zákaz zobrazování aut.

V některých náboženstvích je přece zakázáno zobrazovat boha.

Dalo se očekávat, že se podobná reakce objeví. Ale, zcela upřímně, osobní automobil a životní styl závislý na autech je obrovský problém, a to z mnoha hledisek. Já nejsem nezaujatý, auto nemám a naopak ve mně nekonečné řady stojících nebo jedoucích aut vyvolávají intenzivní pocit úzkosti.

Asi by - podle mě - místo duchaplných komentářů o zákazu zobrazování aut bylo na místě se bavit o tom, jak účinně podporovat alternativy. Co dělat pro to, aby, jednoduše řečeno, bylo stále víc cool auto nemít.

Uvnitř měst už se to skoro nevyplatí. Bývají tam takové dopravní zácpy, že člověk udělá líp, když si na kratší vzdálenost někam dojde pěšky a na delší se sveze městskou dopravou. Snad jenom, když má těžší břemeno (třeba nákup), tak je to trochu problém.
My také nemáme auto. Ale nemůžu říct, že bychom měli nějaký ekologický záměr. Prostě to tak nějak vyšlo a vychází. A dá se tak žít, dokonce i mimo město, pokud je slušné spojení hromadnou dopravou.

Anatole France kdysi přirovnal vztah Francouzů ke vztahu starých Egypťanů k posvátným krokodýlům. Zbožně uctívají potvory, které je zabíjejí. Bylo to tuším v roce 1921. docela bych ten Nushartův zákaz střižený podle starozákonního antimodlářského přikázání bral vážně ve smyslu -- neučiníš si z auta fetiš a osvědčení sociálního statusu.

Nicméně nevím, proč bojovat proti obrazům. Proč se raději neptat, zda se pražská radnice nefláká, když mohou auta zajíždět v takovém rozsahu do historických a obytných částí Prahy a netrvat na jejich vyhnání jako minimálním politickém programu pražské komunální politiky. A když už jsme u toho, proč se neptat kolik milionů stál zábor té ulice -- a pokud to nepřišlo ČT na abstinenční miliony, kdo za špatné hospodaření města nese odpovědnost?

Nepodceňuji gesta, symboly a kazatelskou rétoriku, ale nikoli jako vycpávku nahrazující občanskou angažovanost.

Nejsem zastáncem automobilismu.

Rád bych se však vyhnul vytváření té naprosto šílené atmosféry beznaděje, totální negace a konfliktu, ve které se prakticky nedá žít, ve které nesmíte mít z ničeho radost, nesmíte se ničím bavit, smíte jen bojovat za dobro proti ostatním, kteří obhajují zlo.

To je atmosféra vhodná možná tak k sebevraždě.

Díky za kapku optimismu, pane Kolaříku.

Atmosféru beznaděje a ekologického apokalyptismu nemám rád a snažím se co to jde o pozitivní, ba optimistický přístup. Jen si nemyslím, že na boj proti beznaději a negaci pomáhá přístup totálního vytěsnění, zábavy jako by se nechumelilo, bez pokusu nějak se zamyslet, v něčem se posunout, něco dělat nově.

A právě tak na mě působí tahle znělka s auťáky. Čili pro mě je depresivní, beznadějné a negující právě tohle...

Společnost, která se roky nedokáže shodnout na tom, kolik je hodin (dnes jsem se probudil v osm, ale všude mi tvrdili, že je sedm), a pak by se v jediném okamžiku shodla na tom, že znělka s auťáky není legrační ale nebezpečná, by byla společnost legrační, ale možná také nebezpečná, takže zákaz zobrazování aut by v takové společnosti byl zcela adekvátním řešením klimatické krize.

Pane Nusharte, to je mrazivá apokalyptická představa -- společnost, která ztratila tak dalece smysl pro humor, že by ji ta znělka přišla legrační.

Ano, jde o tu shodu. Normální společnost je legračně pluralitní, takže někomu ta znělka bude připadat legrační a někomu zase ne. Není vyloučeno, že ta dělící linie bude nějak kopírovat rozložení inteligence, což by však bylo v rozporu s požadavkem rovnosti. Řešením, které by bylo kompatibilní i s požadavkem rovnosti, by mohla být úřední vyhláška, která by přesně stanovovala, co ještě legrační je a co už legrační není, abychom se pak mohli smát všichni stejně a v právu na legraci si být rovni.

Troškovy komedie představují to, čemu se říkávalo "nízké umění". Na nic si nehrají a pokoušejí se nás rozesmát proudem vyzkoušených a nenáročných klišé. Přes pocit lepkavé trapnosti se jim to nejspíš občas povede u každého, kdo je u nich ochoten utrácet čas.

Obdobně jako v případě bulváru dokládají sociologické výzkumu poměrně velkou skupinu inteligentních lidí, kteří podobné věcí vyhledávají, spokojeně při nich vypnou mozek a relaxují. A také nezanedbatelné množství inteligentních rafinovaných diváků, kteří se baví tím, že odhadují postup klišé.

Většina lidí nízké žánry prostě konzumuje a zapomíná. A podobně jako děti, které oproti představám úzkostlivých puritánek všech vyznání shlédnou starého Toma a Jerryho, aniž by se proto domnívaly, že když hodí na kamarádovi na hlavu kovadlinu, vstane podobně jako namalovaný kocour a dofoukne si zpláclou hlavu pumpičkou do původního tvaru, používají tito dospělí svůj mozek docela jinak u voleb než při sledování Kameňáku.

Tak upoutávka na StarDance se od Troškových výtvorů liší. Nezvládá ani ta klišé.

Jedinečnost požehnané doby reformního roku osmašedesátého spočívala ne pouze v demokratizaci ryze politické; nýbrž - a to snad především - také v tom, že se tehdy novým, osvobozeným způsobem začal znovu promýšlet původní marxistický projekt všeobecného humanismu. Který se zdaleka nevyčerpává jenom rovností ryze sociální, nýbrž který zahrnuje celého člověka - včetně kulturní roviny jeho existence.

A tak se někdo - v jednom článku v tehdejším Rudém právu - začal zabývat úvahami o tom, jakým způsobem má být organizována a prováděna kulturní činnost v novém, osvobozeném, demokratickém a humánním socialismu. A to jmenovitě kultura ve vztahu k těm vrstvám obyvatelstva, které nejsou samy o sobě intelektuálně nastavené.

Centrální myšlenka byla tato: ano, kulturu je nutno zpřístupnit i "obecnému lidu", tak aby tento mohl chápat a přijímat její hodnoty; ale zároveň bylo výslovně zdůrazněno, že takto zlidovělá kultura v žádném případě nesmí klesnout na úroveň laciného, ohlupujícího kýče.

Tak tímto způsobem uvažovali reformní komunisté roku osmašedesátého. Dnes už ovšem máme "čistou" demokracii, nekontaminovou žádným "totalitním" komunismem; a tak zcela svobodně vítězí právě ten přízemní, tupý, ohlupující kýč. A podle toho to pak také vypadá jak v celé společnosti, tak i v samotné politice.

Jak je možno od velké lidové masy, které je dnes a denně ve svém všeobecném kulturním rozhledu otupována a ohlupována komerčními, bulvárními médii - jak je možno od takto formované masy očekávat, že například při volbě vrcholného představitele svého státu najednou projeví zralý občanský a kulturní úsudek a rozhled? A tak jako vítěz vzejde - kdo jiný, nežli reprezentant ryzího populismu, to jest politického kýče.

