Poslední dva týdny jsem na pozvání federální vlády strávil cestováním po Spojených státech. Mým cílem bylo ověřit, zda v Americe přetrvávající extrémní chudoba brání jejím občanům v užívání jejich lidských práv. Navštívil jsem Kalifornii, Alabamu, Georgii, Puerto Rico, Západní Virginii i Washington DC. Mluvil jsem s desítkami odborníků a občanských organizací, setkal jsem se s vysoce postavenými státními i federálními úředníky a politiky, hovořil jsem rovněž s mnoha lidmi, kteří trpí bezdomovím nebo žijí v hluboké chudobě. Vládě prezidenta Trumpa děkuji za zprostředkování návštěvy i pokračování v dlouhodobé spolupráci na celostátním monitoringu chudoby s Radou OSN pro lidská práva.

Moje zkoumání probíhá v době, kdy se v politice Spojených států vůči problémům nerovnosti a extrémní chudoby rýsuje dramatická změna. Navržená daňová reforma je pokusem učinit z Ameriky nejnerovnější společnost na světě a nepochybně zásadně prohloubí již dnes vysokou míru příjmové a majetkové nerovnosti mezi nejbohatším procentem a nejchudší polovinou Američanů. Hluboké škrty v programech sociální péče, jež prezident Trump a předseda dolní komory Kongresu Ryan prosazují a které již vláda částečně začíná zavádět, v zásadě zcela zničí stěžejní prvky sítě sociálního zabezpečení, již dnes plné děr. Zprávu, již předkládám, je třeba chápat v tomto kontextu.

Spojené státy jsou jednou z nejbohatších, nejmocnějších a technologicky nejpokročilejších zemí světa. Ani své bohatství, ani svou moc, ani technologické inovace ale nejsou schopny využít k zlepšení situace více než čtyřiceti milionů svých obyvatel, kteří žijí i nadále v chudobě.

↗

Autor zprávy Philip Alston v táboře bezdomovců v Los Angeles. Foto archiv UN

Během uplynulých dvou týdnů jsem toho mnoho viděl a vyposlechl. V chudinské čtvrti Skid Row v Los Angeles jsem potkal množství lidí, kteří stěží přežívají. Byl jsem svědkem toho, jak v San Franciscu policista nařizuje skupině lidí bez domova, aby šli jinam, ale nedokáže jim odpovědět na otázku, kam by to mělo být. Vyslechl jsem, jak tisíce chudých lidí dostávají drobné pokuty, které se zdají být přímo záměrně navrženy tak, aby se výbušnou rychlostí rozrostly v nesplatitelné dluhy, které často končí uvězněním a v čím dál větší míře se stávají významným zdrojem příjmů pro napjaté obecní rozpočty.

Viděl jsem vnitrobloky přetékající splaškami tam, kde úřady nepovažují kanalizaci za svou odpovědnost. Viděl jsem lidi, kteří přišli o všechny své zuby, protože většina nouzových zdravotních pojištění pro chudé stomatologickou péči nepokrývá. Slyšel jsem o rozvrácených rodinách i sousedstvích a stovkách předčasných úmrtí, které má na svědomí šířící se užívání syntetických opiátů. V Portoriku jsem se setkal s lidmi, kteří žijí poblíž otevřené skládky uhelného popílku, který na ně prší a přináší jim nemoci, postižení a smrt.

To samozřejmě není celý příběh. Viděl jsem i mnoho dobrého. Setkal jsem se se státními a především lokálními úředníky, kteří se odhodlaně snaží nejchudší pětině svých spoluobčanů pomoci. Viděl jsem energické občanské aktivistky. Navštívil jsem katolický kostel svatého Bonifáce v San Franciscu, který lidem bez domova poskytuje mezi mšemi k užívání své lavice. V Portoriku jsem byl svědkem neobyčejné odolnosti a vzájemné solidarity tamních lidí. Navštívil jsem skvostnou zdravotnickou iniciativu Právo na zdraví ve virginském Charlestonu, jejíž dobrovolníci, lékaři, zubaři i sestry, poskytují více než jednadvaceti pacientům bezplatnou zdravotní péči. A byl jsem svědkem toho, jak si původní obyvatelé Aljašky na konferenci o lidských právech v Atlantě výslovně chválí tamní pokročilý zdravotnický systém, na jehož fungování mají navíc možnost se podílet.