V roce 2000 přijalo OSN hlasy všech členských států Miléniovou deklaraci, v níž vyhlásily své odhodlání odstranit extrémní chudobu a hlad a zajistit lidem bez rozdílu pohlaví, rasy a náboženství či světového názoru svobodu, rovnost, solidaritu a toleranci. Zavázaly se k ohleduplnosti vůči přírodě a přihlásily se ke sdílené odpovědnosti, která by na multilaterální úrovni měla garantovat sociální a ekonomický rozvoj, mír a bezpečí.

K přijetí deklarace vedl dlouhý proces. Již v roce 1970 se na valném shromáždění OSN po dlouhých jednáních většina rozvinutých zemí zavázala přispívat na rozvoj chudých zemí. Do roku 1980 měly přispívat 0,7 % HDP; do současnosti se to podařilo jen pěti zemím.

Již v šedesátých a sedmdesátých letech se stále jasněji ukazovalo, že přísun pomoci není samospásným řešením a že situaci více zhoršují strukturální překážky nastavené bohatými státy především v mezinárodní obchodní politice. Ekonomové Západu tehdy věřili a mnozí věří dodnes, že ekonomický růst napomůže redistribuci bohatství, a tím přispěje k odstranění chudoby.

Ale mnohé studie, jako například materiál Mezinárodní organizace práce z roku 2000, prokázaly, že samotný ekonomický růst nestačí. Naopak, v mnoha zemích, kde HDP vzrostl, se chudoba začala prohlubovat, narůstala nerovnost a rušily se i základní sociální jistoty jako bezplatná lékařská péče či školní docházka.

Rozvojové země si toho byly vědomy, a proto narůstaly spory uvnitř Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky (SB), ale také v OSN, kde bohaté země blokovaly návrhy rozvojových zemí. Války na Středním východě spojené s drastickým nárůstem cen ropy a poklesem cen surovin, jejichž vývoz je pro chudé ekonomiky životně důležitý, uvrhly mnoho rozvojových zemí do dluhové krize. Tím se dostaly do závislosti na MMF a SB, které byly odpovědny za správu jejich dluhů.

Tyto mezinárodní finanční instituce byly v té době ovládány vírou v neoliberální ekonomické nástroje, a tak měly na každý problém jediné řešení — privatizaci, zrušení cel a omezení veřejných výdajů. Eufemisticky se to nazývalo Program strukturálních úprav.

Následky jsou katastrofální. Privatizace pod taktovkou západních firem zbavila mnoho národů zásadních zdrojů příjmů; zrušení cel omezilo příjmy do státní pokladny a otevřelo trhy pro dotované zboží ze Západu, což vedlo ke kolapsu místních ekonomik; omezení veřejných výdajů způsobilo nárůst negramotnosti a nemocnosti, která skončila až u velkých pandemií.

Přes zjevný neúspěch této politiky se v ní pokračovalo a obrovské korupční peníze, které do rozvojových zemí přivážely nadnárodní koncerny, aby si zajistily surovinová ložiska, změnily nakonec mnoho vlád Jihu na kleptokratické organizace v područí obrovských firem. Politika OSN se stále více dostávala do sporu s MMF a SB a v roce 1987 přišel UNICEF s výzvou: strukturální úpravy s lidskou tváří.

Po zprávě Bruntlandové (1987) a konferenci v Riu (1992) se stále více začínalo mluvit o udržitelném rozvoji, za hlavního viníka globálních problémů se začaly označovat bohaté země. Byl nastaven princip společné, ale různé odpovědnosti, v jehož rámci se poprvé v dějinách dohodly alespoň nějaké kompenzace od průmyslových států státům Jihu.

Obecně se věřilo, že konec studené války by mohl přinést konec modro-rudého vidění světa a vnést do politiky konečně rozum, otevřenost a partnerství... Světová konference o lidských právech v r. 1993 potvrdila právo na rozvoj a důležitost hospodářských, sociálních a kulturních lidských práv. Světový sociální summit v Kodani v r. 1995 vyzdvihl sociální a zaměstnanecká práva a světová konference v Pekingu v témže roce poukázala na nutnost odstranění diskriminace žen. Světový potravinový summit v Římě v roce 1996 podtrhl právo všech lidí na potraviny a život bez hladovění.

Rostoucí kritika neoliberálního konceptu nazývaného Washingtonský konsensus vedla nakonec i k jednání v rámci klubu nejbohatších zemí — OECD. Snahou bylo odstranit pnutí mezi politikou mezinárodních finančních institucí (MMF a SB) a OSN, nastavit jednotnou politiku a zefektivnit boj s extrémní chudobou.

Jednání se odehrávala především na půdě Výboru pro rozvojovou spolupráci (DAC), který v roce 1996 publikoval strategický dokument Formování 21. století, kde bylo poprvé zveřejněno sedm tzv. Mezinárodních rozvojových cílů. Ty jsou prakticky totožné se současnými prvními sedmi Rozvojovými cíli tisíciletí.

V červnu 2000 zveřejnily OECD, OSN, MMF a SB brožuru Lepší svět pro všechny, kde tyto cíle definovaly jako svou prioritu. O tři měsíce později pak byly s drobnými změnami přijaty na Summitu tisíciletí, jako základ Miléniové deklarace. Pod tlakem USA bylo vyškrtnuto posilování práva na přístup k reprodukčním zdravotním službám a prevenci, ale byly přidány úkoly zaměřené na boj proti AIDS, TBC a malárii, zajištění vody a sanitárních zařízení, zlepšení života obyvatel slumů. Miléniová deklarace se také zabývá tématy míru, demokracie, životního prostředí a posilování OSN jako multilaterální síly.

Skupina zemí Jihu G77 však kritizovala cíle DAC jako jednostranné, bez jakékoli odpovědnosti bohatých zemí. V reakci na to vypracoval generální tajemník OSN Cestovní mapu, podle níž se k sedmi cílům měl dopracovat další. Tak vznikl 8. cíl — Partnerství pro rozvoj, který má sice ambiciózní záměry, ale ty jsou natolik nekonkrétní, bez kontrolovatelných indikátorů, že jejich splnění se dá jen těžko posuzovat. Nakonec byly v roce 2001 všechny cíle zveřejněny pod společným názvem Rozvojové cíle tisíciletí.

Je patrné, že cesta k dohodnutí rozvojových cílů nebyla jednoduchá. Bohužel se ukazuje, že jejich dosažení je mnohem těžší. Většina vytyčeného času již uplynula, ale splnění je v nedohlednu. Máme prostředky a ovládáme technologie, kterými bychom dokázali zajistit důstojný život pro všechny obyvatele planety. Je ovšem důležité, abychom měli také vůli tyto cíle uskutečnit.