V roce 2000 přijalo OSN hlasy všech členských států Miléniovou deklaraci, v níž vyhlásily své odhodlání odstranit extrémní chudobu a hlad a zajistit lidem bez rozdílu pohlaví, rasy a náboženství či světového názoru svobodu, rovnost, solidaritu a toleranci. Zavázaly se k ohleduplnosti vůči přírodě a přihlásily se ke sdílené odpovědnosti, která by na multilaterální úrovni měla garantovat sociální a ekonomický rozvoj, mír a bezpečí.

K přijetí deklarace vedl dlouhý proces. Již v roce 1970 se na valném shromáždění OSN po dlouhých jednáních většina rozvinutých zemí zavázala přispívat na rozvoj chudých zemí. Do roku 1980 měly přispívat 0,7 % HDP; do současnosti se to podařilo jen pěti zemím.

Již v šedesátých a sedmdesátých letech se stále jasněji ukazovalo, že přísun pomoci není samospásným řešením a že situaci více zhoršují strukturální překážky nastavené bohatými státy především v mezinárodní obchodní politice. Ekonomové Západu tehdy věřili a mnozí věří dodnes, že ekonomický růst napomůže redistribuci bohatství, a tím přispěje k odstranění chudoby.

Ale mnohé studie, jako například materiál Mezinárodní organizace práce z roku 2000, prokázaly, že samotný ekonomický růst nestačí. Naopak, v mnoha zemích, kde HDP vzrostl, se chudoba začala prohlubovat, narůstala nerovnost a rušily se i základní sociální jistoty jako bezplatná lékařská péče či školní docházka.