Ona je schopnost užít si Janáčkovy skladby na motivy Slezských písní nebo Musilova Muže bez vlastností opravdu hodně odlišná od schopnosti vybrat si dobře prezidenta. V kultivaci té druhé schopnosti sehrává mnohem větší roli kvalita politických stran, nebulvární žurnalistiky a základního vzdělání než kulturní politika státu.
(Což neznamená, že bych neuvítal, kdyby se kulturní politika České republiky nevyčerpávala v dotacích Karlovalského festivalu a rychlé obměně ředitelů národních kulturních instituci v závislosti na tom, komu právě leze ministr kultury do řiti).

P.s. V roce 1968 existovaly promyšlené organizační struktury, které umožňovaly "kulturní zázrak". Československá televize, státní filmová studia -- Barandov, ale také Trnkovo studium BvT--, nakladatelství Svazu spisovatelů atd., atd. Aktuální riziko podobné struktury se ukázalo v roce 1969: celou oblast dokázala normalizace zglachšaltovat za necelé dva roky, časopisy už do srpna 1969, např. Karlova univerzita -- sice státní, ale s vnitřní tradiční strukturou -- rezistovala nejméně o rok déle. Ale bylo tu i potenciální strukturální riziko: v šedesátých letech ovládly prostředky obvyklými v komunistických režimech svazy a studia vynikající umělecké osobnosti, ale co by bylo za deset let, až by dozrála nová tvůrčí generace? Proč by si štiky roku 1968, které by mezitím dospěly v blahobytné kapry, samy vypouštěly rybník?

Pane Profante, v každém případě podle přesvědčení antických myslitelů tomu bylo přesně naopak: byla zde dána jedna jediná inteligence, pro všechny oblasti lidského žití. Zkráceně řečeno: inteligence občanská byla nerozlučně spjata s inteligencí estetickou.

Není samozřejmě možno (dnes) vytvářet lineární spojnici mezi dejme tomu schopností porozumět svéráznostem Janáčkovy tvorby (kteroužto schopnost já sám nevlastním) a mezi schopností uvážlivého občanského úsudku; nicméně zůstávám u přesvědčení, že taková společnost která dokáže jako umělce oslavovat (a obdařovat nejvyššími státními cenami!) takové tvůrce uměleckých kýčů jako Davida Černého či Jana Saudka, tak že taková společnost je krajně náchylná i k tomu, ustavovat do svého čela exhibující populisty.

-----------------------------------

Co se toho druhého momentu týče, pak jakákoli etatizace umění má samozřejmě i své nemálo problematické stránky. V daném případě se ale jednalo o čirý princip: o to, jestli společnost má hledět na stav vlastní kulturnosti, jako na určující moment kvality její vlastní existence - anebo jestli společnost má nad otázkou kulturnosti své populace lhostejně pokrčit rameny, a přenechat ji "svobodnému" působení komerčního trhu. A přirozenému lidskému sklonu k pohodlné nenáročnosti.

Ach jistě, antičtí myslitelé. To byli ti samí, co si mysleli, že otroctví je přirozené a nevyhnutelné, že ano? A vyhazovali ze své obce pro jistotu básníky en gros.

Ale vážně, žijeme v komplexní společnosti a od dob Schillera a Hegela se učíme přijmout s melancholií ztrátu estetické totality, Schillerova kruhu božství, kterou platíme za moderní subjektivitu a svobodu. Tak jako u Aristotela není arete dobrého občana nutně totéž, co arete dobrého člověka, může být dobrý občan, kterému se líbí Troškovy komedie a jiný, kterému se líbí Černého plastika k českému evropskému předsednictví.

To, že kulturní činnost "má být prováděna", je už samo o sobě dostatečně děsivé.
Naštěstí šedesátá léta nepatřila jen těm, co si něco takového mysleli a psali do Rudého práva. Takže se bez toho, že by někdo řídil tvůrčí procesy, zrodilo vícero nadčasových filmů a knih, k vidění bylo množství pozoruhodných inscenací a výstav, doprovázených teoretickými úvahami v médiích, nucených dnes a denně obhajovat existenci na svém mnohdy těžce vybojovaném kousíčku svobody.

Paní Zemanová, tohle je přesně to, co si (pravicoví) demokraté nikdy nechtějí a nedokáží přiznat: že ta vynikající umělecká tvorba šedesátých let v Československu měla své podhoubí nejenom v demokratizaci jako takové - nýbrž právě v tom s t ř e t á v á n í se principu demokracie s principem socialismu.

Ta umělecká díla té doby v žádném případě nevznikala ve vzduchoprázdnu. Ona byla reakcí, byla odpovědí na zcela specifické životní poměry; a tyto poměry, to byl (převážně) svět socialismu.

Tento společensko-politický kontext umělecké tvorby měl pak dva základní momenty:

Za prvé, opravu velká část tehdy vzniklých uměleckých výtvorů (jmenovitě film) doslova "žila" z toho, že tím či oním způsobem buďto parodovala dogmata socialismu (například film "Bílá paní"), anebo se vypořádávala s totalitním dědictvím (například "Zlatá reneta").

Tohle je samo o sobě samozřejmě věcí známou. Ve skutečnosti zde ale působil ještě jeden aspekt, který si sotva kdo (dnes) uvědomuje respektive připouští: že to byl stále ještě ten živý a působící moment socialismu, totiž že celá společnost směřuje k nějakým vyšším, humánnějším cílům, a že umění ji na této cestě doprovází, který dokonce i těm tvůrcům, kteří už sami stáli mimo socialismu, a jejich dílům dodával mimořádné významovosti a naléhavosti.

Je (respektive byl) to totiž právě socialismus, který v sobě ztělesňoval a nesl ten základní filozofický princip, že všechno souvisí se vším. A že tedy všechno má význam (ať jakkoli vzdáleně a zprostředkovaně) pro všechno ostatní. Jenom a jedině v takovémto společenském a duchovním prostředí se mohou rodit umělecká díla, která svým významem a sdělením mohou překročit úzký horizont "specialistů" na umění (mám teď na mysli potenciální publikum), a která dokáží oslovit konec konců celý národ.

V "čisté" demokracii se tato schopnost obecné sdělnosti umění okamžitě ztrácí. Protože tento způsob demokracie stojí na zcela opačném filozofickém (metafyzickém, existenčním) principu - totiž na principu atomizace. Všechno je "svobodné" - to ale znamená, že všechno je izolované. Ve své - domnělé - naprosté autonomii nic nemá bytostný význam pro něco (a někoho) jiného. A tento fakt se pak nevyhnutelně projevuje také ve sféře umění. Umění ztrácí svou schopnost univerzální významovosti, a stává se jenom jakýmsi ryze privátním "hobby" pro skupiny specializovaných zájemců.

Tak tolik tedy, paní Zemanová, o tom, proč bylo umění z éry šedesátých let natolik jedinečné, strhující a významuplné.

Pane Profante, v nedávné polemice o Heideggerovi jsem ocenil, že jste se - na rozdíl od pana Kalouse - sám nedopustil té podpásovky, že byste Heideggerova občanská a lidská selhání přenášel na jeho filozofii. Přesně to ale děláte v tomto případě.

Nemám teď chuť dopodrobna rozebírat velice diferencované(!) názory antických myslitelů na legitimitu institutu otroctví; nicméně Marx by Vám mohl vysvětlit, že společenský řád otroctví plně odpovídal tehdejšímu dosaženému stupni vývoje produkčních sil, a že se tedy jednalo fakticky o objektivní evoluční fázi, se kterou mohly i ty nejušlechtilejší myšlenky filozofů sotva nějak reálně pohnout.

