Hana Galiová žije v Litoměřicích od narození. Posledních jedenáct let bydlí v domě, který postavila s pomocí rodiny a sourozenců. Při vyřizování záležitostí ohledně stavby se dozvěděla, že radnice nabízí lidem dotaci na pořízení solárních panelů pro ohřev teplé vody.

„Město inzerovalo, že mají tuto možnost podpory. A když jsme v té době dokončovali novostavbu, tak jsme si rovnou zažádali,“ popisuje do telefonu paní Galiová, žena s energickým hlasem. Chtěla tím ulehčit jak přírodě, tak vlastnímu rodinnému rozpočtu.

Kromě peněz od města si zažádala také o dotaci od státu, což dohromady pokrylo většinu pořizovacích nákladů. Zařízení si pochvaluje — s jeho údržbou nemá žádné větší starosti a zároveň uspoří část peněz, které by jinak musely jít na účty za energie.

„Vždycky mám radost, když svítí sluníčko, protože to nám ten vnější zdroj vyrábí elektřinu i teplou vodu.“ Kromě radnicí dotovaných panelů na ohřev vody si totiž před rokem pořídili na dům také fotovoltaické panely k výrobě elektřiny.

Lidé Slunci nejprve nevěřili

Již v předchozím textu jsme popsali přes dvě desetiletí snah Litoměřic v oblasti městské energetiky. Všechno ale začalo právě dotacemi na solární ohřev vody.

„Po revoluci byly Litoměřice takovým hodně zakouřeným městem. Lidé často topili uhlím a prakticky se tady nedalo dýchat,“ přibližuje klidným hlasem počátky vedoucí litoměřického odboru životního prostředí Pavel Gryndler.

V devadesátých letech začali nejprve s podporou přechodu na plyn. Z tehdejšího vládního programu Ekomiliarda přispívali obyvatelům, kteří se rozhodli vyměnit kotle na uhlí právě za ty plynové. Když ale později plyn zdražil, bylo třeba zajistit, aby se lidé nevraceli zpět k vytápění uhlím.

Radní se proto rozhodli, že vyhradí část peněz z rozpočtu města na ekologická opatření přímo v domácnostech. Jako první samospráva v České republice tak v roce 2000 nabídli dvacet tisíc korun každému, kdo si zařídí ohřev vody pomocí sluneční energie. Podmínkou bylo právě i to, že domácnost, která peníze dostane, nebude topit uhlím.

I když samo pořízení panelů, které vykryjí část nákladů na teplou vodu, nezajistí úplný odklon domácností od fosilních paliv, snažili se tím hlavně motivovat obyvatele, aby si vůbec k obnovitelným zdrojům energie našli cestu.

V tehdejší době šlo o unikátní projekt. „Zájem byl ale prakticky nulový. Lidé Slunci v podstatě nevěřili,“ přibližuje Pavel Gryndler. Zástupci města proto uspořádali přímo na hlavním náměstí setkání pro občany.

Účinnost solárních kolektorů tehdy předváděli třeba tím, že jimi ohřívali vodu z tamní historické kašny. Poté se první zájemci o dotace ozvali. Pavel Gryndler s úsměvem dodává, že další podstatnou část propagace už zajistila „sousedská reklama“.

Příspěvek poskytují Litoměřice dodnes, v roce 2006 se zvýšil na čtyřicet tisíc korun. Od začátku projektu si lidé s podporou města pořídili solární kolektory o ploše zhruba dva a půl tisíce metrů čtverečních. Pokud bychom počítali, že jeden panel má v průměru dva čtvereční metry, šlo by o více než dvanáct set jednotlivých zařízení, přičemž průměrná domácnost si obvykle pořizuje dva až tři panely.

Litoměřický odbor pro životní prostředí konkrétní počty žádostí neeviduje. Celkově vyplatili částku v řádu několika milionů, podle Pavla Gryndlera se ale zájem napříč lety různil. Ve „slabších“ letech s menším počtem zájemců přispěli lidem celkově kolem osmdesáti tisíc, ale jindy i kolem jednoho milionu za rok.

