↗

Jaroslav Klusák: „U elektřiny je decentralizace logická — když si dáte panel na střechu, vyrobíte si sami elektřinu, navíc se to ekonomicky vyplatí. A když ještě máte ve městě organizaci, která vám se vším pomůže, je logické, že tato cesta může být pro občany zajímavá.“ Foto archiv J. Klusáka

Zhruba tři čtvrtiny veškerých emisí oxidu uhličitého pocházejí podle odhadu Organizace spojených národů z měst. Opatření pro řešení klimatické krize — včetně související energetické transformace — se přitom do městských politik v České republice promítají zatím spíše pomalu.

Přesto existují výjimky. Nedávno jsme v Deníku Referendum popsali cestu severočeských Litoměřic k využití čistších, lokálních zdrojů energie. Její součástí bylo zřízení pozice energetického manažera, který projekty v oblasti energetiky a klimatu vymýšlel a uskutečňoval. Téměř deset let ji v Litoměřicích zastával Jaroslav Klusák, nyní energetický manažer Prahy a zároveň předseda Sdružení energetických manažerů měst a obcí.

Podle výročních zpráv to vypadá, že do Sdružení energetických manažerů měst a obcí členové postupně přibývají, ale zatím jich moc není. Proč by se podle vás města měla přidat a pořídit si energetického manažera?

Teď k lednu už je to myslím dvacet dva nebo dvacet tři členů, takže ano, postupně přibývají. Jsme zatím malé sdružení, které jsme vybudovali zespoda. Když jsem ještě působil v Litoměřicích, v určitém období se o energetický management zajímala spousta měst. Chtěli jsme proto vytvořit platformu, kde bychom spolupracovali, předávali si nezávislé informace a sdíleli zkušenosti.

Proč by si město mělo pořídit energetického manažera? Teď vidíme, že ceny elektřiny a plynu nejsou téma, které by šlo mimo nás, naopak se dotýká každého, měst a veřejného sektoru zvlášť. Města dávají pět až deset procent provozních výdajů za energii, takže z finančního pohledu mají velký potenciál pro optimalizaci. A velký potenciál je také pro to, aby města a veřejný sektor reflektovaly trendy ohledně Green Dealu a klimatické politiky.

Už nejsme ve fázi, kdy bude energie spousta a bude levná. Z dosud běžných zdrojů jí bude čím dál méně a bude drahá. Proto by se nad tím města měla zamýšlet — a energetický manažer je někdo, kdo energetiku řeší. Stejně jako máte na úřadech například oddělení interního auditu, kde kontrolují, jestli jste správně podepsali dokumenty, tak bude čím dál důležitější starat se o to, jak bude energetika ve městech vypadat, kolik bude stát a jaký vliv bude mít na životní prostředí a na rozvoj města.

S tím vším energetický manažer městu pomáhá?

Může. Není to nijak striktně definovaná pozice. Má podobné vymezení jako projektový manažer — nedělá jen část projektu, ale pokud je dobrý, má zájem a dostane prostor, podílí se i na dalších věcech.

Přes ministerstvo životního prostředí, ministerstvo pro místní rozvoj a Svaz měst a obcí se snažíme, a snad už to letos vyjde, aby se pozice energetického manažera dostala do katalogu prací ve veřejné správě. Považujeme za důležité, aby šlo o normální místo ukotvené ve veřejné správě.

Pokud bychom to tedy shrnuli, dá se říct, že energetický manažer připravuje ve městě projekty, které vedou ke snížení spotřeby energií a k přechodu k čistější energetice?

Ano, obecně se to dá říct takto. Ve městech to funguje stále stejně. Existují tam odbory, každý odbor spravuje majetek a od toho, jaký je ředitel daného odboru, se odvíjí i to, jak se s majetkem hospodaří. To říkám úplně narovinu. Celé se to pak odvíjí od toho, jak významnou pozici má v rámci majetku energetika.

Energetika je přitom hodně průřezová, dotýká se spousty oblastí. Hodí se proto, aby byl na úrovni města někdo, kdo je schopen připravovat dobrá výběrová řízení, nebo může nastavovat jejich parametry.

Byli jsme se podívat například v Helsinkách, kde při přípravě výběrového řízení developerských projektů určili, že šedesátiprocentní váhu má udržitelnost. To se v České republice neděje. Často se soutěží podle ceny, a projekty tak z hlediska energetiky nejsou dobře připraveny.

