Neprodloužení smlouvy šéfredaktoru Vltavy Petru Fischerovi, který tak od ledna v čele kulturní stanice končí, pro některé nebylo překvapením. Mluvilo se o tom dlouho, nejen v kuloárech, ale i v médiích.

Vznikl dopis na Fischerovu podporu, který konstatoval, že Vltava jde pod jeho vedením správným směrem. A podepsal ho snad každý, kdo má v českých zemích s uměním a kulturou něco společného.

Ale přece jen to překvapení bude. Fischer měl dobré výsledky, stála za ním kulturní obec. Tak proč se generální ředitel Zavoral pouští do boje, který pro něj znamená, že bude muset vysvětlovat, reagovat na články v novinách? A když chce před Vánocemi zasednout Rada Českého rozhlasu, musí z Prahy do Hradce Králové ze strachu z protestů, jak se tomu stane hned příští týden?

To všechno podstoupí Zavoral kvůli vysílání o literatuře, vážné hudbě a kultuře? Nota bene když se ukazuje, že body, za které dnes Vltavu kritizuje, měl před dvěma lety za její hlavní cíle? To těžko.

Fischerův odchod přímo nesouvisí s hodnocením rozhlasového vysílání jediné celoplošné kulturní stanice v zemi. Ta nikoho z mocných nezajímá, neposlouchá jí a řečem o tom, že si radní Jandák omylem pustí rádio a jeho cvičené ucho zachytí porno, jsou nesmysl. Důvody, proč končí nejrespektovanější šéfredaktor Vltavy v její novodobé éře, jsou tři.

Petr Fischer jako liberální intelektuál musel vadit lidem, kteří nejsou ani liberální, ale ani intelektuálové, těch bude většina ve vrcholových funkcích rádia, a pro členství v Radě ČRo jde nejspíše o nepsanou podmínku. Jistě, většina z nich o něm nikdy předtím neslyšela a nečetla jeho názory. A on měl během kauzy „porno“ možnost všechno zapřít a tvářit se, že nic z oné sobotní hrůzy se nebude opakovat. Udělal opak a pokusil se jim osvětlit, že slova mají významy a fungují v kontextu, že existuje literatura a podobně. Tím si je popudil.

Na Fischerovi pak Rada ČRo mohla rozehrát boj o moc s generálním ředitelem, do kterého se ale Zavoral ani nepustil, nýbrž jen zbaběle kapituloval. Hodit Fischera přes palubu bylo nepochybně větší touhou některých členů Rady ČRo, než generálního ředitele samého, pro nějž byla a je Vltava okrajovým kolbištěm.

Mění se tak vymezené kompetence a Rada ČRo touto kauzou přestává být pouze kontrolním orgánem a stává se spolutvůrcem rozhlasové budoucnosti. Dvě zprávy z toho plynoucí jsou významnější, než se zdá. René Zavoral pravděpodobně není zcela svobodným člověkem a Rada ČRo odteď může — a jistě bude — chtít víc, než jí zákonodárci, které by to mělo zajímat v první řadě, svěřili.

Třetí důvod se nabízí. Blíží se svátky, takže se k případu dá čekat pár článků v novinách a několik málo lidí, kteří najdou čas a vypraví se na zasedání rozhlasové rady do Hradce Králové, kam se radní s ředitelem a vedením rozhodli schovat.

Od Nového roku vše poběží podle plánu. I kdyby těch 1300 signatářů dopisu na podporu Petra Fischera přestalo jako jeden muž s Vltavou spolupracovat, mnoho to nezmění. Rozhlasové vlnky Vltavy nás budou dál hladit. Vážné hudby jsou nahrány hodiny a hodiny, nových spolehlivých spolupracovníků se najdou desítky, stovky. Takže proč si na Vltavě neudělat test před náročnější operací.

Chce-li vládnoucí garnitura ovládnout veřejnoprávní média a vyrazit na Kavčí Hory, a v důsledku způsobu svého vládnutí vlastně nemůže jinak, stojí těch pár článků v novinách a statusů na sociálních sítích za to. Zavoral s radou odpracují Hradec, pak se pustí koledy a až bude vhodná chvíle v příštím roce, tak se směle pustí do zpravodajského velínu.

Naděje samozřejmě existuje. Nedovolit jim to. Postavit se Zavoralovi, nejen peticemi a články v novinách, ale aktivním bojkotem rozhlasu a především apelem na ty, kterým by o to mělo jít zejména. Kauza Vltava dělá hlupáky z většiny poslankyň a poslanců, protože takovéto zacházení s veřejnoprávním rozhlasem na mysli Sněmovna jistě neměla, když schvalovala zákon o Českém rozhlase.