Ve srovnání s jinými zeměmi se česká veřejná debata o odpadech vyznačuje silným důrazem na technická řešení a ekonomické modely, které „problém odpadu“ mají vyřešit. O odpadech se nejčastěji uvažuje jako o hrozbě, která způsobuje znečištění, zhoršuje životní úroveň a snižuje odolnosti společnosti. Na druhou stranu jsou odpady vnímány jako ekonomická příležitost, protože se snadno stávají zdrojem zisku.

Odpadové hospodářství v souvislosti s přechodem k cirkularitě v posledních letech zažívá rozkvět technologických inovací a komercializuje se, nejde ovšem o zcela nový fenomén. Jak doložil francouzský badatel Dominique Laporte, nakládání s odpady představovalo už v raném novověku podnikatelskou příležitost, která nemalým způsobem přispěla k transformaci francouzské ekonomiky a společnosti. Podobnou situaci zažíváme i v současnosti, kdy se odpady přetvářejí ve zdroj, o který se má postarat ten, kdo to údajně umí nejlépe: trh.

Neviditelní lidé

Vize propracovaných kotlů, robotických třídiček a nekonečné cirkulace hmoty mají jeden háček. Vytratili se z nich lidé. Pokud se objevují, jde nejčastěji o nedisciplinované obyvatele, kteří by se měli zlepšit v třídění, nezbedné „bordeláře“ znečišťující veřejný prostor, bílé koně ilegálně převážející přes hranice odpady nebo zavrženíhodné sběrače odpadů, kteří kradou, podpalují a ničí.

Velmi málo jsme se dozvídáme o lidech, na kterých stojí každodenní péče o odpady. Během covidové pandemie se tu a tam objevovaly informace o zaměstnancích odpadových firem, kteří se museli vypořádat s enormním množstvím odpadu bez pracovní úlevy, která se týkala většiny populace. Odpady zkrátka vznikají neustále a někdo se o ně musí postarat. Po epidemii jsme se opět vrátili do komfortního normálu, kdy zavřením víka popelnice pro většinu lidí končí úvahy o tom, co se s odpady děje dál.

Výzkumy ve společenských a humanitních oborech dlouhodobě ukazují, že neviditelnost lidí v odpadovém hospodářství a nakládání s odpady spolu úzce souvisí. Lidé sbírající, třídící a zpracovávající odpad jsou v řadě zemí vytlačeni do okrajových prostorů, aby se nevyskytovali tam, kde je ideálem odpady — a cokoliv s nimi spojené — nechat zmizet. Robin Nagle v knize o životě popelářů v New Yorku věnuje pozornost jejich neviditelnosti ve veřejném prostoru během jejich práce, což má mimo jiné za následek jejich časté úrazy způsobené řidiči aut.

Ani v České republice nepanuje adekvátní představa o lidech, kteří se starají o naše odpady: vyvážejí popelnice, třídí na linkách, krmí kotle spaloven, manipulují se skládkovými výluhy nebo kontrolují stav čističek odpadních vod. Je to svět, kde za plotem nebo stěnou probíhá technologický proces, který ale působí liduprázdně.

Za zmínku stojí i dopady technologického vývoje a vysoké míry recyklace v zemích typu Německo, Dánsko nebo Holandsko, kde sebeuspokojení z ekologičnosti vedlo ke zvýšení celkové produkce odpadů.

Nedávno jsem ve strategickém dokumentu navrhl několik doporučení pro politiku odpadů. V jednom z bodů jsem poukázal na malou schopnost rozeznat a využít cenné zkušenosti lidí, kteří v odpadovém hospodářství stojí na nižších příčkách pomyslné hierarchie aktérů a v důsledku toho nejsou považování za relevantní nositele vědění. Nejenže jsou to lidé neviditelní, ale jejich znalosti a zkušenosti jsou neznámé.

Mohou být méně vzdělaní, ale mají s reálnými procesy při nakládání s odpady často letité zkušenosti. Díky tomu někdy dokážou predikovat problémy v designu odpadových infrastruktur nebo dokonce navrhnout a realizovat některé drobné úpravy zlepšující funkčnost. Designovat a plánovat odpadové infrastruktury bez konzultace s těmito aktéry je nerozumné, protože se připravujeme o cenný zdroj informací.

Zároveň by bylo vhodné pozvednout společenské uznání uvedených profesí, které kvůli jejich neviditelnosti pokulhává. Přitom jejich práce je klíčová, aby společnost vůbec mohla fungovat.

Ve stopách pana Leli

O něco kontroverznější je téma neformálních sběračů odpadu. Jde o pestrou skupinu lidí, kteří se v šedé zóně nebo dokonce za hranicí legality věnují sběru a záchraně věcí a materiálů. Bez jejich zásahu by věci a materiály zůstaly nevyužity a skončily pod vrstvou ostatního odpadu na skládce nebo v kotli spalovny.

