Moderní doba přinesla mnoho výdobytků. Většinou z nich se dá téměř s jistotou zabít: od zbraní po antidepresiva. I ty ale mohou selhat, pistole sklouzne a prášky vypumpují. Ale netřeba truchlit: pořád je tu nefunkční sociální systém, ten vám dá pořádně zabrat.

Stačí, když v padesáti dostanete infarkt nebo když jste samoživitelka se dvěma dětmi. Nic víc často nepotřebujete k uvržení do každodenního boje o jídlo a střechu nad hlavou. V horším případě o holý život.

Daniel Blake proti zbytku světa

Tohle úskalí naší společnosti rozpracovává ve svém nejnovějším filmu I, Daniel Blake režisér Ken Loach. Film měl premiéru během loňského května, do našich kin se ale dostal teprve letos v únoru pod názvem Já, Daniel Blake.

Snímek je angažovaným vhledem do fungování sociálního systému ve Velké Británii. Divákovi jej odhaluje prostřednictvím padesátníka Daniela Blakea, který následkem infarktu nemůže pracovat. Kvůli nastavení systému se musí na úřadu práce prezentovat jako uchazeč o zaměstnaní, přestože mu práci jeho lékař striktně zakázal. Získá tak alespoň drobný příspěvek. Souboj s úřady pokračuje a jeho srdeční problémy se zhoršují…

Při tomto pinožení se Daniel Blake setkává s Katie, matkou samoživitelkou pečující o dvě děti. Aby si udržela střechu nad hlavou, musela se i s potomky odstěhovat tři sta kilometrů od svého domova. Stále je ovšem nucena bojovat s bídou. Nakonec se dokonce musí živit jako prostitutka — zajistí tak dostatek jídla alespoň pro své děti.

Zpracováním tohoto příběhu potvrzuje Loach svou pozici jednoho z nejlepších režisérů současného dramatu. To dokazuje i Zlatá palma z Cannes, kterou za svůj nejnovější počin získal. Snímek je samozřejmě skvěle zvládnutý po formální a řemeslné stránce, zásadní je ovšem křehká civilnost celého vyprávění. Záběry zdůrazňují obyčejnou každodennost, rámování je prosté, bez snahy o vizuální exhibice. To vše místy navozuje pocit dokumentárního pozorování.

Intimní blízkost k zachyceným dějům navozují také dialogy. Jsou úderné a dynamické, jednotliví aktéři používají svůj specifický typ vyjadřování ovlivněný místy, kde vyrostli a žili. Loachovi jde o autenticitu, nikoli o konstruování přemoudřelých souvětí šustících papírem.

Zároveň nechybí pomalé a klidné okamžiky, které přicházejí — možná překvapivě — v momentech rozuzlení a katarze. Také během nich se Loach drží realistického způsobu vyprávění a neupadá v patos nebo plytkost.

Takový přístup je výjimečný také proto, že současná filmová produkce se čím dál více vzdaluje realitě a civilním příběhům, převládají komiksové blockbustery. Na rozdíl od eskapismu velkorozpočtových snímků se do Loachova díla prolamuje sociální realita až s bolestivou vehemencí. Daniel Blake může být pán, který vedle vás sedí při sledování komiksových Avengers.

Koneckonců jím ale můžete být i vy sami. Stejně jako on můžete onemocnět, ztratit možnost pracovat, jít žádat o sociální dávky, nechat si podrazit nohy, přijít o schopnost splácet dluhy. A nakonec ztratit i střechu nad hlavou.

Bylo by totiž pošetilé myslet si, že za problémy Daniela Blakea může pouze jeho srdce, že za pádem na sociální dno stojí obyčejný infarkt, kterému můžeme předejít zdravou stravou, cvičením a tak dále a tak dál. Tedy ano, z lékařského pohledu za to může právě tohle zdravotní selhání jedince. To ale nevypovídá o širších vlivech. Podle filosofa Marka Fishera popírá nynější vládnoucí světonázor jakoukoliv možnost, že by příčinou chorob mohly být sociální faktory. Otázka zdraví je odpolitizována a veškerá vina je přenesena na jednotlivce.

