Zachraňují ošklivé kedlubny, sytí prázdné žaludky, tlačí na supermarkety
Barbora BakošováNavazují na několik staletí starou tradici paběrkování, avšak nesytí jen svá vlastní břicha. Dělají to s cílem pomoct potřebným a nabourat nadvládu supermarketů nad prodejem potravin, s níž se pojí úpadek malých zemědělců a malých obchodů.
Na kuchyňském stole, kde členové kolektivu Food not Bombs právě čistí cibuli, přistává vrchovatě naložená přepravka kedluben. Zeleninu přivezla přímo z pole skupina paběrkářů. Uchránili ji tak před zaoráním.
Po očištění a nakrájení skončí tyto kedlubny v husté polévce, která pak poputuje ve várnicích lidem, pro něž představuje teplé jídlo luxus. Tato várka je jenom zlomkem toho, co aktivisté na poli posbírali, zbytek povezou do potravinové banky, odkud kedlubny poputují do azylových center nebo na charitu.
Proč si kedlubny vysloužily diskvalifikaci z první zelinářské ligy, zjistím, až když se podívám pozorněji: některé jsou prasklé, jiné mají nežádoucí hrbolek nebo jsou prostě oproti těm ze supermarketových pultů příliš velké či malé.
Maloobchodní řetězce ani velkoobchody takovouto zeleninu nechtějí, i když se tyto chybičky krásy na jejich chuti, jak jsem se přesvědčila, vůbec nepodepsaly. Firmy argumentují, že chtějí nabízet zboží nejen vysokých chuťových, ale i estetických standardů. Na polích proto podle ministerstva zemědělství shnije třetina tuzemské úrody. Díky tlaku iniciativ i veřejnosti však musely supermarkety svůj přístup přehodnotit.
Zužitkovat a pomoct
Robert Wicht a Anna Střelcová z brněnské skupiny Paběrkování po Brněnsku sbírají zbytky zeleniny z okolních polí právě kvůli tomu, aby veřejnost upozornili na obří plýtvání, doprovázející produkci i prodej potravin. „Přes léto paběrkujeme a přes zimu pořádáme promítání a besedy,“ povídá Anna na zahrádce brněnské kavárny.
„Nesetkáváme se ze strany zemědělců s negativními reakcemi. To nás spíš překvapilo, jak jich je u nás málo. Čekali jsme, že se v okolí Brna bude pěstovat mnohem více ovoce a zeleniny, ale našli jsme pole plná klasické řepky a kukuřice. Zelenina se pěstuje spíše na jihu, na Znojemsku, tam až ale z ekologických důvodů jezdit nechceme,“ dokresluje Anna svou zkušeností českou zemědělskou realitu, v níž se producenti soustředí na pěstování úzkého spektra dotovaných a zemědělskými korporacemi preferovaných plodin.
Brněnská skupina není jediná, která se o toto téma v poslední době zajímá. Známá je i pražská iniciativa Zachraň jídlo, která na problém přebytků v zemědělství upozornila například happeningem Křivá polévka, kdy před pražským Národním divadlem společně s dobrovolníky navařila a pak rozdala polévku z paběrků dvěma tisícům lidí. I díky dalším viditelným kampaním se jí podařilo téma dostat do povědomí široké veřejnosti.
Paběrkování však není nějaký nový trend mladých, kteří chtějí zachraňovat svět. Generace farmářů se po staletí držely biblického doporučení z knihy Leviticus: „Až budete sklízet obilí ve své zemi, nepožneš své pole až do okraje ani nebudeš po žni paběrkovat; zanecháš paběrky pro zchudlého a pro hosta.“ Paběrkování bylo symbolem práva vesničanů na část místních zdrojů. Vždy stálo na dohodě pěstitele a sběrače, často zpečetěné místním zákonem.
Historik Stephen Hussey ve své práci popsal, jak mohlo paběrkování chudým anglickým vesničanům v 16. až 19. století ušetřit až osminu ročních výdajů. Jeho úpadek nastal až v první polovině 20. století vinou mechanizace zemědělské produkce a rovněž kvůli přísnějšímu hlídání polí. Od té doby se tradice paběrkování prakticky vytratila, i z českých vesnic. Přežila jen jako jedno z možných východisek z nouze těch nejchudších — především matek samoživitelek a seniorů.
