Čtvrt století existence je v kontextu novodobých českých dějin dlouhá doba. Zvláště, když legendární první republika, k níž se český národ neustále vztahuje, trvala pouze dvacet let. Čtvrt století je letos Nově, televizní stanici, která se pyšnila v roce 1994 tím, že začala vysílat jako první česká celoplošná soukromá stanice. Stala se jedním ze symbolů transformační doby, komerčního úspěchu, ale i kulturního úpadku.

TV Nova vysílá dodnes, a i když vykazuje ve statistikách sledovanosti mnohem hubenější čísla než v devadesátých letech, pořád platí za dlouhodobě nejsledovanější stanici. Zhuštěné dějiny této televize jsou takřka kompendium mediálního světa, do něhož jsme se před pár lety probudili z dlouhého porevolučního snu. Jako by se naplnila mise, kterou si otcové zakladatelé vetkli do názvu společnosti, jež dostala v roce 1993 licenci na vysílání: Středoevropská televize pro jednadvacáté století.

Kino pro náročného diváka

Na začátku devadesátých let nebylo těžké propadnout neopodstatněnému optimismu. Přechod od plánované ekonomiky k tržnímu hospodářství ještě nebyl ukončen a megalomanské projekty spíše než obezřetnost vzbuzovaly naději. S jedním takovým přišel slovenský aktivista maďarského původu, významná tvář sametové revoluce a na čas také poradce prezidenta Václava Havla Péter Hunčík.

Ten podle vlastních slov na svém přednáškovém turné po severoamerických univerzitách vyslovil myšlenku, že by měla vzniknout středoevropská televize sloužící demokratizačnímu procesu v regionu. Podpořen jedním z posluchačů, vysokým manažerem BBC, se Hunčík vrátil na Slovensko a začal kout pověstné železo. Přes Fedora Gála získal kontakt na režiséra Petera Kršáka, který uvítal možnost vysílat „kino pro náročného diváka“, a vznikl projekt na televizi plnou kvalitního zpravodajství, diskusí o politice a filosofii a uměleckého filmu.

Původní nápad, že finance dodá George Soros, nevyšel. Byl to prý ale právě tento multimiliardář, kdo intelektuály odkázal na Marka Palmera. Palmer působil do roku 1990 jako velvyslanec v Maďarsku a zasvětil svůj život typicky americké myšlence rozšiřování liberální demokracie po světě. Sloužil v administrativách prezidentů Nixona, Forda, Cartera, Reagana i Bushe staršího a usiloval o propagaci demokratizačních procesů v americkém stylu v arabských zemích nebo v postkomunistickém bloku. Není tedy náhodou, že se právě on stal finančním garantem smělého projektu. Ten dobře zapadal do jeho dlouhodobých záměrů.

V roce 1992 se společně pokusili získat licenci na Slovensku, pro široký politický odpor (dokonce i některých kolegů z Veřejnosti proti násilí) ale nakonec neúspěšně. I když tendr vyhráli, o pověření k vysílání přišli. O rok později to zkusili znovu, tentokrát i s Fedorem Gálem, sociologem Josefem Alanem a režisérem Vlastimilem Venclíkem. Tentokrát v České republice.

Gál měl u Čechů stále dobré jméno, Alan v roce 1991 založil s Helenou Třeštíkovou a Alenou Müllerovou dnes už legendární nadaci Film & Sociologie a podílel se také na vzniku odborného časopisu Biograf. Takové bratrstvo mělo vysoký morální i kulturní kredit, a tak není divu, že jejich plán na náročnou televizi nezněl úplně bláznivě. Nikdo z nich ale neměl zkušenost s televizním prostředím. Zůstávaly pochyby, zda budou schopni provoz vůbec organizovat.

Tuto roli velmi brzy převzal Vladimír Železný. Nutno poznamenat, že v té době to byl člověk spojený především se svojí předchozí novinářskou prací, krátkou dráhou mluvčího Občanského fóra nebo poradce Petra Pitharta. Nakonec byl Železný spojen i s populárně-naučnými pořady, jimž se věnoval. Byl to právě on, kdo vymyslel cyklus Okna vesmíru dokořán s Jiřím Grygarem.

Naděje umírá poslední?

CET 21 zaštítěná zahraničním kapitálem získala licenci a 4. února 1994 začala vysílat TV Nova. Od počátku byla spojena s nadějemi, že dostojí svým slibům o náročném programu usilujícím o kultivaci veřejného prostoru. Nástup komerčního étosu a bulváru pod taktovkou Železného kupodivu po celé první dva roky nezavdal nikomu ze zakladatelů důvod z projektu odstoupit.

