Paní Zemančíková, Karel Marx by Vám řekl, že ideologie je vždy odrazem vládnoucích poměrů; a že vládnoucí ideologie je ideologií vládnoucí třídy.

To znamená: dokud zde bude přítomen reálný kapitalismus, potud pro něj nebude problém nalézt si i dostatečný počet svých ochotných a úslužných vyznavačů a ideologů.

Svým způsobem vlastně můžeme být vděčni za to, že můžeme žít alespoň už v té fázi vývoje kapitalismu, kdy tento už není zcela autoritativním modelem jak ekonomiky, tak společnosti. Dnešní kapitalismus sám je už do značné míry hybridním útvarem, jen sotva kde se odváží (respektive je mu umožněno) existovat v jeho čisté, to jest syrové - a surové - podobě. (Takovýto čistý kapitalismus chtěl v devadesátých létech zavést V. Klaus; ale naštěstí k tomu neměl k dispozici ony zmíněné rámcové společenské podmínky.)

Současný kapitalismus má tedy hybridní charakter; to jest - jak jste sama naprosto přesně poukázala - on sám svou dynamikou ukazuje už někam za sebe, směrem k vyšším, progresivnějším formám společenské produkce a života společnosti vůbec. Otázka ovšem stále zůstává, kde tyto nové, budoucí formy hledat, na jakém by měly stát principu respektive ideji.

Karel Marx vycházel z domněnky, že kapitalismus - s jeho soukromovlastnickou mentalitou, kdy středobodem všeho a nejvyšší maximou je výhradně zájem jednotlivce - že tedy tento kapitalismus sám dialektickou svého vývoje směřuje ke své negaci, tedy ke společnosti založené na pospolitosti, na principiální a primární odpovědnosti každého jedince vůči zájmům celku. (Tedy včetně odpovědnosti ekologické.)

Dnes je možno konstatovat: toto Marxovo přesvědčení bylo stejně tak správné, jako mylné. Mylné v tom ohledu, že očekávat vznik společnosti založené na čirém komunitarismu, tedy na plném podřízení zájmu individuálního pod zájem kolektivní, takové očekávání je skutečně pouze utopické.

Nicméně Marx měl trvalou a hlubokou pravdu v tom směru, že současný kapitalismus se nachází ve stavu trvalé vnitřní rozpolcenosti: moderní produkce vyžaduje čím dál tím vyšší stupeň kooperace (tedy latentně: pospolitosti), zatímco forma vlastnictví zůstává soukromovlastnická, tedy individualistická. Kapitalismus tedy zůstává jak řečeno hybridním systémem; přičemž "hybridní" zde znamená, že se jedná o pouze mechanickou, neorganizovanou směs o sobě různorodých elementů. Kterážto hybridní forma vždy bude plodit nesmiřitelné konflikty.

Přičemž ovšem - samotné spojení principů kolektivní solidarity (a kolektivní odpovědnosti) na straně jedné, a individuální svobody na straně druhé má naprosto svou logiku; a lze právem očekávat, že budoucí vývoj se bude pohybovat právě tímto směrem. Jde jenom o to, aby toto spojení těchto o sobě protikladných momentů bylo nikoli hybridní, nesourodé, nýbrž organicko-syntetické; a za druhé aby současná dominance soukromovlastnického zájmu nad zájmem obecným byla vystřídána přinejmenším paritou obou těchto momentů.

Paní Zemančíková, neodpustím si poněkud jízlivou poznámku: měla byste se v dohledné době vyhýbat veškerým kontaktům s V. Bělohradským; neboť pro něj je jakákoli ideologie automaticky dílo ďáblovo, subverzivní počin nevyhnutelně vedoucí k totalitě a k útoku na lidskou svobodu. Neboť každá ideologie - a to i ta nejlépe míněná - nutí člověka dělat věci, které nejsou v jeho přirozenosti.

Klíčová otázka tedy vlastně zní: může být šetření součástí lidské přirozenosti?

Ale připomeňme si napřed rozhodující pasáž v textu. Jeho autorka konstatuje: "Zničení kapitalismu je alarmistické synonymum pro slovo šetření: ano, šetření je kapitalismu zhouba. (...) Je v zájmu kapitalismu, aby se všechno co nejdřív vyhodilo a pořídilo nové. (...) Aby se svítilo, topilo, jezdilo a hlučelo neomezeně a aby z toho byl co největší zisk."