A právě těmto skupinám putují paběrky i dnes: „Na rozdíl od minulosti jsme tu ale mezi zemědělcem a odběratelem, který žije například v azylovém domě, ještě my. Pořád je však smyslem akce zužitkovat všechno, co na poli zůstane, a dostat to k lidem, kteří to potřebují,“ shrnuje Robert. I dnes platí, že paběrkování stojí na dohodě sběračů a farmářů. Liší se jenom příčiny toho, proč zbytky vznikají. Zatímco v minulosti šlo o důsledek nedokonalé technologie, dnes je příčinou tlak odběratelů.
Ačkoliv i zde se věci pomalu mění. O šišatou, hrbolatou a pokřivenou zeleninu se díky zájmu veřejnosti začaly zajímat i potravinové řetězce, které ji mnoho let okázale ignorovaly. Když se dnes proplétáte regály s ovocem a zeleninou v prodejně Tesco, můžete si mezi úhlednými plody povšimnout i těch méně vzhledných. Vedle klasické mrkve leží balení té křivé, kterou si zde můžete koupit o třetinu levněji.
Tesco takovouto zeleninu prodává v rámci kampaně Perfectly Imperfect (Dokonale nedokonalé), kterou firma spustila vloni ve své domovské Velké Británii. Generální ředitel Dave Lewis pro britský deník The Guardian uvedl, že snižování množství odpadu je pro společnost momentálně prioritou. A tato firemní politika se odráží i v středoevropských pobočkách. Tesco v České republice není jediným průkopníkem, křivou zeleninu lze nyní dostat i na pultech Penny Marketu a v internetovém obchodě Rohlik.cz.
Pokřivená zelenina? Nebo pokřivené supermarkety?
Reklamní kampaně supermarketů se sice tváří bohulibě, realita je však obvykle složitější, než jak ji vykreslují slogany. Vykupování křivé zeleniny je jenom malý zlomek toho, co by supermarkety ve svém přístupu k producentům měly zlepšit. O tom, s jakými problémy se potýká český zelinář, ví mnohé Inocenc Šik, který paběrkářům umožnil sběr zmíněných kedluben na svém poli. Setkáváme se paradoxně v dobře klimatizované kavárně jednoho z největších brněnských hypermarketů na okraji města. Místo je však zvoleno strategicky — leží kousek od pole pana Šika.
Téměř šedesátiletý pěstitel svou farmu založil před pětadvaceti lety, dnes mu s provozem pomáhá syn. Na svém patnáctihektarovém pozemku pěstuje zejména různé druhy salátů a bylinek, ale i cukety a kedlubny. „Když mě oslovili paběrkáři, neváhal jsem, i když těch zbytků nemám až tak moc. Nesklizené a neprodané zeleniny u mě zůstane zhruba deset procent,“ říká. To je o dvě třetiny méně, než u průměrného českého zemědělce. Jak je to možné?
Podle pana Šika je důvodem to, že má různorodou síť odběratelů, nikoliv smlouvu jenom s jedním supermarketem. „Nejhorší je, když se člověk stane závislým na jedné velké firmě. Z toho mám strach. Právě tak skočila spousta zelinářů. Řekli si, že budou dodávat do jednoho řetězce nebo velkoobchodu, ti však tlačili, aby šla cena dolů. Obzvláště zemědělci, kteří se zaměřovali úzce na dvě tři plodiny, se ve velkém ocitli ve finančních potížích,“ konstatuje.
Jeho domněnku potvrzuje i výzkum ministerstva zemědělství o vztahu maloobchodních řetězců a jejich dodavatelů, podle něhož si čtyři z pěti dodavatelů potravin myslí, že supermarkety zneužívají své dominantní postavení na trhu.
Podobně o nerovném vztahu producentů a řetězců mluví i Radovan Tůma ze Zelinářské unie Čech a Moravy: „Spolupráce mezi supermarkety a pěstiteli se postupně zlepšuje, ale stále není taková, jakou bychom si představovali. V České republice hledí zástupci obchodních řetězců pouze na cenu, a když je zboží v zahraničí levnější, raději ho dovezou, než aby podpořili místního producenta a snažili se s ním budovat dlouhodobou spolupráci.“
Podle zprávy ministerstva zemědělství prodává svou zeleninu supermarketům a hypermarketům přes sedmdesát osm procent českých zelinářů. Po tom, co v devadesátých letech vstoupily zahraniční potravinové řetězce na český trh, upřednostňovaly levnější zboží z Polska nebo Německa. Čeští producenti se kvůli změně systému odbytu a nerovné dotační politice států Evropské unie ocitli pod velkým tlakem. Před vstupem do unie působilo v České republice přes osm set pěstitelů zeleniny, v roce 2015 jich bylo jenom 550. Jejich počet se podle Radovana Tůmy stabilizuje až v posledních letech. Rovněž klesala i osevní plocha zeleniny, ve srovnání s rokem 2003 až o dvacet procent.
