Čtvrt století existence je v kontextu novodobých českých dějin dlouhá doba. Zvláště, když legendární první republika, k níž se český národ neustále vztahuje, trvala pouze dvacet let. Čtvrt století je letos Nově, televizní stanici, která se pyšnila v roce 1994 tím, že začala vysílat jako první česká celoplošná soukromá stanice. Stala se jedním ze symbolů transformační doby, komerčního úspěchu, ale i kulturního úpadku.

TV Nova vysílá dodnes, a i když vykazuje ve statistikách sledovanosti mnohem hubenější čísla než v devadesátých letech, pořád platí za dlouhodobě nejsledovanější stanici. Zhuštěné dějiny této televize jsou takřka kompendium mediálního světa, do něhož jsme se před pár lety probudili z dlouhého porevolučního snu. Jako by se naplnila mise, kterou si otcové zakladatelé vetkli do názvu společnosti, jež dostala v roce 1993 licenci na vysílání: Středoevropská televize pro jednadvacáté století.

Kino pro náročného diváka

Na začátku devadesátých let nebylo těžké propadnout neopodstatněnému optimismu. Přechod od plánované ekonomiky k tržnímu hospodářství ještě nebyl ukončen a megalomanské projekty spíše než obezřetnost vzbuzovaly naději. S jedním takovým přišel slovenský aktivista maďarského původu, významná tvář sametové revoluce a na čas také poradce prezidenta Václava Havla Péter Hunčík.

Ten podle vlastních slov na svém přednáškovém turné po severoamerických univerzitách vyslovil myšlenku, že by měla vzniknout středoevropská televize sloužící demokratizačnímu procesu v regionu. Podpořen jedním z posluchačů, vysokým manažerem BBC, se Hunčík vrátil na Slovensko a začal kout pověstné železo. Přes Fedora Gála získal kontakt na režiséra Petera Kršáka, který uvítal možnost vysílat „kino pro náročného diváka“, a vznikl projekt na televizi plnou kvalitního zpravodajství, diskusí o politice a filosofii a uměleckého filmu.

Původní nápad, že finance dodá George Soros, nevyšel. Byl to prý ale právě tento multimiliardář, kdo intelektuály odkázal na Marka Palmera. Palmer působil do roku 1990 jako velvyslanec v Maďarsku a zasvětil svůj život typicky americké myšlence rozšiřování liberální demokracie po světě. Sloužil v administrativách prezidentů Nixona, Forda, Cartera, Reagana i Bushe staršího a usiloval o propagaci demokratizačních procesů v americkém stylu v arabských zemích nebo v postkomunistickém bloku. Není tedy náhodou, že se právě on stal finančním garantem smělého projektu. Ten dobře zapadal do jeho dlouhodobých záměrů.

↗

Vladimír Železný měl být zárukou náročného programu kultivujícícho veřejný prostor. Repro DR

V roce 1992 se společně pokusili získat licenci na Slovensku, pro široký politický odpor (dokonce i některých kolegů z Veřejnosti proti násilí) ale nakonec neúspěšně. I když tendr vyhráli, o pověření k vysílání přišli. O rok později to zkusili znovu, tentokrát i s Fedorem Gálem, sociologem Josefem Alanem a režisérem Vlastimilem Venclíkem. Tentokrát v České republice.

Gál měl u Čechů stále dobré jméno, Alan v roce 1991 založil s Helenou Třeštíkovou a Alenou Müllerovou dnes už legendární nadaci Film & Sociologie a podílel se také na vzniku odborného časopisu Biograf. Takové bratrstvo mělo vysoký morální i kulturní kredit, a tak není divu, že jejich plán na náročnou televizi nezněl úplně bláznivě. Nikdo z nich ale neměl zkušenost s televizním prostředím. Zůstávaly pochyby, zda budou schopni provoz vůbec organizovat.

Tuto roli velmi brzy převzal Vladimír Železný. Nutno poznamenat, že v té době to byl člověk spojený především se svojí předchozí novinářskou prací, krátkou dráhou mluvčího Občanského fóra nebo poradce Petra Pitharta. Nakonec byl Železný spojen i s populárně-naučnými pořady, jimž se věnoval. Byl to právě on, kdo vymyslel cyklus Okna vesmíru dokořán s Jiřím Grygarem.

Naděje umírá poslední?

CET 21 zaštítěná zahraničním kapitálem získala licenci a 4. února 1994 začala vysílat TV Nova. Od počátku byla spojena s nadějemi, že dostojí svým slibům o náročném programu usilujícím o kultivaci veřejného prostoru. Nástup komerčního étosu a bulváru pod taktovkou Železného kupodivu po celé první dva roky nezavdal nikomu ze zakladatelů důvod z projektu odstoupit.

Teprve když v roce 1996 Američané ve společnosti CME použili Vladimíra Železného k tomu, aby od svých českých kolegů odkoupili důležitou část jejich majetkových podílů, mizí tato jména z historie TV Nova. Proč trvalo tak dlouho, než se Hunčík, Alan nebo Venclík (Kršák svůj podíl prodal mnohem později) rozhodli na projekt rezignovat? A proč přesto zůstali finančně zainteresovaní až do roku 2002, kdy je definitivně vykoupila Kellnerova společnost PPF?

Odpověď jistě není jen jedna. Velkou roli hrály bezesporu přesvědčovací schopnosti Železného, který v rozporu s realitou neustále sliboval naplnění původních snů. Nelze rovněž pominout, že ve vedení televize stály mnohé osobnosti, jež vahou svojí autority slibovaly kvalitu. Jmenujme třeba jen programového ředitele Jana Víta nebo dramaturga Petra Sládečka. Ten první dříve působil v samizdatu (podílel se i na redakci sebraných spisů filosofa Jana Patočky) a po revoluci byl několik let šéfredaktorem obnovené revue Přítomnost.