V sérii textů o byznysu Pavla Tykače jsme postupně popsali anatomii jeho lobby, jak se jeho „sevenizace“ Mostu stala předobrazem agrofertizace České republiky, jak se Litvínov stal laboratoří oligarchizace, popsali jsme i původ jeho bohatství. Už dříve jsme se věnovali i neblahým souvislostem jeho dnešních aktivit, od korumpování obcí v okolí chvaletické elektrárny po plenění bukových pralesů v Krušných horách.

Ukázali jsme si také, jak se navzdory jeho politicko-ekonomické mašinerii podařilo dosáhnout jednoho z největších vítězství české občanské společnosti po roce 1989 — uhájení limitů těžby a záchraně severočeských obcí před likvidací. Dnes se podíváme důkladně na to, jak Pavel Tykač v uhelném byznysu, který dnes každým dnem působí stále více jako zařízení odsouzené do šrotu, vůbec uvízl a jaké mu zůstávají ještě možnosti.

Moloch jménem Sev.en Energy až dosud úspěšně zvládal odolávat tlakům doby a Pavlu Tykačovi i jeho pobočníkovi Janu Dienstlovi vysával na úkor krajiny i společnosti severních Čech miliardy. Kam se ale vydá nyní? Jaká může být do budoucna strategie Tykačova podnikání tváří v tvář neúprosně se blížícímu konci uhlí? Jaké jsou jeho možnosti z „ekonomické pasti“, v níž se uhelný byznys proměnil, uniknout?

Všechno se daří, jen ztráty rostou

Přestože firemní PR Tykačovy skupiny navenek září optimismem, pod povrchem — jako na stránkách firemních novin — kypí nervozita, která dokazuje, že situace je ve skutečnosti mnohem nejistější, než jak se majitel tváří. Nejenže mu nevyšla sázka na to, že uhelný byznys má před sebou světlou budoucnost a hodnotu někdejší Mostecké uhelné se mu podaří znásobit prolomením limitů těžby u Horního Jiřetína — tedy sázka, k níž se patrně odhodlal, když od Antonína Koláčka uhelný byznys kupoval.

Tak jako trh sám, zapomněl i Pavel Tykač do svých kalkulací zahrnout vliv spalování nejšpinavějšího fosilního paliva na globální klima. S tím, jak eskalují projevy přehřívání planety emisemi skleníkových plynů, se lidé po celém světě postupně probouzejí do reality klimatické krize a začínají hledat cesty, jak zatáhnout za záchranou brzdu dřív, než se naplní nejčernější prognózy vědců o hrozící globální ekologické katastrofě.

Ke konci spalování uhlí ve vyspělých zemích do roku 2030, který by byl nezbytný, pokud by se mělo oteplení zastavit pod horko těžko snesitelnou hranicí 1,5 stupně Celsia, tak dnes vyzývají už i instituce jako Organizace spojených národů či hospodářské velmoci sdružené v G7. Lidé po celém světě tak začínají stále častěji chápat snahy fosilního — nejen uhelného, ale i ropného a plynového — průmyslu hnát svůj byznys za takto krajně nebezpečné hranice za typ zločinného jednání, které ohrožuje samu budoucnost lidstva.

Také narůstající cena konečně relativně funkčního systému evropských povolenek na emise oxidu uhličitého, které mají klimatické selhání trhu napravit, konečně posílá uhelné elektrárny do ztráty. Tykačovy firmy tudíž začínají krvácet a propadat se do červených čísel.

Těžké otázky

Pavel Tykač, nedávno poskytl rozhovor Křetínského webovému portálu Info.cz, který spolu s novinářkou Seznam Zpráv Zuzanou Kubátovou představují oblíbené kanály jeho propagační divize, jimiž do veřejné debaty vpouští to, co zrovna potřebuje. Tvářil se v něm bohorovně. S lhostejností bájné lišky oznamoval, že hrozny, po kterých se ještě nedávno natahoval, byly stejně kyselé a že tedy uhlí klidně může skončit už do roku 2030.

Budoucnost jeho miliardového byznysu ale tváří v tvář takovému scénáři bude záviset na mnoha faktorech, která zdaleka nemá pod kontrolou. Tykačovo podnikání bylo vždy — tak jako v případě většiny polistopadových „privatizačních oligarchů“ — ze zásady extraktivní, motivované snahou vysát ze svého byznysu co nejvíc peněz pro sebe a náklady přenést na jiné — zpravidla na veřejné rozpočty.