Jedná se o umělce, kteří v odpadu hledají materiál a inspiraci pro svá díla, zaměstnance, kteří jako jeden z benefitů své práce mají přístup k odpadům, lidi bez domova, kteří se sběrem vybavují a přivydělávají si, dumpster divery, kteří zachraňují jídlo z morálních pohnutek, nebo sběrače, kteří pronikají na skládky. Výčet zcela jistě není kompletní, motivace aktérů mohou být různorodé, a i stupeň závislosti a četnosti uvedených aktivit se může výrazně lišit.

Co mají společné, je neformální povaha jejich aktivit. Jinými slovy, nezapadají do čekávaných a oficiálně vymezených činností v rámci nakládání s odpady. Jako v jiných sférách lidské činnosti ale tyto aktivity představují nezanedbatelnou část celého příběhu. Je veřejným tajemstvím, že bez určité míry tolerance neformálních praxe by ekonomiky současných států velmi pravděpodobně zkolabovaly.

Řadu let jsem se věnoval etnografickému studiu sběračů na skládkách odpadu. Tam, kde je sběr do určité míry tolerován, panuje přesvědčení, že záchrana věcí je hodnotově nadřazena formálním pravidlům. I přes existenci sběrných dvorů a snahy o třídění končí na skládkách velké množství věcí, které jsou hodnotné. Každodenní konfrontace s vysokou mírou plýtvání naší společnosti některým aktérů vadí natolik, že jsou ochotni přivřít oko.

Nejde jen o hrabalovskou poetiku záchrany hodnoty v postavě pana Leliho, ale o příspěvek k udržitelnosti, ekonomický přínos, zvýšení míry recyklace zejména kovů a uvolnění prostoru pro nové uložení odpadů. Dokonce existují sběrači, pro které je sběr primárním zdrojem obživy již po několik generací. Přestože jejich aktivity mírní plýtvání s cennými zdroji, jejich pozitivní přínos není společensky rozeznán a z hlediska formální roviny odpadového hospodářství tito lidé neexistují.

Podobné aktivity mají hluboké historické kořeny v takzvaném paběrkování v zemědělství, jehož stopy lze vysledovat do starověku. V Tóře i Novém zákoně je tato praxe navíc ukotvena jako legitimní příležitost pro chudé, která mírní společenskou nerovnost. Postupem času se jen rozšiřovalo spektrum aktivit včetně příklonu k využívání zdrojů z různých smetišť, rumišť a hald.

Jak dokládá německá historička Heike Weber ještě počátkem dvacátého století neformální sběrači zabezpečovali významný přísun textilu, kovů, kostí a celuloidu pro průmysl. Míra vytřídění a záchrany materiálů byla na úrovni, o které se nám dnes ani nesní. Postupem času docházelo k marginalizaci podobných aktivit i lidí.

Odpady se staly součástí oficiálních formalizovaných systémů, které zároveň přinesly i posun vlastnických vztahů. Co bývalo přístupné a vnímané jako kolektivní zdroj, se posunulo do roviny soukromého vlastnictví a s tím souvisejících práv a povinností. Firmy tak dnes nesou odpovědnost, ale zároveň jim právo na původně „nechtěné“ věci a materiály umožňuje generovat zisk. Sběrači se logicky ocitají mimo systém a hledají trhliny a mezery, kde mohou dále působit.

Je jistě třeba vidět i řadu problémů spojených s neformálním sběrem. Jedná se zejména o nebezpečí vzniku požárů a znečištění životního prostředí. Pokud sběrači získávají například měděný šrot opalováním, jde o nebezpečnou a škodlivou činnost. Diskutabilní jsou i zdravotní dopady každodenní interakce s odpadem. Blízkost odpadu nese potenciální rizika, ale těm jsou podobně vystaveni i oficiální zaměstnanci, kteří se pohybují v odpadovém terénu, třídí nebo musí denně manipulovat se skládkovými výluhy.

Jako jeden z argumentů na nedávném semináři zazněla i souvislost mezi odpadovými aktivitami sběračů a krádežemi kovů z fungujících infrastruktur, jako jsou železnice nebo stavby. Nelze vyloučit, že někteří sběrači mohou být součástí takových aktivit.

Na druhou stranu se platná legislativa snaží natolik zabránit těmto aktivitám, že se potenciálně užitečné formy sběru ocitly ve stejné kategorii. Odsoudit díky krádežím kovů z funkčních infrastruktur všechny neformální typy sběru kovů a stigmatizovat všechny sběrače má podobnou logiku, jako po defraudaci ve firmě Enron považovat za podvodníky všechny manažery energetických firem.

Řešení problematiky neformálního sběru není triviální. Měli bychom proto vést debatu a hledat možnosti, jak využít potenciálu lidí, kteří mají specifické dovednosti a zkušenosti a v kontrastu ke stereotypní představě o lenoších naopak často tvrdě pracují. Jejich přínos k recyklaci a znovuvyužití je zcela mimo zájem oficiálního systému. Měli bychom promýšlet, jak minimalizovat negativní dopady jejich činnosti. Zákazy a represe příliš nefungují.