O trvale udržitelné chatrči
Ondřej VaculíkCo je to vlastně trvalá udržitelnost a lze jí dosáhnout z pozice blahobytného obyvatele prvního světa? Na tuto otázku zřejmě neexistuje jednoduchá a optimistická odpověď.
Je to známá fotka Josefa Koudelky. Nyní je k vidění také na jeho výstavě Návraty v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu: muž v klobouku, odvrácený zády k objektivu, nese na rameni spící děvčátko. Muž je Cikán a jeho kroky míří k chatrči, osamělému obydlí v pusté rovné krajině, ohraničené jen záběrem objektivu. Chatrč je seskládána ze starých škvárových tvárnic, které měly tu vlastnost, že z nich omítka nešla otlouct, takž v chatrči působí téměř jako architektonický záměr — světlé obdélníky, dělené rastrem tmavých spár.
Tvárnic měl ale Cikán na stavbu málo, a tak je další část zdiva chatrče ze starých pálených cihel z bouračky. Ovšem ani těch se Cikánovi nedostávalo, naštěstí se mu podařilo někde sehnat ještě staré vepřovice, povětrností notně ohlodané. Chýše o půdorysu nejvýše tři a půl krát tři a půl metru je kryta rezavým plechem z barelů, podloženým tlustými větvemi jako krovem.
Takže pokud bychom chtěli zachraňovat Zemi omezením počtu lidí, měli bychom začít fyzickou likvidací těch nejbohatších a postupovat zvolna dolů podle výše majetku, dokud se ekosystém nestabilizuje.
Lepší řešení samozřejmě bude nechat bohaté žít, ale vzít jim jejich majetek a rozdělit ho mezi chudé. Chudí se přestanou množit jako králíci, jen co budou bohatší než králíci, a při troše štěstí přestane jejich počet stoupat dřív, než budou dost bohatí, aby jejich počet měl výraznější vliv na celkovou spotřebu zdrojů lidstvem. Když se přitom bohatí uskrovní a když změníme svou civilizaci, aby jejím smyslem přestalo být neustálé zvyšování produkce a spotřeby, stane se naše civilizace udržitelnou — byť nikoliv trvale, protože před zánikem Slunce budeme muset utéct někam jinam do vesmíru a před zánikem vesmíru podle současného vědeckého poznání neutečeme nikam.