Co se těch "ctností" týče: ovšemže ten fakt, že někdo je "dobrým člověkem", ještě bez dalšího není zárukou, že dotyčný bude mít stejně tak s c h o p n o s t být "dobrým občanem".

Ale: ta otázka je v prvé řadě naopak ta, zda je možno očekávat, že "dobrým občanem" bude někdo, kdo je osobně š p a t n ý m člověkem. (Tady by bylo asi napřed zapotřebí si ujasnit, co vlastně máme na mysli tím termínem "dobrý občan". - Jenom někdo kdo poslušně chodí k volbám a vhazuje tam do příslušné urny volební lístky se svými křížky?...)

Ale především se tu jednalo o zcela jinou záležitost: totiž o záležitost něčeho, pro co mám název "estetická inteligence". A o to, jaký je vztah mezi touto "estetickou inteligencí" a mezi občanskou inteligencí.

Přičemž tato "estetická inteligence" neznamená v daném kontextu v prvé řadě schopnost porozumět dejme tomu hlubokým rovinám specifické Janáčkovy tvorby. Nýbrž se tu jedná o zcela zásadní schopnost rozlišovat mezi tím, co je povrchní, a mezi tím, co má opravdu hlubokou substanci; mezi tím, co se vyznačuje lacinou líbivostí, a mezi tím, co má pravé jádro.

Snad se shodneme alespoň na tom, že nebude příliš dobrý takový stát, ve kterém naprostá většina jeho občanů bude laciný populismus preferovat před odpovědným a rozmyslným uvažováním nad věcmi veřejného zájmu.

A ta zcela klíčová otázka je tato: můžeme takovéto rozmyslné uvažování ve věcech občanských očekávat od národa, který je v oblasti estetické neustále ohlupován a obluzován všudypřítomným, komerčním kýčem? Můžeme opravdu právem očekávat, že ten, kdo se ve sféře estetiky plně ponoří do světa bezmyšlenkovitého konzumu všepohlcujícího kýče, že ten samý člověk se ve sféře občanské náhle začne chovat jako někdo úplně jiný? Jako bytost rozumná, rozvážná, odpovědná?...

Je to opravdu vzácná shoda okolností: právě dnes na přesně to samé téma vyšel velice zajímavý článek na "Forum24": https://www.forum24.cz/politika-se-stala-soucasti-masove-kultury/

Velice zásadní je především závěrečné konstatování autora: pokud je vůbec možno docílit nějaké pozitivní změny, pak k tomu bude zapotřebí velkého úsilí mnoha jednotlivců - ale zároveň k tomu bude naprosto nezbytný nějaký principiální a inspirující "koncept změny".

Upřímně řečeno, nevěřil bych že právě na stránkách pravicového "Fora24" by mohl vyjít takto hereticky "socialistický" ;-) text...

Společnost ve které zástupci mocných zájmových seskupení jsou aktivnější než občanská většina, kdy politické elitě patří instrumenty/schopnost manipulovat lidskou touhu se dostává do stavu nedemokracie.
Filosof, který v takovémto prostředí usiluje o existenční zajištění se nutně vystavuje postoji na šikmé ploše.
Rozdíl obrazu takové ošemetnosti mezi válečným a neoliberálním kapitalismem může být i velmi dramatický, ale liší se pouze formálně ...bych řek.

kdybych si nepřečetla vaše komentáře o tom, co je kýč a co ne a co vidíte jako podstatný aspekt tvorby za totáče: "že to byl stále ještě živý a působící moment socialismu, totiž že celá společnost směřuje k nějakým vyšším, humánnějším cílům, a že umění ji na této cestě doprovází", možná bych byla náchylná vám věřit, že vaše troufalost, s jakou chcete odhalovat hlubiny skutečného umění a odlišovat je od komerčního kýče, je do jisté míry oprávněná.
Ale přiměl jste mě ke skepsi, co se toho týče.
Mimochodem, co byste řekl na větu, že současný společenský systém plně odpovídá dnešnímu dosaženému stupni vývoje produkčních sil, a že se tedy jedná fakticky o objektivní evoluční fázi, se kterou mohou i ty nejušlechtilejší myšlenky filozofů sotva nějak reálně pohnout?

Nejspíš jsem nepochopil, co jste mi chtěl říct. Samozřejmě, že Platon a Aristoteles psali svá díla v době, kdy byla demokracie občanů myslitelná jen komplementárně s otroctvím většiny. A jen v rámci malých městských obcí. Ale právě o tom jsem mluvil v příspěvku, na který reagujete. Politea i Politika mohou být dodnes v mnohém inspirativní -- například, když si přečtete v druhém jmenovaném díle tu pasáž o ctnostech dobrého člověka a ctnostech dobrého občana, ušetříte si nushartovské otázky, jaké kladete výše --, ale k problému massmediální populární kultury mohou říci asi tak stejně jako k odborářské hnutí. Ze stejných důvodů.

A ano, umím si představit člověka, který nikdy nečetl dobrý román, neviděl žádný umělecký film a poslouchá jen techno, který je velmi rafinovaný politický občan. Nemusím si takové představovat, potkávám je. Ale neumím si oproti tomu představit člověka, který se "ve sféře estetiky plně ponoří do světa bezmyšlenkovitého konzumu všepohlcujícího kýče".

Paní Zemanová, to byste ovšem ve svém fundamentalistickém antikomunismu nesměla zaměňovat socialismus reformní (respektive autentický) s jeho naprosto zdegenerovanou podobou let padesátých a husákovsko-normalizačních.

Co se toho "vývoje produkčních sil" a dnešního kapitalismu týče: je naprosto nepochybné, že tento způsob kapitalismu je v současné době dominantní právě a jedině proto, že ze všech možných alternativních modelů ze všeho odpovídá právě tomu dosaženému stupni rozvoje produkčních sil současného lidstva.

Jenže: za prvé, takovýto ryze faktický stav ještě není žádným oprávněním pro ty, kdo jsou schopni a ochotni myslet alespoň trochu za hranice právě jsoucího, aby přestali s k r i t i k o u stávajícího stavu, a aby tím alespoň nepřipravovali půdu pro budoucí změny k lepšímu.

A za druhé: stejně tak očividné je, že současný kapitalismus je v krizi. Dost možná ještě ne v krizi finální; ale ukazuje se jasně (kromě jiného na ekologické planetární krizi), že svou mechanickou a bezmyšlenkovitou preferencí zisku není schopen řešit bytostné problémy člověka jako takové. Zkrátka: nelze apriori vyloučit, že kapitalismus tu bude (třeba v modifikované formě) navěky. Ale stejně tak je možné, že jeho zásadní změna (respektive jeho systémové překonání) stojí už za dveřmi.

Mimochodem, konkrétně k tomu otroctví: je dost málo známou skutečností, že tomu opravdu není tak, že by se řecká a římská (intelektuální) společnost jen tak bez dalšího smířila s existencí otroctví. A především v pozdním Římu se podařilo díky usilovné snaze jak křesťansky orientovaných, tak i "jenom" obecně humanisticky zaměřených právníků a filozofů prosadit velmi významné zákonodárství na ochranu otroků. Nebylo tomu opravdu tak (jak se to pravidelně předvádí v hollywoodských dramatech), že by římský otrokář mohl svého otroka týrat a zabíjet jenom podle své vlastní libovůle.

Jenže: otroctví samotné jako takové zmizelo ze světové (respektive evropské) scény právě až tehdy, když odpadla materiální základna pro otrockou práci, a Evropa přešla na jiný způsob své obživy, totiž prostřednictvím (původně osobně svobodných) rolníků.