Teprve když v roce 1996 Američané ve společnosti CME použili Vladimíra Železného k tomu, aby od svých českých kolegů odkoupili důležitou část jejich majetkových podílů, mizí tato jména z historie TV Nova. Proč trvalo tak dlouho, než se Hunčík, Alan nebo Venclík (Kršák svůj podíl prodal mnohem později) rozhodli na projekt rezignovat? A proč přesto zůstali finančně zainteresovaní až do roku 2002, kdy je definitivně vykoupila Kellnerova společnost PPF?

Odpověď jistě není jen jedna. Velkou roli hrály bezesporu přesvědčovací schopnosti Železného, který v rozporu s realitou neustále sliboval naplnění původních snů. Nelze rovněž pominout, že ve vedení televize stály mnohé osobnosti, jež vahou svojí autority slibovaly kvalitu. Jmenujme třeba jen programového ředitele Jana Víta nebo dramaturga Petra Sládečka. Ten první dříve působil v samizdatu (podílel se i na redakci sebraných spisů filosofa Jana Patočky) a po revoluci byl několik let šéfredaktorem obnovené revue Přítomnost.

Sládeček cílil na náročnější, především původní českou filmovou tvorbu. Ale již po roce vysílání pro Respekt prohlásil: „Původně jsme si opravdu mysleli, že lidé u nás jsou vzdělanější než jinde. Ukázalo se ale, že to není pravda. Není možné přeskočit období násilí a erotických filmů, stejně jako jsme se nevyhnuli divokému kapitalismu.“

Není spravedlivé osočovat intelektuály, kteří stáli u zrodu TV Nova, ze zrady. Mnohem přesnější je charakterizovat jejich roli jako selhání. Na počátku stály jistě ty nejlepší úmysly. Ale kvůli nedostatku smyslu pro realitu, určité míře naivity a neochotě naslouchat sociálně-ekonomické skutečnosti nebyli schopni reagovat. Iniciovali pohyb, který se jim vymknul z kontroly, a oni byli svojí pasivitou odkázáni do role diváků. A jako diváci nakonec nedokázali ani překonat svůj sentimentální vztah ke svému „dítěti“, ani oželet zisk, který z podnikání jako menšinoví podílníci měli.

Nelze se ubránit dojmu, že nešlo pouze o ojedinělý jev. I dnes zuří boje o kulturní a politický charakter naší společnosti v často smělých plánech levicových i liberálně-demokratických intelektuálů. Ale lidem vyčleněným z veřejného prostoru, jimž by měl být dán hlas, bohužel lépe než oni nakonec rozumějí byznysmeni a marketéři, z nichž mnozí se dokázali vyšvihnout do vrcholné politiky. To je i příběh Vladimíra Železného.

Jak otrhat plody ekonomické transformace

Symbolem úspěšného podnikatele v politice je dnes Andrej Babiš. Kdesi daleko za ním cupitá snaživý Jaromír Soukup, jemuž ale do srovnatelného úspěchu mnoho chybí. Jeho upocená mediální sebestřednost může na první pohled působit jako rána z čistého nebe. Kde se vzal člověk, který používá televizi nepokrytě k sebeprezentaci a boji se svými nepřáteli? Kam musela upadnout televizní kultura, že spoléhá na bulvární hvězdičky, věštkyně a křik davu v pseudodiskusních pořadech?

Jak krátkou paměť má televizní divák! Stačí jen vzpomenout na Volejte řediteli, bezduché estrády a Kotel Michaely Jílkové. Jestliže Babiš měl na co navazovat, potom Soukup prostě jen kopíruje známý recept. Ovšem bez špetky talentu a s mizernými podnikatelskými schopnostmi. Na rozdíl od Vladimíra Železného.

Ten se prokázal jako šikovný byznysmen nejen tím, že dovedl během několika měsíců TV Nova k impozantním číslům — v dobách největší slávy se mohla pyšnit podílem na sledovanosti až 70 procent diváků. Především ale dokázal nejprve vyšachovat ze hry autory celého projektu, aby potom velmi obratně odřízl od úspěšné tiskárny na peníze i zahraničního investora. V roce 1999 Železný zariskoval, využil šance a úplně odstavil společnost CME. I když to vedlo k několika mezinárodním arbitrážím, které v důsledku stály Českou republiku obrovské peníze, Železný byl jednoznačným vítězem.

Jeho podnikatelský um odpovídal étosu devadesátých let. Obratně se držel na hraně zákona a využil neschopnosti českého státu držet stabilní právní prostředí. Jak uvedl Václav Žák v analýze pro Transparency International, Železného čachry ukázaly nejen na nízkou míru vymahatelnosti práva u nás, ale i na nefunkčnost mediálních regulačních orgánů. Je jen slabou útěchou, že byl v roce 2007 odsouzen za daňové úniky. Celkově vzato byl jeho útok na český mediální trh úspěšný. Řečeno s lidovou moudrostí, utrhl si, co se dalo.

