Jak chránit klima spravedlivě? Snížení emisí musí jít ruku v ruce s redistribucí

Josef Patočka

Nemá-li politika ochrany klimatu nepříznivě dopadat na sociálně slabší, musí být její náklady spravedlivě rozložené. Možností, jak snižovat emise i nerovnosti, je takzvaná klimatická dividenda: redistribuce výnosů ze zpoplatnění uhlíku.

Obnovitelné zdroje energie se musí stát dostupnými pro všechny sociální vrstvy. Foto Juan de Vojníkov, WmC

Českou společnost čekají v nejistém světě v nejbližších letech náročné zkoušky. Pokračující vlny pandemie nemoci COVID-19 provází ekonomická nestabilita a růst cen. V České republice nastupuje necelé desetiletí po pádu Nečasovy vlády opět vláda pravice, od níž lze očekávat spíše pro-byznysovou, asociální politiku. Hrozí, že se sociální problémy, jako je nedostatek bytů, nízké mzdy a exekuce, ještě prohloubí.

V této situaci se rozbíhá také pokus Evropské unie přispět k mezinárodnímu úsilí o odvrácení té nejvážnější krize, jež před námi leží: krize klimatické — či šířeji vzato — ekologické. Byl schválen cíl snížit v souladu s doporučeními vědců emise do roku 2030 o 55 %. Nový kurz se promítl také do stoupajících cen emisních povolenek, jež mají vyvážit škody z emisí oxidu uhličitého na stabilitě klimatu, a zvýhodnit udržitelnější alternativy.

Když začaly letos v zimě narůstat ceny energií pro spotřebitele, svalovala se vina právě na povolenku, přestože fakta svědčí o tom, že za skokovým nárůstem cen stály spíše rostoucí ceny plynu na světových trzích. Energetický cenový šok každopádně podtrhnul důležitou otázku toho, kdo bude účet za proměnu energetiky nakonec platit.

Nemuset si vybírat mezi potřebami dnes a přežitím zítra

V aktuální krizi spotřebitelé doplácejí na nezodpovědnost krachujících spekulantů na trzích s energiemi, zatímco energetické korporace slaví rekordní zisky. Může to být jinak? Jak by musela ekologická proměna vypadat, aby si obyčejní lidé nemuseli vybírat mezi zajištěním základních potřeb dnes a přežitím svých dětí zítra? Jaká opatření chtít a jakou politiku prosazovat? To vše jsou témata, o kterých potřebujeme naléhavě mluvit, nemá-li podobu naší budoucnosti utvářet jen velký byznys.

Tváří v tvář jiným dnešním problémům je přitom snadné podcenit, jak vážný problém klimatická krize představuje. Nejde tu o to, zda bude naše prostředí „pěkné“ a „čisté“ jako u někdejších problémů se znečištěním. Jde tu o základy lidského života na Zemi, stability naší civilizace. Extrémy, jež pozorujeme při dnešním oteplení o zhruba jeden stupeň Celsia stále častěji — například sucha — způsobují i u nás nedostatek vody a zvyšují ceny potravin a leckde na světě již dnes ohrožují zásobování.

O budoucím klimatu přitom rozhodují dnešní emise. Jejich účinky v atmosféře se projevují s odkladem. Čím déle tak budeme s jejich snižováním otálet, tím horší budou důsledky, které zažijeme ještě za života většiny z nás. Náklady včasné prevence jsou tak — tak jako u mnoha onemocnění — menší než potenciální škody z nečinnosti. Ty se totiž, nezvládneme-li zabrzdit včas, snadno mohou stát neúnosnými.

Emise jde snižovat sociálně spravedlivě

Co si v této situaci počít? Odbory i ekologové po celém světě často zdůrazňují, že transformace má být spravedlivá. Náklady se mají rozložit férově, a za přechod k ekologičtějším technologiím mají platit znečišťovatelé podle toho, kolik znečišťují. Ne spotřebitelé, kteří prostě pokrývají své základní potřeby.

Jak ale zajistit, aby se zpoplatnění emisí na spotřebitele prostě nepřeneslo a nevedlo k takzvané energetické chudobě? Odpověď je jasná: klimatická politika musí jít ruku v ruce s férovější distribucí příjmů a majetku!