Pane Profante, pro tentokrát já nejsem schopen porozumět způsobu Vaší argumentace.

Připomeňme si ještě jednou, o co se tu celou dobu jedná: prostě a jednoduše o to, jak krajně nepravděpodobné je, že by člověk a společnost natrvalo mohli existovat v tom schizofrenním stavu, že na jedné straně jsou vystaveni masivnímu působení ohlupující komerční pakultury, a na straně druhé se od nich očekává zralost, rozmyslnost a odpovědnost v záležitostech občanských.

Jednou jedinou větou: je opravdu sotva možné být blbem a inteligentním člověkem zároveň.

Tady jste to trefil opravdu přesně, pane Petrasku. Je tomu opravdu tak, že r e á l n o u moc ve společnosti (a ve státě) na sebe nakonec vždy strhne jenom malá vrstva těch "aktivních". Bez ohledu na nějaké demokratické formy.

Například v revolučním Rusku se nakonec prosadili bolševici: ne proto že by jich byla většina (v rozporu se svým označením byli jenom malou menšinou) - ale proto, že byli aktivnější, byli motivovanější, měli více "power" než všichni ostatní.

Hitler byl vlastně celý svůj politický život v (příkré) menšině. A dokonce i tehdy když se v důsledku mimořádně (pro něj) příznivých okolností (světová krize) dostal do čela vlády - fakticky byl stále ještě v menšině. (Proto také občanské frakce propadly iluzi, že ho "ukočírují".) Ale - na rozdíl od nich on měl mnohem silnější, nezadržitelnou vůli, impuls. A proto nakonec ovládl on je.

To samé bylo v Únoru 1948; atd.atd.

A i v samotných "demokratických" státech pole fakticky ovládnou skupiny těch aktivních predátorů; zatímco ta pasivní většina k tomu dělá jenom stafáž. "Stimmvieh" - takto pohrdavě, ale fakticky zcela realisticky se na adresu "lidového suveréna" v demokraciích svého času vyjádřil bavorský zemský vládce (pardon, ministerský předseda) Franz Josef Strauss.

já jsem ty dílčí proměny minulého režimu zažila na vlastní kůži, takže vím, že doby, kdy umělci směli /pod dohledem strany/ tvořit a publikovat, vystřídaly časy, kdy literáti psali do šuplíku nebo byli odkázáni na samizdat, výtvarníci nesměli prodávat svá díla a teoretikům nezbylo než mlčet.
Úroveň tvorby to podle mne nepoznamenalo, jen se prohloubila nedůvěra k režimu. Levicovost nebo pravicovost umělců v tom nehrála roli, spojovala je touha po větší svobodě. Tvrzení, že motorem jejich tvorby je představa autentického socialismu, by jim podle mne připadalo směšné. I těm, kteří se v minulosti možná takovou představou opájeli. Byli vyléčeni. A to především z toho, aby se pokoušeli své idealistické mládí i naději na reformovatelnost režimu obhajovat svým uměním. Někteří se s ním vyrovnávali, to ano. Různě. Ale tvůrčí motor, který je mimo jiné přiměl živořit na okraji společnosti, hledali a nacházeli každý v sobě.

Větu o tom, že společenský systém odpovídá dosaženému stupni vývoje produkčních sil a že se jedná fakticky o objektivní evoluční fázi, jsem opsala od vás, pane Poláčku.

Fajn, vymezil jste přesně. Ano, jde o to, že Vy o každém občanovi, který nemá odpovídající vzdělanostní a kulturní kompetence tvrdíte, že je blb. Já trvám na tom, že mohu být svéprávný a politicky orientovaný člověk i tehdy, když se budu koukat na filmy a seriály, kterými Vy pohrdáte, budu číst brak a poslouchat stupidní muziku.

A také trvám na tom, že naprostá většina lidí se prostě není „ve sféře estetiky“ schopna se plně ponořit „do světa bezmyšlenkovitého konzumu všepohlcujícího kýče".
Protože kýč se právě vyznačuje tím, že se do něj nenoříme, prostě ho konzumujeme, jak správně říkáte bezmyšlenkovitě. Ponořit se můžeme jen do umění a tvorby.

Helena Zemanová určitě není fundamentalisticky antikomunistická. V šedesátých letech jsme zažili jednu z největších dob české kultury -- mimo jiné, protože se otevřela stavidla, která zadržovala tvořivé síly celého jednoho desetiletí. Pokud se z koincidence s chvilkovým rozpukem reformního komunismu a jeho následovného rozdrcení dělá kauzální souvislost, pak už to je záležitost interpretace a pokud tu svoji musíte podpírat nálepkováním oponentu, nezdá se nejspíš ani Vám dost přesvědčivá.

jak konzumací kýče, který zmatek v duši utopí v pocitu blaha
tak i konzumaci umělecké tvorby, která vzniká ze schopnosti prozíravého pohledu schopného ostrého rozlišování, který zmatek v duši topí ve schopnosti vnímat protiklad v plné šíři a své přirozenosti.
I neumělec může být prozíravým, ale diferencuje omezeně a tak vytěsňuje můj zmatek v duši pomocí vytěsňování nežádoucích nuancí.
Kdežto umělec nabízí mé zmatené duši důležité, tzn. propracované nuance v plné šíři, které připouští a znázorňují protiklad i chaos.
Nabízí mé zmatené duši dílo, které umožňuje vnímat protiklad v plné šíři a tím ve své přirozenosti.......bych skoro nezmateně k významu kýče poznamenal.

Pan Petrasek to opět jednou vystihl. Ano - vposledku se nejedná o nic jiného, než o ty "nuance". A o schopnost jejich vnímání. A o schopnost rozlišování mezi nimi.

Dejme tomu, že určitý lid určitého státu si má zvolit svého čelního představitele. A má na výběr ne jednoho, ale více kandidátů. A každý z těchto kandidátů tomuto lidu - ovšem! - slibuje všechno nejlepší; pokud možno přímo ráj na zemi.

Objektivně není dost dobře možno - pro průměrně politologicky (ne)vzdělaného voliče - rozhodnout, který z nich mu říká (alespoň v míře základní) pravdu, a který pouze od boku střílí volební sliby, které ve skutečnosti nebude schopen, či vůbec nemá v úmyslu splnit.

Co tedy v daném okamžiku může - a to nikoli nepodstatně - rozhodovat, to jsou právě ty "nuance". Je to schopnost proniknout za vnější zdání věcí, a začít vnímat jejich skryté, subtilní, napohled neviditelné respektive nezřetelné roviny. Stejně jako u dejme tomu dvou malířských pláten, která obě zobrazují krajinu s lesem, nelze jenom podle tohoto na první pohled viditelného námětu či sdělení rozhodnout, které z nich je povrchním kýčem a které skutečně pravdivým uměleckým počinem - nýbrž k tomuto posouzení je nutno ponořit se hlouběji do díla, sledovat jeho skryté znaky a souvislosti.

A to samé platí v oblasti politiky - celkový charakter toho či onoho politika (a jeho programu) sotva můžeme dostatečně rozpoznat jenom z jeho vlastních programových řečí. Z toho se nechá rozpoznat jenom jeho základní politická orientace; zda napravo či nalevo.

Ale samotný vnitřní charakter dané osobnosti, pravdivost či faleš jeho postojů, jeho životních i politických cílů - k takovému posouzení je zapotřebí mnohem pronikavějšího, vytříbenějšího pohledu. Zkrátka: je zapotřebí schopnosti rozlišovat "nuance" jeho jednání, jeho chování, jeho postojů.