Ano, naprosté podřízení všeho opravdu užitečného, lidsky smysluplného pod slepý diktát zisku je skutečně základním atributem kapitalismu, jak věděl už Karel Marx. Alena Zemančíková k tomuto zjištění připojuje otázku: "Ale je takový život nutný a rozumný?"

Na tuto otázku pak autorka navazuje svým vlastním krédem: "Idea — a vlastně klidně můžu říct i ideologie — šetření přece nemusí vycházet jen z nedostatku, na který nikdo není pyšný. Může přece vycházet i z ohleduplnosti."

Máme zde tedy vyjmenovány tři klíčové pojmy: idea - ideologie - šetření. (Případně ještě i: ohleduplnost.)

Bylo by teď možné vztah těchto pojmů či principů začít rozebírat teoreticky; ale místo toho napřed uvedu odkaz na jeden článek, který svého času Eva Hájková napsala o jezuitských redukcích v Jižní Americe: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/socialni-inzenyri/

Proč zde tento text zmiňuji: v oněch jezuitských redukcích reálně existovalo ryze cyklicky-naturální hospodaření, to jest produkovalo se výhradně to co jejich obyvatelé potřebovali (a spotřebovali) ke svému přirozenému životu. Žilo se v - relativním - dostatku, ale ničím se nehýřilo. Lidé pracovali na společných statcích s ochotou, a prý dokonce byla pro ně místem radosti, společné zábavy. Zkrátka, svět jako podle Marxových představ komunistické společnosti.

Takovýto - neinvazivní - způsob života a produkce je tedy evidentně reálně možný. Ovšem nežli bychom se v daném směru oddali přílišnému optimismu, je nutno si uvědomit dva základní momenty:

- za prvé, tento idylický svět existoval pod působením silného momentu křesťanské ideje; to jest, členové (indiáni) oněch redukcí byli vystaveni neustálému působení křesťanské "ideologie"

- a za druhé, jednalo se o ryze agrární produkci, která ze své samotné podstaty sotva umožňuje nějakou přílišnou nadprodukci, a s ní spojené hýření.

Klíčovou otázkou tedy je, jestli i v dnešní době, tedy za podmínek velmi dynamické moderní produkce by bylo možno obnovit alespoň některé elementy produkčního způsobu založeném na rozumnosti, uměřenosti spotřeby, a nikoli na hýření.

Bylo by možné, že by se vynořila nějaká nová idea, který by na člověka dokázala vykonávat natolik silné ideologické působení, že by pod jejím vlivem zásadně změnil své životní/konzumní postoje, a začal spotřebovávat jenom to, co opravdu potřebuje k zajištěnému, nicméně nehýřivému způsobu své existence?

V každém případě se zdá být jisté, že takovouto sílu už nemůže mít křesťanství. I když se jmenovitě současný papež snaží působit právě tímto směrem, nezdá se že by jeho apely na skromnost mohly mít potenciál dosáhnout nějakého zásadního zvratu v konzumním nastavení současné společnosti.

Snad by touto novou vůdčí ideou mohlo být hnutí "Fridays for future"?... Určitý potenciál by zde být mohl. Musíme si uvědomit, že zde začíná vyrůstat v daném ohledu zcela zásadně nová generace. Jestliže prakticky v celém poválečném období nastupující generace vstupovaly do světa který je vybízel: "Užívejte si bezstarostně všech radovánek, které vám poskytuje svět konzumu!", pak je současná mladá generace ta první, které se dostává závažného varování: "Tvůj nadměrný konzum může vést k tvému vlastnímu zániku, ke smrti celého živého světa!"

V tuto chvíli se ještě nedá odhadnout, do jaké míry tato nová skutečnost, toto nové vědomí dokáže reálně ovlivnit jednání lidí, tedy způsob života celé společnosti.

Na straně druhé zde stále bude přetrvávat (na rozdíl od oněch jezuitských redukcí) hluboký rozpor: jestliže idea uměřenosti (skromnosti) vybízí člověka-občana ke konzumní odpovědnosti, pak celý systém kapitalistické produkce ho i nadále bude všemi dostupnými prostředky stimulovat k co největší spotřebě, a tedy k co největšímu hýření!

