Oprav dům po babičce

Alena Zemančíková

Dotace na opravu „domu po babičce“ je správná. Je totiž skutečnou investicí. Nejen do nemovitosti, ale také do rozvoje především oblastí na periférii státu. Alena Zemančíková se staví na obranu programu ministerstva životního prostředí.

Investujeme kvůli perspektivě, investujeme do budoucnosti, do společenské shody, do toho, aby lidé neodcházeli z venkova do metropolí, do diverzity řemesel a služeb a mezilidských vztahů, do kultury. Foto FB Zdeňka Fidlerová

Žádný dům po babičce jsme nikdy neměli. Vždycky jsem ale po takovém bydlení toužila, a tak jsme v době, kdy život náš byl v půli se svou poutí, takový dům pro naši rodinu koupili. Byli jsme vysloveně chudí, dům však měl různé nevýhody, a tak jsme ho dokázali pořídit z půjčky od tehdejší spořitelny: jiná možnost, protože ani jiná banka, v té době nebyla. Něco nám přidala babička mých dětí, tedy moje matka. Pro moje děti se ten dům tak stal „domem po babičce.“

V tom domě jsme bydleli s dětmi deset let, aniž jsme na něm dokázali cokoli opravit. Všechno, co jsme mohli postrádat z rodinného rozpočtu, šlo na splátky oné půjčky. A děti dorůstaly a měly potřeby srovnatelné s dospělými, ale příjmy samozřejmě žádné. Tak se stalo, že náš dům se časem jevil z celé vsi nejzanedbanější, i jeho funkce začaly haprovat, bylo prostě jasné, že se něco musí investovat do oprav.

V té době už existovaly stavební spořitelny, tak jsme si vzali nevýhodný překlenovací úvěr a opravili dveře a topení včetně komínu. Navenek ale dům vypadal stále zanedbaně. Opravu fasády, výměnu oken, ale také krovu a střechy jsme pořídili z dalšího úvěru ze stavební spořitelny, to už jsme měli příjmy trochu větší. Výsledku ale hodně pomohlo, že náš už dospělý syn měl nejen sám schopnosti a dovednosti některé věci udělat sám, ale že měl i kamarády, kteří mu pomohli.

Půjčka tedy byla hlavně na materiál, svépomoc se stavební spořitelně vyúčtovat nedá. Už je to pár let, ale dům vypadá celkem obstojně, ne, že by nepotřeboval víc, ale ostuda už to není. Dluhy jsou splacené. Celá ta věc trvala 35 let, ano, tak dlouho, a svého času to vypadalo tak, že kdyby do toho staveniště, kde bydlel už i můj dvouletý vnuk, přišla sociálka, snad nám to dítě odebere (jak jsme si žertem říkali, abychom tu situaci, kdy se stále hroutilo něco dalšího, s čím jsme původně nepočítali, překlenuli sarkasmem).

×