Hlídací psi utržení ze řetězu

V důsledku škrtací politiky médií nebude mít kdo kontrolovat novináře a prohloubí se navíc distanc redakcí od čtenářů. Jde o světový trend.

Začátek léta znamenal pro řadu českých novinářů vidinu volných hřejivých dnů. Jejich zámořští kolegové z předního světového deníku New York Times ale už tak optimistický výhled do budoucna neměli. Vedení jim oznámilo, že chce zásadně restrukturalizovat jejich pracovní místa a pro některé to nakonec může znamenat i vyhazov.

Deník se nerozloučí s těmi nejméně zkušenými, jak by se možná nabízelo, ale naopak se staršími profesionály. Ti – jako editoři – dohlížejí na běh média, redigují texty svých mladších kolegů a starají se, aby vše klapalo. Vedení se ale rozhodlo, že jich až tolik nepotřebuje. Raději by mělo mnohem více píšících autorů. Díky tomu budou mít New York Times více článků, více kliků a více příjmů z reklamy. Jediné, čeho bude méně, je kvalita.

Zrušena bude také pozice veřejného editora. Ten byl někdy nazýván též redakčním ombudsmanem a zprostředkovával kritický hlas čtenářů na dění v redakci, fungoval jako kontakt mezi ní a čtenáři a sekundárně řešil i profesní spory kolegů. Ke zřízení této pozice se rozhodlo vedení deníku po nactiutrhačné aféře kolem svého novináře Jaysona Blaira. Ten byl význačným autorem deníku, jehož zprávy se často vyjímaly na titulní straně, ale podle žurnalistických zásad se příliš neřídil.

Možná byl na žurnalistiku až příliš tvůrčí. Neostýchal se napsat reportáž z míst, kde nikdy nebyl, kopíroval informace od kolegů, aniž by na to upozornil, a občas si zbytek zprávy prostě domyslel. V našich poměrech může Blair připomínat Marka Přibila. V Přibilově případě podle serveru HlídacíPes.org soud minimálně třikrát uznal jeho texty jako lživé. Celá záležitost mezi ním a Andrejem Babišem navíc vypadá, jako by měla vábit ke čtení Přibilovy knihy Svátosti sadistického boha o podsvětí české žurnalistiky. Kdyby jen oba autoři zůstali u vymyšlených románových příběhů.

Marek_p_ibilEticky sporné případy v prostředí českých médií nechybí, jedním z nich jsou třeba texty Marka Přibila. Nástroje k jejich řešení však k dispozici nemáme. Foto Wikimedia Commons

Co oba případy odlišuje, je rozdílná reakce českého a amerického média. New York Times se snažilo své pochybení reflektovat, což nakonec vedlo i ke zřízení pozice redakčního ombudsmana. Zvažoval někdo v MF Dnes podobnou variantu? Nevím o tom. Zeptal se v rozhovoru někdo na možnost ustanovení této funkce v deníku Mafry jejího šéfredaktora Jaroslava Plesla? Mám za to, že nikoliv. V českém prostředí se o dohledu nad vykonáváním novinářské profese jednoduše nemluví.

Případy eticky sporných rozhodnutí českých médií nám sice nechybí, ale k zušlechťování novinářské profese se tu nikdo zvláště nemá. Přitom bychom i věděli, jak na to. Možností je celá řada, stačí se kouknout k našim sousedům za hranice. Jediným naším samosprávným orgánem, jehož funkcí je usilovat o zdárnou novinářskou praxi bez přešlapů, je Syndikát novinářů. Teoreticky by se k němu – a jeho etickému kodexu – měli hlásit všichni čeští novináři, ale v praxi je členů jen menšina. Navíc má syndikát pověst instituce, která spí zimním spánkem po celý rok.

Můžeme tak jen závidět zemím, kde lze spatřit veřejné editory, kteří dávají váhu oprávněné čtenářské kritice a sebevědomě obhajují zájmy čtenářů vůči redakci. Kde lze spatřit tiskové rady, v nichž si jednotlivá média nešlapou po krku, ale společně debatují nad výkonem mediální práce. Kde lze uvnitř těchto rad spatřit i další typ ombudsmanů, kteří hájí etiku a věcné nároky čtenářů napříč redakcemi.

Rád bych napsal, že nás to třeba ještě čeká. Z vývoje v New York Times a v mnoha dalších světových periodik to však vypadá, že nás kapitola ombudsmanů v médiích kompletně mine. Žurnalistika se žene směrem finančních škrtů, zbrklé práce s redakčními texty, vrstvení nedůležitých článků, čímž zapadají ty podstatné, a média stále zápasí se sociálními sítěmi i celkově s online prostředím, které nepřispívá k jejich ekonomické stabilitě.

„Nejsou na to peníze,“ bude znít odpověď na otázku, proč nemáme dostatečně kvalitní sdělovací prostředky u nás i ve světě. Čtyři slova, která již velmi dobře známe. Ty stejné škrty, kvůli nimž si bude hledat práci řada editorů deníku New York Times, následně zapříčiní, že si u pojmu kvalitní žurnalistika nejprve škrtneme slovo první a nedlouho potom i to druhé.

Co nám nakonec zbyde? To raději nechci znát.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.