Soutěž Zlatý slavík zažila svou první derniéru poté, co tak nějak, ruku na srdce, přestala dávat smysl. Internet přinesl do populární hudby nové vesmíry, hudební branže se roztříštila na menší fragmenty hudebníků i jejich uzavřených publik obhospodařovaných na sociálních sítích. Klasická pop-music přestala dostatečně rajcovat takovou tu bezbarvou masu, na které ekonomicky stavěla, lidi tak trochu přestalo zajímat, „kdo bude slavík“ — a nakonec umřel i sám Karel Gott.

Internet před čtyřmi lety přinesl také nové hlasování, ve kterém zvítězila kapela Ortel, předtím ale třeba také hororový raper Řezník, jehož soutěž v kategorii klip roku odmítla odměnit s tím, že se stala obětí recese — jako lidovci ve facebookové anketě o právech gayů. Poslední večer roku 2017 byl pro značku Slavík prostě tak ponižující, že se v tom nikomu — rozuměj nikomu s penězi — nechtělo pokračovat.

Nemyslím si, že se na tom výčtu něco dramaticky změnilo, spíš konkrétní skupina lidí pojala nápad, že z tradiční značky zkusí přeci jen ještě něco vytěžit. A náhoda tomu chtěla, že součástí téhle skupinky byl i miliardář. Tak to prostě někdy vyjde.

Po čtyřech letech tedy marketingový guru Jakub Horák ve spolupráci s finančním kapitálem Karla Janečka v jediné roli generálního partnera oživil anketu Český slavík — anketu, kterou založil před padesáti lety jistý mladý redaktor Mladého světa jménem Ladislav Smoljak. Pomůžu si nyní slovy jeho celoživotního kolegy Zdeňka Svěráka popisujícího zápolení Járy Cimrmana s výcvikem slepice Zory: Nápad jistě dobrý. Výsledky nebyly dobré. A to takřka výhradně kvůli osobě Karla Janečka, který pořad zneužil způsobem, z něhož šel strach…

„21“

Hodnocení Slavíka 21 je proto potřeba rozdělit na dvě části. Co se týče galavečera samotného, tam bylo k vidění několik opravdu světových produkcí (Ewa Farná, Kapitán Demo, v nominacích třeba Bert & Friends). Pořad byl dobře zprodukovaný, měl velkou sledovanost i několik marketingově zhodnotitelných incidentů, což k velké popkultuře patří.

Jenže to samo o sobě je platné asi tak, jako když má MF DNES nějaký kvalitní obsah — taky se pak ptáme, komu či čemu slouží. A tím někým či něčím je v případě Slavíka miliardář a samozvaný „sociální reformátor“ Karel Janeček a jeho bezuzdné politické self-promo, které bohužel pro tuhle zemi obsahuje nebezpečnou dezinformační a protiočkovací linku.

Poskytovatelem hlasovací platformy byla společnost Decision 21 Karla Janečka. Jde o online nástroj, který v kolektivním rozhodování uplatňuje volební model vyvinutý — Karlem Janečkem. Při svém projevu se Janeček prořekl, že propagace tohoto modelu byla jediným skutečným důvodem, proč Slavíka „koupil“.

Tím dalším byla bezpochyby jedinečná příležitost prezentovat více než dvě hodiny v nejatraktivnějším vysílacím čase na nejsledovanější české stanici sebe sama jakožto prezidentského kandidáta. Reklamní přestávky TV Nova po celou dobu vyplňovala spoty Janečkova nadačního fondu proti korupci 21, jeho charitativních projektů 21, investičních fondů 21 a ponejvíc jeho samotné metody 21, kterou by chtěl už dlouhé roky implementovat i do politického systému 21. Slavíkovský spot (21) se natáčel na letišti Science 21 v Erpužicích.

Než se zkusím vypsat z úzkosti, kterou ve mně projekt vzbuzoval, předem jako obvykle přiznávám, že sám moc peněz nemám a v životě jsem nic moc nedokázal — předem tím odpovídám na přibližně devadesát procent kritiky, která se na mě snáší, kdykoli se pustím do někoho tzv. úspěšného. Nuže, do toho.

Karel Janeček prožívá jistý typ syndromu moderních miliardářů: všichni od začátku svých produktivních let toužíme po uznání ostatních. Někdo se, hnán touto touhou, naučí psát ostré komentáře, někomu jinému se na této cestě podaří — kombinací nadání, píle i štěstí — objevit bezedný zdroj bohatství. Po letech tvrdé práce, stresu, zkrátka byznysu, vydělá takový člověk nepředstavitelnou spoustu peněz — ale původní motiv uznání se zdá být nenaplněn.