Rozumnou odpověď, kterou volí stále více zemí po celém světě, nabízí takzvaná klimatická dividenda. Tedy opatření, při němž se peníze vybrané na uhlíkové dani či povolence prostě rovným dílem rozdělí spotřebitelům formou šeku, slevy na elektřině, nebo na dani z příjmu. Výsledkem je čistá redistribuce směrem od bohatších, kteří mají tendenci více spotřebovávat neekologické zboží a služby, směrem k chudším, kteří znečišťují prostě proto, že musí.

Znečištění klesá, protože udržitelné technologie se staly ekonomicky výhodnějšími oproti špinavým. Podstatné je, aby za ně platili skutečně ti, kdo jej produkují nejvíc. Na Slovensku, kde opatření v daném směru navrhl tým europoslance Martina Hojsíka ze strany Progresívne Slovensko, by při rozdělení čtyřiceti procent výnosů z povolenek dělala dividenda ročně odhadem 127 eur na osobu, tedy zhruba 3000 českých korun.

V Rakousku bude zase vláda vyplácet sto až dvě stě eur podle toho, kde lidé žijí. Má se tak kompenzovat fakt, že na venkovany více dopadne zdražení pohonných hmot.

Pojďme se bavit o právu na energii — a jak jej zajistit

Spravedlivou transformaci ale nepůjde zajistit jedním sebelepším opatřením. Jde o to, jakým směrem se vydá naše společnost a ekonomika jako celek — jak jsme se snažili nastínit v naší iniciativě Nová dohoda, již jsme letos v lednu spustili jako platformu pro dialog mezi sociálními a ekologickými organizacemi a hnutími.

Skokový nárůst energií by nás měl vést k diskusi o tom, jaký energetický systém vlastně chceme. Proč jsou u nás vlastně lidé energeticky chudí? Nezašla privatizace energetického sektoru příliš daleko, když vydává potřebné spotřebitele na pospas výkyvům na globálních trzích?

Přístup k základnímu množství energie, potřebnému pro naplnění základních potřeb, patří mezi lidská práva. Jak jej zajišťovat tak, aby to bylo lidem ekonomicky dostupné, ekologicky udržitelné pro budoucí generace a měli jsme nad tím jako společnost kontrolu?

Dobré je, že opatření potřebná proti energetické chudobě jsou často ta samá, která potřebujeme pro snížení emisí. Na mysli máme například zateplování domovů, instalaci solárních panelů na střechy a podobně.

Jde o to zajistit, aby tyto výdobytky moderní techniky nebyly dostupné jen nejbohatším. A aby peníze dotekly k těm, kteří to potřebují — například snížením povinné spoluúčasti k dotacím na zateplování a úspory energie pro nízkopříjmové domácnosti.

Výsledkem bude snížení jak emisí, tak účtů za elektřinu a teplo. A také naší závislosti na cizích mocnostech a nestabilních trzích. Tento směr potřebujeme podpořit zejména při rozdělování prostředků na proměnu uhelných regionů, které na tom byly v posledních desetiletích nejhůř.

Spravedlivá transformace vzejde jen z dialogu o společných zájmech

Shrnuto a podtrženo: pokud chceme obstát v klimatické a ekologické krizi a zvládnout to spravedlivě, potřebujeme hledat politiku, která bude myslet na lidi i na přírodu. Od nadcházející pravicové vlády — při nešťastných vzpomínkách na její předchůdkyni — přitom těžko můžeme čekat, že nás vyslyší, aniž bychom se hlasitě ozývali.

Právě stížnost na nedostatek smysluplné účasti na rozhodování je ostatně jednou z nejčastějších, které slýcháme při naší práci v uhelných regionech. Tím spíše potřebujeme vést dialog zdola, v němž budeme hledat zájmy, které máme společné. A společně je hájit.

Článek původně vyšel v listopadovém čísle Sondy REVUE, časopise Českomoravské konfederace odborových svazů a vznikl ve spolupráci s Nadací Friedricha Eberta.

advertisment