o pokus nastínit, co se odehrává za dveřmi redakce a polstrovanými dveřmi kanceláře paní ředitelky a mahagonovými dveřmi ................., a nastínit jak a kdo někdo tentokráte polevil podporovat jiné psaní.
Dnes, kdy je ironizovaným prototypem západní civilizace výlupek perfektní syntézy peněz, sexu a šoubyznysu, již nejde o ožehavou otázku viny.
Možná rizika chladné kalkulace ..............bych dodal.

Prodej Nového Prostoru je naprosto normální práce, polovina ceny pro prodejce není žádná almužna, ale zcela přiměřená odměna za jeho práci. Uvědomil jsem si to, když jsem u žádného z prodejců nesehnal knihu „Příběhy (z) ulice‟, a tak jsem si ji koupil v knihkupectví — u prodejců stála 200 Kč, v knihkupectví 300. Z debat s nakladateli a knihkupci na setkáních fanoušků sci-fi a fantasy vím, že z ceny knihy zůstává nakladateli zhruba třetina, druhou přibližně třetinu tvoří rabat knihkupce, a tu třetí si bere distributor — prostředník mezi nakladatelem a knihkupci. Vydavatel Nového Prostoru distribuuje časopis a tu a tam i další publikace sám ve spolupráci s prodejci, a tak si koncovou cenu dělí půl na půl — což znamená, že vydavatel z toho má stejně, jako kdyby dával tiskovinu do běžné distribuce, prodejci z toho mají stejně, jako kdyby provozovali knihkupectví, a čtenář platí oproti klasické distribuční síti o třetí díl ceny méně. Jestli jsou prodejci Nového Prostoru vůbec nějak zvýhodněni, tedy snad jedině tím, že DPH z koncové ceny asi odvádí vydavatel, ne oni (a s největší pravděpodobností neplatí ani daň z příjmu, což se ovšem zakládá čistě na tom, že jejich příjem nepřekračuje nezdanitelné minimum).

Nový Prostor stojí o deset korun více než Respekt, ale jednak není dotován zisky z Bakalova loupežného podnikání a za druhé je skutečně lepší — nebo aspoň do konce letošního roku byl. Například téma čísla pro Respekt znamená téma jednoho článku, na který redakce považovala za vhodné čtenáře upozornit, zatímco Nový Prostor věnuje tématu čísla vždy nejméně tři články, které k tématu přistupují z různých stran a úhlů pohledu.

Fabianu Golgovi je konec v Brazílii:
http://blisty.cz/art/81936.html
Od puče proti Dilmě Ruseffové se vrátil k psaní pro Britské listy:
http://blisty.cz/authors/27-fabiano-golgo#tabs-2

Časopisem obsahově blízkým právě končící podobě Nového Prostoru je A2: http://www.advojka.cz/

nebo se změnil v nějaký takový nový "Reflex" (prodávaný stejnými lidmi, ale svým obsahem ostře kontrastující se životem těchto prodejců), byla by to velká škoda.

Jinak si dovoluji podotknout, že se mi zdá býti docela normální a v naprostém pořádku, když pan Miroslav z plzeňského nádraží zastává názory, které my nezastáváme a které se nám zdají být v rozporu s jeho zájmy. Domnívám se, že i když my máme jiné názory než pan Miroslav, pan Miroslav by se z tohoto důvodu neměl stávat předmětem našich studií a naší "blahosklonné shovívavosti".

Z pohledu pana Miroslava se totiž může naopak zdát, že i naše názory jsou v rozporu s našimi zájmy. Předpokládám, že pan Miroslav na nás ale z výšin své morálně-intelektuální věže blahosklonně neshlíží. Doufám, že je gentleman.

(((Nesdílím zde zmíněné názory pana Miroslava.)))

že je chytřejší než Vy.

Ostře kriticky smýšlejícího pravičáka poznáte podle toho,
že kdybyste nebyli blbí, mohli jste se mít stejně dobře jako on.

