Vytvoření nové technické infrastruktury zejména v obnovitelných zdrojích, v ukládání energie nebo energetické účinnosti vyžaduje nespočet legislativních změn, vládních opatření, peněz i práce. Nicméně efekt, který odklon od uhlí způsobí, bude vyžadovat značné změny i v podobě ekonomiky tří českých uhelných regionů.

I zde je proto potřeba věnovat úsilí úspěšné transformaci. Postarat se o zhruba čtyři desítky tisíc zaměstnanců, jejichž pracovní místa zaniknou nebo se promění (nejen v dolech a elektrárnách, ale i v navázaných odvětvích, jako je doprava, průmysl, služby).

Je nutné rozvíjet obce v blízkosti dolů, které přijdou o tučné částky od těžařských firem, využít nevyhnutelné změny infrastruktury k vytvoření nových pracovních míst a nastartovat nová udržitelná odvětví. Je také třeba postarat se o důlní krajinu, která má šanci dostat nový ráz a život.

Pro české prostředí jde jistě o velkou výzvu. Naštěstí se ale máme kde učit. Podobným výzvám totiž už čelily a čelí země po celém světě. Česká transformace není v globálním kontextu ojedinělá, není nejrychlejší ani nejrozsáhlejší. Jaké konkrétní problémy jiné země řešily?

Rychlost

Na změnu třetiny elektrického mixu, zásobování teplem nepočítaje, máme jedenáct let. Zdá se to jako moc rychlé? Řecký premiér v roce 2019 prohlásil, že během čtyř let, do roku 2023, skončí 82 % instalovaného výkonu uhelných elektráren, poté bude fungovat už jen poslední elektrárna a země přestane těžit a spalovat uhlí nejpozději do devíti let. Řecko přitom v tu dobu produkovalo z uhlí čtvrtinu vyrobené elektřiny.

Uhlí plánují Řekové nahradit obnovitelnými zdroji: do roku 2030 mají obnovitelné zdroje pokrýt přes 60 % spotřeby elektřiny, což znamená oproti současnosti dvojnásobný nárůst. Okrajově mají elektrárny přejít na fosilní plyn.

V České republice podíl obnovitelných zdrojů na elektrickém mixu (nikoliv energetickém, tedy bez výroby tepla a dopravy) posledních osm let stagnuje na hodnotě kolem 14 % a do roku 2030 plánuje podíl sotva 17 %, což zdaleka nedosahuje plného potenciálu.

Rozvoj místních řešení

V ČR již třetím rokem probíhá příprava Plánu spravedlivé územní transformace (PSÚT) a návazného Operačního programu Spravedlivá transformace (OP ST), který rozdělí 40 mld. Kč z evropského Fondu spravedlivé transformace. Velké projekty (nad 50 mld. Kč, respektive 200 mld. Kč v případě investičních projektů) jsou již vybrané a kraje jim přislíbily celou polovinu částky už během minulého roku.

Malé projekty nicméně teprve čekají na vyhlášení výzev, které nepřijdou dřív než v polovině roku 2022 spolu s dokončením OP ST. Výběr projektů bude teprve následovat.

V Německu na to jdou jinak. Zatímco ve 20. století často podporovali velké investiční projekty, které se ale často nedokázaly zapojit do lokálních dodavatelských sítí, a nakonec odešly jinam, dnes upřednostňují místní nápady, které mají dlouhodobě větší stabilitu a vazbu k regionu.

Agentura budoucnosti, která peníze rozděluje v Porýní, podpořila např. klimaticky šetrný rozvoj vesnic v okolí povrchových dolů, spolupráci mezi stovkou místních zemědělců a inovačními startupy, lokální recyklaci hliníku, cirkularitu ve stavebnictví, regenerativní ovocnářství, nový kampus apod.

Důraz je kladen také na architekturu: mnohé průmyslové objekty nebyly strženy, aby připomínaly historii regionu, ale získaly nový účel: zábavní park, muzeum, galerie, prostor pro organizaci koncertů, univerzita, centrum architektury a další.

Participace

Jak můžeme plánovat lepší budoucnost regionů bez místních? Některé lokální iniciativy se snaží rezidenty zapojit. Např. Inovační centrum Ústeckého kraje tak činí skrze dotazníkové šetření mezi obcemi a podniky, Karlovarský kraj skrz veřejné projednání plánu spravedlivé transformace nebo skrz vytvoření místní transformační platformy s osmdesáti členy. Nicméně o plánech krajů stále ví jen málokdo, natož aby se do jejich tvorby dlouhodobě zapojoval.

Dlouhodobá participace místních na přípravách plánů budoucnosti regionů se povedlo ve východní části Velkopolského vojvodství, v okolí města Konin. Místní společně vyjednali a podepsali dohodu, která podnítila zájem a aktivní účast obyvatel na transformaci regionu. Později se podařilo zapojit i širší veřejnost skrze pracovní skupiny, které plánovaly, jak region proměnit k lepšímu. A nakonec mohli všichni vzniklý plán připomínkovat.

Zaměstnanci

Plánovaná změna se nejvíc dotkne zaměstnanců v dolech a elektrárnách. Zeptal se jich ale někdo, jaká podpora by jim pomohla? Nikoli odborů, ale přímo zaměstnanců? Ve Skotsku ano. Tři organizace uspořádaly průzkum, jehož se zúčastnilo tisíce zaměstnanců místních ropných vrtů. Zjistily, co zaměstnance nejvíc trápí, jak si nová pracovní místa představují a jakou rekvalifikaci a finanční podporu by potřebovali.

Aby se tyto informace dostaly k těm, kteří rozhodují, zorganizovali průzkumníci schůzky mezi zaměstnanci a politiky. A byla to výhra pro všechny — politici poprvé potkali horníky a poslechli si to, co je trápí, z první ruky. A horníci poznali, co to znamená, když jsou slyšet.

Zaměstnance staví do popředí také Řecko. Podrobně se zde mapuje, kdo přijde o práci, jaká pracovní místa vzniknou a jaká rekvalifikace bude zapotřebí. Součástí rekvalifikace je nejen výuka nových dovedností pro nové povolání, ale i celková podpora při určení vhodné pozice, výběru kurzů a přípravě na pohovor, včetně psychologické podpory — horníci totiž zpravidla dlouhodobě zůstávají na jedné pracovní pozici, a málo proto znají trh práce a jeho úskalí.

Ve Španělsku vzali horníci věci rovnou do vlastních rukou a hlasitě artikulovali své požadavky ohledně odklonu od uhlí. Silná politická angažovanost vedla k uzavření průlomové dohody mezi odbory a vládou. Ta předpokládá velké investice do udržitelného rozvoje uhelných regionů a zajišťuje bývalým zaměstnancům uhelného sektoru důstojné kompenzace, které mají zaručit, že transformace neponechá místní na holičkách.

S plynoucím časem se však ukazuje, že jen finanční jistota pro to, aby regiony nadále neztrácely obyvatelstvo, nestačí. Ukazuje se, že důležité je také podporovat identitu komunit, které po uzavření dolů zůstávají vykořeněné. Hornická muzea, pěvecký sbor nebo například běžecký závod napříč těžařskou krajinou pomáhají navazovat na místní kulturu a vdechují průmyslovým lokalitám nový život.

Příkladů dobré praxe najdeme zkrátka nespočet. Lze čerpat také ze zkušeností Slovenska, Finska, Švédska, Nového Zélandu nebo Slovinska. Nikdy se nejedná o dokonalá řešení a nikdy je nelze slepě kopírovat. Nepoučit z úspěchů druhých by ale byla fatální a také zbytečná chyba.