Snadno by se dalo podlehnout dojmu, že nic neleží na srdci české politické scéně více než média veřejné služby. Při každém sebemenším konfliktu ve společnosti jsou Česká televize nebo Český rozhlas tu fackovacím panákem, tu pilířem demokracie. Nemylme se ale. Ve skutečnosti na těchto médiích záleží málokterému politikovi či političce. Jsou spíše jen vhodným rétorickým materiálem než objektem vážného zájmu.

Kde zůstala opozice?

Pokud by totiž opravdu někdo ze zákonodárců chtěl bránit nezávislost veřejnoprávních médií, má ideální příležitost ve chvíli volby nových členů rad kontrolujících činnost vedení rozhlasu a televize. Únorového veřejného slyšení kandidátů do Rady Českého rozhlasu se účastnili lidé z ANO a SPD, stran tradičně spíše novináře kritizujících, potom po jednom piráti, lidovci a komunisté, jindy hlasitá ODS a ČSSD úplně absentovaly.

Jak ve svém komentáři v Hospodářských novinách upozornil Filip Rožánek, konstruktivní a kritické dotazy kladli jen Martin Kolovratník (ANO, mimochodem bývalý ředitel Českého rozhlasu Pardubice) a Tomáš Martínek (Piráti) — jinak se diskuse s kandidáty rozplizla do hospodského tlachu.

A přitom když je třeba vábit lid, Český rozhlas a Česká televize jsou oblíbenou rekvizitou všech politiků, kteří chtějí zatřást voličským svědomím. Zvláště v tom vyniká Miroslava Němcová. Ta úpěnlivě varuje před novou normalizací, při setkáních s občany a mladými konzervativci volá po obraně médií veřejné služby před Babišem a Okamurou („Rozhodně se proti sebemenšímu náznaku omezování svobody slova v České republice postavíme!“ prohlásila v březnu loňského roku), či se dokonce odvážila odejít z prezidentské inaugurace na protest proti napadání České televize Milošem Zemanem.

↗

Nikdo z poslanců a poslankyň nemá zájem držet orgány zodpovědné za kontrolu média veřejné služby v mezích demokratického étosu. Foto WMC

Posledně zmíněné gesto by bylo více než sympatické, kdyby po něm následovala nějaká skutečná politická akce. Ale s odstupem času se jeví spíše jako svádění liberálního voliče než doklad vážného úmyslu bránit svobodu médií. Miroslava Němcová na veřejném slyšení chyběla a předvýběru kandidátů se neúčastnila (stejně jako Petr Dolínek, Petr Gazdík nebo Bohuslav Svoboda — jak si povšimli Rožánek i Vratislav Dostál na info.cz).

Je pravda, že občas to v parlamentu vře — jako když se na konci loňského roku sešla senátní mediální komise nad peticí za odvolaného šéfa stanice ČRo Vltava Petra Fischera. Spolu s kauzou údajného vysílání pornografie na Vltavě v pořadu „Ahoj! aneb Na počátku byla voda“ šlo o momenty, které přímo vybízely k zahájení hlubší společenské a politické rozpravy o funkci a metodách hodnocení Českého rozhlasu.

Chuť rozhodně byla — obě dvě události vybudily velkou část laické i odborné veřejnosti a stačilo jen zvednout pověstnou hozenou rukavici. Nikomu se ale nechtělo pro ni sehnout a možná nenávratně se ztratila. Potvrdilo se tak, že k protestu se aktivizuje snadno, hůře už to je s hledáním řešení.

Kdo reprezentuje ty, jenž reprezentují?

Především po odvolání Petra Fischera z vedení kulturní stanice zůstala pachuť, již by bylo dobré co nejdříve neutralizovat. Nikoliv lacinými slovy o normalizaci — Vltava si zaslouží uváženou proměnu a její součástí by mělo být širší hodnocení kritické i konstruktivní, do něhož bude zapojena i veřejnost.

