Snadno by se dalo podlehnout dojmu, že nic neleží na srdci české politické scéně více než média veřejné služby. Při každém sebemenším konfliktu ve společnosti jsou Česká televize nebo Český rozhlas tu fackovacím panákem, tu pilířem demokracie. Nemylme se ale. Ve skutečnosti na těchto médiích záleží málokterému politikovi či političce. Jsou spíše jen vhodným rétorickým materiálem než objektem vážného zájmu.

Kde zůstala opozice?

Pokud by totiž opravdu někdo ze zákonodárců chtěl bránit nezávislost veřejnoprávních médií, má ideální příležitost ve chvíli volby nových členů rad kontrolujících činnost vedení rozhlasu a televize. Únorového veřejného slyšení kandidátů do Rady Českého rozhlasu se účastnili lidé z ANO a SPD, stran tradičně spíše novináře kritizujících, potom po jednom piráti, lidovci a komunisté, jindy hlasitá ODS a ČSSD úplně absentovaly.

Jak ve svém komentáři v Hospodářských novinách upozornil Filip Rožánek, konstruktivní a kritické dotazy kladli jen Martin Kolovratník (ANO, mimochodem bývalý ředitel Českého rozhlasu Pardubice) a Tomáš Martínek (Piráti) — jinak se diskuse s kandidáty rozplizla do hospodského tlachu.

A přitom když je třeba vábit lid, Český rozhlas a Česká televize jsou oblíbenou rekvizitou všech politiků, kteří chtějí zatřást voličským svědomím. Zvláště v tom vyniká Miroslava Němcová. Ta úpěnlivě varuje před novou normalizací, při setkáních s občany a mladými konzervativci volá po obraně médií veřejné služby před Babišem a Okamurou („Rozhodně se proti sebemenšímu náznaku omezování svobody slova v České republice postavíme!“ prohlásila v březnu loňského roku), či se dokonce odvážila odejít z prezidentské inaugurace na protest proti napadání České televize Milošem Zemanem.

↗

Nikdo z poslanců a poslankyň nemá zájem držet orgány zodpovědné za kontrolu média veřejné služby v mezích demokratického étosu. Foto WMC

Posledně zmíněné gesto by bylo více než sympatické, kdyby po něm následovala nějaká skutečná politická akce. Ale s odstupem času se jeví spíše jako svádění liberálního voliče než doklad vážného úmyslu bránit svobodu médií. Miroslava Němcová na veřejném slyšení chyběla a předvýběru kandidátů se neúčastnila (stejně jako Petr Dolínek, Petr Gazdík nebo Bohuslav Svoboda — jak si povšimli Rožánek i Vratislav Dostál na info.cz).

Je pravda, že občas to v parlamentu vře — jako když se na konci loňského roku sešla senátní mediální komise nad peticí za odvolaného šéfa stanice ČRo Vltava Petra Fischera. Spolu s kauzou údajného vysílání pornografie na Vltavě v pořadu „Ahoj! aneb Na počátku byla voda“ šlo o momenty, které přímo vybízely k zahájení hlubší společenské a politické rozpravy o funkci a metodách hodnocení Českého rozhlasu.

Chuť rozhodně byla — obě dvě události vybudily velkou část laické i odborné veřejnosti a stačilo jen zvednout pověstnou hozenou rukavici. Nikomu se ale nechtělo pro ni sehnout a možná nenávratně se ztratila. Potvrdilo se tak, že k protestu se aktivizuje snadno, hůře už to je s hledáním řešení.