Navíc je nutno konstatovat: přes všechen respekt k osobě Grety Thunbergové a jejích spolubojovníků za životní prostředí, toto hnutí nedodává nic, co by mohlo být nazváno "ideou" v pravém slova smyslu. Tedy nic, co by mohlo dodat nový, alternativní smysl lidskému konání. Pouhý apel na sebeomezení nemůže mít potenciál být základem pro principiálně novou orientaci životních cílů, životních hodnot lidské společnosti.

Zakončeme tedy tuto úvahu konstatováním: ano, na straně jedné je skutečně v zásadě možné (a historicky prokázané), že jsou možné i jiné, neinvazivní formy produkce a spotřeby. Na straně druhé ale z těchto modelů z minulých časů nelze bez dalšího usuzovat na možnosti zásadní transformace současné společnosti s její dynamickou, individualizovanou produkcí. Pokud by takováto transformace i dnes měla být možná, pak k tomu bude zapotřebí za prvé zcela nová, neobyčejně silná vůdčí idea; a za druhé bude zapotřebí vytvořit velice důkladně promyšlený, a velice citlivě vyvážený mechanismus společenské produkce, který by na jedné straně poskytoval motivační aparát pro inovativní produkční činnost sloužící člověku, ale který by zároveň nemotivoval k nadprodukci, nadspotřebě a nadměrnému zatěžování přírodních zdrojů.

Kapitalismus tedy člověka vykořisťuje a ožebračuje, nebo ho nutí k hýření?

Na hýření si za kapitalismu stěžovat opravdu nemohu a nemohl jsem si na ně koneckonců stěžovat ani za socialismu. Moje existence je tedy nejspíše stále spojena s produkčním způsobem, založeným na rozumnosti, uměřenosti spotřeby, a nikoli na hýření.

Pokud tedy chcete změnit své hýřivé životní postoje, ke kterým vás z podstaty věci nutí kapitalismus, a spotřebovávat jenom to, co opravdu potřebujete k zajištěnému, nicméně nehýřivému způsobu své existence, obraťte se s důvěrou na mne, rád vás se svojí ideologií seznámím.

Pane Nusharte, a jaký je pak vlastně ideový základ té Vaší "ideologie šetření"?...

Zde se totiž jedná o to, aby se onen "nehýřivý" způsob života stal obecně přijímanou (a především praktikovanou) normou. Otázka všech otázek tedy je, jakým způsobem dosáhnout takovéto všeobecné akceptace toho či onoho životního způsobu.

Dávat osobní příklad, svým vlastním (nehýřivým) způsobem života, je samozřejmě vždy pozitivní počin; nicméně jenom on sám zřejmě nepostačí. Tím spíše když tento nehýřivý způsob života jde jak proti lidské přirozenosti, tak proti rámcovým životním podmínkám (tedy kapitalismu).

Pokud by tedy měla přijít nějaká ideologie, která by skutečně mohla mít dostatečný potenciál zásadním způsobem změnit reálné chování velkých mas, pak by musela být založené na velice silné, přesvědčivé, až přímo strhující ideji. Takové ideji, která by dokázala zasáhnout samotné centrum lidské mysli, lidského vědomí, a především lidského motivačního aparátu.

Mimochodem: tímto problémem hýřivé - nehýřivé společnosti se zabýval už Platón, v jeho "Ústavě". Platónův Sokrates se zde zasazuje o společnost respektive polis založenou na vzájemné pospolitosti a rovnosti, kde by nebylo zapotřebí žádných rozhodovacích respektive mocenských hierarchií; bylo by to tedy uspořádání v původním slova smyslu "an-archické", tedy bez institucionalizované vlády.

Sokrates tedy tento způsob života vynáší a preferuje jako ten nejlepší a nejšťastnější; poté ale sám přiznává, že konstitutivní podmínkou pro to, aby takto šťastně žijící komunita mohla reálně existovat, by byl všeobecný konsens, že bude naprosto imunní vůči všem svodům hýřivého způsobu života. Že tedy její příslušníci budou produkovat (a konzumovat) jenom tolik, co nezbytně potřebují ke svému životu.

Ovšem - vzápětí i sám Sokrates naráží na problém. V jeho dialogu s ostatními účastníky diskuse se totiž vynoří otázka, zdali je k dobrému jídlu zapotřebí mít také takové přísady jako mandle, olivy a sůl. (Jsme přece v Řecku.) Klíčová otázka zní: jsou tyto pochutiny ještě součástí "přirozeného" stravování - anebo jsou už luxusem, projevem hýření?

