Dobrý den pane Kubalo,

ačkoliv si myslím, že Vy i novináři DeSmog blogu při své kritice pochybných publikací o klimatu děláte poctivou a záslužnou práci, rád bych upozornil na to, že i lhář může někdy, byť nevědomky, říkat pravdu.

Jinými slovy, všechny klimatologické práce a tím spíše pak s nimi spojené ekonomické modely a prognózy, ať jsou dělány sebepoctivěji, nemusí nutně být správné.

Spory "alarmistů" a "popíračů" jsou předevčím spory o velmi nepřesná čísla s obrovskou nejistotou, a proto si myslím, že je vážnou chybou soustředit se jen na tato čísla.

Pro rozhodnutí, zda a jaké akce by bylo dobré podnikat, může být daleko lepším vodítkem podívat se, jaké jsou možnosti ta čísla ovlivnit.

A v tomhle ohledu mám za to, že náklady a zisky existujícího hospodářského modelu založeného na neobnovitelných zdrojích energie jsou v podstatě dané. Podobně je tomu asi také s potenciálními benefity přechodu na obnovitelné zdroje. I ty asi buď existují nebo ne, ale těžko si umím představit, jak bychom je mohli ovlivnit.

Co ale ovlivnit určitě lze, a velmi podstatně, jsou náklady tohoto přechodu.

Ty mohou být obrovské, a pak může mít pravdu tolik proklínaný Lomborg a všichni ostatní, kdo tvrdí, že úsilí o změnu přinese více škody než užitku.

Mně se proto zdá, že bychom se místo sporů o to, která hausnumera z nejrůznějších studií jsou pravdivější, měli soustředit spíš na to, abychom ty transformační náklady co nejvíce stlačili směrem dolů.

Tak, že ta rovnice začne jednoznačně vycházet ve prospěch změny. Tenhle přístup se mi zdá o to lepší, že vidím řadu reálných možnosti, jak bychom se o to mohli snažit.

Jednu z nich už nějakou dobu na těchto stránkách v různých komentářích propaguji

https://denikreferendum.cz/clanek/32812-cesky-energeticky-titanik-hlasi-plnou-parou-vpred

Zavilé diskuse točící se dokola i bombastické plány na změnu, jako se mi ve své současné podobě jeví Green Deal uvažující náklady změny v té transformační bilanci v podstatě jako danou konstantu, považuji spíš za brzdu nebo rovnou za potenciální hrozbu pro to, aby se ta změna vůbec podařila.

Podle mě nikdo doopravdy neví, zda ty transformační náklady, ať už pro nyní propagovanou vodíkovou ekonomiku, nebo pro dekarbonizaci na bázi CCS, nebo pro dekarbonizaci na bázi jadern7ch elektráren, opravdu mají onu předpokládanou hodnotu, která zajistí, aby benefity nakonec převážily.

Proto se mi zdá daleko lepší pracovat na tom, aby ty náklady co nejvíce klesly, než se snažit věštecky rozhodnout, které z navrhovaných řešení je nejlepší na třicet let dopředu naplánovat a začít s pomocí gigantických dotací provádět.

Takové velkolepé plány se podle zkušenosti buď zhroutí, nebo se sice podaří, ale za cenu, že se jejich předpokládané astronomické náklady stanou sebenaplňujícím proroctvím.

Rozhodně ale nepomohou najít a rozvíjet jakékoliv jiné řešení, o kterém plánovači vůbec neměli tušení. A takových neplánovaných řešení se vždycky dá najít mnohem více, než si nejbystřejší plánovač umí představit.

Předpokladem k tomu ovšem je, nechat pracovat lidskou technickou tvořivost. Smutným rysem většiny diskusí na téma, kudy ven ze šlamastyky, je bohužel to, že s touto úplně zásadní lidskou vlastností se naprosto přestalo počítat.