Před několika dny skončila pátá řada kuchařské reality show MasterChef Česko, soutěž o nejlepšího amatérského kuchaře. Vítězkou se stala slovenská soutěžící s přezdívkou Besky, to ale není podstatné. Podstatné jsou okamžiky, které její vítězství provázely.

„Dokázaly jsme to, jsme prostě ženy,“ prohlásila Besky v prostřihu krátce před vyhlášením, při němž si její bývalí soupeři na balkoně utírali slzy z očí. Vypjaté televizní zápolení provázela osobním ambicím navzdory solidarita — trojice finalistek nejen bojovala, ale vzájemně se podporovala. Nezáleží, která z nás vyhraje, vítězky jsme všechny, protože jsme si navzájem pomohly projevit svůj netušený potenciál.

Kdy jste naposledy sledovali českou reality show, která by dojímala nikoliv kvůli pohnutým osudům, ale kvůli schopnosti ukázat, že soutěž nemusí být jen individualistická? Nejen to dělá z MasterChefa nejlepší televizní pořad se skutečnými účinkujícími v historii české zábavní televizní tvorby.

Když dokument potká komerci

Formát soutěže MasterChef prokázal svou funkčnost už tím, jak dlouho se těší globální oblibě. Poprvé se objevil už v roce 1990 v Británii — svou současnou podobu začal nabírat po odmlce v roce 2005 a v produkci BBC. Jeho první z více než šedesáti mezinárodních adaptací byla slavná australská — to se psal rok 2009. Komerčně nejúspěšnější byl pořad pochopitelně ve Spojených státech, kde letos dokroutil 11. rok šéfování porotě slavný Gordon Ramsey.

V České republice měl pořad premiéru v roce 2015. Nefungovalo to. Pořad nenaplnil očekávání sledovanosti a byl postupně zařazován do pozdějších vysílacích hodin. Ani druhá řada nezaznamenala průlom. Ten nastal až se změnou tvůrců a kompletní výměnou poroty.

V roce 2019 totiž pořad převzal dokumentarista, režisér, scenárista a producent Radovan Síbrt. Člověk, který vystudoval dokumentární tvorbu na FAMU a k tomu filozofickou fakultu. Jako producent vyráběl známý dokument Ivoše Bystřičana Dál nic, jako koproducent se podílel na vítězném filmu Berlinale Touch Me Not, je také autorem slavného klipu skupiny The Tap Tap Řiditel autobusu, jako režisér se proslavil dokumentem Domácí násilí nebo Manželství Roberta a Gábiny.

Až spojení kreativce, který není zvyklý vyrábět lehké, prvoplánové věci, a těžce komerčního pořadu, jehož cílem je vytvářet komerčně zužitkovatelné postavy a situace, se ukázalo jako nakažlivě funkční. Oproti prvním dvěma řadám najednou vystupují z obrazovky naprosto uvěřitelné, skutečné postavy. Rychlý střih udržuje dynamiku, stejně jako v americké předloze, ale oproti ní se nesnaží dostávat soutěžící do úplně ponižujících či vyfabrikovaných situací — všechno zůstává nohama na zemi, protože Češi by úplný fabrikát nespolkli. A všechno je tak, tak zábavné, že na to nejde přestat koukat.

Nemalé zásluhy na tom samozřejmě má i skvěle se doplňující „moderátorská“ a porotcovská trojice, kterou od třetí řady tvoří jeden ze dvou českých držitelů Michelinské hvězdy a spolumajitel restaurace Field Radek Kašpárek, držitel ocenění Zlatý kuchař a majitel restaurace U Matěje Jan Punčochář a jako benjamínek a reprezentant nejextravagantnější moderní kuchyně šéf olomoucké restaurace Entrée Přemek Forejt.

Oproti předchozí porotě se nová trojice prezentuje jednou osvěžující vlastností: ačkoli jde o největší kapacity v gastronomii, Kašpárek, Forejt ani Punčochář se neberou zbytečně vážně. Právě naopak. Jejich moderátorská síla spočívá ve schopnosti dělat si legraci ze sebe samých i navzájem.

V roli hostů se pravidelně v pořadu objevují i další věhlasná jména české gastronomie — Lukáš Hejlík, podle jehož aplikace si vybíráme hospodu v neznámých končinách naší krajiny, michelinská cukrářka Šárka Divácká a letos i nejslavnější český kuchař Zdeněk Pohlreich.

Vaříme bez sexismu

Americká verze hodně tlačí na pilu. Soutěžící se postupně zcela mění v „identity“, marketingově srozumitelné a komerčně vytěžitelné avatary, jako pohádkové postavičky, které si osvojí svoje opakované hlášky a do situaci vstupují svým typickým, zapamatovatelným způsobem. Režisér pak jedná s těmito postavami jako s figurkami na šachovnici a v podstatě vyrábí dramatické linky, tlačí soutěžící do konfliktních situací a snaží se vyprávět spory, které možná v realitě vůbec neexistují.

Poslední česká sezóna ukazuje, že drama lze zachovat i bez tlačení na pilu — pokud jsou soutěžící přátelé, proč by nemohli být přátelé? Pokud tam není ani jeden magor, proč by tam musel být magor? Vždyť soutěž sama testuje reálné možnosti, aspirace, schopnosti a krize každého z nich.

Český MasterChef Radovana Síbrta je reality show, ale ona „realita“ neustupuje zájmům show — spíš jako bychom sledovali dokument než reklamu. Ale show to je jako řemen.