Jak je vidět, hranice mezi tím, co jsou ještě přirozené, legitimní potřeby, a mezi tím co je už nadbytečným luxusem jsou někdy velice nejisté a neznatelné.

Mimochodem, pane Nusharte, v očích Sokrata byste už jenom tím samotným faktem, že vlastníte počítač (a předpokládám že i televizor a další podobné výdobytky moderní techniky) platil za nenapravitelného zhýralce.

Co se pak Vaší otázky týče, zda "kapitalismus tedy člověka vykořisťuje a ožebračuje, nebo ho nutí k hýření?", pak odpověď zní:

Kapitalismus člověka motivuje (tedy: "nutí") k hýření; ale protože je kapitalismus založený na příjmové a majetkové nerovnosti, pak zároveň část populace vykořisťuje a ožebračuje.

Takže v součtu se to vyrovná?

... vyrovná se to. Na deset dětí věku do pěti let, které umřou hlady či v důsledku trvalé podvýživy na zcela banální dětskou chorobu, případně jeden, který se užere k smrti z nadbytku -- váhově je to jedna ku jedné.

I když omlouvám se, to je špatný příklad. Dnes jsou bohatí štíhlý a v kondici, hýří výdaji za osobní trenéry a za drahá sportovní zařízení jakožto za superpotraviny, výživově vyvážené nápoje apod. a tlustí jsou v bohatých zemích převážně ti chudí -- jako diabetik Vám mohu odpovědně říct, že zdravá výživa přijde po čertech draho.

Takže se zlepšuje a na toho jednoho štíhlého bohatého, který se zabil v superspotu, při adrenalínovém sportu nebo prostě dostal infarkt, když se povzbuzený kokainem předváděl, jaký je v padesátce ještě jura při rekreačním volejbalu nepřipadne dnes už váhově deset mrtvých dětí, ale stačí již sotva sedm.

Vyrovná se to, moderní kapitalismus produkuje

a) největší zdroje k uspokojení materiálních lidských potřeb, jaké kdy která společenská forma produkovala.

b) Největší míru luxusu, dostupnou relativně (opět vzhledem k jiným známým společnostem, reálný socialismus nevyjímaje) velké skupině lidí -- nejde již o promile, ale o procenta.

c) Největší masu světové bídy.

d) Spotřebovává na to a)-c) bezkonkurenčně největší množství zdrojů v dějinách a rok od roku efektivněji ničí podmínky života na této planetě.

Lze tedy očekávat, že se to poměrně rychle vyrovná -- smrt je velký nivelizátor a vyhynutí lidského druhu vyřeší všechny jeho společenské nerovnosti a rozpory.

Pane Nusharte, k tomu co k věci mezitím napsal pan Profant bych ještě připojil jeden pamětihodný výrok slavné americké herečky Barbary Streisandové:

"Naše reklama mi připadá poněkud schizofrenní: na jedné straně nám radí, jak si nacpat nácka. Na druhé straně, jak zhubnout."

V tomto příměru je v geniální zkratce obsažena celá iracionalita kapitalismu (i s jeho stupidní reklamou): kapitalismus vydělává na všem a na všech (nebo se o to přinejmenším snaží), na bohatých i na chudých, na hladových i na přesycených, důsledky jeho počínání na člověka jsou mu naprosto lhostejné, hlavně když z toho může vytřískat nějaký zisk.

Mně šlo, pane Profante, o součet v rámci toho kapitalismu (kapitalismu, který zároveň člověka nutí k hýření a zároveň ho ožebračuje).

Těch deset dětí, které zemřou hlady, totiž nežije v kapitalismu, protože u nás v kapitalismu hladomory už neexistují. Hladomory kdysi v historii samozřejmě existovaly, v současné době existují už ale jen v komunistických a v tzv. rozvojových zemích, stručně řečeno tedy v těch zemích, jejichž kulturní vývoj většinou probíhal značně jinak a kde současný stav společnosti to fungování kapitalismu vůbec neumožňuje, zato však umožňuje hladomory.

Pane Poláčku, to vydělávání – tedy ten zisk jakožto převažující motiv lidského jednání – je vlastně znakem oproštění se od všech vyšších (ideologických) motivů jednání, které sice jako motivy lidského jednání mohou dobře fungovat v rovině individuální svobody, ale jakmile se nějaký takový vyšší (ideologický) motiv stane smyslem existence nikoliv již jen jednoho jedince, ale smyslem existence celé společnosti – což pak tedy znamená smyslem existence pro každého jednotlivce „povinným“ [smysl života nemůže být povinný, protože „povinný smysl života“ je nesmysl], vede to k tragédiím a ke ztrátě individuální svobody.