Jsou to tedy tyto - napohled nepatrné - nuance, které nakonec rozhodují o skutečné kvalitě daného díla či dané (politické) osobnosti. A opakuji znovu a trvám na tom: taková společnost která naprosto selhává v rozeznávání skrytých nuancí na poli kulturním, od té není možno očekávat, že stejným způsobem nebude selhávat na poli občansko-politickém.

Paní Zemanová, ještě jednou: pokud nebudete ochotna rozlišovat mezi autentickou ideou socialismu a jeho zcela degenerovanými formami z padesátých a sedmdesátých/osmdesátých let, pak jsou jakékoli další diskuse na toto téma zcela bezpředmětné.

Váš způsob argumentace je prakticky ten samý jako u militantních ateistů, kteří jakékoli úvahy o civilizatorním významu křesťanství v evropském prostoru okamžitě utnou výkřikem: "Ale křesťanská inkvizice přece upalovala čarodějnice!!"

No, a je hotovo; dál už vůbec není o čem ještě diskutovat.

Ale to je naprosto v pořádku, paní Zemanová; já Vám v žádném případě nevytýkám, že jste tu tézi o "stupni vývoje produkčních sil" opsala ode mě. ;-) Já sám jsem to - musím přiznat - zase opsal od Marxe.

Ale zdá se, že je zapotřebí si danou záležitost ještě poněkud blíže osvětlit.

Tuto Marxovu centrální tézi není vlastně vůbec možno pochopit, pokud si neuvědomíme, že Marx tímto fakticky odpovídal a reagoval na Hegela. A tak se napřed musíme podívat na samotného Hegela.

Tady je naprosto klíčové připomenout a uvědomit si, že právě Hegel byl tím prvním, kdo přišel s naprosto důslednou, vše jsoucí zahrnující koncepcí vývoje. Pro nás dnes je fakt dějinného vývoje naprostou samozřejmostí, až přímo banální; ale je nutno si uvědomit, že tomu bylo historicky ještě nedávno zcela jinak. Celý svět platil jako "stvořený Bohem", jednou provždy, fixně a nezměnitelně. A byl to - nikoli Darwin!! - nýbrž právě Hegel, který jako první přišel s konceptem všeobecného evolučního vývoje všeho, co existuje. Tedy nejen samotného člověka, ale i celého univerza.

Ovšem - u Hegela byl tím médiem, v němž se tato evoluce odehrávala, i nadále Duch. Absolutní Duch, který se emanoval, který ze sebe samého zplodil a stvořil materiální svět. A veškerý vývoj tohoto materiálního světa byl jenom pomocným materiálem pro samovývoj tohoto Ducha. Hegelovi patří obrovská zásluha v tom, že dokázal dějiny lidstva pojmout jako o sobě provázaný proces, jako jednotnou linii, která vede odněkud někam: od triviálních počátků až k formám plně rozvinutým. Dnes už si ani nedokážeme uvědomit, jak naprosto přelomová byla tato Hegelova myšlenka.

Jenže: slabina tohoto Hegelova konceptu spočívá v tom uvedeném setrvávání na nemateriálním, duchovním základu veškerého pozemského dění. Celé lidské dějiny se tu jak řečeno jeví být vposledku jenom pasivním materiálem pro seberealizaci Ducha.

Něco takového bylo pro racionalisticky uvažující materialisty 19. století naprosto nepřijatelné - jak ze zásadních důvodů, tak ale i z důvodů prakticky politických; neboť ten Hegelův koncept ve svém vyústění vedl ke glorifikaci politického institutu konstituční monarchie. Který se progresivním (a sociálně orientovaným) myslitelům té doby už jevil být anachronickým a konzervativním.

Odpověď tehdejších materialistů (Feuerbach, Marx) tedy zněla: ano, lidské dějiny jsou vývojem, jsou evolucí; ale motorem tohoto vývoje není nějaká nadzemská, mystická "idea", nýbrž - člověk sám, jeho reálná, materiální činnost; tedy v prvé řadě činnost produkční. Ta lidská činnost, která je pro člověka absolutně nepostradatelná, neboť jejím prostřednictvím zabezpečuje samotné základní podmínky své čistě fyzické existence.

A teprve na tomto historicky ideovém horizontu si můžeme v plné míře uvědomit, proč vlastně Marx vůbec používá tu formulaci o "růstu produkčních sil lidstva". A proč je tento faktor pro něj natolik klíčový.

Pro Hegela je každá další historická epocha lidstva spojená s vynořením, objevením, realizováním nějakého dalšího aspektu "ideje". (A když jsou tyto její aspekty objeveny a realizovány všechny, pak vše dospívá do finálního stavu dokonalosti.)

Marx v zásadě plně přebírá tento Hegelův koncept vývoje společnosti, jakožto střídání určitých stupňů vývoje. Pro materialistu Marxe ovšem tím pravým motorem a médiem tohoto stupňovitého vývoje není "idea", nýbrž onen "rozvoj produkčních sil" lidstva.

Marx samozřejmě také vidí ten kulturní, intelektuální, sociální vývoj společnosti - ale reálným základem tohoto kulturního vývoje je u něj právě ta reálná činnost člověka a společnosti: produkce materiálních statků a společenské vztahy, které v souvislosti s touto produkcí vznikají.

Proto je pro Marxe například kapitalismus (i se všemi jeho sociálními protiklady a nespravedlnostmi) nutným, nevyhnutelným, a ve své době dokonce pokrokovým stadiem ve vývoji lidské společnosti; ale na straně druhé je pro něj (na rozdíl od Hegela) stadiem pouze přechodným. Neboť - podle Marxe - ten "rozvoj produkčních sil lidstva" jde ještě dále, a na určitém stupni tohoto rozvoje se ekonomicko-společenský řád kapitalismu stává objektivní brzdou dalšího rozvoje. Kapitalismus tedy - podle Marxe - není odsouzen k zániku proto, protože je nespravedlivý; nýbrž proto, že na určitém stupni vývoje se stává už nefunkčním.

Takový je tedy Marxův koncept dějinného vývoje. My si v této souvislosti ovšem můžeme (a musíme) postavit několik zcela klíčových otázek:

1. Je ten Marxův jednostranně materialistický koncept dějin opravdu způsobilý pojmout v e š k e r o u skutečnost tohoto světa, v její úplnosti? V době, kdy už i samotná fyzika překračuje to úzce materialistické pojetí?

2. Je opravdu odůvodněný Marxův názor, že veškeré dosavadní "vykořisťovatelské" společenko-ekonomické formace jsou jenom jakousi anomálií dějin, a že po této anomálii nevyhnutelně bude instalována společnost sociálně zcela homogenní? Není tomu spíše naopak tak, že všechny tyto formace (včetně samotného kapitalismu) tvoří (s výjimkou zcela prvotní, ještě nerozvinuté formy prvobytně pospolné společnosti) jednu jedinou vývojovou linii? Že tedy kapitalismus není jenom nějakou přechodnou fází, nýbrž jenom jednou z dějinných a systémových modifikací v této jedné společné vývojové linii? Kdy hnací silou veškerého vývoje není pocit vzájemné pospolitosti, nýbrž sledování vlastního soukromého zájmu? Kdy tedy nikdy nemůže dojít k plné sociální homogenizaci?

