Politický turista a bývalý ministr kultury za ČSSD Vítězslav Jandák. Normalizační novinářský kádr a sympatizant vytuneloveného Úsvitu přímé demokracie Jan Krůta. Porotce krajně pochybné Krameriovy ceny a iniciátor kauzy „porno na Vltavě“ Tomáš Kňourek. Někdejší člen Sboru národní bezpečnosti a bojovník proti „nelegální migraci“ v dresu Rozumných Vladimír Karmazín. Lžidocent a konspirátor Petr Žantovský.

To jsou noví členové mediálních rad, které v posledním roce a půl zvolila Poslanecká Sněmovna ovládaná poslušnými zaměstnanci Agrofertu, zapšklými rudými národovci a pomatenými rasisty v maskáčích. Rady České televize, Českého rozhlasu a České tiskové kanceláře se proměňují k nepoznání. Instituce, jejichž prostřednictvím má veřejnosti kontrolovat činnost médií veřejné služby, se stávají pákou v rukou dnešních mocných.

Jistě, politické strany se prostřednictvím volby radních pokoušely uplatňovat svůj vliv na chod televize, rozhlasu i Četky vždy. Dříve však jejich kandidáti vykazovali alespoň náznaky kompetencí a nepřipomínali diverzní úderku v týlu nepřítele. Přesto se již v minulém volebním období ozývaly hlasy, aby výběr členů Rad nepodléhal libovůli té které sněmovní většiny.

↗

Kandidáty do Rady České televize a Českého rozhlasu může navrhnout prakticky kdokoliv — od svazu přátel drobného ptactva přes okrašlovací spolek v nejzapadlejší vísce až po klub samozvaných ochránců státních hranic před náporem stále nepřicházejících uprchlíků. Koláž DR

Dnes kandidáty do Rady České tiskové kanceláře nominují samy poslanecké kluby, uchazeče o posty radních České televize a Českého rozhlasu navrhují občanská sdružení „představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy“ a poslanci v tajném hlasování vybírají ty, kteří jsou jejich srdcím nejbližší.

Navzdory ustanovení, která dávají občanské společnosti jistý vliv na podobu rozhlasové a televizní rady, jsou ovšem voleni domluvení straničtí kandidáti nominovaní pochybnými nebo i účelově vzniklými spolky. Neblahá praxe má za následek, že skutečně reprezentativní sdružení již nevěří, že by jejich zástupci měli jakoukoliv šanci na úspěch. A do klání o místa v Radách nikoho nevysílají.

Změnu měla přinést novela příslušných zákonů, kterou ještě coby ministr vlády Bohuslava Sobotky vypracoval Daniel Herman. Ta mimo jiné počítala s tím, že členové rad již nebudou voleni Poslaneckou sněmovnou, ale nominováni dvěma skupinami subjektů — sněmovními politickými stranami a veřejnými institucemi, včetně významných spolků — což mělo vnést do způsobu výběru průhlednost a posílit prvek odbornosti.

Někdejší lidovecký místopředseda — vystavený nejrůznějším tlakům a neoplývající dostatkem kuráže — se ovšem k jejich předložení do legislativního procesu za celé čtyři roky vůbec neodhodlal a u téměř totožného návrhu, který připravili společně poslanci politického hnutí ANO, ČSSD, TOP 09, Úsvitu, Starostů a lidovců, nebylo ve Sněmovně zahájeno ani první čtení.

Lamentování z malostranských paláců, že rady veřejnoprávních médií připomínají obludárium plné národovecké, konzervativní a vůbec reakční veteše, proto není namístě. Mnozí ze stávajících zákonodárců měli před několika lety příležitost Českou televizi, Český rozhlas a — kdyby nebyli krátkozrací — i Českou tiskovou kancelář ochránit. Samozřejmě ani sebelepší právní úprava žádnou instituci nezabezpečí zcela, na druhé straně nezájem o jejich budoucnost přímo vybízí k pokusu o nepřátelské převzetí.