A v tom právě vidím tu údajně neexistující racionalitu kapitalismu – nenutí (samozřejmě jen nad rámec přirozeně se vyskytujícího kulturního tlaku) již člověka povinně věřit ve smysl nesmyslu.

Aby smysl nebyl nesmysl, musí být sice objektivně pravdivý, to ale samo nestačí. Druhou nezbytnou podmínkou je, že to rozhodnutí pro objektivně pravdivý smysl musí být svobodné – nemůže být vynucené. Tady je pak samozřejmě otázka, jak chápeme tu roli vždy zcela přirozeně existujícího kulturního tlaku společnosti. Racionální odpovědí kapitalismu na tuto otázku byl sekulární neideologický stát, kde si smysl života hledá každý sám a rozhoduje se pak pro něj svobodně. Kultura a tradice (tradice jakožto předchozí výsledky „evolučního výběru“ neustále probíhajícího kulturního vývoje společnosti) pak člověku mohou toto jeho individuální hledání smyslu usnadnit.

Napřed k předposlední poznámce: ano, pane Nusharte, v sociálně relativně vyspělých státech pokročilého kapitalismu skutečně lidé už obvykle hlady neumírají. To ale v žádném případě neznamená, že by v těchto zemích nebyli lidé (a to v nemalých množstvích), kteří žijí v chudobě, a kteří dokonce hladoví.

Dám Vám dva konkrétní příklady z relativně bohatého (a sociálně vyspělého) Německa. V minulých dnech bylo oznámeno, že německá "Tafel", to jest poskytování jídla zdarma potřebným, trpí akutním nedostatkem zdrojů potravin. To jest: žadatelů o tyto obědy zdarma je mnohem více, nežli kolik tato organizace je vůbec schopna uspokojit.

Případ druhý: před nějakým časem byly v Německu zavedeny svačiny zdarma pro školní děti - prostě z toho důvodu, že bylo velké množství dětí které přicházely do školy hladové, protože doma nedostaly žádnou snídani. A to proto, že v jejich rodině na takový "luxus" jako je snídaně nejsou peníze.

Takové jsou tedy reálné obrazy hladovění z jednoho z nejbohatších kapitalistických států v Evropě.

"Povinný smysl života" - pane Nusharte, máte naprostou pravdu, že něco takového by byl naprostý nesmysl; a proto to také nikdo nežádá. (Povinný smysl života je ovšem přítomen v náboženství, kde je dogmaticky určeno, kde a v čem jedině člověk může nalézt svého finálního naplnění; do určité míry "povinný smysl života" byl předepsán za časů (pseudo)socialismu.)

Základní chyba Vašeho způsobu argumentace, pane Nusharte, tkví v tom, že zaměňujete dvě zcela různé roviny lidské existence. Vy hovoříte o člověku jakožto individuu; zatímco já jsem zde hovořil výhradně o společnosti, o společenské rovině lidské existence.

Člověk jako jedinec má samozřejmě "suverénní" právo zůstat omezencem, který si takovými zbytnostmi jako je hledání smyslu života neláme hlavu. Už jsem tu nedávno (nejsem si teď jistý zda v této či paralelní diskusi) zmínil Hutkův song Litvínov, kde obyvatelé tohoto reálsocialisticky zdevastovaného města básníkovi ptajícímu se na smysl jejich každodenního plahočení ("za byt a za stravu, za oděv děláme") odpovídají nerudně, možná i trochu znejistěle: "Hluboké úvahy koňovi necháme!"

Tento Hutkův song je ostatně možno si poslechnout (respektive jeho text přečíst) zde: https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/hutka-jaroslav/litvinov-524127 Je to jeden z těch Hutkových textů vzniklých v socialismu, který si svou plnou platnost zachovává i za podmínek kapitalismu, respektive "demokracie".

Takže tedy: ano, každý jedinec má právo zcela se vyhnout otázce po smyslu jeho vlastní existence, respektive tento smysl upnout do linie mezi hospodou a fotbalovým stadionem. (Případně mezi hospodou a kriminálem.)

