Nedlouho před komunálními volbami se v Brně udály dvě změny ve veřejném prostoru. Jedna z nich způsobila facebookové pozdvižení. Ta druhá také, ale s tím rozdílem, že ji pokryla levicová aktivistická bublina. Za její hranici jsme se nedostali, a co více, ani o to příliš neusilovali.

Kauza „Přechod na Údolní“ měla standardní vývoj, který lze očekávat, když město naštve své občany. Z běžné nepříjemnosti, jako je oprava důležité dopravní tepny, se vyklubala záležitost ještě nepříjemnější — jednoho dne bez varování zmizel přechod. Nezbývalo než křižovatku přejít oklikou přes tři další semaforové přechody nebo přelézt nově instalované zábrany a rušnou Údolní riskantně přeběhnout.

Občanská odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: na barech místních kaváren se objevily petice za zachování přechodu, Žít Brno zorganizovalo symbolickou akci „přechodu po neexistujícím přechodu“ a na silnici jakýsi šprýmař namaloval zebry. Sen každého brněnského aktivisty se splnil.

Širší veřejnost deklarovala svůj nárok na městský prostor a své právo promlouvat do toho, jak bude vypadat. Na první pohled tak všední činnost, jakou je přecházení ulice, k němu bezpochyby patří. Takovou banalitu si bohužel většinou uvědomíme až ve chvíli, kdy do ní někdo zasáhne. A v tom je ten problém.

Podívejme se na druhý případ. Před časem si Brňané mohli povšimnout „menší“ kosmetické změny na ještě frekventovanějším místě, ulici Nádražní. Lavičky na zastávkách zdobila kovová opěradla, která z klasických laviček udělala jakési „sedací jednotky“.

Nikdo se ani nesnažil předstírat, že se jedná o cokoli jiného než opatření proti bezdomovcům. Proč taky. Jeho legitimita stojí na pevném podstavci obecně přijímané pravdy — bezdomovci nás prostě obtěžují. A tím víceméně celá kauza skončila, žádná širší občanská vzpoura se nekonala. Jaké jsou hranice našeho „práva na město“? Za co se vyplatí bojovat a za co už ne?

Obě kauzy jsou si v mnohém podobné. Lavička i přechod jsou předměty, které každý den využíváme, znamenají pohodlí. Naše užívání se ale mění se změnou rolí. Pro řidiče auta je na rozdíl od chodce přechod nutným časovým zdržením, moment, který musí přetrpět, než blikne zelená. Stejně tak lavička je pro čekajícího na tramvaj příležitostí si odpočinout. Co když se ale jeho role promění a lavička se stane nejpohodlnějším místem, kam si lehnout? Role a naše zájmy se obrátí, nastává konflikt.

Zatímco pozici řidiče a chodce většina z nás střídá každý den, bezdomovectví je situace, kterou si ani neumíme představit. Pro první případ tak máme pochopení, i jako řidiči auta cítíme, že prostor by měl být vstřícný i vůči chodcům. Bezdomovec ale nemá šanci svou roli ze dne na den vystřídat a majoritní společnost by musela vyvinout velké úsilí na to, aby zkusila město prožívat i z pozice člověka bez domova.

Nabízí se dvě možnosti řešení, ukazuje se však, že ani jedno z nich není dostačující. Obě se zakládají na premise vcítění se do role druhých. Zdá se ale, že nelze spoléhat jen na altruismus solidarity, kýžený efekt nevzbuzuje ani ryze utilitaristický strach ze stejného osudu. Takové riziko je totiž příliš abstraktní, a tím pádem neviditelné. Proto je nutné hledat další rozměr. Musíme zpochybnit samotnou vizi, v jejímž rámci je prostor produkován.

O tento prostor bude vždy veden boj. Otázkou je, kdo má právo se ho účastnit. Když byl na Údolní zrušen přechod, majorita dala jasně najevo, že toto právo má mít i ona, že vedení města překročilo svou symbolickou pravomoc. Logika tohoto opatření ovšem leží mnohem hlouběji. Přechod byl zrušen v rámci určité utopie města, jakožto prostoru sloužícího primárně automobilové dopravě.

Chodci jsou v takovém městě marginální skupinou. Zastavovat už tak přeplněná centra měst parkovacími domy je běžnou praxí. Odpor vyvolalo až narušení křehké rovnováhy mezi chodcem a automobilem: v případě zrušení přechodu se totiž ručičky vah převážily na stranu aut příliš.

Zábrany na lavičkách byly stejně tak vytvořeny v rámci určité vize, vize prosperujícího města, kde selhání v podobě bezdomovectví nemá své místo. Teprve když odhalíme způsob, jakým je veřejný prostor utvářen, dokážeme si představit, jak by město vypadalo ve své utopické podobě, očištěné od všech nežádoucích jevů. O své místo v něm by přišli nejen bezdomovci, ale i část majority, která za svůj přechod bojuje.

Kde leží hranice, jejíž překročení vyvolá odpor? Co by se muselo stát, aby se opatření proti bezdomovcům začalo týkat i nás? A opravdu chceme, aby se to stalo? Pokud nechceme, musíme využít moc a kapitál, kterým na rozdíl od lidí bez domova disponujeme. Rovnost mezi lidmi je rovností mezi lavičkou a přechodem.