↗

Věčné perfluorované a polyfluorované chemikálie představují riziko, o němž nemá veřejnost dostatečné informace. Grafika Forever Pollution Project

Přestože perfluorované a polyfluorované chemikálie nevznikají v přírodě a lidstvo je komerčně začalo využívat teprve v polovině minulého století, během pár let se jimi podařilo zamořit celou planetu. Příroda tyto látky neumí odbourat. Dnes na nás proto — bez nadsázky — padají i s kapkami deště.

Nejedná se přitom o nic neškodného, tři z této skupiny látek jsou od roku 2009, 2019 a 2022 zakázány takzvanou Stockholmskou úmluvou. Jedná se o karcinogeny, které prokazatelně způsobují i další závažné nemoci.

Skutečné riziko plynoucí ze zamoření životního prostředí perfluorovanými látkami není ani zdaleka dostatečně probádané. Kvůli chybějící regulaci se s nimi stále můžeme setkat i v běžných spotřebitelských produktech.

Letos v lednu podala na podnět pěti evropských zemí Evropská chemická agentura návrh na kompletní zákaz celé skupiny perfluorovaných a polyfluorovaných látek.

Jak konkrétně vypadá rozsah znečištění perfluorovanými a polyfluorovanými látkami na evropském kontinentu odhaluje projekt mezinárodní novinářské spolupráce s názvem Věčné znečištění — v originále Forever Pollution. Deník Referendum dnes zveřejňuje unikátní mapu kontaminace Evropy.

Přípravu interaktivní mapy, která je vůbec první svého druhu v Evropě, organizoval francouzský deník Le Monde. Jedná se o výsledek mnohaměsíčního bádání mezinárodního týmu novinářů, do něhož byl za Českou republiku přizván právě Deník Referendum. Většina českých údajů pochází z tuzemských akademických pracovišť.

Na projektu spolupracovalo osmnáct evropských médií včetně britského deníku Guardian, německých stanic NDR a WDR či řady dalších předních evropských médií, jako je dánský deník Politiken.

V přírodě neexistuje mechanismus, který by tyto látky rozložil

Objev perfluorovaných a polyfluorovaných látek spadá do třicátých let minulého století. Na spotřebitelský trh byly uvedeny v padesátých letech s teflonovým nádobím. Typicky se objevily ve výrobcích obchodních značek Teflon, GoreTex nebo Scotchgrad. Jejich prvními výrobci byly firmy DuPont a 3M.

Postupně se jejich využití rozšířilo také do výroby nepromokavého oblečení, jednorázových potravinářských obalů odpuzujících vodu a olej, ale také do kosmetiky či lyžařských vosků. Používají se také v hasičské pěně, ale i v mnoha odvětvích průmyslu.

Dneškem čítá skupina perfluorovaných a polyfluorovaných látek na dvanáct tisíc druhů sloučenin. Na trhu, ve výrobcích běžné spotřeby, se jich mohou vyskytovat stovky. Přesně to však nevíme, neexistuje žádná regulace ani povinnost firem na jejich obsah upozorňovat. Zakázány jsou pouze tři z nich, známé pod zkratkami PFOS, PFOA a PFHxS. K souvislostem jejich zákazu se dostaneme.

„Zjednodušeně řečeno jde o relativně krátké řetězce uhlíků, kde je většina, nebo všechny vodíky nahrazeny fluorem,“ vysvětluje k původu perfluorovaných a polyfluorovaných látek pro DR profesor Tomáš Cajthaml z Ústavu pro životní prostředí Karlovy univerzity. „Vazba mezi uhlíkem a fluorem je velice pevná. V přírodě v podstatě neexistuje mechanismus, který by ji rozložil,“ pokračuje ve výkladu. Tyto látky proto patří mezi takzvané perzistentní organické znečišťující látky, tedy chemikálie přetrvávající v životním prostředí a lidských organismech.

Pro lepší srozumitelnost se perfluorované a polyfluorované látky také označují jako „věčné chemikálie“. „Jsou to látky, které nevznikají v přírodě. Vyrobil je člověk. Přesto je dnes najdeme všude. V oceánech nebo na Antarktidě. Každé dítě — alespoň v rozvinutém světě — se dnes rodí zřejmě s nějakou látkou PFAS v krvi,“ ilustruje rozměr problému profesor Cajthaml.

Co lze vyčíst z mapy věčných chemikálií

Evropská mapa věčných chemikálií ukazuje více než sedmnáct tisíc oblastí kontaminovaných látkami PFAS — na těchto místech byly nalezeny ve vzorcích vody, půdy nebo živých organismů, a to v hodnotách převyšujících deset nanogramů na litr.

Upozorňuje ale také na dalších téměř dvaadvacet tisíc lokalit, u nichž se kontaminace předpokládá vzhledem k jejich současnému či minulému využití. Typicky jde o vojenské základny, papírny, čistírny odpadních vod, ale také místa, kde se skladuje, používá či použila hasicí pěna. A jde také o areály přesně definovaného okruhu průmyslových odvětví.