Místo všeobecné úcty se kolem boháčů začnou rojit lidé, kterým o uznání už tolik nejde, ale zase by rádi ty peníze. Tito lidé — hovořím teď velmi obecně — často dovedou boháče přesvědčit, že znají cestu k onomu uznání. Ne náhodou vedou jejich další kroky do politiky, protože veřejné mínění je asi jediný daty podepřený ukazatel toho, jestli nás má společnost ráda.

Téma dystopie se vznášelo ve vzduchu celý večer, největšími doušky jsme je však zakoušeli při sledování Janečkova až karikaturně egoistického spotu. Není mi jasné, zda měl propagovat prostě Janečkovu osobu jako takovou, anebo zda šlo o první spot jeho prezidentské kampaně.

Variace na slavný spot Steva Jobse ukazuje ustaraného Janečka v národních barvách, kterak skáče s padákem, proniká do totalitního sídla, ve kterém uniformním lidem promlouvá z plátna Velký bratr, a vrženým kladivem obraz rozbíjí. Počáteční smích mi postupně mrznul v tváři. Co to vlastně sleduji? A proč mě Velký bratr ve spotu děsí míň než Karel Janeček?

Předně, nepamatuji si, kdy by se někomu podařilo vytvořit ještě dystopičtější výjev, než který měl ukazovat orwellovský motiv k tomu použitý. Na jedno stranu šlo o chtěný re-make Steva Jobse. Na druhou stranu Janeček jako zachránce snášející se z nebes na pomoc ztracených oveček připomíná — je mi líto — ze všeho nejvíc trailer nacistického Triumfu vůle.

Paradox dystopie spočívá v tom, že každý totalitní vůdce začínal jako mesiáš, který slíbil, že lid sjednotí a vysvobodí z dystopie. Pokud Janečkův spot něco ukazuje, pak je to příchod takového mesiáše.

V originálním Jobsově spotu proniká do „centrály“ odvážná dívka a jejím posláním je pokrokovost a decentralizace. V Janečkově spotu sestupuje sám Janeček v národních barvách, z plátna sice promlouvá Velký bratr, ale nikdo ho moc neposlouchá, neboť se všichni soustředí každý na svůj telefon.

Vychází mi z toho jediné: ano, Karel Janeček chce patrně „sjednotit“ lid rozdělený na své privátní bubliny, ovšem sám by se rád pasoval do role Velkého sjednotitele, kterého konečně začnou všichni poslouchat. Pokud nás chce Janeček ve spotu varovat před hlasem promlouvajícím z obrazovky, varuje nás vlastně před sebou — vždyť je to on, kdo si proto, aby k nám mohl promlouvat z obrazovky, koupil celý pořad!

Nemyslím si, že je to zlý člověk, spíš jen do sebe zahleděný, zřejmě s rysy narcismu, postrádající korektiv. A tak mu děsivý význam role, do které sebe sama obsadil, uniká. Takovému sebeklamu snadno propadne člověk, který podléhá iluzi, že schopnost získat majetek je znakem nějaké zvláštní kompetence či vyvolenosti, v čemž takové jedince česká společnost bohužel po většinu posledních třiceti let vydatně povzbuzuje.

Od celé události se distancoval kreativec Tomáš Břínek, jehož zkratka TMBK se objevila spolu se jménem Horák v názvu pořadatelské agentury. Sama TV Nova se distancovala také, vyjádřila lítost a slíbila vytvořit tým právníků, který podobným excesům příště zabrání.

Co asi bude miliardáře s ambicí sociálního reformátora, který touží zefektivnit systém, bolet nejvíc, je fakt, že se od něho distancoval i nadační fond na podporu vědy Neuron. Janeček byl dosud jeho mecenášem. A na jeho působení se často odkazoval, aby podepřel svou image inovátora.

Řídit stát jako algoritmus

Po řízení státu jako firmy tedy máme za dveřmi řízení státu jako algoritmu. Když Karel Janeček rytmicky opakuje „musíme se sjednotit“, hovoří jazykem matematiky, která sjednocuje všechna čísla do množin, případně je třídí na jedničky a nuly. Totalitní charakter takového matematického „sjednocení“ pěkně vyobrazuje sto let starý dystopický román Jevgenije Zamjatina My.