Já jsem ale - opakuji a zdůrazňuji ještě jednou - nepsal o právech jednotlivce, nýbrž o tom, jaký charakter má současná (liberálně demokratická) společnost. Napsal jsem přitom jednu větu, která - v množství jiných - možná zapadla, nicméně je klíčová:

"Pokud se - jako celek, jako společnost - vzdáme (metafyzického, teologického...) hledání vyššího smyslu naší existence, pak se sami odsuzujeme k životu v banalitě."

Společnost jako celek, pane Nusharte, to je přece jenom o dost jiná entita, nežli jednotlivý člověk. - To je ostatně opět jeden z naprosto klíčových omylů celého konceptu liberální demokracie - že tuto entitu jménem společnost nedokáže pochopit, uchopit jinak, nežli jenom jako jakýsi nahodilý konglomerát jednotlivých individuí. Les je přece jenom něčím více, principiálně jinou, novou kvalitou nežli pouhá suma jednotlivých stromů; ať si baronka Thatcherová sebevíce tvrdí opak.

Takže tedy, pane Nusharte, jsme u společnosti jako celku; a otázka zní, jestli můžeme této společnosti uložit (mravní) povinnost, aby se vůbec zabývala otázkou smyslu.

Poslední formulace je opět naprosto klíčová: ono nakonec není rozhodující, aby tato společnost nějaký (definitivní, finální) smysl existence (své i jejích členů, tedy jednotlivých lidí) našla; ale naprosto rozhodujícím momentem je to, aby ho vůbec hledala.

Tam kde daná společnost tento smysl vlastní existence hledá, kde se neustále staví otázky k tomuto smysl směřující - v této společnosti vládne živý duch, tam se střetávají (a navzájem obohacují) myšlenky, koncepty, ideje. Takováto společnost pak překračuje pouze aktuálně profánní horizont své existence ("za byt a za stravu, za oděv děláme"), a sama se pozvedá do sfér nadčasových, transcendentálních.

Tak co tedy myslíte, pane Nusharte: máme právo žádat od společnosti - jakožto oné relativně svébytné entity - aby ve své existenční formě měla zabudován i onen moment tázání se po smyslu; anebo by takovýto požadavek byl projevem jakéhosi ideologického diktátu?

Jednou větou: je to skutečně projevem násilí, když žádáme od společnosti aby se zabývala otázkami smyslu své vlastní existence?

Ještě poznámka ke kapitalismu (respektive k politickému systému liberální demokracie, jakožto standardní formy vyspělého kapitalismu): ano, je skutečně faktem že tento kapitalismus respektive tato demokracie člověka bezprostředně k ničemu (tedy k takovému či onakému ideovému názoru) nenutí. A dokonce si tato kapitalistická, buržoazní demokracie dovolí i ten luxus, že - bez větších represí - strpí i přítomnost určitého množství svých vlastních kritiků.

Kapitalistická/buržoazní demokracie totiž takovýchto represí, respektive státem nařízených názorů či ideologií vůbec nemá zapotřebí. Za prvé - kapitalismus sám naprostou většinu populace natolik pevně sváže s bůžkem, s fetišem mamonu, že vedle něj nemůže obstát žádný bůh jiný, ať jakékoli provenience. (Termínem "bůh" je zde míněno ideové přesvědčení obecně.) Tito konkurenční bohové a bůžci zde sice smějí existovat, ale fakticky mohou vést pouze sekundární, marginální existenci. Centrálním božstvem zde vždy zůstává bůh Mamon.

A za druhé: je dalším zásadním omylem, že prý systém liberální demokracie nemá žádnou ideologii. Není to pravda. Liberální demokracie má - samozřejmě! - jako každý reálně dominující, panující společenský systém i svou vlastní ideologii; základním znakem této ideologie liberální demokracie je ale právě to, že se tváří že žádnou ideologií není.

Ideologie liberální demokracie je ideologií absolutní negativity; to jest, liberální demokracie neprosazuje žádné konkrétní obsahy (kromě vyhraněného individualismu ovšem); ale ona všechny tyto konkrétní obsahy neguje. Její ideologií je - zdánlivá - neideolgičnost; obsahem její ideologie je ideová prázdnota, absolutní bezobsažnost. Jediným smyslem liberální demokracie je, že neguje všechen možný smysl.

Pane Nusharte, za časů socialismu ve vstupní aule pražské právnické fakulty visel na jedné stěně Leninův výrok: "Všechno je politika. Když někdo tvrdí, že nedělá žádnou politiku, je to také politika."