Nyní, když zájem o českou zeleninu a ovoce roste, se ukazuje, že přeživší zemědělci nejsou schopni uspokojit poptávku. Jsme proto závislí na dovozu — podle ministerstva zemědělství dosahuje míra soběstačnosti v produkci zeleniny pouhých šestatřiceti procent.
Všichni možní paběrkáři
Zbavit se závislosti na velkých odběratelích, kteří kromě tlaku na ceny nastavují i estetické normy pro jednotlivé druhy plodin, a tím pádem nesou velký podíl viny na množství nezužitkovaných plodin, není vůbec lehké. Důvod je jednoduchý — v supermarketech dnes potraviny nakupuje asi osmdesát procent Čechů, nejvíc ve střední Evropě. Mnozí z nich ani nemají na výběr. Neregulovaná expanze nákupních center po celé republice zlikvidovala malé prodejny. Během posledních šestnácti let jich ubylo více než sedm tisíc z původních dvaceti.
Zájem o lokální produkty a alternativní možnosti prodeje, jakými jsou například farmářské trhy, vzrostl až v posledních letech. Pořád je to však okrajová záležitost. Ke spotřebitelům se tak dostanou pouze čtyři procenta produkce zeleniny. Najít jiné odběratele je pro producenty zeleniny docela oříšek.
Inocenc Šik má podle svých slov štěstí, že se mu povedlo rozvrstvit prodej své úrody mezi vícero firem: „Přibližně třicet procent zeleniny prodám drobným podnikatelům — restauracím, menším obchodům a podobně. Pak mám smlouvu se dvěma velkými sklady, které prodávají jídlo například do větších řetězců, a několika menšími, regionálními sklady. A protože prodávám i ze dvora, daří se mi udat i část zeleniny, kterou by si tyto řetězce nevzaly.“
Platím přitom, že prodej ze dvora nebo přímý závoz do malých obchodů je pro zemědělce finančně výhodnější, než když jejich plodiny odebírají velkosklady nebo supermarkety. Ty totiž tlačí cenu co nejníž, zatímco u přímého prodeje je to pěstitel, kdo určuje její výši.
V České republice tak nepaběrkují jenom aktivisté. Zelináři se snaží přežít pod nadvládou velkých odběratelů a malí prodejci hledají zákazníky — ti jsou však uhranutí akčními nabídkami supermarketů. Začarovaný kruh.
Paběrkující aktivisté přitáhli poodhalením skryté krásy křivé zeleniny pozornost na neetické a likvidační praktiky supermarketů vůči pěstitelům. A dokonce se jim je na vlně obdobných kampaní ze západní Evropy částečně podařilo přimět ke změně přístupu. V tomto úsilí plánují pokračovat, uvědomují si, jaký vliv v České republice supermarkety mají. “Pokud chceme opravdu něco změnit, musíme se soustředit na roli supermarketů. Zlepšení nastane ve chvíli, kdy budou supermarkety výrobcům platit férově i za normální, nekřivou produkci. Byli bychom rádi, kdyby supermarkety zemědělcům začaly garantovat to, co si u nich reálně objednají a platili jim za jejich produkci cenu, která i pěstiteli přijde férová a ne likvidační,” shrnuje za iniciativu Zachraň jídlo její mluvčí Adam Podhola.
Otázkou však zůstává, jestli pozornost neobrátit i k podpoře menších odběratelů. Jsou to totiž právě oni, kdo by měl na českém trhu s potravinami růst, má-li se něco změnit. Bez zapojení spotřebitelů, to však nepůjde.
A nakonec, podobným směrem by se měly ubírat i kroky vlády. Pomoct českým zelinářům by mohlo například prosazení české zeleniny do nabídky jídelen státních institucí — škol nebo úřadů. Zlepšení dotační zemědělské politiky přeorientované na podporou malých pěstitelů zas umožní vznik širší sítě producentů. Díky ní se může hlouběji rozvíjet přímý nákup ze dvora, farmářské trhy nebo komunitou podporované zemědělství. Tyto změny můžou nejenom narovnat vztah mezi pěstiteli a prodejci nebo oživit venkov. Znamenají i posun k šetrnější produkci bez zbytečného odpadu.