Energii ale město nakonec vždycky zaplatí, zvlášť v současné době. Při přípravě na jakýkoli investiční projekt by se proto jako veřejná služba mělo chovat rozumně a na provozu co nejvíce ušetřit. V rozpočtu pak logicky zbyde více peněz a prostředků na rozvojové činnosti, což je to hlavní, co by město mělo dělat.

Zatím se bavíme o městech. Může se energetický management týkat i obcí nebo například svazků obcí?

Ve Sdružení máme třeba členy, kteří mají kolem osm tisíc obyvatel. Spíše záleží na tom, kolik mají majetku a jaké chtějí realizovat projekty, jestli v energetice vidí potenciál. My jsme přesvědčeni, a myslím, že tak i spousta dalších lidí, že v této oblasti velký potenciál je.

Pokud je tomu tak, města nebo obce si pak energetika najmou. A energetik by pak samozřejmě měl být aktivní. Máme výhodu, že jsme pozice, která může reportovat, co se díky ní uspoří, takže si vlastně na sebe vydělá, pokud bychom to brali takto pragmaticky.

Ušetřené peníze jsou navíc často mnohem vyšší, než jsou mzdové prostředky. Rozhodně to není tak, jak se to často prezentuje, jako nabobtnávání veřejné správy a zbytečné vytváření dalších pozic.

Obce tak samozřejmě tuto pozici mohou mít. Pokud si ji však nemohou dovolit, mohou se spojit — třeba místní akční skupiny mohou mít své energetiky. I tam je velký prostor pro decentralizaci, například pro využití biologicky rozložitelného odpadu ve společných bioplynových stanicích. Někdo, kdo energetiku řeší koncepčně a shora, se tam určitě hodí.

Když už mluvíme o následování koncepcí, v Praze jste pracoval mimo jiné na klimatickém plánu města. Směřuje ke snížení emisí CO2 do roku 2030 o pětačtyřicet procent oproti roku 2010. Odpovídá to například globálnímu doporučení Mezivládního panelu pro změnu klimatu. Doporučuje také dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050, to plánujete v Praze také?

V dlouhodobějším hledisku to plánujeme. Bude důležité, jaké bude v Praze do roku 2030 vedení a jakou bude klimatu dávat prioritu. Samozřejmě v tom sektoru pracujeme, nastavujeme procesy, ale pořád existuje takzvané riziko politického cyklu.

Nicméně o tom samozřejmě uvažujeme. Ostatně, klimatický plán má podtitul „Praha na cestě k uhlíkové neutralitě.“ Do roku 2050 se s tím tedy počítá, ale je to daleko. Uvidíme, jak bude vypadat klimatická pozice třeba v roce 2025 nebo 2026, teď nám proto nepřišlo rozumné vypočítávat vše do roku 2050.

Zaznamenala jsem, že jste plán prezentovali také na loňské Konferenci OSN o změně klimatu.

Ano, tam byla delegace z vrcholného vedení města.

Nějaké reakce se k vám ale určitě dostaly. Jaké byly?

Většina účastníků byla nadšená, že hlavní město v České republice přistoupilo ke klimatickému závazku věcně a jasně, že je plán konkrétní a dobře připravený.

Petr Hlubuček (STAN), náměstek primátora pro oblast životního prostředí, infrastruktury, technické vybavenosti a bezpečnosti, uchopil celý plán velmi pragmaticky, jako příležitost. Někdy se podobné plány prezentují tak, že to bude hrozné a drahé, ale pojal to jako možnost pro ekonomický rozvoj a celkově nové nasměrování Prahy.

Na konferenci pak zaznívalo i to, že podobný vývoj často brzdí vlády a národní autority. Vezměte si, že o týden dříve tam byl teď už bývalý premiér Babiš (ANO) s tím, že Green Deal je nesmysl. A pak přijela delegace z Prahy, která naopak řekla, že v ochraně klimatu vidíme příležitost, máme rozpracované konkrétní projekty a chceme v nich pokračovat. Pro nás to smysl má.

Ano, Česká republika nepůsobí zrovna jako lídr v řešení klimatické krize nebo v energetické transformaci. Jak se v tomto prostředí práce jako ta vaše vykonává?

Na městech to funguje od hlavy. Pokud máte rozumné vedení, což ve spoustě měst je, a tyto projekty jsou pro ně zajímavé, tak to funguje. Co by se mohlo zlepšit a mohlo být lépe nastaveno, proto spočívá právě na diskuzi s městy.

Jak už jsem říkal — energetika má tu výhodu, že můžete prezentovat výsledky. Pokud ukážete, kolik jste ušetřil, jaké projekty jste připravil a jaké externí zdroje jste získal, tak i kdyby vedení města zrovna nebylo nakloněno ochraně klimatu, bylo by pro něj velmi těžké říct, že to celé nefunguje.

