Daří se nám to, nebo snad ne? Postupně přecházíme k ekonomice, poháněné stoprocentně obnovitelnou elektřinou. Fosilní paliva můžeme díky tomu nechat pod zemí, a zastavit tak rozvrat globálního klimatu. Přinejmenším takový je dojem, který bychom mohli získat ze zpráv o vývoji nejnovějších technologií.

Odpověď zní: růst. Po světových silnicích se sice možná prohání víc elektrických automobilů než kdy dřív, tím ale také víc těch obyčejných, se spalovacími motory. Lidé možná častěji jezdí na kolech, také ale víc létají letadly. Nezáleží zkrátka na tom, kolik dobrých věcí děláme: zastavit rozvrat klimatu znamená především přestat dělat ty špatné. Vzhledem k tomu, že ekonomický růst v bohatých státech, které již mohou všem zajistit základní životní nezbytnosti, znamená především nárůst nesmyslné spotřeby, je obtížné si představit, jak by jej mělo být možné „oddělit“ od devastace živého světa.

Dokud se budou bezemisní formy ekonomické aktivity rozvíjet uvnitř ekonomiky, která jako celek roste, budou peníze z nich vyprodukované pohánět expanzi průmyslu a emise dál porostou. Každý, kdo v podobných oborech pracuje, dobře zná ekologické podnikatele, konzultanty pro „udržitelnost“ a manažery „zelených“ firem, kteří se za své výdělky pravidelně vydávají dálkovými lety na prázdniny na opačné straně zeměkoule.

Rozmach elektromobilů zase zapříčinil nebývalý hlad po surovinách, jako je lithium, jejichž těžba již dnes po celém světě znečišťuje řeky a ničí vzácnou divočinu.

„Čistý růst“ je zkrátka právě tak nesmyslný oxymoron jako třeba „čisté uhlí“. Říct ale něco takového veřejně se bere málem jako politická sebevražda.

↗

Pojďme být nepříjemní a mluvit nejen o rozvratu klimatického systému, ale i o růstu a konzumerismu. Foto Kuhnmi, Flickr.com

Ani levice není nevinná

Například tento týden publikovaná nová ekologická politika britské Labour party správně poznamenává, že „náš současný ekonomický model ohrožuje samy základy, na nichž závisí všechen lidský blahobyt“. Uznává, že ekologickému kolapsu nelze zabránit odpovědným nakupováním ani spoléháním na „společenskou odpovědnost“ korporací.

Odpověď na ekologickou krizi, nejtíživější hrozbu pro budoucnost lidstva, musí být založena na vědeckém poznání a měla by být plánována, koordinována a vedena vládou. Zavazuje se také k „naplnění cíle pařížské klimatické dohody udržet globální oteplení pod hranicí 1,5 stupně Celsia“.

Přesto, tak jak to dělají skoro všichni, opomíjí i nejsilnější levicová strana v Evropě podstatu problému. Ekonomický růst, jež historicky vyvedl miliony lidí z chudoby a pomáhal odstraňovat bídu, bolest a utrpení, se za určitou hranicí stává z požehnání prokletím. Co dřív léčil, náhle prohlubuje. A soudě podle devastace, již po celém světě způsobuje rozvrat klimatu, se zdá, že jsme tento práh již překročili. Tento vnitřní rozpor se nejmarkantněji vyjevuje v pasáži, kde se dokument zabývá plány na rozšiřování letišť, tématem, jež stranu dosti příkře rozděluje.

Labouristé chtějí garantovat, že jakékoli plány na rozšiřování letištní kapacity budou „splňovat naše kritéria“ pro ochranu klimatu. To je ale nesmysl: jakékoli rozšiřování letišť je s naplňováním cílů, jež si strana v ochraně klimatu na stejných stránkách ukládá, zcela neslučitelné. I kdyby se podařilo emise z letecké dopravy omezit a zastropovat na jejich úrovni z roku 2005, vyčerpaly by do roku 2050 celou polovinu uhlíkového rozpočtu, jež Británii zbývá, má-li se oteplení skutečně udržet pod hranicí 1,5 stupně Celsia . Budou-li růst letiště, spolkne letecká doprava ještě víc.