Osobně nepatřím mezi ty, kteří by považovali Fischera za dobrého šéfredaktora, a změny za jeho vedení jsem pozoroval s jistou skepsí (proč — to je na jiný komentář). Ale namísto sesazování a osočování bych uvítal transparentní a systematickou diskusi, která by umožňovala rozšiřovat programovou imaginaci a věcnou analýzu. Vedení rozhlasu i rada ve snaze rychle vše smést ze stolu fatálně selhala a jen podpořila podezření z klientelismu.

Mezi nejhlasitější členy rady patřil — a kvůli středeční (13. 3. 2019) volbě bohužel opět patří — Tomáš Kňourek, přispěvovatel internetového chléva jménem Parlamentní listy. „Mediální kvílení je již kolorit, který následuje vždy, když není po vůli sektářů z Kavek či Karlína,“ prohlásil v souvislosti s neprodloužením smlouvy Petru Fischerovi.

Britského spisovatele Alana Hollinghursta zase označil za „homosexuálního aktivistu“ a „chlípníka“, když literární pořad „Ahoj! aneb Na počátku byla voda“, v němž zazněla část Hollinghurstova textu, kritizoval těmito slovy: „Uvedené oplzlosti svědčí o úrovni společenského života Velké Británie, země, která je dobrovolně zaplavována tou nejodpudivější formou islámu, kdy do některých městských čtvrtí domorodci raději nechodí, ‚lidé‘ se asi z dlouhé chvíle polévají kyselinou a bodají nožem.“

V podobných výrocích není sám, další radní Vítězslav Jandák k pořadu prohlásil: „Stanic je moc. Já nechápu, proč některé vůbec existují. Na některé jsem zrovna slyšel porno.“ To, že lidé jako tito dva se (dokonce opakovaně!) stávají členy Rady Českého rozhlasu, značí jediné: nikdo z poslanců a poslankyň nemá skutečný zájem držet orgány zodpovědné za výběr a kontrolu média veřejné služby v mezích konstruktivního demokratického étosu.

Aby bylo jasno — rady nemají být elitním expertním tělesem. Rady jsou reprezentačním orgánem, proto do něj mohou navrhovat své kandidáty (často i velmi podivné) spolky zastupující občanskou společnost a volba do nich je stále v rukou Poslanecké sněmovny. Je to tak zela správně — neboť jak praví zákon, sněmovna má dbát o to, aby rada zastupovala „významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy.“ (§4, odst. 1, 484/1991Sb.)

Česká společnost dnes není ve stavu shody na základních hodnotách a principech demokracie — a je tedy logické, že se tento fakt promítá do volených orgánů. Problém není v odlišných názorech radních, které odrážejí různice ve společnosti, ale ve způsobu jejich artikulace a argumentace (nebo spíše absenci obého). Ostudné je, že jinak halasná politická opozice nemá zájem o to, aby neblahou situaci zvrátila. Není schopna ani prosadit do rady dostatečně silný protihlas.

Vést rozhlas jako firmu

Jednou z povinností rady je i jmenovat a odvolávat generálního ředitele. A tady je pozorovatelné další selhání současné sestavy zástupců veřejnosti. Zdá se, že generální ředitel René Zavoral vede rozhlas jako firmu, a ještě to neumí komunikovat, navzdory svým zkušenostem z korporátu. Na něj by se měla kulturní i politická kritika zaměřit a zde by měla být rada hnána ke zodpovědnosti.

Zavoral je totiž minimálně kontroverzní osoba, jež se sama podílí na demontáži důvěry ve veřejnoprávní médium (a spíše ironií je, že v roce 2016 kandidoval do funkce s heslem „otevřenost dialogu“ — zřízení ombudsmana nestačí).

Tento bývalý poradce někdejší místopředsedkyně ODS Libuše Benešové proslul mimo jiné i tím, že pořídil jako služební vůz luxusní Volvo za více než milion, a to ve stejnou dobu, kdy spustil v rozhlase rozsáhlé propouštění. Byl za to po právu kritizován odboráři, kteří s „optimalizací“ nesouhlasili. To je ale spíše anekdotka.

