V sérii textů o byznysu Pavla Tykače jsme postupně popsali anatomii jeho lobby, jak se jeho „sevenizace“ Mostu stala předobrazem agrofertizace České republiky, jak se Litvínov stal laboratoří oligarchizace, popsali jsme i původ jeho bohatství. Už dříve jsme se věnovali i neblahým souvislostem jeho dnešních aktivit, od korumpování obcí v okolí chvaletické elektrárny po plenění bukových pralesů v Krušných horách.

Ukázali jsme si také, jak se navzdory jeho politicko-ekonomické mašinerii podařilo dosáhnout jednoho z největších vítězství české občanské společnosti po roce 1989 — uhájení limitů těžby a záchraně severočeských obcí před likvidací. Dnes se podíváme důkladně na to, jak Pavel Tykač v uhelném byznysu, který dnes každým dnem působí stále více jako zařízení odsouzené do šrotu, vůbec uvízl a jaké mu zůstávají ještě možnosti.

Moloch jménem Sev.en Energy až dosud úspěšně zvládal odolávat tlakům doby a Pavlu Tykačovi i jeho pobočníkovi Janu Dienstlovi vysával na úkor krajiny i společnosti severních Čech miliardy. Kam se ale vydá nyní? Jaká může být do budoucna strategie Tykačova podnikání tváří v tvář neúprosně se blížícímu konci uhlí? Jaké jsou jeho možnosti z „ekonomické pasti“, v níž se uhelný byznys proměnil, uniknout?

Všechno se daří, jen ztráty rostou

Přestože firemní PR Tykačovy skupiny navenek září optimismem, pod povrchem — jako na stránkách firemních novin — kypí nervozita, která dokazuje, že situace je ve skutečnosti mnohem nejistější, než jak se majitel tváří. Nejenže mu nevyšla sázka na to, že uhelný byznys má před sebou světlou budoucnost a hodnotu někdejší Mostecké uhelné se mu podaří znásobit prolomením limitů těžby u Horního Jiřetína — tedy sázka, k níž se patrně odhodlal, když od Antonína Koláčka uhelný byznys kupoval.

Tak jako trh sám, zapomněl i Pavel Tykač do svých kalkulací zahrnout vliv spalování nejšpinavějšího fosilního paliva na globální klima. S tím, jak eskalují projevy přehřívání planety emisemi skleníkových plynů, se lidé po celém světě postupně probouzejí do reality klimatické krize a začínají hledat cesty, jak zatáhnout za záchranou brzdu dřív, než se naplní nejčernější prognózy vědců o hrozící globální ekologické katastrofě.

Ke konci spalování uhlí ve vyspělých zemích do roku 2030, který by byl nezbytný, pokud by se mělo oteplení zastavit pod horko těžko snesitelnou hranicí 1,5 stupně Celsia, tak dnes vyzývají už i instituce jako Organizace spojených národů či hospodářské velmoci sdružené v G7. Lidé po celém světě tak začínají stále častěji chápat snahy fosilního — nejen uhelného, ale i ropného a plynového — průmyslu hnát svůj byznys za takto krajně nebezpečné hranice za typ zločinného jednání, které ohrožuje samu budoucnost lidstva.

Také narůstající cena konečně relativně funkčního systému evropských povolenek na emise oxidu uhličitého, které mají klimatické selhání trhu napravit, konečně posílá uhelné elektrárny do ztráty. Tykačovy firmy tudíž začínají krvácet a propadat se do červených čísel.

Těžké otázky

Pavel Tykač, nedávno poskytl rozhovor Křetínského webovému portálu Info.cz, který spolu s novinářkou Seznam Zpráv Zuzanou Kubátovou představují oblíbené kanály jeho propagační divize, jimiž do veřejné debaty vpouští to, co zrovna potřebuje. Tvářil se v něm bohorovně. S lhostejností bájné lišky oznamoval, že hrozny, po kterých se ještě nedávno natahoval, byly stejně kyselé a že tedy uhlí klidně může skončit už do roku 2030.

Budoucnost jeho miliardového byznysu ale tváří v tvář takovému scénáři bude záviset na mnoha faktorech, která zdaleka nemá pod kontrolou. Tykačovo podnikání bylo vždy — tak jako v případě většiny polistopadových „privatizačních oligarchů“ — ze zásady extraktivní, motivované snahou vysát ze svého byznysu co nejvíc peněz pro sebe a náklady přenést na jiné — zpravidla na veřejné rozpočty.

Podaří se mu dostatečně dlouho držet při životě zastaralé uhelné elektrárny, které jediné mohou zajistit odbyt pro nekvalitní uhlí z jeho zbývajícího dolu Vršany? Zvládne si přivlastnit z evropských dotací dost peněz na to, aby alespoň částečně uhlí nahradil fosilním plynem — nebo dokonce obnovitelnými zdroji?

Pokud ne, za jakých podmínek uhelné regiony opustí? Podaří se státu a krajské samosprávě včas zachytit z vysavače jménem Sev.en Energy dostatek peněz na to, aby region na konec uhlí nedoplácel za něj? Nebo se ztratí „po bakalovsku“?

Past vertikální integrace

Kdo jede někdy z Prahy do Mostu autem či autobusem, nejspíš bude projíždět také kolem vesnice jménem Skršín. Právě kousek za ní, kde cesta začíná klesat ze zvlněných pahorků středohoří do Mostecké pánve, se cestujícímu otevře po levé straně výhled na sloupy páry a dýmu, které ještě dřív než zející jámy povrchových dolů prozrazují, jaký otrávený dar věnovaly dnešním obyvatelům této příkopové propadliny dávná jezera na jejím dně. Jsme v uhelném revíru.

Zdrojem dýmu je dnes již nechvalně známá elektrárna Počerady — nejšpinavější uhelná elektrárna v České republice vůbec a jedna z nejhorších v celé Evropské unii — Pavel Tykač ji letos v lednu získal od polostátní korporace ČEZ. Právě tady, kde pět elektrárenských bloků postavených ještě v hlubinách normalizace polyká většinu produkce Tykačova blízkého dolu Vršany, dovážené sem po sotva desetikilometrové železniční vlečce, se o budoucnosti uhlobaronova byznysu možná rozhodne. Jeho Achillovou patou je totiž to samé, co mu v poslední dekádě přineslo úspěch — to, čemu se v byznysovém žargonu říká „vertikální integrace“.

Samo hnědé uhlí z povrchových dolů znamená málo. Nevyplatí se ho převážet na dlouhé vzdálenosti.

Obzvlášť ne to vršanské, jež patří k nejméně kvalitním u nás, je plné rtuti a dalších toxických příměsí, nechává množství popela, a nehodí se tak prakticky k žádnému jinému účelu, než je kondenzační výroba elektřiny.