Podaří se mu dostatečně dlouho držet při životě zastaralé uhelné elektrárny, které jediné mohou zajistit odbyt pro nekvalitní uhlí z jeho zbývajícího dolu Vršany? Zvládne si přivlastnit z evropských dotací dost peněz na to, aby alespoň částečně uhlí nahradil fosilním plynem — nebo dokonce obnovitelnými zdroji?

Pokud ne, za jakých podmínek uhelné regiony opustí? Podaří se státu a krajské samosprávě včas zachytit z vysavače jménem Sev.en Energy dostatek peněz na to, aby region na konec uhlí nedoplácel za něj? Nebo se ztratí „po bakalovsku“?

Past vertikální integrace

Kdo jede někdy z Prahy do Mostu autem či autobusem, nejspíš bude projíždět také kolem vesnice jménem Skršín. Právě kousek za ní, kde cesta začíná klesat ze zvlněných pahorků středohoří do Mostecké pánve, se cestujícímu otevře po levé straně výhled na sloupy páry a dýmu, které ještě dřív než zející jámy povrchových dolů prozrazují, jaký otrávený dar věnovaly dnešním obyvatelům této příkopové propadliny dávná jezera na jejím dně. Jsme v uhelném revíru.

Zdrojem dýmu je dnes již nechvalně známá elektrárna Počerady — nejšpinavější uhelná elektrárna v České republice vůbec a jedna z nejhorších v celé Evropské unii — Pavel Tykač ji letos v lednu získal od polostátní korporace ČEZ. Právě tady, kde pět elektrárenských bloků postavených ještě v hlubinách normalizace polyká většinu produkce Tykačova blízkého dolu Vršany, dovážené sem po sotva desetikilometrové železniční vlečce, se o budoucnosti uhlobaronova byznysu možná rozhodne. Jeho Achillovou patou je totiž to samé, co mu v poslední dekádě přineslo úspěch — to, čemu se v byznysovém žargonu říká „vertikální integrace“.

Samo hnědé uhlí z povrchových dolů znamená málo. Nevyplatí se ho převážet na dlouhé vzdálenosti.

Obzvlášť ne to vršanské, jež patří k nejméně kvalitním u nás, je plné rtuti a dalších toxických příměsí, nechává množství popela, a nehodí se tak prakticky k žádnému jinému účelu, než je kondenzační výroba elektřiny.

Zhruba dvě třetiny energie při ní zmizí místo v elektrické síti jako „odpadní teplo“ v povětří. Vršanským uhlím si v kamnech nezatopíte, pro menší teplárny se nehodí — bez elektrárny je to bezcenný šmejd.

Prodlužování života elektráren na odpis

Už Antonín Koláček se tak po celou dobu svého panování v Mostecké uhelné snažil zoufale odkoupit či postavit vlastní elektrárnu a vymanit se tak ze závislého postavení pouhého dodavatele ČEZ, který mu mohl diktovat ceny. Ale až Tykačovi, který od tehdy již stíhaného Koláčka a jeho partnerů na sklonku předminulé dekády Mosteckou uhelnou převzal, se podařilo cíl splnit. Do značné míry také vinou alibistické praxe českého státu, který umožnil ČEZ, aby se na odpis určených elektráren zbavoval prodejem, namísto toho, aby je uzavřel.

S korporací ČEZ svedl Tykač vleklou obchodní válku o ceny uhlí, na jejímž konci se mu podařilo dosáhnout dvou vítězství: v roce 2013 odkoupil elektrárnu Chvaletice v Pardubickém kraji. A uzavřel smlouvu na dodávky uhlí do Počerad, v jejímž rámci získal také opci, díky které později elektrárnu koupil.

Počerady a Chvaletice jsou pro Tykačův byznys klíčové. Až těžba na dole ČSA dosáhne limitů před Horním Jiřetínem a bude muset skončit, zbudou mu už jen zmiňované Vršany. Ze zhruba devíti milionů tun jejich produkce spolykají Počerady pět, Chvaletice tři, elektrárna a teplárna v Kladně zbývající jeden. Kdyby je neměl, může zavřít krám.