A ze strany státu?

Z hlediska národní autority omezení necítím. Samozřejmě by bylo skvělé, pokud by se to, že město má energetika, považovalo za výhodu a za významnou veřejnou službu. Ale tak to není.

Problém není ten, že by Česká republika měla podmínky pro energetický management horší než Polsko nebo západní Evropa. Pro celkové nastartování energetického managementu by však některé věci mohly pomoct, například větší systematičnost veřejné správy, odměňování dle výkonů a podobně.

Zmínil jste, že jezdíte sbírat zkušenosti i do zahraničí. Kdyby se tam Česká republika mohla něčím inspirovat, aby se energetice a klimatické politice na úrovni měst dařilo lépe, co by to bylo?

Právě to, že pozice energetika je pro město normální. Jeho hlas by pak měl adekvátní váhu. Například by mohl vstoupit do strategických rozhodnutí. Když se třeba buduje nová čtvrť, městský energetik by měl být už na začátku jednání a mělo by být například jasné, jestli bude čtvrť energeticky pasivní, nebo energeticky aktivní, jestli bude využívat centrální zdroje energie, nebo tam budou zdroje lokální, jaký podíl jich bude obnovitelných a podobně.

Energetik by měl mít právo do takových procesů vstupovat a dávat radě a zastupitelstvu města doporučení, která by měla být vyslyšena a věcně prodiskutována. To je pro budoucí rozvoj opravdu důležité — aby byly kompetence nastaveny správně. Pokud mají města energetika, který jen odečítá elektroměry a někde to zapisuje, je to k ničemu.

Vnímáte energetické manažery i jako někoho, kdo se podílí na řešení klimatické krize?

Vidím v tom celkově roli měst a jejich energeticko-klimatických iniciativ. Pokud to tak vnímá město, pak k tomu můžou energetici podstatně přispívat.

Role měst je nezpochybnitelná. Dělají se tisíce projektů a iniciativ, které to potvrzují, proto dává smysl energetiky do podobných procesů zapojovat. Pokud si to někdo na úrovni města uvědomí, u mě konkrétně třeba Praha, je to jednoznačně dobře.

Otevře se tím obrovská příležitost dělat věci rozumně a vyvarovat se například riziku externích dodávek nákladné energie. Města se teď vracejí k tomu, že je vhodné mít pod kontrolou strategická odvětví. Že město provozuje městskou hromadnou dopravu, to nikdo nezpochybňuje, ale kdyby město mělo provozovat například svoje centrální zdroje tepla, hned se diskutuje, jestli se to vyplatí a jestli to město vůbec umí.

Jak se při takovém přístupu shora daří ukázat obyvatelům, že podobné plány mají smysl?

Z realizovaných opatření vycházejí výsledky, které můžete prezentovat, a tím získávat širší podporu. Jak vedení města, tak i obyvatel.

V Praze teď rozjíždíme Pražské společenství obnovitelné energie (organizace pro využití obnovitelných zdrojů energie prostřednictvím komunitní energetiky, pozn. red.), pro něž musíme získat určitý počet obyvatel, lidí z rodinných i bytových domů, kteří v podobných plánech vidí potenciál a obec jim se zapojením pomáhá. Pak už to podle mě půjde velmi snadno.

Třeba u elektřiny je ale decentralizace logická — když si dáte panel na střechu, vyrobíte si sami elektřinu, navíc se to ekonomicky vyplatí. A když ještě máte ve městě organizaci, která vám se vším pomůže, je logické, že tato cesta může být pro občany zajímavá.

Decentralizace je proto velmi důležitá. Je důležité, že každý z nás může být hráčem na trhu s energiemi, a nejen tím, kdo platí složenky. Být v tomto aktivní je klíčové.

Věříte tedy, že klima a decentralizace energetiky představují pro města a jejich obyvatele další potenciál pro budoucí rozvoj?

Určitě. Kdybychom nikdo nic nedělali, tak veškeré ceny tepla a elektřiny jen porostou.

Věřím, že už v současnosti je to takové téma, že i lidé začnou být více aktivní. Vidíme to například v tom, že se nám do Pražského společenství hlásí noví zájemci. Chtějí se připojit, protože v tom vidí potenciál, jak být soběstační. A může to být i ekonomický důvod, může to být ekologický důvod, může to pro ně být zajímavá technologie.

Existuje zkrátka spousta možností a důvodů, proč se do decentralizace energetiky zapojovat. Jen je potřeba být aktivní. Pak to má ve městě smysl.