Toto jsou tedy otázky, které si dnes musíme klást (a hledat na ně odpověď) v souvislosti s duchovním dědictvím Karla Marxe. Ten jeho samotný koncept střídání společensko-ekonomických formací v souvislosti s vývojem "produkčních sil lidstva" je dodnes inspirativní; a podle všeho sám o sobě zcela správný. Jde jenom o to, dokázat vystoupit jeho úzkokolejného pojetí, a propojit ho s dalšími aspekty a faktory dějinného a společenského vývoje.

když mě obviňujete z toho, že zaměňuju "autentickou ideu socialismu" s jeho degenerovanými formami. Jenom tvrdím, že nic takového, co nazýváte onou autentickou ideou, neovlivňovalo politickou a kulturní realitu, a to prakticky po celou dobu vlády komunistické strany, šedesátá léta nevyjímaje. K dílčímu uvolnění tuhého režimu došlo spíš proto, že vedoucí stranická garnitura si byla vědoma, že ekonomika míří ke dnu, než z jakéhokoli idealismu. Tuhé boje o svobodný prostor na poli kultury dokládá průběh sjezdu spisovatelů a následná stopka Literárním novinám. Komunistické straně nebylo lhostejné teoretizování literátů a filosofů, kteří tehdy ještě věřili v možnost zrodu "autentického socialismu". Sledovala je a zatla jim tipec. Ten necelý půlrok roku osmašedesátého, kdy výjimečně směli zapípat, byl zároveň konec jejich víry.
To, co nazýváte degenerací, byla norma.

Paní Zemanová, kdybyste si po sobě přečetla svůj vlastní text, poznala byste, jak dokonale popíráte sama sebe. Na straně jedné tvrdíte, že komunismus nikdy neměl s nějakou vyšší, humánnější ideou nic společného - a na straně druhé sama přiznáváte existenci "literátů a filosofů, kteří tehdy ještě věřili v možnost zrodu 'autentického socialismu'". Opravdu Vás nenapadne, že je v tom nějaký rozpor?

Ostatně, když už zmiňujete ty filozofy: kdybyste opravdu z československého obrodného procesu šedesátých let chtěla eliminovat všechny ty, kdo se nechali inspirovat myšlenkou komunismu (nebo alespoň socialismu), pak byste musela naprosto škrtnout třeba takového Karla Kosíka - v té době mezinárodně nejznámějšího českého filozofa. A jak uvádí článek na DR "Třicet let opuštěný československý sen", dokonce i Jan Patočka ještě v osmašedesátém roce věřil v humánní potenciál socialismu.

Přesvědčeným socialistou byl například i Jan Werich - kterého sám režim celou dobu považoval za svého odpůrce. Právě na tomto případě se naprosto zřetelně ukazuje ten zásadní rozdíl mezi "být inspirován ideou socialismu" a mezi "být součástí dogmatického aparátu". Těch umělců, literátů, tvůrců byla tou ideou socialismu respektive komunismu tehdy inspirována celá řada; jenom dnes se k tomu už málokdo ještě dokáže přiznat.

Ale vraťme se ještě jednou z k té vzájemné podmíněnosti kvality občanské a kvality estetické.

Je zcela základním kánonem liberální demokracie, že jejím nosným sloupem má být osobně a politicky zralý, odpovědný občan. A to sice: k r i t i c k ý občan. Tedy takový občan, který - na rozdíl od absolutismu jakéhokoli druhu, kde je občan pouze v pasivní pozici - takový občan, který nepřijímá trpně a bezmyšlenkovitě to co je mu jako státní vůle předkládáno "seshora", tedy kastou politiků či mocipánů, nýbrž který to vše kriticky přezkoumá a přehodnotí.

A v oblasti estetiky - pokud se jedná o základní schopnost rozlišovat mezi dílem esteticky obsažným, pravdivým, a mezi kýčem - tak tam je to nakonec přesně to samé. Nekritický konzument kultury respektive umění přijímá pasivně a bezmyšlenkovitě všechno to, co je mu předkládáno a předhazováno komerční produkcí, jenom na základě povrchní líbivosti těchto produktů. A je to naopak právě a pouze duch kritický, který dokáže odhalit falešnost této povrchní, laciné krásy, který dokáže proniknout pod její povrch, a dokáže hledat a spatřovat hodnoty skutečné.

A tak si znovu položme otázku: je možno právem očekávat, že takový člověk, který je v oblasti kultury a estetiky neustálou "duševní masáží" vysloveně psychicky preparován k preferenci povrchního kýče před pravým uměním - je možno očekávat, že ten samý člověk jako občan najednou začne projevovat zcela jiné kvality, zcela jiné duševní a intelektuální pochody? Že se v oblasti občansko-politické náhle nespokojí jenom s vnějším zdáním, jenom s - více či méně dovedně prováděným - exhibicionistickým spektáklem politických profesionálů, a na místo toho bude žádat pravé a ryzí mravní zázemí politických aktérů?!...

Jakou zázračnou bytostí by musel být takovýto člověk, když by v sobě dokázal sjednotit svou roztrženost na dvě zcela protichůdné polovice - na jedné straně část nekritickou a pasivní, a na straně druhé část kritickou a aktivní?

......dokázat sjednotit svou roztrženost na dvě zcela protichůdné polovice - na jedné straně část nekritickou a pasivní, a na straně druhé část kritickou a aktivní....... je denním zadání soudného občana, kterému je znám rozdíl mezi posláním ideologa/politika a posláním občana liberálního demokrata.
Tudíž občana znalého faktu, že jde o vztah nejen reciproční, ale také o nepřátelský vztah mezi úsilím o dílčí zájmy a úsilím o zájmy celku.
Politik předkládá pouze ideologii jedné politické vize a tím řešení/kýč ultimativní platnosti.
A s tím si přeci každý soudný občan znalý abecedy demokracie umí poradit.
I bez zázraků ...bych s naivním přáním v duši dodal.

Je rozpor v tom, když říkáte, že Bůh není, ale uznáváte existenci lidí, kteří v něj věří?
Navíc já jsem nikdy netvrdila, že myšlenka komunismu a socialismu nemůže obsahovat jakýsi vyšší étos. Zato neustále opakují, že komunistický režim nic takového neobsahoval, a to po celých čtyřicet let svého trvání. Veškerý étos se mu podařilo spolehlivě zabít.
Werich - troufnete si tvrdit, jak smýšlel v sedmdesátých letech? Karel Kosík je pak příklad toho, jak je těžké definovat vztah člověka k myšlence socialismu a komunismu, když se o tom přestane vyjadřovat.

Ale ano, komunismus ve smyslu sovětského komunismu má s ideou socialismu společnou jedno obrovský významnou věc. Děsivě ideu socialismu zkurvil a poškodil, nakonec i v očích komunistů. Těch reformních, kteří až do vpádu panzer komunismu do Československa věřili v reformu; a protože se nechtěli vzdát boj předčasně, až do dubna 1969 o ní bojovali.
Podívejte se do Listů v exilu, podívejte na Kalivodovy texty, podívejte se do Kosíka od prosince 1968 (mluvím o těch nejvěrnějších) -- jak u nedávných reformních komunistů najednou slovo to slovo zmizelo.

A ten československý kulturní zázrak šedesátých let -- všechny velké romány před rokem 1967. Tedy v době, kdy byl vztah jejich spisovatelů k vládnoucímu establishmentu vztah podezřívaných a persekvovaných. Sekyra, Žert, Legenda Emöke, Čest a sláva, ale také Dialektika konkrétního vznikaly navzdory, nikoli v harmonii s obcí. (a ovšem taky ta literární předloha Bílé paní v Michalových Bubácích pro všední den)

Pedagogickou frázi o potřebě
„kulturu ... zpřístupnit i ‚obecnému lidu‘, tak aby tento mohl chápat a přijímat její hodnoty; ale zároveň bylo výslovně zdůrazněno, že takto zlidovělá kultura v žádném případě nesmí klesnout na úroveň laciného, ohlupujícího kýče.“
naštěstí nikdo z velkých tvůrců a teoretiků šedesátých let nezastával -- prostě proto, že po zkušenostech se ždanovskou kulturní politikou důsledně odmítali jako odporné ono rozdělení lidí na lépevědoucí [stranickou] avantgardu a pasivní objekt ideologického působení, "obecný lid".
Jistě, odmítali kýč, vysmívali se mu -- to ale dělá každý moderní spisovatel a teoretik nejméně od druhého decenia dvacátého století. Ale podívejte se na jména překladatelů detektivek a midlcultu, jak s těmi tvůrci překrývají.