My studenti jsme se tomuto Leninovu výroku tehdy posmívali; jako ostatně víceméně všemu, co přicházelo od tehdejšího přeideologizovaného režimu. A mně osobně trvalo dlouhá léta, nežli jsem rozpoznal hlubokou moudrost tohoto Leninova konstatování.

Nahraďme si slovo "politika" slovem "ideologie" - a vzápětí se nám odhalí pravý charakter systému současné liberální demokracie. Tedy v tom smyslu, že tvrdit že "nedělám žádnou ideologii", je v určitém smyslu samo ideologií.

Určitá konkrétní společnost totiž může existovat jenom v jednom jediném modu (jinak by byla roztrhána vnitřními protiklady); tento modus existence je pak populaci indoktrinován všemi dostupnými formami ideového působení. Prostřednictvím školní výuky, prostřednictvím politiky, prostřednictvím médií. Ano, tato ideolgie "bezideologičnosti" systému liberální demokracie má to specifikum, tu obrovskou výhodu, že se může tvářit jako naprosto otevřená, naprosto liberální, naprosto přirozená. Je extrémně složité (a vyžaduje vysokou míru kognitivního úsilí) prohlédnout tento klam, toto její předstírání bezideologičnosti.

Právě proto stále ještě tolik lidí věří tomu, že systém kapitalistické liberální demokracie je tím "nejsvobodnějším ze všech světů". Protože nedokáží prohlédnout skrytou ideologickou manipulaci, které je tento režim vystavuje.

Existence mraveniště má, pane Poláčku, smysl (ať již jde o smysl existence mraveniště ve vztahu k mravencům, nebo smysl existence mraveniště ve vztahu k ekosystému lesa apod.) Existence mraveniště má tedy smysl (tento smysl je již daný a je také samozřejmě zcela objektivně pravdivý). Mraveniště se ale otázkou smyslu své vlastní existence samo zabývat nemůže.

Rozdíl mezi člověkem a mravencem je ten, že mravenec nemůže odmítnout podílet se na již jednou daném objektivně existujícím smyslu mraveniště. Člověk se ale pro toto podílení se na jednou již daném a objektivně existujícím (pravdivém) smyslu lidského společenství musí svobodně rozhodnout. Kdyby se ovšem mravenec považoval za moudrého a vzdělaného, smysl mraveniště by odmítnout mohl, a pak by se pochopitelně nechtěl na takovém smyslu mravenčího společenství ani nijak podílet.

https://vesmir.cz/cz/on-line-clanky/2023/03/cmelaci-maji-tradice-kulturu.html

Mraveniště, pane Nusharte, nemá "smysl", nýbrž pouze "účel". Právě toto vytváří základní rozdíl mezi člověkem a ostatními živočichy: oni pouze - tak či onak - naplňují intence dané jim zvnějšku, tedy (víceméně slepou) přírodou, zatímco člověk má schopnost vědomé reflexe své vlastní existence. Má tedy schopnost rozpoznat, kam tato existence vede, a především kam by vést měla a kam by vést neměla.

"Smysl" může mít mraveniště jenom v rámci většího celku, tedy když se podíváme na přírodu jako celek. To ovšem znamená: na její vývoj od nejjednodušších, nejprimitivnějších forem až k formám nejvyspělejším, nejkomplexnějším. A nedá se nic dělat, představitelem těchto nejkomplexnějších, vývojově nejvyšších forem je stále ještě člověk.

Samozřejmě dnes už je známo, že mezi člověkem a (ostatní) živočišnou říší neexistuje naprosto absolutní dělicí hranice; je to logické, jak řečeno jedná se o vývoj, takže vyšší vývojové formy mají nutně svůj předobraz už ve vývojových stupních nižších. Nicméně hovořit například u čmeláků o "kultuře" je možno jenom ve zcela specifickém smyslu.

Vy tedy, pane Poláčku, věříte, že slepá příroda zvnějsku živočichům dává nějaký tvůrčí záměr, úmysl, cíl – čili intence, které pak tito živočichové naplňují?

A člověk se od živočichů liší tím, že má schopnost rozpoznat kam to vede a jestli by to tak mělo či nemělo být?

Podle čeho se ale pozná co by být mělo a co by být nemělo?

Například člověk. Měl by být, nebo by být neměl?