Poté, co byla CET21 v roce 2002 koupena společností PPF miliardáře Petra Kellnera, Železný jako ředitel televize skončil. Stáhnout se do ústraní ale pro ambiciózního muže nebylo přijatelné. Rozhodl se tedy kandidovat do Senátu za Znojmo. Úspěšně. O dva roky později se dokonce stal europoslancem.

I když jeho ostatní politické projekty (Nezávislí demokraté, podivná strana Libertas.cz nebo pokus o návrat do Senátu v roce 2014) skončily neúspěchem, zastupitelské funkce opustil až v roce 2009. Sedm let ve vrcholné politice je dost dlouhá doba, a i když Železný nedosáhl na nějaký významný post, dokázal ještě před Babišem proměnit svůj mediální úspěch v politický.

Nicméně pro jeho následovníky i soky může být poučné sledovat o poznání zoufalejší pokusy opět se vyškrábat na výsluní v posledních letech. Žádná z jeho dalších mediálních aktivit nevzbudila větší pozornost. Pokud ovšem pomineme krátkou epizodku po boku právě již zmíněného Jaromíra Soukupa. Na pouhých pět měsíců byl totiž Železný generálním ředitelem TV Barrandov. To bylo v roce 2013, kdy se Moje zprávy ještě jmenovaly Naše zprávy a Železný chtěl znovu aplikovat svoje recepty z TV Nova. Třeba i pořadem Volejte Železnému. Tentokrát ale bez kýženého účinku.

Zrození českého mediálního populismu

O jakém účinku zde je řeč? Posledním poučným příběhem z dějin TV Nova je vyprávění o populismu. O tom, jak jej lze mediálně stimulovat a využívat.

Dlouhodobě patří mezi nejsledovanější pořady na Nově zpravodajská relace Televizní noviny. A je třeba přiznat, že v roce 1994 působila jako dokonalé zjevení. Přinesla do českého prostředí nevídané věci. Za moderátorským stolem seděli dva mluvčí, muž a žena. Vedli spolu živou řeč a vtipkovali se sportovním moderátorem.

Proti komisnímu monologu Jiřího Janečka a dlouhému komentáři mimo obraz na České televizi postavilo vedení televize osobní styl Zbyňka Merunky a Stanislavy Wanatowiczové-Bartošové (až později Evy Jurinové) a akční prvky. Moderátoři oslovovali diváky, reportéři se hlásili z míst událostí a stíhali politiky. Zpravodajství se zkracovalo, bylo dynamické a zapojovalo emoce.

Cílem bylo dostát frázi „zůstaňte s námi“, jíž Televizní noviny končily. Poprvé v dějinách českého televizního zpravodajství byl divák vtažen do víru událostí v jeho nepřerušenosti a nekonečnosti, zároveň se měl stát partnerem. Nebo alespoň byla vytvořena iluze, že jím je. A to nejen prostřednictvím osobního vztahu, který si moderátoři budovali s publikem i skrze kult svých osobností. Ale také nasazením v českém prostředí nevídaných pořadů, které buď dávaly slovo ulici, nebo se pasovaly do role obránců slabších a vyloučených.

Jen pár příkladů. Mnozí možná vzpomenou na Vox populi, budku výkřiků. Mnohem důležitější ale byl investigativní pořad Na vlastní oči Josefa Klímy, Janka Kroupy, Stanislava Motla a Radka Johna, či Občanské judo, v němž na stanici začínala mimo jiných i Michaela Jílková. Ta od roku 1998 dostala prostor ve vlastním pořadu, nazvaném Kotel. Pamětníci potvrdí, že představoval obzvláště hanebnou podobu podlézání tomu nejnižšímu vkusu. Zatímco Na vlastní oči i Občanské judo mnohdy skutečně plnily roli strážců veřejného zájmu, Kotel je příkladem naprostého úpadku, spoléhajícího se na nadávky a křik.

Specifickou kapitolou byl pořad Tabu, který uváděl Roman Šmucler. Ve zvláštní budce měl moderátor v pozdních večerních hodinách ke slovu hosta, jenž zastupoval nějakou marginalizovanou část společnosti. V pořadu se vystřídali lidé, kteří zažili násilí, zástupci sexuálních menšin, ale i zcela bizarní postavičky — spiritisti nebo kartářky.

Na jednu stranu tak Šmucler vnášel do vysílání témata, kterým se i Česká televize vyhýbala nebo je neuměla zpracovat dostatečně divácky atraktivně, takže nemohla ve společnosti rezonovat. Na straně druhé byl pořad Tabu formátován především jako dráždivá podívaná, často s explicitním erotickým nádechem. Spíše než veřejnou službu tak plnil funkci uspokojování voyeurských pudů.

