Fosilní plyn v udržitelné taxonomii? Přechodové řešení není řešení
Šimon BatíkZahrnutí zemního plynu mezi udržitelné zdroje energie signalizuje, že v Evropě nadále vítězí okamžité finanční zájmy nad potřebami veřejnosti. Za tento výdělek můžeme zaplatit ničím menším než vlastní budoucností.
V průběhu silvestrovské noci zaslala Evropská komise členským státům návrh tzv. taxonomie udržitelných financí. Přestože by budoucnost energetiky měla být založena na obnovitelných zdrojích, v návrhu můžeme najít i zahrnutí tzv. „přechodových zdrojů“, plynu a jádra. Ze všech stran české politiky nyní zaznívají pozitivní reakce, které vyzdvihují nutnost přechodu na plyn. Má však jeho zahrnutí skutečně své opodstatnění, nebo jde jen o politický kompromis?
Jak fosilní energetické společnosti, tak vlády již dlouhou dobu vyzdvihují zemní plyn coby „palivo budoucnosti“. Most, který nám zajistí stabilitu při přechodu na obnovitelné zdroje. Je však plyn skutečně tím esem v rukávu, který nám pomůže odstavit uhelné elektrárny a odvrátit klimatickou krizi?
Ne tak docela. Zemní plyn při spalování skutečně vypouští o polovinu méně oxidu uhličitého než uhlí. V roce 2020 se však stal hlavním zdrojem emisí CO2 v evropském energetickém sektoru, a předehnal tak hnědé uhlí.
Oxid uhličitý však není tím, co by nás mělo trápit na prvním místě. Hlavní složkou zemního plynu je totiž metan, který je ve dvacetiletém srovnání osmdesát šestkrát efektivnější při oteplování planety než oxid uhličitý. Ve stoletém horizontu pak asi „jen“ šestadvacetkrát. A o tom se již tak moc nemluví.
I když emise oxidu uhličitého jsou poměrně solidně zmapovány, úniky metanu představují „neviditelnou hrozbu“. Metan totiž uniká prakticky ze všech částí plynové infrastruktury. Clean Air Task Force minulý rok zaregistrovali úniky metanu u 180 z 250 plynárenských zařízení v Evropě.
Konference COP26 přinesla tzv. Global Methane Pledge. Dohodu, ve které se přes 100 států zavázalo ke snížení emisí metanu o 30 % do roku 2030. V návaznosti na to přišla Evropská komise s již dlouho očekávanou metanovou legislativou. Ta měla problémy s úniky metanu řešit.
Okolnost, že za přechod na vodík, mohutné budování vodíkové infrastruktury, povinnost přidávat vodík do zemního plynu a podobně mohutně lobbují firmy těžící a zpracující ropu a zemní plyn, vzbuzuje jistou obavu, zda jejich pohnutky jsou tak čisté, jak je to líčeno.
Nové plynovody, zásobníky, veškerá další infrastruktura - včetně plynových elektráren a možná i domácích spotřebičů - bude muset být budována nebo upravována za opravdu značných nákladů.
Aby se elektřina z obnovitelných zdrojů stala prostřednictvím "zeleného vodíku" konkurenceschopnou teplu z fosilních paliv, na to by zřejmě musela oproti dnešku ještě několikrát zlevnit:
https://denikreferendum.cz/clanek/32812-cesky-energeticky-titanik-hlasi-plnou-parou-vpred
Je velmi reálné předpokládat, že enormní dotace, potřebné za tohoto stavu věcí k dokončení přeměny "přechodného" plynového řešení v "trvalé" vodíkové, ztratí během několika let politickou podporu - prostě proto, že je lidé nebudou dále chtít ze svých daní hradit. Zůstanou potrubí a zásobníky na zemní plyn, s plynovými elektrárnami a plynovými kotly všude možně. To vše možná doplněno továrnami stlačujícími část spalováním vyrobeného oxidu uhličitého, a dalšími potrubími jej pumpujícími místo vytěženého zemního plynu zpět do země.
Dodavatelé "nových" vodíkově-plynových technologií budou s penězi utrženými z dotací spokojeni i bez toho, že by cíle bylo dosaženo - a spontoři dnešní kampaně budou mít dál na dlouhá desetiletí zajištěn odbyt, pokud ne ropy, tak přinejmenším zemního plynu.