Volební model 21, který Janeček označuje za cestu ke sjednocení a prosperitě, počítá se dvěma pozitivními a jedním negativním hlasem. Zaprvé, nedovedu si představit extrémnější způsob, jak do — už tak vyhrocených — předvolebních klání přidat další zdroj štěpení společnosti.

Negativní hlas není hlasem preference, na kterém demokratické volby stojí, ale hlasem nenávisti, která demokracie bortí. Zapojit takový element do vnitřní struktury svobodných voleb může chtít jen pošetilec.

A zadruhé, Janečkova fixace na nejtechničtější aspekt demokracií — systém hlasování — ukazuje, jak málo se tento „sociální reformátor“ věnoval celé zbývající pyramidě, která tvoří demokratické společenství. Pokud si někdo myslí, že problémy společnosti vyřeší změnou způsobu hlasování, pak takový člověk zcela postrádá sociologické, natožpak dějinné či politicko-filozofické myšlení, o společnosti ani politice vůbec nic neví; a měl-li by na ni mít větší než řadový vliv, byl by pro ni vysloveně nebezpečný.

A jakouže utopii Janeček za svůj volební algoritmus schovává? Finále tisícího prvního prázdného projevu o svobodě a odvaze přineslo jediný konkrétní apel: nenechte očkovat svoje děti proti Covidu. To vše podepřeno explicitní dezinformací, že jde o nemoc, která „děti nijak neohrožuje“.

Bezpříznakový covid prodělají mezi dětmi jen jednotky procent, až polovina dětí mladších dvanácti let projde středně těžkým průběhem. Post-covidový syndrom se pak bez ohledu na průběh nemoci objevuje až u čtvrtiny dětí mladších dvanácti let, které nemoc prodělaly. Mezi nakaženými nemluvňaty téměř desetina prodělala závažný průběh.

Děti čelí po prodělání covidu sice nízkému, ale pořád nezanedbatelném riziku vážného zánětlivého syndromu. Míru výskytu vyvažuje jak značná zákeřnost nemoci, která se u dětí špatně diagnostikuje, tak její nebezpečnost — většina dětí se zotaví, ale ve zvlášť těžkých případech může infekce vést k potřebě intenzivní péče, v extrémním průběhu k orgánovému selhání a smrti.

Nezapomínejme, že i děti může postihnout těžký průběh, jakkoli spíš sporadicky. Z posledních studií viru zároveň vyplývá, že takováto pravděpodobnost se s aktuálními mutacemi spíš zvýšila. Děti jsou také náchylné k prodělání tzv. dlouhého covidu.

Nevíme přesně proč. Poněvadž tohle všechno jistě pro Karla Janečka nejsou argumenty, proč děti neočkovat, zbývají jen dvě možnosti: buď poznatky vědy nezná, nebo je ignoruje. Co je horší, těžko říct.

Vědí tohle všechno ti, kteří si vedle Janečka při této jeho antivax-ego-show hrdě přisedli? Třeba Petr Ludwig, který se jinak pasuje do role jednoho z největších bojovníků za kritické myšlení a před dezinformacemi o pandemii varuje? Užil si galavečer vedle „pana majitele“, který seděl uprostřed publika jediný bez respirátoru — zatímco ostatní podle všeho sundávali respirátory jen při reklamách? Jakou skutečnou úctu tím Janeček vyjadřuje těm lidem, které si chce koupit a reformovat?

Pokud nás chtěl miliardář dovést k zamyšlení, u mě se mu to podařilo. Sledovat dvě hodiny kompletní Janečkovy osobní reality show, sledovat vděčné celebrity tleskající jeho slovům, sledovat Janečkův pořad, Janečkovy reklamy, Janečkovy projevy… mě přivedlo až k myšlence, zda by nebylo nejlepší najít pro miliardáře nějakou planetu, kde by na sobě navzájem mohli zkoušet své koncepce a vize. Nemyslím, že by se nám tu bez nich mohlo žít hůř.

Ostatně pořad lze brát také jako nejlepší bezděčnou reklamu na zavedení progresivní daně — sumy, které u nás dnes platí miliardáři a korporace jsou směšně nízké. Nikdo mi nenamluví, že i tak těžkopádný stát jako český, by nevyužil každou jednu korunu, kterou by od Karla Janečka — či jakéhokoli jiného miliardáře — vybral na daních, lépe než on sám.