Právě proto ty nejzbytečnější české uhelné elektrárny, které měly být původně dnes již minulostí — a které dokonce i Státní energetická koncepce z roku 2015 slibovala poslat jejich finanční penalizací do šrotu — jedou dosud na plný výkon a dál v rekordních množstvích chrlí do ovzduší emise i toxické zplodiny. A právě proto dělá Tykačovo impérium první poslední — od obcházení zákonů o posuzování vlivu na životní prostředí přes neetický lobbing a uchvacování krajské samosprávy až po agresivní PR proti svým protivníkům — aby je udrželo při životě.

V tom, jak dlouho se mu to bude dařit, spočívá odpověď na otázku, dokáže-li získat dostatek času k přechodu na nový obchodní model. A jeho základním plánem je — podle všeho — další špinavé fosilní palivo.

Tonoucí se plynu chytá

„Celkově je dnes naše skupina už více ‚plynová‘ než ‚uhelná‘“, tvrdil Pavel Tykač na sklonku roku 2019 šéfredaktorovi Reportéra Robertu Čásenskému. Ten se v rozhovoru bohužel nepozastavil nad tím, že ho Tykač klamal — téměř sedmdesát procent veškeré elektřiny, kterou jeho skupina vyrábí, totiž stále pochází z uhlí.

Věřit Tykačovi ale můžeme v tom, že by si nepochybně už dnes přál být raději baronem plynovým než uhelným, a zřejmě by chtěl, abychom o něm takto i smýšleli. Jasné je také to, že právě fosilním plynem se bude zřejmě v nejbližších letech chtít zachránit.

Po celém světě se snaží fosilní byznys přesvědčovat veřejnost, že právě nová infrastruktura na těžbu, přepravu a spalování fosilního plynu je potřeba jako údajný „most“ k čisté budoucnosti. V České republice v tom Tykačovu lobbistovi Pavlu Farkačovi vydatně pomáhá mediální platforma Info.cz, jejíž majitel Daniel Křetínský má s plynem ostatně sám své plány.

Ve skutečnosti je plyn spíše mostem do pekla. V principu už proto, jsme do atmosféry zkrátka vypustili příliš mnoho uhlíku. Takže rozšiřování spotřeby plynu se už prostě nemůže vlézt do zbývajícího množství uhlíku, který si ještě může lidstvo dovolit vypustit do atmosféry, nechce-li překročit existenčně nebezpečnou míru oteplování.

Plyn stejně jako ropa by z klimatického hlediska měl ve vyspělých zemích skončit nejpozději o deset let později než uhlí, tedy kolem roku 2040. Nově budovaná infrastruktura s plánovanou životností často až čtyřicet let se tak nemůže vyplatit: buď uzamkne lidstvo do cesty směrem ke klimatickému kolapsu, nebo bude muset být odstavována předčasně a stane se tak „uvízlými aktivy“ — zmařenými náklady, které se nemají šanci vrátit.

O jejichž uzavření by tak dost možná státy musely vést s firmami nákladné právní tahanice. A nakonec je zase nejspíše hradit z veřejných rozpočtů.

V Křetínského stopách

Podobně jako bohatší z obou největších českých uhlobaronů, Daniel Křetínský, se i Tykač v posledních letech snažil s fosilním byznysem expandovat také za českými hranicemi. Oba v tom chytře využívají skutečnosti, že na rozdíl od západních institucionálních investorů a velkých bank, které se v kontextu klimatické krize ocitají pod bedlivým dohledem vlád a stále ostřejším tlakem znepokojené veřejnosti, se sami — zatím — nikomu nezodpovídají.

Mohli si tak v posledních letech dovolit „supí strategii“ skupování zejména uhelných aktiv, od nichž odpovědnější firmy dávají ruce pryč. Křetínský i Tykač tak v posledku sledují obchodní ideu, která je nápadná svým nepokrytým cynismem.

Oba mají svůj byznys založený na kalkulu, že uhlí skončí, jak jednou Křetínský bezelstně prohlásil na besedě se studenty, „později, než všichni čekají“. To znamená později než do roku 2030, kdy skončit musí, nemá-li lidstvo vyčerpat své zbývající „uhlíkové rozpočty“ a překročit hranici oteplení planety o 1,5 stupně — preferovanou Pařížskou dohodou proto, že za jen o něco méně vzdálenými 2 stupni již velmi reálně hrozí klimatickému systému, udržujícímu na Zemi příznivé podmínky pro život, kolaps.

