O trvale udržitelné chatrči

Ondřej Vaculík

Co je to vlastně trvalá udržitelnost a lze jí dosáhnout z pozice blahobytného obyvatele prvního světa? Na tuto otázku zřejmě neexistuje jednoduchá a optimistická odpověď.

Je to známá fotka Josefa Koudelky. Nyní je k vidění také na jeho výstavě Návraty v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu: muž v klobouku, odvrácený zády k objektivu, nese na rameni spící děvčátko. Muž je Cikán a jeho kroky míří k chatrči, osamělému obydlí v pusté rovné krajině, ohraničené jen záběrem objektivu. Chatrč je seskládána ze starých škvárových tvárnic, které měly tu vlastnost, že z nich omítka nešla otlouct, takž v chatrči působí téměř jako architektonický záměr — světlé obdélníky, dělené rastrem tmavých spár.

Tvárnic měl ale Cikán na stavbu málo, a tak je další část zdiva chatrče ze starých pálených cihel z bouračky. Ovšem ani těch se Cikánovi nedostávalo, naštěstí se mu podařilo někde sehnat ještě staré vepřovice, povětrností notně ohlodané. Chýše o půdorysu nejvýše tři a půl krát tři a půl metru je kryta rezavým plechem z barelů, podloženým tlustými větvemi jako krovem.

Na postavení Romů ve společnosti se od šedesátých let mnoho nezměnilo. Foto Josef Koudelka
×
Diskuse
April 26, 2018 v 19.45
Věda nevěda
„Vědecký‟ argument, že lidstvo je ohrožováno přelidněním, a proto pro jeho záchranu se musí chudí začít chovat zodpovědně a přestat se množit jako králíci, je ve skutečnosti pavědecký. Přelidnění nezpůsobuje problémy samo o sobě, neexistuje žádné magické číslo, jehož překročením počet lidí na Zemi způsobí astrální kolaps vesmíru nebo tak něco. Přelidnění hrozí katastrofou tím, kolik zdrojů, které jsou omezené tím, že máme jen jednu planetu, lidé spotřebovávají — a ukazuje se, že nejen že hrstka bohatých spotřebovává mnohem více zdrojů než několik miliard chudých dohromady, ale že dokonce ten podíl malé a nemnožící se hrstky bohatých na spotřebě světových zdrojů roste mnohem rychleji než podíl těch miliard chudých, množících se jako králíci.

Takže pokud bychom chtěli zachraňovat Zemi omezením počtu lidí, měli bychom začít fyzickou likvidací těch nejbohatších a postupovat zvolna dolů podle výše majetku, dokud se ekosystém nestabilizuje.

Lepší řešení samozřejmě bude nechat bohaté žít, ale vzít jim jejich majetek a rozdělit ho mezi chudé. Chudí se přestanou množit jako králíci, jen co budou bohatší než králíci, a při troše štěstí přestane jejich počet stoupat dřív, než budou dost bohatí, aby jejich počet měl výraznější vliv na celkovou spotřebu zdrojů lidstvem. Když se přitom bohatí uskrovní a když změníme svou civilizaci, aby jejím smyslem přestalo být neustálé zvyšování produkce a spotřeby, stane se naše civilizace udržitelnou — byť nikoliv trvale, protože před zánikem Slunce budeme muset utéct někam jinam do vesmíru a před zánikem vesmíru podle současného vědeckého poznání neutečeme nikam.