Metoda pro stanovení oblastí s předpokládanou kontaminací perfluorovanými látkami má expertní, vědecký základ. Je převzatá z obdobného projektu, který již dříve vznikl ve Spojených státech.

V mapě lze najít také dvacet konkrétních evropských výrobců těchto látek a celkem 238 subjektů či lokalit, kde se s nimi nakládá. Celkově mapa odhaluje na 2100 „hotspotů“— tedy míst, kde výskyt perfluorovaných látek převyšuje hladinu sto nanogramů na litr, kterou odborníci považují za zdraví nebezpečnou.

„Jakkoliv jsou tyto údaje působivé, s největší pravděpodobností jsou stále velmi silně podhodnocené,“ upozorňuje tým autorů mapy z Le Monde. „V každém případě je však mapa bezprecedentním a pečlivě zpracovaným zdrojem, který je dostupný všem. Jejím hlavním cílem je informovat veřejnost a poskytnout údaje členům dotčených komunit, výzkumným pracovníkům a regulačním orgánům. Pokládáme za otázku veřejného zájmu, aby se k lidem dostaly informace o kontaminaci věčnými chemikáliemi,“ říkají .

Legislativní rovina

Chemikálie ze skupiny PFAS představují vůbec první skupinu toxických látek, u níž se reálně debatuje o kompletním zákazu. „Více než čtyřicet let se postupuje tak, že pomalu zakazujeme látku po látce. V praxi to znamená, že když se podaří zakázat jednu, průmysl vzápětí přijde s náhradou, u níž nemůžeme vědět, jestli není stejně nebo ještě více toxická. Proto je návrh na zákaz celé skupiny doslova revoluční,“ říká Karolína Brabcová z organizace Arnika, která je také českým signatářem iniciativy evropských občanských organizací za zákaz PFAS — „Ban PFAS Manifesto“. Iniciativa žádá zákaz perfluorovaných látek ve spotřebitelských produktech do roku 2025 a jejich kompletní zákaz do roku 2030.

„Máme obrovský problém s tím, co jsme už do přírody vypustili, a chceme tam vypouštět další perfluorované látky?“ říká Brabcová. Po zákazu PFAS ve spotřebním zboží podle ní musí následovat screening toho, kde je jejich využití nenahraditelné. Jako možný příklad uvádí ochranné oděvy používané v nemocnicích.

Skupiny PFAS se dotýká také evropská směrnice pro pitnou vodu, již měly do letošního 12. ledna do svých zákonů implementovat jednotlivé státy Evropské unie. Tato směrnice určuje pro pitnou vodu limit 0,5 mikrogramu sumy všech perfluorovaných látek na litr.

Jak ale DR vysvětlil František Kožíšek ze Státního zdravotního ústavu, Česká republika svůj závazek nestihla splnit. Zákon o ochraně veřejného zdraví, kterým se mají limity pro pitnou vodu upravovat, leží stále ve Sněmovně. „Mám-li být upřímný, sektor veřejného zdraví vždycky pokulhává za sektorem průmyslu,“ řekl.

Jak dále upozorňuje Karolína Brabcová: „Můžeme sice kritizovat ministerské úředníky a další instituce za laxnost. Na druhou stranu, vodárny, a nakonec ani čistírny, nejsou původci toho znečištění. Proto bychom neměli chtít po nich, aby za ně přebíraly odpovědnost. Ta leží jednoznačně na průmyslu.“ Jako jediné smysluplné řešení se tak skutečně jeví kompletní zákaz celé skupiny PFAS — perfluorovaných látek, jelikož jde o systémové opatření u zdroje, nikoliv jen sanaci následků.

„Ironické mi na tom všem připadá, že jde o látky, které se používají často v produktech, které jsou zbytné. Pouze nám zpříjemňují život — jako třeba nepřilnavé pánve nebo jednorázové obaly fastfoodového občerstvení,“ komentuje Tomáš Cajthaml.

Pokud se chtějí spotřebitelé produktům s obsahem perfluorovaných látek vyhnout, mohou hledat například označení PFC free, PFAS free, případně značky jako Teflon Ecolite a další. Jedná se nicméně o marketingová označení, která nejsou nijak kontrolovaná a certifikovaná, jako je tomu například u označení bio u potravin z ekologického zemědělství.

Česká stopa

České veřejné instituce se problematice věčných chemikálií PFAS zatím příliš nevěnují. Výjimku tvoří několik akademických pracovišť: už zmíněný Ústav pro životní prostředí Univerzity Karlovy, Vysoká škola chemicko-technologická či Recetox při Masarykově univerzitě.