A to se právě nedá říct o konkurenčním kuchařském pořadu Peče celá země, variantě slavné Great British Bake Off, o který se loni pokusila Česká televize. Oproti komerční TV Nova přišla veřejnoprávní produkce s koncentrátem nudy, která se vinula z pecí nudných soutěžících do nosů nudných porotců mimo čas a prostor na zámečku Bon Repos.

Jasně, komerční stanice má vždycky více možností přichystat reality show, protože si toho může víc dovolit, řekli byste si. Kromě skryté reklamy, takzvaného product placementu, ovšem MasterChef neukazoval nic, co by neunesla Česká televize.

A oproti pořadům, jako je Výměna manželek, to Nova tentokrát dokázala bez onoho všeprostupujícího etického úpadku. Nejvíc to platí o jedné oblasti, v níž má česká televizní tvorba hodně co dohánět.

Soutěž MasterChef Česko dokázala projít sedmdesáti epizodami bez sebemenšího náznaku sexismu, či dokonce bez všech na české obrazovce tak dobře známých forem více či méně toxické maskulinity. Nezáleží na tom, jestli je to prostě odraz osobností porotců, anebo to česká verze přebrala od americké, která se může pyšnit stejným výkonem. Ale prostě to tak je.

Vynikne to obzvlášť ve srovnání s ostatní českou produkcí žánru reality show, a to bohužel včetně výstavní skříně České televize a jednoho z nejpopulárnějších televizních pořadů u nás, taneční soutěže StarDance. Zatímco trojice drsných, ale férových šéfkuchařů zachází se čtyřicetiletým mužem úplně stejně jako s dvacetiletou ženou, Marek Eben ve smokingu se už jedenáctým rokem týden co týden patlá na obrazovce veřejnoprávní televize s neohrabanými a rok od roku trapnějšími narážkami na výstřihy tanečnic a linie ženských soutěžících „po dvou dětech“.

Na vzhledu by nemělo záležet ať už tančíte, zpíváte anebo vaříte. Pouze v posledním případě to ale je do posledního puntíku splněno. Nejen, že porotci k ženám přistupují rovnocenně — a proniknou-li do finále hned tři z nich, nikdo nemůže pochybovat, že se tak stalo kvůli jejich výkonům —, oni sami ironickým přístupem k sobě samým úspěšně zjemňují fakt, že porotu tvoří all-male panel. Dramaturgie zkrátka zvládla zabránit tomu, aby na ni kdokoliv ukázal se slovy „najdi ženu“.

MasterChef se nevyhýbá ani dalším kulturním tématům a současně s nimi pracuje nenásilně — ať už jde o návštěvu (aranžované) svatby loňského soutěžícího Pavla Berkyho a jeho partnera nebo představení romské a vietnamské kuchyně. Snad nikdo v historii nám neservíroval témata, která bývají předmětem kulturních válek, tak, aby nenaštval ani jeden ze dvou táborů: nemáme to chuť vypnout ani my, kdo Ebena vypínáme, ovšem ani ti, pro něž je sexismus „kořením“ každodennosti.

MasterChef dokázal, že humor a napětí se zkrátka bez sexismu obejdou bez ohledu na to, z jaké strany kulturní barikády se na televizi díváte. A to v českém kontextu rozhodně není málo.

Musíte mít rádi žrádlo

Nebudeme zastírat, že náš postoj k jídlu je více než vřelý. A nebudeme ani zastírat, že se v něm zrcadlí jistá dávka snobismu, umožněná situací na trhu s bydlením: nedosáhneme na byt, takže zbývá dost na hřebenatky s lanýžovým olejem a křupavým elementem v podobě kadeřávkového chipsu. Jak naši přátelé dobře vědí, témata jako kvalita letošní sklizně chřestu nám nejsou cizí.

Sledování MasterChefa bezesporu láká především ty, kteří rádi jedí, vaří, navštěvují restaurace a posléze o tom všem rádi mluví. Snobismu se ovšem soutěž — navzdory tomu, že často pracuje se surovinami, jež si většina z nás nemůže dovolit — úzkostlivě vyhýbá.

V tradici Pohlreichova Ano, šéfe se vysmívá neduhům české podnikatelsko-barokní gastronomie, především nesmyslnému nakládání s drahými přísadami. Jedna z letošních epizod se ostatně věnovala bezodpadovému zpracování zeleniny. Jiná zase po americkém vzoru pracovala se spotřebním košem průměrné české rodiny.

MasterChef je ta nejprogresivnější masová zábava, kterou české televizní obrazovky přinášejí. Představuje možná nejvyšší um takzvaného „progresivismu“ — představuje realitu tak pestrou, jaká už vznikla, jen se tomu mnozí brání.

Ne jako utopické schéma rozepsané ve scénáři pokrokáři, ale jako žitou každodennost, která má sice svoje mouchy a v níž hrozí, že z nás udělá produkt a převálcuje nás komercí. Ve které jsme si však už také zvykli, že jsme všichni různí a všichni můžeme vstupovat do soutěživého světa moderního kapitalismu se svou jedinečností jako přínosem.

MasterChef zkrátka vyzdvihuje ty stránky naší společnosti — tvořivost, multikulturalismus, solidaritu —, díky nimž by se z ní mohla stát normální evropská země: to jistě není maximum možného, ale viděno z dnešní perspektivy také vůbec nijak málo.