Peníze však prý našli pro každého, kdo splňoval podmínky pro dotaci — tedy netopil tuhými palivy a pořídil panely alespoň o ploše tří metrů čtverečních. „Občas musíme doplnit finance, abychom uspokojili víc lidí,“ přiznává starosta Litoměřic, Ladislav Chlupáč (ODS).

Popisuje, že se peníze na dotace pro obyvatele skládají ze tří zdrojů. Prvním je Fond úspor energie, kam se ukládají peníze ušetřené díky energetickým opatřením na městských budovách. Další část tvoří příspěvky od Správy úložišť radioaktivních odpadů. Město je dostává kvůli nedalekému úložišti radioaktivního odpadu pocházejícího ze zdravotnictví, průmyslu nebo výzkumu. Poslední, menší část tvoří rozpočet města.

Učinit dotace dostupnějšími

Na otázku, zda získat dotaci není náročné či zda to nepřináší výrazné starosti s dokumentací, odpovídá Hana Galiová záporně. Nevzpomíná si, že by proces žádosti mezi ostatním vyřizováním okolo novostavby nějak významně vynikal svojí náročností.

„Když se staví dům, je tam vždy spousta mezikroků a papírování. Asi už se to časem zakrylo, ale rozhodně si na to nevzpomínám jako na něco výjimečně složitého,“ vypráví.

Podle opoziční zastupitelky za Zelené Lenky Simerské by ale dotace mohly být přeci jen o něco dostupnější — třeba pro ty, kteří nemají se zmíněným „papírováním“ dostatek zkušeností nebo jim chybí peníze na prvotní investici do pořízení solárních kolektorů: „Takto řešené dotace jsou omezené tím, že si je zařídí lépe situovaní lidé na své soukromé domy. Osobně do budoucna podporuji spíše komunitní energetiku, která pomáhá i slabším, a lidem, kteří si to neumí zařídit.“

To potvrzuje i Renata Vášová, členka litoměřických Zelených a místní koordinátorka Milionu chvilek pro demokracii. Při našem setkání mi vypráví, že podle ní dotace využívají spíše občané, kteří budují novostavbu — stejně jako třeba Hana Galiová, se kterou se osobně znají. Přitom by podle ní mohly být na vícero domech, třeba i na bytových.

Když se proto dotazujeme na další rozšiřování dotací a využití solární energie, starosta Ladislav Chlupáč vytyčuje Litoměřicím za cíl právě větší spolupráci — například se společenstvími vlastníků nebo majiteli činžovních domů.

Dotace sloužící veřejným zájmům

Ačkoli podobné příspěvky na ohřev vody pomocí Slunce nabízely či stále nabízejí i jiné české samosprávy, Litoměřice jdou příkladem nejen tím, že ji zavedly jako vůbec první tuzemské město, ale také tím, že se jim městskou dotaci na solární kolektory daří udržovat dlouhodobě. V minulosti zástupci města uvažovali nad rozšířením příspěvků třeba i na fotovoltaiku či na tepelná čerpadla.

Nakonec ale obyvatele v pořízení jiných, nákladnějších zařízení pro vlastní výrobu nízkoemisní energie podporují spíše poradenstvím než finančními prostředky. „Fototermické články jsou docela málo finančně náročné, ostatní jsou nákladnější — ať už je to fotovoltaika, tepelné čerpadlo nebo zateplení budov. Kdyby se na ně dávala nějaká dotace, byl by její podíl na nákladech tak malý, že by to nebylo dostatečně motivační. Ale když jsme začali dávat na solární systémy ohřívající vodu čtyřicet tisíc korun, tak to je skoro padesát procent nákladů. Proto o tom lidé začali přemýšlet,“ osvětluje Pavel Gryndler.

Kromě energetiky začali postupně lidem pomáhat i s pořízením dalších opatření, která sice nesouvisejí přímo s energetikou, ale spíše šířeji s oblastí životního prostředí. Lidé si tak mohou od města pořídit třeba kompostéry či získat téměř až padesátitisícový příspěvek na nádrž pro zachycení dešťové vody.

„My o jejich využití zatím neuvažujeme. Nicméně to velice kvituji, osobně znám lidi, kteří to využili, a podle mě je dobře, že se podporují i kompostéry nebo využití dešťových vod,“ říká Hana Galiová.