Sociální a politické prostředí je ale nedílnou součástí života a jejich nastavení ovlivňuje naše zdraví, fyzické i psychické. Špatně fungující sociální systém působí stres, nervozitu, nedostatek času a sil na udržování správné životosprávy. Zkrátka: od asociální politiky a jejích úřadů vede spojující linka k nemocnému srdci Daniela Blakea.

Daniel Blake v každém z nás

Tento problém se ale samozřejmě netýká jen Velké Británie. Po roce 1989 v České republice narůstá počet lidí, pro které nájem představuje nezvladatelně velkou položku v rozpočtu jejich domácnosti. Jedná se o jedince napříč celým společenským spektrem: od studentů přes oběti obchodníků s chudobou až po nemocné a matky samoživitelky.

Například dvaačtyřicetiletá Ivana Čížková popsala svou situaci v reportáži Saši Uhlové: „Pracuju na poště, mám jednu dceru a jsem matka samoživitelka. Prací na poště si vydělám sedmnáct tisíc čistého měsíčně, náklady na bydlení se mi ale vyšplhaly na 15 900 korun.“ Co pak člověku zbývá?

Občas to vypadá, že existují jen dvě cesty. První z nich uplatňuje až děsivé množství lidí. Mezi nimi je i Ivana Čížková, která chodí do dvou prací, někdy přibere i třetí. Vydělané peníze pak samozřejmě nepadnou na zahraniční dovolenou, ale na předměty každodenní potřeby. Druhou možností je inspirovat se u filmu Já, Daniel Blake. Protestovat ze zoufalství. Po vzoru Daniela Blakea nasprejovat na zeď: „Já, Daniel Blake požaduji, aby byla má žádost vyřízena dříve, než vyhladovím, a aby se na mobilech změnila ta srágorová hudba.“ Když to ale uděláte, sebere vás policie a jste v koncích.

Co tedy dělat? Dobré by bylo inspirovat se — paradoxně — klidně ve Velké Británii. Abychom na tom byli alespoň tak špatně jako oni. Na tom už se dá stavět. Zatím totiž v lecčems zaostáváme i za britským systémem, který Loach kritizuje.

Jedním z prvních konkrétních kroků by mohlo být přijetí tak dlouho chystaného a slibovaného zákon o sociálním bydlení. Česká republika je jednou z posledních zemí v Evropě, která takový zákon postrádá. Ostatně, demonstrativní přespávání před Úřadem vlády a intenzivní debata o tomto zákoně se odehrály na přelomu ledna a února, tedy ve dnech, kdy do českých kin vstoupil snímek Já, Daniel Blake.

Na přetřes by ale měly přijít další zásadní témata: zvyšování minimální mzdy, vzdalování rodin od pasti chudoby, podpora odborů a tak dále. Když se nezlepší sociální politika jak naší země, tak celé Evropy, scvrkne se náš život na nezastavitelný závod o přežití. Dvě, možná tři práce, dluhy, exekuce. Za to, abychom tak neskončili, je třeba bojovat. Je potřeba nasazení jednotlivců i organizování společných tlaků směrem k potřebným změnám.

Každý z nás by v sobě měl najít trochu Daniela Blakea a říci: „Nejsem žebrák nebo zloděj. Nejsem číslo sociálního zabezpečení. Jmenuji se Daniel Blake. Jsem člověk. Ne pes. A jako člověk požaduji svá práva. Požaduji, abyste se mnou jednali s respektem. Já, Daniel Blake, jsem občan. Nic víc. Ani míň.“ Každý z nás by měl být trochu jako Daniel Blake. A evropské vlády by na tento apel měly slyšet.