Vážený pane Nusharte, tu vaši větu o mé blahosklonnosti nemůžu nechat jen tak, protože nic takového ve svém textu nedávám najevo a ani nic takového necítím - ani vůči panu Miroslavovi z Hlavního nádraží v Plzni, ani vůči nikomu jinému v nouzi. Přesto si nemůžu pomoct, ale obdivovat jako člověk těžko se protloukající asociální postavu jako Václav Klaus, jeho činy a slova, považuji za podivuhodný úkaz, hodný studia ( jsem ostatně od divadla a nedokážu se studiu lidí ubránit, patří to k mé profesi, nebo možná profesionální deformaci, to nevím, ale bez studia lidí žádnou hru napsat nejde).
S panem Miroslavem jsem se docela přátelila, možná dokonce, že mi svoje názory sděloval tak vehementně právě proto. Nikdy jsem toho ale nezneužila, k ničemu, dokonce ani k napsání žádné hry kromě jedné rozhlasové na téma morality O Komkoli a smrti, kdy hrdina, alegorický Kdokoli, potká žebráka a pohlédne jeho prostřednictvím do tváře sám sobě. Což je středověký motiv.
A na okraj věci bych podotkla, že každý text nutně nemusí mít jen jeden plán sdělení, v této rubrice a na některá témata si můžeme dovolit i sem tam nadsázku či metaforu, ostatně se to zhusta děje, o ironii nemluvě.

I já považuji (bez jakékoliv ironie) za podivuhodný úkaz, že vůbec kdokoliv (nejen těžko se protloukající člověk) může obdivovat Václava Klause. Takový jev je podle mě velmi nepravděpodobný, dokonce bych (s lehkou ironií) řekl, že by při respektování všech známých zákonitostí vlastně vůbec neměl nastat. Přesto se zhusta vyskytuje a musel jsem se s tím nějak vyrovnat.

Příčinou může být:
a) nějaká porucha lidí, kteří Václava Klause obdivují
b) mylné přesvědčení v mojí hlavě o tom, jak věci mají fungovat

Už jsem se ale naučil chápat, že obdivovatelé Václava Klause nemohou pochopit, jak vůbec mohou existovat lidé, kteří Václava Klause neobdivují. Takový jev je podle nich velmi nepravděpodobný, ba téměř nemožný.

Příčinou podle nich může být:
a) nějaká porucha lidí, kteří Václava Klause neobdivují
b) mylné přesvědčení v jejich hlavách o tom, jak věci mají fungovat

Jelikož neexistuje žádná metoda jak objektivně zjistit, kdo z nás je normální, shodli jsme se s mými ideovými odpůrci - obdivovateli Václava Klause, že správná odpověď je v obou případech "b".

musím dodat, že nemohu pochopit, jak vlastně mohou existovat lidé, kteří nemají rádi Václava Havla. Zdá se mi skoro nemožné, aby existovali i takoví lidé. Jedním z nich byl i můj otec, kterého jsem měl rád.

Příčinou může být:
a) ..........................
b) ...........................

Pokud bychom to dnes s mým otcem mohli probrat, myslím, že bychom se shodli na možnosti "b", na tom, že svět vnímáme prizmatem naší osobní zkušenosti zkresleně a každý jinak, na tom, že v těchto věcech nelze vznášet nároky na objektivitu a posuzovat podle toho "normalitu" člověka a správnost jeho myšlení.

respektování odlišných životních zkušeností a z nich vyvěrajících odlišných názorů.

Myslím, že pokud bychom nedokázali vnitřně přijmout tento "malý multikulturalismus", zůstane ten velký multikulturalismus jen prázdnou floskulí

některých lidí (kteří mají pocit, že smýšlejí pokrokově) k "malému multikulturalismu" (tedy ke schopnosti respektovat názor, který nesdílím), co by mohlo být tou příčinou (jednou z mnoha) krize demokracie.

za to nařčení z blahosklonnosti. Máte pravdu, že nic takového ve Vašem textu není, vzniklo to až v mé fantazii, jako zkreslené vnímání, tedy mylné přesvědčení v mojí hlavě.