Řešení klimatické krize začíná u udržitelného financování. To se EU opět nedaří

Jan Kužela

Nezbytná reforma, která povede k takovému nastavení ekonomiky, jež dovolí úspěšně řešit výzvy klimatické krize, se neobejde bez zavedení udržitelného financování. Její zavádění však v EU brzdí nerovný přístup k rozhodování.

Základní nástroj v oblasti udržitelných financí představuje jednotný klasifikační systém neboli taxonomie, který harmonizuje kritéria pro určení, zda lze ekonomickou činnost, při zohlednění současných tržních praktik, kvalifikovat jako environmentálně udržitelnou. Grafika FB Climate Bonds Initiative

V souvislosti s reformami, které jsou k řešení klimatické krize nezbytné, se nejčastěji mluví například o opatřeních z oblasti uhlíkových daní, o výrazném zvýšení podílu užívání obnovitelných zdrojů, či o investicích do moderní infrastruktury. Méně často se však již mluví o regulačním rámci, který cílí na samotné financování těchto investic.

A přitom se jedná o velmi důležitý prvek v mechanismu nezbytných strukturálních změn. Navíc takový, který může v náš prospěch využít jeden velmi negativní důsledek celého neefektivního systému, jímž je obrovský nadbytek volné likvidity, úspor v rukou velmi malého fragmentu populace. Správné nasměrování těchto zdrojů není jen doplňkem transformace k systému, který by byl stabilnější, efektivnější, spravedlivější a udržitelnější. Může být ve skutečnosti jedním z klíčových elementů strukturální reformy.

Již v roce 2016 proto pověřila Evropská Komise expertní skupinu na vysoké úrovni (TEG), aby vypracovala zastřešující a komplexní strategii Unie pro udržitelné financování. Výsledná zpráva byla zveřejněna v roce 2018 a vyzvala Komisi k vytvoření technicky klasifikačního systému na úrovni Unie, jenž by ozřejmil, které činnosti lze kvalifikovat jako environmentálně udržitelné. Zatím posledním vývojem v této oblasti je nařízení o zřízení rámce pro usnadnění udržitelných investic z léta tohoto roku.

Základní nástroj v oblasti udržitelných financí představuje jednotný klasifikační systém (neboli taxonomie), který harmonizuje kritéria pro určení, zda lze ekonomickou činnost, při zohlednění současných tržních praktik, kvalifikovat jako environmentálně udržitelnou. Principy jsou poměrně jednoduché. Vyšší harmonizace kritérií by měla pomáhat investorům lépe pochopit podstatu produktů a vyhnout se zavádějícím rozdílům v definicích udržitelnosti. S tím souvisí i otázka klamavé ekologické reklamy (tzv. greenwashing).

Taktéž by měla být zajištěna větší transparentnost investic a finančních produktů v této oblasti. Definice mimo jiné rovněž identifikují činnosti, které pomáhají k přechodu na oběhové hospodářství. Jinou nezanedbatelnou oblastí udržitelných financí bude finální podoba a rozsah tzv. benchmarků, což jsou referenční hodnoty pro nízkouhlíkové investice a investice s pozitivním uhlíkovým dopadem, jež mají svou úlohu při tvorbě cen finančních nástrojů a smluv.

To vše zní dobře, ale návrh bohužel a celkem typicky trpí klasickým syndromem návrhů Komise — svou nedostatečností. Většinou to začíná tak, že expertní skupiny Komise velice dobře identifikují problém a vytvoří Zprávu o možných řešeních. Poté však přijdou zájmové skupiny, které v prvních kolech konzultací značně omezí původní návrhy, a nakonec tomu poslední ránu zasadí členské státy, které se z části obávají o své konkurenční výhody a z části o svou suverenitu v dané oblasti.

A to platí i v tomto případě. Navržená taxonomie postrádá důraz i rozsah. Zejména nevyužívá příležitosti cíleně více vytlačovat neudržitelné investice. Taktéž je chybou, že taxonomie zatím nezahrnuje sociální aspekty, a tím je ve svém regulačním rámci nezvýhodňuje. Bylo by navíc dobré, aby jako udržitelné byly označeny i ty finanční produkty, které se zabývají transformací k udržitelné společnosti.

Problémem je však složitost těchto návrhů a zároveň téměř úplná absence veřejné debaty. Zatímco velké korporace mají možnost si zaplatit expertní týmy, které identifikují hrozby a příležitosti, veřejnost se „ke stolu“ nedostane a ani nemá možnost se ve velmi komplikovaných finančních nástrojích, produktech a institucích orientovat. Důležité jsou proto alternativní návrhy typu Green New Deal for Europe, které mnohem více respektují práci odborníků z již zmíněné expertní skupiny a tlačí na to, aby byly sociální aspekty zahrnuty do taxonomie již nyní.

Zároveň jdou ale v mnoha ohledech dál a požadují například změny v regulačních pravidlech pro finanční instituce s cílem zavést represivní kapitálové požadavky při investicích do neobnovitelných zdrojů. Vzhledem k tomu, že finální verze všech návrhů Komise je vždy výsledkem dlouhých a složitých bojů, je nezbytné, aby tlak vytvářely i organizace a projekty reprezentující běžné lidi. Právě disproporce v tom, jak jsou různé skupiny naší společnosti zastoupeny při tvorbě politik, je jedním z problémů současného nestabilního systému.

Diskuse