„V Evropě se dnes zrecykluje na 350 tisíc tun pneumatik a toto číslo stále narůstá,“ hlásá hned v úvodu text italského Il Sole 24 Ore a další evropská média jako litevský Delfi či španělský Confidencial trend potvrzují. Díky vysoké míře „recyklace“ se o pneumatikách zvyklo hovořit jako o jednom z nejvíce cirkulárních produktů. Ve skutečnosti má ale současné nakládání s pneumatikami k opravdové cirkularitě daleko. Krokem o kousek dál by mohla být pyrolýza, jež se v posledních letech začíná různě po Evropě testovat. I ta má ovšem své limity a omezení.

Oč běží konkrétně: v rámci dnešních způsobů „recyklace“ je zhruba čtyřicet procent použitých pneumatik využíváno energeticky, tedy spáleno, například v cementárnách. Přibližně padesát procent pak projde mechanickým zpracováním — rozemletím na gumový granulát nebo prášek. Tyto materiály se dále využívají například při budování umělých povrchů sportovišť, podlah, výplní nebo jako příměs do asfaltu.

V současné době není nicméně technologicky možné vyrobit z granulátu rentabilně opět kvalitní surovinu pro nové pneumatiky. Spíše než plnohodnotná recyklace se tak dnes v Evropě provádí takzvaný downcycling proces, při němž materiál s dalším využitím ztrácí na kvalitě, až nakonec skončí jako odpad.

Pyrolýza je poměrně nový způsob nakládání s použitými pneumatikami, který se už blíží pravé recyklaci. Jedná se o proces, při kterém dochází k tepelnému rozkladu materiálu bez přístupu kyslíku. Tím vzniká pyrolýzní olej, pyrolýzní plyn a pevný zbytek (recyklovaný uhlík — rCB). Pyrolýzní olej je použitelný jako palivo nebo surovina pro chemický průmysl, uhlík lze teoreticky využít při výrobě nových pneumatik. Vznikající plyn je nejčastěji využíván k ohřevu samotného procesu.

V Evropě byly možnosti pyrolýzy v posledních letech testovány v rámci projektu BlackCycle financovaného z grantu EU. Zapojeno do něj bylo třináct partnerů z pěti evropských států, včetně německé společnosti Pyrum Innovations AG. Ta se má podílet i na výstavbě zařízení pro pyrolýzní zpracování ojetých pneumatik ve Vřesové na Sokolovsku, čímž by se měla pyrolýza dostat i do České republiky.

Zkušenost ze Sokolovska — „EIA není potřeba“

Výstavba vřesovského závodu by měla začít tento rok. Spolu s Pyrum Innovations AG se jí má účastnit společnost SUAS GROUP a Sokolovská uhelná. Zařízení by mělo být schopno zpracovat třiadvacet tisíc tun pneumatik ročně, což představuje necelou polovinu všech zpětně vybraných pneumatik u nás. Společnosti do projektu plánují investovat 1,4 miliardy korun a příslušně se jím chlubí:

„Jsme mezi prvními firmami na světě, které budou využívat tuto inovativní technologii navázanou na náš průmyslový komplex ve Vřesové. (…) Technologie je extrémně ohleduplná k životnímu prostředí, což potvrdil i nedávno úspěšně ukončený proces posuzování vlivu na životní prostředí EIA. Projekt mimo jiné jako celek významně snižuje uhlíkovou stopu, a to o více než osmnáct tisíc tun CO2 ročně,“ uvedl Martin Čermák, člen představenstva SUAS Group a Sokolovské uhelné.

Právě ekologičnost chystaného provozu je ale přinejmenším sporná. Závod ve Vřesové žádal o posouzení vlivu na životní prostředí (EIA) nejdříve se záměrem „chemické recyklace použitých pneumatik“. Tato žádost, již připomínkovala organizace Arnika, byla nicméně v lednu roku 2024 ze strany oznamovatele společnosti SUAS Ecology s.r.o. stažena.

O pár měsíců později byl oznámen nový záměr, tentokrát pod hlavičkou PYRUM PT3 — „zařízení na výrobu oleje a recyklovaného uhlíku (rCB), a to pomocí pyrolýzní recyklace pneumatik po konci svého životního cyklu (ELT)“. Takto pak stavba prošla zjišťovacím řízením, ve kterém Krajský úřad Karlovarského kraje rozhodl, že záměr nemá významný vliv na životní prostředí a nebude posuzován podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.

Odbornice na toxické látky v životním prostředí Nikola Jelínek, která se účastnila původního řízení za organizaci Arnika, k případu Deníku Referendum sdělila:

„Zásadní připomínky, které jsme vznesli k původnímu záměru — jako absence variantního řešení, nedoložené složení vstupních a výstupních proudů, chybějící posouzení emisí nebezpečných látek a srovnání s nejlepšími dostupnými technikami — zůstaly v nové verzi záměru nevypořádány. Přestože je novější oznámení technicky propracovanější, environmentální nejistoty přetrvávají a podle našeho názoru mělo být provedeno plné posouzení dle zákona EIA.“

Za udržení statu quo

Celkově vzato lze říci, že pyrolýza pneumatik nabízí určitý environmentální potenciál, hlavně díky nižším emisím oxidu uhličitého a lepší materiálové cirkularitě. V současnosti dostupná data ale pochází jen z několika menších pilotních projektů a není tak zcela jasné, jak proveditelné a environmentálně přínosné by bylo masivní rozšíření podobných zařízení, jako se má stavět ve Vřesové. Mezi jedno z rizik patří únik chemických látek, jako jsou polycyklické aromatické uhlovodíky (PAHs), těkavé organické sloučeniny (VOCs) nebo dioxiny. Riziko roste právě v zařízeních, která nesplňují environmentální či zdravotní standardy.

Nová forma recyklace pneumatik představuje technooptimistické řešení adresující spíše důsledek problému než jeho příčinu, kterou je samotná automobilová doprava. Rostoucí spotřeba pneumatik v Evropě vytváří tlak na jejich následnou likvidaci. Nic z toho přitom ve skutečnosti nepřispívá k řešení klimatické krize. Stejně jako v případě mnoha dalších technických řešení se jedná spíše o snahu průmyslu pokračovat v „business as usual“ a — ať už reálně, či pouze marketingově — snižovat svůj negativní dopad na měnící se klima.