Od roku 2013 pak monitoruje Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy, který spadá pod ministerstvo zemědělství, PFAS v kalech z vybraných čistíren odpadních vod. Hned při prvním z jejich monitoringů byly nejvyšší obsahy zjištěny ve vzorku z čistírny Dvůr Králové, zvýšené hodnoty se ukázaly také v čistírnách Ústeckém a Plzeňském kraji. (Data z měření tohoto ústavu v Mapě věčného znečištění chybí, pozn. red.).

Problém s kontaminací čistírenských kalů je ten, že třetina se v České republice používá k hnojení zemědělské půdy. Takzvané věčné chemikálie se tak zřejmě dostávají i do potravin.

Třiačtyřicet různých vzorků čistírenských kalů analyzoval také Ústav pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Koncentrace zakázané látky PFOS přesahovala v sedmi případech hladinu sto nanogramů na gram sušiny. Například v Německu už se čistírenský kal při takové koncentraci k hnojení používat nesmí.

Co to znamená: pokud bychom týdně snědli kilogram zeleniny vypěstované za pomoci hnojení těmito kaly, limit týdenního příjmu uvedených toxických látek doporučený Evropským úřadem pro bezpečnost potravin bychom překročili hned několikrát.

„Kromě čistírenských kalů jsme PFAS našli i v rybách z řek a v pitné vodě. V této souvislosti také stojí za zmínku, že k nám žádné PFAS nepřiplavaly, neboť jsme na začátku povodí a všechny, které u nás najdeme, jsme do přírody vypustili sami,“ popisuje ředitel Ústavu pro životní prostředí Tomáš Cajthaml. „Když si ulovíte rybu v Ústí nad Labem, stačí vám pět gramů jejího masa, abyste naplnili týdenní doporučený příjem PFAS,“ dodává.

Zajímavý průzkum provedla spolu s Ústavem pro životní prostředí také Arnika. Na podzim loňského roku testovali obsah věčných chemikálií v náhodně zakoupených dětských bundách. Našli je v osmi z nich. Jedna další byla látkami PFAS kontaminována pravděpodobně při výrobě. Pouze jediný kus byl tedy zcela čistý. Některé bundy obsahovaly dokonce i Stockholmskou úmluvou zakázanou látku PFOA.

Kde se vzaly

Problémy s perfluorovanými a polyfluorovanými látkami vešly do většího povědomí veřejnosti díky filmu Dark Waters, uvedenému v roce 2019. Film sleduje cestu advokáta Roberta Billota, který se domáhá spravedlnosti pro obyvatele města Parkers Burg a jeho okolí v americké Západní Virginii.

Právě zmíněná firma DuPont v této lokalitě začala v padesátých letech vyrábět teflon. Během krátké doby zamořila odpadními vodami s obsahem látky PFOA tamní řeku Ohio. Před nebezpečnými dopady této látky na zdraví, jež měla dobře zdokumentované nejméně od sedmdesátých let, nevarovala spotřebitele ani své zaměstnance, naopak vše tutlala.

Poté, co v celé oblasti začal podezřele narůstat výskyt rakoviny či dalších onemocnění a několika zaměstnankyním DuPontu se narodily děti s fyzickými deformacemi, celá záležitost vedla k soudu a nakonec i k odškodnění místních obyvatel. Na základě výzkumů navazujících na soudní líčení bylo prokázáno, že látka PFOA způsobuje rakovinu ledvin a varlat, nemoc štítné žlázy, vysoký tlak v těhotenství, vysoký cholesterol a ulcerózní kolitidu. Avšak až v roce 2009 se PFOA dostala na zmíněný seznam Stockholmské úmluvy.

„Problém s těmito látkami je, že se nekumulují v tucích. Mohou se navázat na jakýkoliv protein — když vezmete v úvahu, že je těch látek dvanáct tisíc, to znamená nekonečně mnoho kombinací. A nebezpečí spočívá v tom, že způsobují škody na buněčné úrovni,“ dodává Tomáš Cajthaml.

Obdobné případy rozsáhlého znečištění jsou známé také z Itálie, Belgie či Dánska. Odhaduje se, že onemocnění způsobená perfluorovanými a polyfluorovanými látkami stojí evropské zdravotnictví 52 až 84 miliard eur ročně a že v České republice je zdravotními dopady způsobenými perfluorovanými látkami zatíženo přes tři sta tisíc lidí.

Tento text je součástí projektu Forever Pollution / Věčné znečištění, který vznikl z iniciativy Le Monde (Francie), NDR, WDR a Süddeutsche Zeitung (Německo), RADAR Magazine a  Le Scienze (Itálie), Investigative Desk a NRC (Nizozemsko), s finanční podporou Journalismfund.eu a Investigative Journalism for Europe (IJ4EU). Následně byl k publikaci a investigaci projektu přizván také Deník Referendum a další evropská média. Podpořeno organizací Arena for Journalism in Europe for crossborder collaboration.