Minulý týden jsem dostala z redakce časopisu Nový prostor, s nímž jsem poslední léta spolupracovala, mail překvapivého znění:

Milé autorky a milí autoři NP,

dne 22.11. nám ředitelka NP Dagmar Kocmánková oznámila, že ukončuje spolupráci s redakcí. Stalo se tak, přestože se po delších jednáních podařilo mezi vydavatelkou a redakcí dosáhnout shody na další spolupráci (a odeslali jsme vánoční číslo do tiskárny), v zásadě bez uvedení důvodu.

V tuto chvíli Vám tak nemůžeme zaslat žádné další termíny uzávěrek NP ani nevíme, zda s vámi bude za Nový Prostor někdo komunikovat.

Děkujeme, že jsme s Vámi mohli léta vytvářet časopis, který se výrazně odlišoval od mediálního mainstreamu a v němž jsme snad nejen my spatřovali smysl. Vaší spolupráce si moc vážíme.

S pozdravem,

Tomáš Havlín

Libuše Bělunková

Zuzana Brodilová

Tomáš Malík Ondřej Slačálek

Nový prostor soustavně čtu už od okamžiku, kdy začal u nás vycházet, to bylo v roce 1999. Už předtím tady ale byl časopis Patron, jehož obsah jsem nebrala příliš vážně, ale v Českém rozhlase Plzeň jsme mu věnovali velkou pozornost, anoncovali obsah každého čísla a soustavně upozorňovali na jeho existenci. Nebylo to snadné, na jeho distributory v Plzni nebylo spolehnutí, ale tehdejší šéfredaktor Českého rozhlasu Plzeň nepolevil.

Musím říci, že musel z výše šéfovské autority překonávat nejen nepořádnost lidí kolem vznikajícího časopisu, ale i nechuť kolegů, zejména pak toho, který byl sám na prahu vyhazovu, topil se v dluzích a exekuce na něj koukala ze všech koutů. Byla to nečekaná zpráva o špatné situaci ve společnosti, pokud jde o solidaritu v těch letech, díky za ni.

Na plzeňském Hlavním nádraží prodával Nový prostor pan Miroslav, konzervativní věřící katolík, někdejší součást plzeňské bohémy (pamatovala jsem se něj od stolu v Besedě, kde sedával.) Byl to hodný člověk, alkoholik, z hloubi duše obdivoval Václava Klause a nesnášel ekology, a pokud takové téma v čísle bylo, při prodeji s ním polemizoval. Pro mě další taková studie toho, jak lidé na sociálním dně zastávají názory, které jsou přímo proti jejich zájmům.

Pan Miroslav dokázal být ve svých polemikách s číslem tak vehementní, že svého zákazníka přiváděl do prekérních situací — nádražní rozhlas už hlásil, že vlak je připraven k odjezdu, a člověku bylo nějak hloupé utnout prodejci větu v půli a utéct. Nutno ovšem říci, že pan Miroslav tvořil spolu s vietnamskou květinářkou a paní v pekárně malý svět plzeňského nádraží, odlišný od jiných měst a vlastně mile důvěrný. Po rekonstrukci nádraží (docela zdařilé, nutno říci) tenhle svět zmizel, skoro to vypadá, že naše nádraží si prodejce Nového prostoru ve svých budovách nepřejí, už nevím o žádném.

↗

Pan Richard, prodejce z Florence. Stará redakce zřejmě nečekaní končí, budoucnost unikátního časopisu je nejistá. Foto Facebook NP

Cituji z Wikipedie: „Nový prostor je tzv. ‚street-paper‘, tedy časopis prodávaný bezdomovci a jinými sociálně znevýhodněnými lidmi, kteří získávají část (polovinu) prodejní ceny pro zabezpečení svých potřeb, získání nebo obnovení pracovních návyků a znovuzačlenění do společnosti a pracovního života. První noviny založené na podobném principu byly bezdomovci prodávané Street News v roce 1989 v USA v New Yorku. Jejich cílem bylo podpořit mnoho nezaměstnaných a bezdomovců v tomto městě. Prvním prodejcem, později editorem a sloupkařem byl bezdomovec Lee Stringer. Tradiční americké Street Newspapers jsou psané bezdomovci a o tématech jim blízkých.“

Tak to bylo s obsahem Nového prostoru i u nás, ale myslím, že to nebyla správná strategie — časopis si přece nekupují bezdomovci ani lidé sociálně vyloučení, ti se naopak od bezdomovců distancují (viz příhoda z rozhlasu). Byly doby, kdy byl obsah notně punkový, dokonce plný pravopisných chyb, tehdy jsem si časopis kupovala jen kvůli panu Miroslavovi, kterého na nádraží nešlo obejít.