Jen na okraj: Jan Werich byl socialista, Jan Patočka se k ideji socialismu hlásil a toto přihlášení se tuším nikdy neodvolal (ale mohu se mýlit), Jaroslav Seifert zůstal vždy socialista; jen ani jeden z nich nebyl v šedesátých letech reformní komunista.

Tady musíme rozlišovat dvě roviny, respektive dva okruhy osob, pane Petrasku.

Napřed v rovině čistě osobní: ten kdo odmítne kýč v plném rozsahu ve sféře ryze estetické, ten se nikdy nemůže ztotožnit s politickým systémem liberální demokracie - právě proto že ta nikdy principiálně nemůže překročit a překonat ten stav, kdy se permanentně "jedna ideologická (partikulární) vize" vydává za pravdu celou. Což je pak svou formou kýč - ale svým obsahem permanentní lež. Která se jenom následně trochu relativizuje tím, že je připuštěno neomezené množství těchto (kýčovitých a nepravdivých - omezeně pravdivých) ideologií, takže ve svém celku dokáží jakž takž pokrýt právě aktuálně platná očekávání většiny společnosti.

To je tedy rovina jak řečeno ryze osobní. Druhá rovina je rovina celospolečenská. Už ti nejstarší antičtí myslitelé si byli vědomi naprosto zásadního rozdílu (nejen ve sféře politické, ale všeobecně filozofické) mezi těmi, kteří "prohlédli" - a mezi velkou masou, která "nechápe a nepochopí". "Hoí polloí kákoí," vyjádřil to po svém zvyku naprosto pregnantně (a nepokrytě) Hérakleitos. "Velká masa je špatná." (A proto ostatně tentýž Hérakleitos - u trvalé skepse vůči politickému úsudku svých spoluobčanů, navíc v důsledku zcela konkrétních politických událostí, vyjádřil názor, že "někdy je lepší když lidé poslouchají jednoho". Tedy jednoho vládce.)

Od té doby ovšem evropská civilizace před sebou jako Sysifův balvan valí právě tuto otázku: jak překlenout tuto obrovskou propast mezi "vědoucími" a mezi tou "velkou masou", od které není dost dobře možné realisticky očekávat, že bude schopna překonat svou nevědomost (a tedy zbavit se svého přirozeného sklonu k povrchnosti a k - politické - kýčovitosti)?

Platón jak známo tento problém chtěl řešit prostřednictvím "vlády filozofů"; s tím že "obyčejní" lidé se nemají míchat do záležitostí státu, když stejně nemají šanci pochopit jeho hlubokou podstatu. Namísto toho Platón vyslovil opravdu zajímavou tézi: každý se má věnovat výhradně tomu, čemu sám rozumí nejlépe. A tak hrnčíř má být hrnčířem, kolář kolářem - a nemají si hrát na státníky. Zatímco stát mají řídit jenom ti, kteří jsou na to specializovaní - a kteří opravdu pochopili jeho hlubokou filozofickou podstatu. Každý tedy společnosti odevzdá to nejlepší ze svých schopností - a tedy bude nakonec dobře všem.

Aristoteles - ne že by toto Platónovo přesvědčení nesdílel vůbec (jak naznačuje fragment jeho úvah o uspořádání opravdu dobrého státu); ale pragmatik Aristoteles si byl vědom toho, že reálný život je někde jinde. A že ten "opravdu dobrý stát" by bylo možno zřídit jenom za zcela výjimečně příznivých okolností. Takže pro ten reálný stát - po velice důkladném prozkoumání všech možných variant a jejich kombinací, jejich výhod a deficitů - doporučil nakonec jak známo kombinaci prvků demokratických a prvků oligarchických. S mírnou převahou prvků demokratických.

Jak geniálním a prozíravým myslitelem Aristoteles byl se ukazuje právě dnes - kdy stávající politický systém je (přes všechna ideologická tvrzení o "čisté demokracii") fakticky p ř e s n ě tou kombinací demokracie a oligarchie, kterou navrhoval už Aristoteles! A právě proto je ta dnešní "demokracie" natolik relativně stabilní, protože není ve skutečnosti ryzí demokracií, nýbrž právě naopak vyvářenou kombinací obou elementů, jak demokracie tak i oligarchie.

Potud tedy dobře; jenže i přes tuto svou pragmaticky relativně úspěšnou schopnost vlastní sebereprodukce tento politický model přece jenom trpí jedním zásadním a setrvalým deficitem: totiž právě tím, že je apriori omezen jenom na tuto holou autoreprodukci. Že je záležitostí jenom a pouze pro ty "hoí polloí", pro ty kteří nedokáží spatřit žádnou vyšší ideu, a proto se oddávají jenom svým přízemním materiálním zájmům. Ale - tato ztracená idea, ta zůstává i nadále někde v pozadí. Tu pragmatickou přízemnost, ten partikularistický, omezený, povrchní charakter takovéhoto státu není možno natrvalo kašírovat. Lidé cítí, že tu něco chybí. Že je tu něco nepravého, nedotaženého. A to dokonce i ti "hoí polloí". Oni se sice nechají obelstít vládnoucí ideologií o údajné "čisté demokracii" a o "vládě lidu"; ale někde ve svém nitru i oni sami cítí, že pravý život je někde zcela jinde. (A občas toto niterné tušení propukne v akcích veřejného pobouření, jako například "Děkujeme, odejděte!")

Hegel - ten se pokusil tu věčnou otázku vyřešit tak, že ti "hoí polloí" budou mít svou účast na řízení státu (prvek demokracie), prostřednictvím parlamentu; ale že nicméně stát sám bude svou "rozumností" ztělesňovat vyšší metafyzickou, filozofickou ideu. Takže ti "hoí polloí" budou mít na jedné straně svou demokracii; ale na straně druhé budou mít i účast na vyšší (státní) ideji, i když oni sami nebudou plně chápat její hlubokou podstatu.

Ty Hegelovy metafyzické konstrukce se ovšem v reálném světě ukázaly být až příliš idealistickými; a proto nový pokus v tomto směru podnikl Karel Marx, na materialistickém základě. Jeho myšlenka byla svůdně prostá: ta "idea" - to jsou lidé sami. A za podmínek kdy bude společnost osvobozena od historicky temporálních forem třídního konfliktu a třídního útlaku, tak tento lid sám zcela spontánně zrealizuje svůj veškerý humánní potenciál.

Marx tímto krokem tedy obchází to tradiční rozpolcení na "vědoucí filozofy" a na nevědoucí "hoí polloí"; ovšem on pak musí udělat ten (byť i nevyslovený) předpoklad, že "co člověk, to filozof". Přesněji: co p r a c u j í c í člověk, to filozof. Neboť - jak jsem vyložil v minulých dnech - pro Marxe byl základ všeho vývoje (k lepšímu) dán v produkční činnosti lidstva.

