V době, kdy se stále více mluví o udržitelnosti a ekologickém přístupu ke zpracování odpadu, investoři často slibují revoluční technologie a nečekaně vysokou efektivitu. Arnika bývá účastníkem procesu posouzení vlivů na životní prostředí (EIA), na kterých tato tvrzení často zaznívají. Ve velké většině se však jedná o argumenty, jež při bližším prověření vyvolávají spíš otázku, jestli to skutečně myslí investoři vážně.

Příkladem může být veřejné projednání dokumentace o hodnocení vlivů na životní prostředí záměru vybudování zplyňovací jednotky v Horním Benešově, které proběhlo na konci ledna. Odhalilo totiž zásadní nejasnosti ohledně technologické proveditelnosti a ekonomické udržitelnosti projektu.

Asi největší problém vyplývá z toho, že považuje za referenční taková zařízení, která buď zkrachovala, nebo ještě ani nestojí. Lze tedy říci, že plánovaný typ zplyňovací jednotky si kanadská firma OMNI Conversion Technologies Inc. chce v Horním Benešově vyzkoušet, protože jinde se jí to zatím nepodařilo.

Arnika požadovala po investorech doložení odborných recenzovaných studií, které by prokázaly spolehlivost technologie. Mezi devatenácti předloženými studiemi lze za recenzovanou považovat pouze jedinou. Zbytek jsou akademické práce, dokumenty státních agentur, tiskové zprávy soukromých společností a podobně. Většina z nich neprošla kritickou oponenturou, a navíc se ani nevážou k současnému záměru zplyňování odpadu s dočišťováním syngasu plazmou, ale k záměru plazmového zplyňování komunálního odpadu, který firma Smolo coby investor předkládala původně a potom ho stáhla.

Pokud odhlédneme od toho, že se investorem dodaná vědecká literatura týká jiné technologie, než se kterou se počítá v současném záměru, neobsahuje ani informace, o které jsme žádali již dříve v průběhu procesu EIA. Záměr je také založen na naprosto pochybných referencích — jedním z uváděných zařízení je totiž jednotka Plasco (dnes OMNI CT) v Ottawě, která zkrachovala. Druhým je pak zařízení ve španělské Zaragoze, které zatím nestojí.

Není proto divu, že investoři námi požadované informace nedodali — ze zkrachovalé jednotky, stejně jako z takové, která ještě ani nestojí, se data dostávají těžko. Těžko se tak můžeme dozvědět, co se v nich děje s látkami typu PFAS či s bromovanými nebo chlorovanými dioxiny. Bez kvalitních analýz výstupů zůstává každé tvrzení investora o bezpečnosti provozu pouze nepodloženým tvrzením.

Zplyňování za dolar

Z dokumentů předložených investory vyplývá, že technologie plazmového zplyňování odpadů je stále v experimentální fázi a její komerční nasazení naráží na závažné problémy. Přiložené akademické práce dokonce hovoří proti záměrům investorů. Jedna z nich sice analyzuje technickou proveditelnost zplyňování v komerčním měřítku, ovšem dochází k závěru, že velké projekty stavby těchto zařízení zpravidla závisejí na masivních dotacích a často selhávají kvůli vysokým provozním nákladům (což se stalo i v Ottawě). Druhá akademická práce zase ukazuje, že v případě Plasco v Ottawě nebyly dostatečně posouzeny environmentální a zdravotní dopady a rozhodnutí o jeho výstavbě bylo primárně politické.

Ke svému záměru investoři naopak nepřiložili například odborný komentář o jednotce Plasco v Ottawě, který konstatuje, že technické problémy a nerealistická očekávání investorů přispěly k tomu, že projekt nikdy nedosáhl plného komerčního provozu a v roce 2015 zkrachoval. Plasco mělo denně zpracovávat 330 tun odpadu, ale na provoz se mu nepodařilo zajistit financování, přestože firma obdržela investice ve výši 400 milionů dolarů. Poté co zkrachovala, byla nakonec prodána zpět svému zakladateli za symbolický jeden dolar.

V komentáři se také dočteme, že náklady na čištění syngasu (produkt zplyňování) jsou tak vysoké, že v některých případech došlo ke spalování syngasu přímo bez čištění, čímž se zařízení z hlediska emisí škodlivých látek fakticky přiblížilo klasickým spalovnám.

Podobné problémy postihly i další plazmové zplyňovací jednotky. Například podobný projekt ve Skotsku byl uzavřen v roce 2013 kvůli překračování emisních limitů a technickým problémům.

Plánovaná jednotka v Horním Benešově tedy má být experimentem postaveným na technologii, která dosud nebyla v komerčním měřítku dlouhodobě životaschopná. Neexistuje žádná záruka, že zařízení bude fungovat podle očekávání, zatímco otázky týkající se rizik spojených s vysokými provozními náklady, technickými problémy a dopady na životní prostředí zůstávají nezodpovězeny.

Nic nevíme ani o obsahu chemických látek ve výstupech z referenčních zařízení. Náklady na tento nejistý experiment by nesli nejen investoři, ale především místní obyvatelé. Pokud ministerstvo záměr odsouhlasí, udělá z obyvatel Horního Benešova pokusné králíky.