Zjednodušeně řešeno: sázejí své peníze proti naší budoucnosti. Věří, že si ohýbáním pravidel ve svůj prospěch zajistí, aby jejich byznys mohl pokračovat bez ohledu na to, že tak může způsobit globální ekologickou a humanitární katastrofu se stamiliony obětí.

Nepodaří-li se jim plán A, doufají, že si alespoň vynutí na státech miliardové částky jako „kompenzace“ za ušlé budoucí zisky, na které si takto bezohledně dělali naději. Mají v tom na své straně silnou zbraň — takzvanou Energetickou chartu, obskurní volnotržní dohodu z 90. let, která jim prozatím umožňuje mimosoudně žalovat státy u soukromých arbitrů, nebo je tím alespoň vydírat.

Křetínskému se popsaná strategie daří. V roce 2016 získal od švédské státní společnosti Vattenfall doly a elektrárny ve východním Německu, kde dnes mimo jiné v době, kdy vzniká tento text, jeho firma LEAG vysidluje a bourá srbskolužickou vesnici Mühlrose — Miłoraz, přestože dosud nemá ani povolení k těžbě uhlí pod ní.

A za to, že jeho doly a elektrárny mají skončit „předčasně“ v roce 2038, ač ve skutečnosti je to z hlediska klimatu opožděně, mu německý stát slíbil absurdní sumu přes 1,75 miliard euro. A to přesto, že podle uniklých propočtů německého ministerstva hospodářství toto množství peněz převyšuje reálné náklady, jež Křetínskému vzniknou, až padesátinásobně!

Čínská spojka

Tykač vedle Křetínského působí spíše jako „chudší příbuzný“. V tendru na německá aktiva Vattenfallu s Křetínským prohrál. V roce 2018 pak jeho skupina s velkou slávou ohlásila — samozřejmě na Info.cz — mezinárodní expanzi, jíž se měl ujmout od ČEZu přetažený manažer Alan Svoboda.

Podle toho měla skupina v plánu nakupovat — jako Křetínský — především v západní Evropě. „Náš hlavní cíl bude Německo… Naopak východ či balkánské státy, kde je méně čitelné právní prostředí, nás nezajímají,“ tvrdil tehdy.

Jen o rok později bylo ale všechno jinak. Z velkých nákupů po západní Evropě nic nebylo. Tykačovi se podařilo pořídit si pouze polovinu společnosti InterGen s uhelnými a plynovými elektrárnami v Austrálii a Velké Británii, jíž se tehdy pod tlakem veřejnosti rozhodl zbavit penzijní fond učitelů z kanadského státu Ontario.

Dohodil mu ji zřejmě vlastník druhé poloviny firmy, jímž není nikdo jiný, než čínská skupina China Huaneng Group — státem vlastněný moloch a jedna z pěti největších energetických skupin v Čínské lidové republice — a Guangdong Energy. Tykač se totiž na jaře 2019 vydal — po vzoru Petra Kellnera — společně s delegací prezidenta Miloše Zemana na tajemnou návštěvu do Číny, během níž podepsal „memoranda o porozumění“ právě s čínskými energetickými skupinami a také státní Bank of China.

Co přesně kromě zmíněné akvizice Tykač v Číně dojednával a jaký obsah memoranda měla, nevíme. Přečíst jsme si mohli jen propagační článek — už asi uhodnete kde — že tam „hledal zelené energie pro své elektrárny“.

Čemu otevírá Tykač dveře

Sedmý nejbohatší Čech tak dnes spoluvlastní svou nejnadějnější mezinárodní akvizici, která jediná mu skýtá naději na byznys i po konci tohoto desetiletí, s čínskými firmami s přímou vazbou na tamní režim a s temným profilem. Právě Guangdong Energy byla například v roce 2005 zapletena do případu násilného vysidlování rolníků kvůli stavbě uhelné elektrárny, při němž policie v Tung-čou v provincii Kuang-tung střílela do lidí a neznámý počet z nich — mezi nejméně třemi a dvaceti — zabila. Organizace Human Rights Watch tehdy případ označila za „největší útok“ čínského režimu na protestující „od masakru na Náměstí nebeského klidu“.