Od tohoto pojetí pak už vedl jenom krůček k - pro komunismus typické - glorifikaci dělnické třídy. A po celou dobu trvání komunismu režimní propaganda neustále ujišťovala, že máme "dělnickou třídu vzdělanou, kulturní, přemýšlivou". A dokonce i sám Kosík ve své "Dialektice konkrétního" podlehl iluzi, že jediným problémem komunismu je vytvořit funkční propojení mezi dělnickou třídou a inteligencí, na základě společného zájmu na vytvoření všeobecně humánní a kulturní společnosti.

Byl to proto pro Kosíka dozajista těžký - nejen ryze filozofický, ale i životní - otřes, když musel později konstatovat, že tato glorifikovaná dělnická třída víceméně plně padla do osidel plytkého konzumu; a že od ní nějaký impuls pro vysněnou humanizaci a kultivaci společnosti nelze očekávat. (Nicméně zcela se Kosík svých ideálů zřejmě nevzdal; on - snad - i nadále doufal ve svůj "Pražský podzim", kterým by měly být - s větší zralostí - ty ideály "Pražského jara" přece jenom tak či onak uskutečněny.)

Dnes tedy stojíme v této situaci: buďto se definitivně smířit s existencí (oligarchické) liberální demokracie, i s její imanentní omezeností, povrchností a kýčovitostí; s tím že "my už to v ní nějak doklepeme". A že dokud to funguje, tak si nad tím nebudeme zbytečně lámat hlavu.

Anebo - přece jenom se opět jednou pokusit oživit tu starou platónovsko-hegelovsko-marxovskou tradici, že člověk má přece jenom právo na život v nějakém lepším státním a společenském zřízení, nežli jaké mohou vytvořit neustálé tahanice politických partají o moc a o peníze. A ten Kosíkův projekt "Pražského podzimu" by v tom případě nemusel opravdu být tak zcela marný: vzdát se sice entuziastických snah o ztělesnění "absolutní ideje" ve státě, a spokojit se s ideou umírněnější - ale o to realističtější a stabilnější.

Paní Zemanová, však já jsem také nic neříkal o "étosu komunistického režimu", nýbrž výhradně o "étosu komunistické ideje". Pokud tedy i Vy budete důsledně zachovávat toto rozlišování, pak mezi námi v daném ohledu není zásadního rozporu.

A to vám nevadí, pane Poláčku, že je ta idea neuskutečnitelná, protože za zemi vždycky nutně narazí na "člověčinu'?

Pan Profant: to bychom se napřed museli shodnout na definici, co byl vlastně "reformní komunista". Karel Kosík - samozřejmě - nebyl aktivním politikem; nicméně platil za jednoho z čelných představitelů projektu společenské reformy. Obdobně Werich - sám se zcela programaticky držel politiky stranou, ale své bezvýhradné sympatie k reformnímu procesu (a jejím představitelům) naprosto jednoznačně vyjadřoval veřejně.

Ale tím vším (tedy vypočítáváním jednotlivých osobností) jsme se dostali stranou mimo hlavní téma.

Opakuji proto: zcela zásadní rozdíl mezi společností komunistickou a mezi společností liberální demokracie je v tom, že v té liberální demokracii okamžitě mizí jakákoli v y š š í v ý z n a m o v o s t věcí, myšlenek; a tedy i (angažovaných) uměleckých děl.

Svého času to naprosto dokonale vyjádřil americký spisovatel Philip Roth (už jsem tu historku zmínil několikrát): poté co někdy v osmdesátých létech zveřejnil knihu se zdrcující kritikou tehdejšího - konzervativního - prezidenta Reagana, konstatoval následně: "Já jsem teď tuto mou kritiku amerického prezidenta mohl vydat naprosto svobodně - ale už předem vím, že nebude mít naprosto žádný reálný účinek, nepohne naprosto ničím. Zatímco mí spisovatelští kolegové ve východní Evropě - jejich díla jsou sice zakazována a oni jsou perzekvováni, ale na straně druhé mohou žít s pocitem, že právě proto je tamější režim tak pronásleduje, protože jejich díla mají potenciál otřást celými jeho základy."

Rozdíl je v tom: ve státech vedených nějakou závaznou ideou jsou automaticky v š e c h n y myšlenky (a to i ty opoziční) povýšeny na mnohem vyšší status. Každá taková myšlenka má v zásadě potenciál "pohnout světem" - protože každá buďto posiluje, anebo zpochybňuje a oslabuje zásadní princip daného státu. (Právě proto jsem napsal, že v komunismu z přítomnosti té komunistické ideje těžili třeba i takoví spisovatelé či jiní tvůrci, kteří už sami stáli mimo této ideje.)

Zatímco v (liberální) demokracii - tam je sice dovolené všechno, ale zároveň všechno (tj. myšlenky) ztrácejí svůj význam. V liberální demokracii se společnost - doposud propojení onou závaznou státní ideou - okamžitě rozpadá na nesourodý konglomerát navzájem izolovaných individuí, z nichž každé sleduje jenom svůj vlastní, privátní zájem. A veškeré "ideje" tady mají jen takovou platnost, nakolik vyjadřují zájmy skupin, do kterých se sdružují tato privatizovaná, jakéhokoli vyššího významu a smyslu zbavená individua.

Jedna drobná oprava k Vašemu expozé o Marxovi:

Věta:

"[Marx] pak musí udělat ten (byť i nevyslovený) předpoklad, že "co člověk, to filozof". Přesněji: co pracující člověk, to filozof."

Má znít:
Já, Josef Poláček, ignoruji všechny Marxovy úvahy o odcizeném duchu a o uskutečnění a zrušení filosofie, a proto tvrdím, že Marx musí zamlčeně předpokládat: „co člověk, to filozof“. Přesněji: „co pracující člověk, to filozof.“

Jak jsem napsal na konci, paní Hájková (snad to nevyznělo tak zcela jasně): je nutno se pokusit o nějakou "střední cestu". Tedy o ten "Pražský podzim". Setrvat na přítomnosti ideje i v tom našem vezdejším, profánním světě (neboť jedině její přítomností on ztratí svou přízemní profánnost) - ale na straně druhé se to opravdu nesmí lámat přes koleno. Ta přítomnost té ideje musí být jenom jaksi skrytá, subtilní, musí inspirovat svou duchovností, aniž by přitom svou neúhybnou závazností lidské osudy lámala přes koleno.

Právě tato "střední cesta", ačkoliv sama o sobě nejpřirozenější, je zároveň ta nejtěžší - protože vyžaduje neustále znovu a znovu udržovat velice labilní a nejistou rovnováhu mezi obojím - mezi tou vysokou ideou na straně jedné, a mezi přirozeným, ale profánním životem na straně druhé.

Pane Profante, jak je Vám dozajista známo, německý pojem "aufheben" (zrušit) má dvojí význam: jak zničit respektive odstranit, tak ale i uchovat. Právě proto s tímto pojmem tak vytrvale pracoval dialektik Hegel.

A proto setrvávám i nadále na tom, že Marx to "zrušení filozofie" ve skutečnosti pojímal jako zároveň její u c h o v á n í - pro tentokrát nikoli v metafyzických výšinách, nýbrž v reálné praxi (osvobozené) lidské společnosti produktivně kreativní lidské bytosti.

v obou rovinách má člověk přece jenom právo na život jehož snesitelnost je podmíněná bezpodmínečnou nutností pokorné viry v jiný svět, než je ten ve kterém se nacházíme .....bych z pohledu zastánce romantického idealismu dodal.

Ano, v reálné praxi osvobozené lidské společnosti ...
Nikoliv jako abstraktní předpoklad, že proletář odcizený společnosti a vzdělání by byl filosofem.