Do oblasti energetiky naopak spadá vůbec největší projekt města Liroměřice — plán na využití geotermální energie. Město na něm spolupracuje s vědci i místní výtopnou, která zatím spaluje uhlí a štěpku. Pokud se ale zadaří, mohly by Litoměřice během několika let vytápět budovy pomocí zemského tepla.

„Stát nás měl za snílky“

Teplo skryté pod zemským povrchem by se mělo využívat tak, že se do několik kilometrů hlubokého vrtu vpustí voda, která se díky teplu pod zemským povrchem ohřeje na vysokou teplotu, pak se vyčerpá zpět na povrch a bude zásobovat budovy ve městě teplem.

O jak náročná projekt se jedná, ilustruje už jen to, že první kroky k danému cíli začali v Litoměřicích podnikat už téměř před dvaceti lety — a stále nejsou cíli. Původně přitom projekt neměl ani přízeň starosty.

„Znělo mi to jako absolutní nesmysl,“ usmívá se Ladislav Chlupáč, když reflektuje svůj tehdejší postoj. Po setkání s odborníky se však nakonec nechal nejen přesvědčit, ale dokonce začal využití tepla z podzemí aktivně propagovat. „Z odpůrce se stal největší podporovatel,“ uzavírá.

Litoměřický projekt prošel dlouhým a složitým vývojem. Už v roce 2020 měly díky němu dosáhnout energetické soběstačnosti a zajistit si nízkoemisní zdroj tepla se stabilní a dostupnou cenou výroby — tedy něco, co by při současném zdražování energií zejména v důsledku přetrvávající závislosti centralizované energetiky na fosilních zdrojích bylo nedocenitelné.

Postupně se ale začaly množit potíže a dokončení se oddalovalo. Do značné míry se tak dělo hlavně kvůli tomu, o jak neobvyklý plán se v rámci České republiky se jedná, a tedy s jakými úředními a povolovacími procedurami se musel potýkat.

Problémy se objevily také s financováním. Už jen prvotní průzkumy potenciálu využití geotermální energie skryté pod Litoměřicemi vyžadovaly velkou investici, na kterou město muselo podle slov starosty Ladislava Chlupáče i vedoucího odboru životního prostředí Pavla Gryndlera shánět peníze v podstatě samo.

„Stát nás měl za snílky,“ vzpomíná. „Velká míra rizika byla i v tom, že se nepodaří správně odvrtat do kilometrových hloubek. A další velká míra rizika byla v tom, že se na to nedařilo sehnat finanční prostředky, protože právě v důsledku velké míry nejistoty, jak dopadne vrt, na projekt nebylo možné zajistit přijatelný úvěr,“ popisuje složitou situaci.

Více nám věří v zahraničí nežli doma

V průběhu let tak ve městě ztratili i prvotní nadšenou podporu veřejnosti. „Jak se postupně ukazovalo, že je překážka nejen provrtat se dolů, ale že to trvá dlouho a prostě to nejde tak, jak se čekal; a jak se pak říkalo, kolik peněz už to stálo, lidé v tom najednou začali vidět černou díru. Měli pocit, že se jim slíbilo něco, co se nepodařilo, a dávali to za vinu městu,“ vysvětluje Renata Vášová, opoziční zastupitelka za zelené, náladu mezi místními. Sama si přitom myslí, že jde o dobrý a užitečný plán.

Snu o využití zemského tepla se ale v Litoměřicích nevzdali. Spojili se s vědci z Akademie věd, Univerzity Karlovy a několika dalších českých vysokých škol a pracovišť a společně založili výzkumné centrum s názvem RINGEN. Jeho budova se ukrývá na kraji Litoměřic v areálu bývalých kasáren.

Jedním z těch, kteří mají chod výzkumného centra na starosti, je i Antonín Tym z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Délka přípravy litoměřického projektu podle něj v mezinárodním kontextu není nijak neobvyklá. Pro srovnání uvádí příklad z francouzského města Soultz-sous-Forêts, kde u podobného geotermálního provozu uplynulo od začátku po úplné zprovoznění skoro třicet let.