Takovýmto firmám chce teď podle slov ředitele Sev.en Energy Luboše Pavlase Tykačova skupina „otvírat cestu na Evropské trhy“ — tentokrát už ne na Západě, nýbrž prý především na dříve opovrhovaném Balkáně. Co tím sleduje Tykač a co Číňani?

Podle experta na zahraniční působení čínských korporací Lee Jonese z Univerzity královny Marie v Londýně, s nímž o věci Deník Referendum mluvil, dává takové partnerství smysl, a to nejen kvůli Tykačově známé vazbě na Zemana. Čínské firmy se skutečně s výraznou podporu režimu snaží expandovat do zahraničí, jednoduší je pro ně ale činit tak prostřednictvím akvizic než přímo.

Lidé s „konexemi“ jako Tykač se jim mohou hodit. „Spojí se s kýmkoliv, kdo jim pomůže dosáhnout jejich cílů — jsou zcela bezskrupulózní,“ vysvětluje Jones, co u nás známe spíše z dlouholetých vazeb, jež má na čínský režim finanční skupina PPF.

Co partnerstvím sleduje Tykač, také není těžké uhádnout. Čínské společnosti mu přenechaly polovinu InterGenu a otevřely mu tak „dveře do světa“. Partnerství s Bank of China mu přinejmenším teoreticky může nahradit půjčky západních bank, které dávají od uhlí ruce pryč.

V rámci čínské strategie zahraniční expanze může podle Jonese dokonce teoreticky obdržet půjčky s ne-tržními úroky, subvencované pekingským ministerstvem financí. Jak přesně se bude v příštích letech Tykač snažit za to svým novým přátelům odvděčit, nejspíš teprve zjistíme.

Odejít po Bakalovsku

Co se stane, pokud žádný z předchozích plánů, jak z uhelné pasti vyklouznout, Tykačovi nevyjde? Návodným znamením může být otázka budoucnosti rekultivačních fondů, do nichž mají uhelné firmy zákonnou povinnost ukládat část vydělaných prostředků na obnovu krajiny.

Dříve mohly vést tyto rezervy výhradně „účetně“, to znamená, že k nim stále samy měly přístup. Po zkušenostech s jejich zpronevěřováním — jako bylo i vytunelování vlastní Mostecké uhelné — je od roku 2004 musí nicméně převádět na takzvané „vázané účty“, kde už na ně sahat nemohou: s penězi disponuje okresní báňský úřad.

Nijak nepřekvapí, že Tykačovy firmy zatím na účty chybějící tři miliardy korun nezaplatily. Hrozí tak, že by v případě jejich krachu, který vzhledem k tomu, že za poslední rok zaznamenaly poprvé miliardové ztráty, není v nejbližších letech vůbec nepředstavitelný, náklady na rekultivace skončily na bedrech státu, zatímco Pavlu Tykačovi by, podobně jako před ním Zdeňku Bakalovi, zůstaly zisky z předchozích let.

Tykačovy firmy se zdráhají chybějící peníze doplatit, přestože z analýzy jejich účetních závěrek, provedené experty na objednávku ekologických organizací, vyplývá, že na to — zatím — mají. Minulá krajská garnitura jim v tom kryla záda. Právě poslanci v Ústeckém kraji tehdy vládnoucích komunistů a ČSSD společně s ODS se na jaře loňského roku stavěli proti novele horního zákona, která by je donutila účty dorovnat nejpozději do poloviny roku 2022.

Namísto toho letos prezident podepsal novelu, v níž se jako datum dorovnání stanovuje až rok 2030. To může ovšem již uhlí dávno zkrachovat. A půjde-li jeho úpadek rychle a možnosti k dalšímu vykořisťování kraje se mu uzavřou, ještě dosti dobře můžeme vidět Tykače odcházet z kraje „po Bakalovsku“.

Ze všech hrozících scénářů je přitom odchod uhlobaronů z regionu a pokud možno i z odvětví energetiky jako takového jednoznačně tím nejlepším. Jen je potřeba postarat se, dokud to jde, o to, aby zaplatili dlužné peníze za rekultivace a obnovu regionu.

Pavel Tykač z důvodu „velkého zaneprázdnění“ s redakcí DR hovořit odmítl.