Pak se stala na čas šéfredaktorkou filmová dokumentaristka Erika Hníková a úroveň obsahu se okamžitě zvedla. Jeden čas byl v čele i Fabiano Golgo, který psával i do tohoto našeho Deníku Referendum (kde je mu konec?) — ale po celou dobu psal úvodní fejetony Jan Jirák, dnes profesor a teoretik mediální komunikace na Karlově a Metropolitní univerzitě v Praze.

Bez ohledu na úroveň momentální redakce a ostatních textů, neochvějně, byť někdy se daly číst a brát vážně v celém čísle jen jeho fejetony. Získal mou úctu a sáhl mi do svědomí v tom smyslu, že člověk, rozhodne-li se pomáhat, má tak činit bezpodmínečně, i když se třeba tou pomocí trochu zesměšňuje nebo se k těm, s nimž spolupracuje, nehodí. Jana Jiráka časem vystřídal Jan Stern, Jirákovi však patří čest za to, že časopis neopustil v dobách, kdy se potřeboval zavést. A to se podařilo, Nový prostor poskytuje vydatné čtení, člověk, když si ho koupí, rozhodně za svým padesát korun dostane, co by jinde nedostal.

Redakce pod vedením Tomáše Havlína dokázala z Nového prostoru vytvořit relevantní součást českého mediálního prostředí. Zavedli pravidelné recenze, rozhovory, neopustili ani tématiku bezdomovectví a sociální vyloučenosti, ale věnovali se také mezinárodní situaci i problémům české společnosti. Jednotlivá čísla měla své téma a bylo docela zábavné sledovat, jak nápaditě je téma vytěženo.

V Novém prostoru se psalo trochu jinak než v mainstreamových médiích a o trochu jiných věcech, číst Nový prostor znamenalo doplňovat si obraz světa a společnosti od zasvěcených a nezávislých autorů. Psalo se tu o jiných filmech, jiných knížkách, jiných divadelních inscenacích, nikdy jsem nepřeskočila recenze Marty Harasimowicz o divadle nebo Jiřího Ptáčka o výtvarném umění.

Nový prostor je, pokud jde o čtenáře, omezen na obyvatele velkých měst — ale řekla bych, že redakce s tím dobře pracovala. V jednotlivých číslech jsou jak články trochu ulítlé, tak, a zejména, texty seriózní, argumentačně podložené, kultivované. Obojí k Novému prostoru patří. Časopis má dobrou jazykovou úroveň a po obsahové stránce nemá u nás konkurenci. Spolupracovat s Novým prostorem jsem si kladla za čest a vzácnou publikační příležitost.

Nevím, co se mezi vydavatelkou a redakcí stalo, zdálky se mi zdá, že, jak už to tak bývá, si redakce počínala „až příliš“ nezávisle, jinak řečeno přerostla paní vydavatelce přes hlavu a ona se rozhodla najít si povolnější tým.

Před českou společností ale vyvstal vážný problém: všechny ty vlivové ilustrované týdeníky, ať seriózní jako Respekt, nebo revolverové jako Reflex, financují různí miliardáři. Ostře levicově kritický týdeník ovšem žádný miliardář financovat nebude, rovněž do něj nebude zadávat reklamu třeba automobilový nebo kosmetický průmysl, když jeho čtenáři nepatří mezi potenciální zákazníky. Nový prostor poskytoval pro „jiné“ psaní skromnou, ale přece jen zajištěnou platformu. Mám obavy, zda se v současné atmosféře nesolidarity, strachu a volání po pořádku najde jiná. A co je také znepokojivé, je pocit, že je člověk rukojmím a vězněm té situace.

V případě běžného periodika může člověk na protest list přestat kupovat, může k tomu i hlasitě vyzývat ostatní čtenáře, může to i udělat vyhozená redakce. V tomto případě to však nejde, protože Nový prostor je časopis i pro ty, který jej potřebují.