I podle něj navíc Litoměřice čelí nedostatku podpory ze strany státu. „Město v tomto směru suplovalo stát, který v jiných zemích investuje do výzkumu a průzkumu vhodných lokalit, udělá první krok, eliminuje rizika,“ srovnává Tym zkušenosti z České republiky se zahraničím.

Pavel Gryndler ale věří, že geotermální energie v dohledné době získá i pozornost politiků. „Osobně si myslím, že to bude již velice brzo, uvážíme-li, že uhelné zdroje v Evropské unii budou končit okolo roku 2030,“ předvídá.

„Kdyby měla geotermální energie podporu, jakou mají jiné obnovitelné zdroje energie nebo jaderná energie, nemusíme dnes řešit skokové ceny tepla způsobené globální poptávkou po zemním plynu,“ uvažuje Antonín Tym v kontextu současné situace. Pro geotermální projekt v Litoměřicích tak shánějí partnery spíše za hranicemi. „Paradoxně nám věří víc v zahraničí než doma,“ shrnuje.

Pomáhají i kontakty se zahraničními městy

Litoměřice udržují spojení se zahraničím i prostřednictvím nadnárodních sítí městských samospráv. Řešení v oblasti energetiky tak vycházejí mimo jiné ze zkušeností, které představitelé města získali například v rámci evropské sítě Energy Cities zaměřující se na energetickou transformaci měst či díky spolupráci v Paktu starostů a primátorů pro klima. Například jen několik dnů před naším rozhovorem přijela do města nabírat inspiraci delegace z německé Míšně.

Za pokroky v oblasti energetiky se Litoměřicím dostalo i několik cen, ať už zahraničních, nebo tuzemských, a to hlavně díky projektům se solární energií. Obecně se ale nelze ubránit dojmu, že příklad Litoměřic, ač by pro další města mohl být inspirativní jak zaměřením, tak dlouhodobou výdrží, zůstává širší veřejnosti spíše skrytý.

V Litoměřicích přitom své plány rozvíjejí dál. Nejnověji pracují třeba na projektu Geosolar, v jehož rámci chtějí skloubit využití geotermální a solární energie tak, že teplo ze země zajistí vytápění budov a solární panely vyrobí pro město elektřinu.

Chtějí zároveň rozvíjet i využití tepelných čerpadel, která by přebytečnou energii vytvořenou v létě přeměnila na teplou vodu, uložila do vyhřátého podzemí. Zpět na povrch by se pak čerpala v zimě, když bude tepla naopak nedostatek.

Občané spoluvlastníky

V nejnovější podobě projektu rozmýšlejí i to, jak by do něj mohli vtáhnout občany — a to i kvůli současnému nárůstu cen energií. „Chtěli bychom obyvatele zapojit do tvorby energetického mixu města, abychom jim umožnili z celé situace nějak vybruslit,“ popisuje Pavel Gryndler.

Konkrétně zvažují dva způsoby. Lidé by se buď mohli stát akcionáři, a podílet se tak i přímo ekonomicky na plánovaném zdroji energie, nebo by si sami na své domy pořídili fotovoltaickou elektrárnu, která by se propojila s městským systémem.

V obou případech jde o postupy, které umožní lidem zapojit se do transformace energetiky a řešení klimatické krize na úrovni města. Jedná se o přístup uplatňovaný v řadě progresivních měst ve světě, ale v České republice je bohužel zatím zcela neobvyklý.

V rámci nejnovějších plánů by podle Pavla Gryndlera přeci jen nakonec mohl vzniknout také fond, ze kterého by město lidem přispívalo nejen na solární ohřev vody, ale i na výrobu elektřiny. Souvisí to s tím, jak úspěšná bude geotermální část projektu. „My věříme, že do pěti let budou v Litoměřicích geotermální zdroje realitou,“ dává městu naději výzkumník Antonín Tym.

Ať už se vše vyvine jakkoliv, jedno je jisté — kroky Litoměřic mohou sloužit už dnes jako skvělá inspirace celé České republice. A stojí za to je sledovat dál.

Článek vznikl ve spolupráci s organizací Transitions v rámci programu na podporu žurnalistiky zaměřené na řešení (solutions journalism).