Mnohem závažnější byla sveřepost, s níž se Zavoral angažoval v kauze investigativních reportáží Janka Kroupy o Agrofertu. I když svá slova o „účelovosti“ Kroupovy práce později pod tlakem veřejnosti odvolal, jako beran se bil spíše za zájmy Agrofertu než svých zaměstnanců, čímž si vysloužil i jejich protest — podepsalo jej na dvě stě lidí.

I když Kroupovy příspěvky nebyly bezchybné, naplňovaly hodnoty žurnalistiky — informovaly ve veřejném zájmu. Je proto s podivem, že mediální rady (Rada pro rozhlasové a televizní vysílání i Rada Českého rozhlasu) spíše než aby dodaly odvahy novinářům v hlídání demokratických principů vlády, jemně je kleply přes prsty. Třešničkou na dortu pak byla Zavoralova podivná interpretace expertních analýz, jíž se spíše zesměšnil.

Když nastoupil do funkce generálního ředitele, prohlásil v rozhovoru s Jaroslavem Pleslem v rádiu Impuls (jež patří do portfolia Agrofertu), že se Český rozhlas „může od privátních stanic ledasčemu učit, pokud jde o formu, myslím si, že ta forma často může být atraktivnější a zábavnější.“

Předznamenal tak svoji misi, která je dodnes ve znamení kontroverzí především ve zmíněné přívětivosti vůči zájmům Andreje Babiše, či v manažerských rozhodnutích, jež sluší spíše soukromému sektoru. Mezi ně patří systematická preference poslechovosti jako klíčového kritéria pro hodnocení úspěšnosti rozhlasu. Ano, čísla se pěkně vykazují. Ale jen málo hovoří o tom, zda je vysílání rozhlasu opravdu kvalitní a veřejnoprávní.

Komu na médiích záleží?

Na hodnocení veřejnoprávních médií u nás nepanuje společenská shoda. Není možné si ji vynutit, ale lze ji vybudovat veřejnou diskusí. Na té se musí podílet média sama, politici, rady, kulturní publicistika. Dosud ale byly televize i rozhlas spíše rukojmí různých politických kmenů, které halasně volají do zbraně. Proti komu? Lépe — v čím zájmu? Bojují za prospěch svůj spíše než za ohroženou žurnalistiku.

Rada Českého rozhlasu by mohla plnit funkci reprezentativního zastupitelského tělesa, jež by iniciovalo a udržovalo diskusi o hodnotách, které mají veřejnoprávní média zastávat. Má k tomu mandát. Pokud by byla složena ze členů, kteří by zastupovali určité názorové proudy ve společnosti a zároveň byli s to konstruktivní debaty, měla by smysl. A to i proto, že právě interpretace kodexu a dohlížení na plnění úkolů veřejné služby je v jejích povinnostech (a proto má vydávat doporučení týkající se programu, aniž by do něj přímo zasahovala).

Ani jedna z těchto podmínek smysluplnosti rady není splněna, protože v ní absentují liberálnější hlasy (nebo nejsou dostatečně znělé) a členové se spíše než strukturované diskusi se zapojením veřejnosti věnují procesuálnímu vyřizování stížností a někteří občasnému ad hoc vykřikování rozhořčenosti bez jakékoliv argumentace.

Je tomu snad i proto, že sama volba členů je poznamenána klientelismem, namísto aby byla skutečně demokratickým rozhodováním. Proč by jinak opozice nebyla schopna prosadit namísto Kňourka například profesora Jana Jiráka? Ten by v diskusi o Českém rozhlase zastupoval náročnější kritiku z liberálního směru.

Komu tedy vlastně na médiích doopravdy záleží? Určitě alespoň části jejích zaměstnanců, kteří chtějí jednoduše dostát své profesionální cti a naplňovat étos veřejné služby. Posluchačům a divákům. A jistě množství těch, kteří tu a tam vyjadřují nespokojenost. Namísto povyku a alarmismu by se teď ale hodila důslednost, vytrvalost a schopnost vyjednávat. Tu nikdo z politické reprezentace zatím neprojevil.