Rozšiřování letišť je vyloženě zpátečnická politika, která jde přímo proti principům rovnosti a spravedlnosti, jejichž sledování je posláním strany. Bez ohledu na dostupnost i cenu je letecká doprava v největší míře využívaná bohatší částí populace: těmi lidmi, kteří mají obchodní schůzky v New Yorku či letní sídla v Toskánsku a mohou si dovolit létat na zimu do teplých krajin. Důsledky — hluk, znečištění, klimatické pohromy — ale dopadají především na chudé.

Uznávám, že postavit se proti dvěma snad nejméně zpochybňovaným ideologiím dneška — proti růstu a konzumerismu — je nesnadný úkol. Kupříkladu na Novém Zélandu k tomu již ale směřují. Jacinda Ardernová, tamní labouristická premiérka, nedávno prohlásila, že „již nebude stačit poměřovat úspěch politických opatření čistě jejich přispěním k růstu ekonomiky… budou-li současně ničit naše životní prostředí“. Jak se to promítne do praktické politiky a zda bude její strana schopna vyrovnat se s vlastními rozpory, se teprve ukáže.

Prolomit ticho

Žádný politik se nemůže udržet u moci bez podpory ovládaných. Chceme-li, aby politické strany braly ekologické problémy vážně, musíme je začít brát vážně nejdřív my sami. Na média se v tomto spoléhat nemůžeme. Nedávná studie občanské skupiny Media Matters například ukazuje, že celkové pokrytí změn klimatu na pěti nejvýznamnějších televizních stanicích ve Spojených státech činilo v roce 2017 pouhých 260 minut — něco málo přes čtyři hodiny. Z toho skoro všechen čas připadá na Trumpovu politickou reality show (stáhnou se USA z Pařížské dohody? Co dnes Donald zase navyváděl?) namísto zpravodajství o klimatickém chaosu.

V médiích se sotva vůbec objevila zmínka o souvislosti mezi rozvratem klimatu a množstvím ne tak docela přírodních katastrof, jež v loňském roce Spojené státy zasáhly, o nejnovějších poznatcích v klimatologii či o důsledcích výstavby nových ropovodů a uhelných dolů. Pro britskou mediální scénu nemohu obdobnou studii najít. Domnívám se, že výsledek by byl lepší, ale ne o moc.

Nejhorší formou popírání změn klimatu není tvrdit, že se vlastně nic neděje, nýbrž neochota se tématem vůbec zabývat. Mlčet o nejhorším problému, který dnešní lidstvo má, přestože jím již každodenně trpí miliony lidí a jehož důsledky se neustále zhoršují, vyžaduje ustavičné a soustředěné úsilí. Jakožto celek (samozřejmě čest výjimkám) představují média nebezpečí pro budoucnost lidstva. Tvrdí o sobě, že mluví za nás, mluví ale buď proti nám, anebo pro jistotu mlčí docela.

Co v takové situaci dělat? Mluvme o tom. Jak připomněl letos na jaře ve svém článku na ThinkProgress klimatolog a ekologický novinář Joe Romm, klíčovým faktorem v nebývalé změně přístupu společnosti k právům LGBT lidí bylo odhodlání aktivistů prolamovat ticho a hovořit s lidmi i o tématech, jež jim nebyla příjemná. V otázce změn klimatu, tvrdí Romm, bychom měli jednat stejně.

Nedávný tematický výzkum naznačuje, že přes pětašedesát procent Američanů se svými blízkými o klimatu mluví buď zřídka, nebo dokonce vůbec. Jen jeden z pěti lidí tvrdí, že slýchá své známé o tématu hovořit alespoň jednou za měsíc. I my sami, právě tak jako média, vynakládáme podvědomě nebývalé psychologické úsilí na to, abychom se nemuseli bavit o problému, který ohrožuje prakticky každý aspekt našich životů.

Pojďme být nepříjemní. Začněme prolamovat toto ticho, jakkoli to bude pro nás i pro ostatní nepříjemné. Pojďme hovořit o slonech v místnosti, jimž se všichni vyhýbají — nejen o rozvratu klimatického systému, ale i o růstu a konzumerismu. Pojďme společně vytvořit politický prostor, v němž si poctiví politici budou moci dovolit jednat. Nikdy nevytvoříme lepší svět, nebudeme-li hovořit o tom, jak si jej představujeme.

Text While economic growth continues we’ll never kick our fossil fuels habit, původně vyšel v deníku The Guardian. Z angličtiny přeložil Josef Patočka.