Stanice svůj divácký úspěch přiživovala i přitakáním rasismu, jímž byla česká společnost v 90. letech prorostlá. Reportéři ukazovali zločin jako samozřejmou součást života Romů a využívali nenávisti ve společnosti ke zvyšování atraktivity svých příspěvků. A to v době rasových vražd — připomeňme jen smrt Tibora Danihela, kterého v roce 1993 partička neonacistů nahnala do Otavy, nebo vraždu Tibora Berkiho. Toho o dva roky později ve Žďáru nad Sázavou pravicoví skinheadi umlátili baseballovou pálkou před očima jeho pěti dětí.

To jsou jen dva příklady krvavých let. Televizní populismus těmto náladám ve společnosti přihrával. A Nova jej zcela neopustila ani v novém tisíciletí, což dokládá i kritika, kterou si vysloužila v roce 2012 od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za zpravodajství z Tanvaldu a Varnsdorfu.

Zásadní roli sehrála TV Nova v uvádění populárních seriálů a filmů ze zahraničí. Pro celou generaci těch, kteří v devadesátých letech dospívali, byla tato zkušenost formativní. Česká televize dlouho jen ztěžka popadala dech v nasazování nových formátů a nakupování zahraniční tvorby. Rovněž v původní tvorbě Nova v polovině devadesátých let převzala alespoň na pár let otěže, a to především prosazením formátu sitcomu (Nováci) a mnohem později denního seriálu — soap opery (Ulice).

Hudební hitparáda Eso zrodila kontroverzní celebritu nevalné kulturní úrovně Terezu Pergnerovou a stala se první styl diktující televizní hitparádou. Lze diskutovat o tom, nakolik vkus, který tyto pořady nastavily, je či není spíše na okraji ubohosti. Na druhé straně není možné vymazat z kulturního povědomí dnešních dospělých toto podhoubí, z něhož rostou jejich divácké vzorce chování.

Populismus, který TV Nova v devadesátých letech přinesla na české obrazovky, představoval jakýsi „hlas ulice“. Televize usilovala o to být lidovou, a to ve všech směrech. A po dlouhou dobu se jí to dařilo — dokud se jí nezrodila konkurence v podobě Primy. Ta porazila Novu v souboji o reality show, kdy její VyVolení položili na lopatky neúspěšného Big Brothera. Nejen sledovaností (finále v roce 2005 sledovaly více než dva miliony lidí), ale především svojí bídou. Začala se tak psát úplně nová kapitola kulturního úpadku v českých televizích.

Příliš živé dědictví

Tyto tři příběhy jsou pro nás dnes důležité nejen proto, že nám ukazují některá východiska současné kulturní a politické reality. Zároveň jsou mementem pro intelektuály, kteří přeceňují sílu svých myšlenek a nechtějí se ušpinit stykem s ulicí, již přenechávají byznysmenům. Nezůstane pak než děs v očích. Tou nejpodstatnější zprávou ale je, že charakteristické znaky mediálního populismu TV Nova se staly standardní výbavou dramaturgie dnešních televizí vůbec.

Zdatným následovníkem v rytí mediálního dna se stala Prima, obzvláště ve zpravodajství. Za vše mluví nahrávka z porady redakce v září 2015, kdy šéfredaktorka Jitka Obzinová se zástupcem majitele Lubošem Jetmarem instruovali zaměstnance, aby natáčeli zprávy s vyzněním „uprchlíci jsou hrozba“. Ostatně Obzinová nese nováckou pochodeň — v druhé polovině 90. let moderovala Sedmičku a Televizní noviny, s Bárou Štěpánovou připravovala Gilotinu.

Kotel na Nově sice skončil, ale Jílková se usídlila na České televizi s obdobným formátem Máte slovo. Kult moderátorů ve veřejnoprávním médiu posílil a reality show si našly cestu i do jeho vysílání. I když jsou často zabaleny do hávu populárně-naučných pořadů, nic si nezadají s nováckými pořady. Ať už jde o estrádní Tajemství těla, bizarní Dovolenou v protektorátu a Dovolenou v éře páry, ubohé talkshow, jako je Koptashow, nebo soutěže typu StarDance. Za tyto pořady by se nemusel stydět ani Vladimír Železný.

A přece žebříčky sledovanosti stále dokazují, že Česká televize může šlapat Nově na paty, ale nedostihne ji. Chtělo by se říci: díky Bohu. Protože až ji dožene a předežene, bude to znamenat úplné vítězství mediálního populismu. Není divu. Stačí si uvědomit, že i Česká televize nese stopu TV Nova. Už druhé funkční období ji vede Petr Dvořák, který byl na Nově sedm let ředitelem. Kruh se uzavřel.