu nad hlavou, musela se i s potomky odstěhovat tři sta kilometrů od svého domova. Stále je ovšem nucena bojovat s bídou. Nakonec se dokonce musí živit jako prostitutka — zajistí tak dostatek jídla alespoň pro své děti.