Je to známá fotka Josefa Koudelky. Nyní je k vidění také na jeho výstavě Návraty v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu: muž v klobouku, odvrácený zády k objektivu, nese na rameni spící děvčátko. Muž je Cikán a jeho kroky míří k chatrči, osamělému obydlí v pusté rovné krajině, ohraničené jen záběrem objektivu. Chatrč je seskládána ze starých škvárových tvárnic, které měly tu vlastnost, že z nich omítka nešla otlouct, takž v chatrči působí téměř jako architektonický záměr — světlé obdélníky, dělené rastrem tmavých spár.

Tvárnic měl ale Cikán na stavbu málo, a tak je další část zdiva chatrče ze starých pálených cihel z bouračky. Ovšem ani těch se Cikánovi nedostávalo, naštěstí se mu podařilo někde sehnat ještě staré vepřovice, povětrností notně ohlodané. Chýše o půdorysu nejvýše tři a půl krát tři a půl metru je kryta rezavým plechem z barelů, podloženým tlustými větvemi jako krovem.

↗

Na postavení Romů ve společnosti se od šedesátých let mnoho nezměnilo. Foto Josef Koudelka

Tuto fotografii Koudelka „ulovil“ v roce 1966 na své výpravě za slovenskými Cikány a je součástí známého „cikánského cyklu“, z dob takříkajíc „předromských“. To je asi také jediné, co se za padesát let na postavení Cikánů, tedy Romů změnilo. A co se jinak za padesát let všechno změnilo na naší civilizaci! Kam až jsme mílovými kroky dospěli! Vzpomínám si, že nám v polovině šedesátých let v našem pražském bytě zaváděli telefon, veliký černý bakelitový přístroj, k němuž pak své neteři Jůlince chodívala telefonovat paní Parmová, která bydlela pod námi. Podobný způsob nahluchlých telefonátů nás sice dneska moří v dopravních prostředcích, ale tím všechna podobnost končí.

Po třiceti letech chodí po světě ze třiceti procent úplně jiní lidé, a nepoznáme například ani les, v němž jsme před třiceti lety dobře znali každý strom. Na Koudelkově fotografii člověka zarazí to, že by ji bylo možno znovu aktuálně nafotit bez nějakého dobového inscenování. Takový život v takových chatrčích mnozí dnešní Romové pořád leckde vedou, jejich stejně ubohé osady na Slovensku zůstaly a shluk „Koudelkových chatrčí“ jsme viděli na okraji Užhorodu i jinde.

Vlastně možná ani neznám nic, co by v našem světě zůstalo tak třeskutě živým skanzenem, ovšem aniž by to byl skanzen. Podobnost neměnného způsobu života vidím ve svém okolí toliko na našich kočkách, které chováme více než třicet let, a stále se obejdou dokonce úplně bez peněz. Není tedy podobný způsob života jisté skupiny Romů nakonec divem přírody?

V čem tkví ta „trvalá udržitelnost“ naprostého míjení se s civilizačním proudem, kam až ten kontrast může dospět? V jaké naší vývojové civilizační fázi (konečně) přestane být snesitelný? Jejich nuzota zatím odolala všem našim integračním programům, asimilačním zákonům a sociálním podporám. Napadá mě rouhavá a těžko přijatelná myšlenka: Co když tahle naše neschopnost a nezdar je nakonec Božím environmentálním záměrem, kdy budoucnost patří právě lidem v chatrčích? Přiznávám, taková myšlenka je výrazem bezmoci a asi i víry v Boží království, do nějž vstoupí jen ti nejnuznější, nejskromnější.

To je však v rozporu s tím, co jsem se dozvěděl v anketě Salonu (příloze Práva), nazvané Konzumní mejdan na Titaniku. Petr Pokorný, biolog a paleoekolog, pokládá v souladu s výzvou vědců z roku 1992 za největší ekologický problém „šílené tempo růstu lidské populace“. Konstatuje, že „v nejbohatších částech světa lidí už dále nepřibývá, ale nejchudší a nejlidnatější země celkový raketový růst víc než bohatě zajišťují“. Uvádí, že naší patrně jedinou nadějí je „změna reprodukčního chování od nadprodukce potomstva k reprodukci trvale udržitelné nebo i mírně negativní“. Což se u nejbohatší čtvrtiny lidstva už děje, takže ta redukce minimálně dvoumiliardového převisu hladových krků na planetě se žádá po těch nejchudších v nejlidnatějších zemích.

Vědecky zdůvodněně se po nich chce — protože po kom, když my v nejbohatších částech světa jsme to už udělali —, aby se v rámci trvale udržitelných poměrů na planetě sami redukovali, aniž by k tomu mohli dospět jako my přes fázi blahobytu.

Vědecky je to možná z pozic blahobytu docela dobře odůvodněno, ale principiálně s tím souhlasit nelze. Staví to nás, blahobytné, do privilegované pozice toho prozíravějšího postoje vůči udržení života na Zemi. Raději bych staromilsky zůstal při tom, že přírodní bohatství země více exploatují ti, kteří mu vědomě škodí svou nadspotřebou, než ti, kteří obhajují svou holou existenci několika hrstmi rýže a několika doušky vody denně. Také by stálo za to se jich zeptat, v čem oni vidí největší ohrožení naší planety. Možná bychom se divili, že ty chudší tři čtvrtiny lidstva naší planety by na to měly názor úplně jiný.

Obávám se, že dokonce i některé naše vědecké environmentální poznatky mohou být součástí naší civilizačně zbytnělé pýchy a škodlivých produktů, jimiž zamořujeme planetu. Ale jinak to asi ani nejde.

Vracím se ke Koudelkově fotografii s otázkou, koho by sama naše planeta setřásla, aby se zachránila, koho ona by se nejvíce potřebovala zbavit. Odpověď je těžká, přetěžká, ale podle mého by na sobě rozhodně ponechala kočky a možná také ty, kdo jsou svým neměnným způsobem života vskutku zárukou trvale udržitelných poměrů na Zemi.