Všichni chtějí všechno — jak to asi může dopadnout? Ekonomický růst nám slibuje, že chudí mohou žít jako bohatí a bohatí jako oligarchové. Už dnes ale přitom překračujeme hmotné limity toho, co může planeta, která nás živí, ještě unést. Rozvrat klimatu, úbytek úrodné půdy, vymírání druhů, moře plná plastů, mizející hmyz: to všechno má na svědomí narůstající spotřeba. Příslib soukromého bohatství pro všechny nemůže být naplněn: není na to ani fyzický, ani ekologický prostor.

Růst ale musí pokračovat: to se všude po světě prezentuje jako politická nevyhnutelnost. A naše přání se tomu musejí přizpůsobit. Ve jménu volby a samostatnosti využívá marketingový průmysl k překonání našich zábran ty nejnovější poznatky z neurovědy. Kdo se tomu chce vzpírat, musí být tak jako v Huxleyho konci civilizace umlčen, v našem případě médii. S každou generací úroveň spotřeby, běžně považovaná za normální, narůstá. Před třiceti lety bylo absurdní kupovat si lahvovou vodu tam, kde byla k dispozici pitná kohoutková. Dnes ve světovém měřítku spotřebujeme milion plastových lahví za minutu.

Každý pátek je černý pátek, každé vánoce jsou ještě uřvanější slavností bezduchého plýtvání, než byly ty předchozí. Mezi saunami s opravdovým sněhem, přenosnými chladničkami na melouny, chytrými telefony pro psy a jinými nesmysly, jimiž nás nutí zaplnit naše životy, vítězí v mém žebříčku #ExtrémníCivilizace palačinkový robot: 3D tiskárna, která vám k snídani vyrobí z těsta Monu Lisu, Tádž Mahál či zadek vašeho psa. V praxi vám bude v kuchyni týden překážet, dokud se nerozhodnete, že na něj nemáte místo. Kvůli takovým šmejdům ničíme jedinou živou planetu a s ní i vyhlídky na vlastní přežití. Všechno musí pryč.

Zelené odpustky

K tomu se váže příslib, že ekologicky uvědomělým nakupováním můžeme nekonečný růst s přežitím naší planety usmířit. Celá řada vědeckých výzkumů ovšem dokládá, že mezi ekologickou stopou těch, kdo o dopady své spotřeby dbají, a těch, kdo nikoli, není prakticky žádný významný rozdíl. Nedávná studie v časopise Environment and Behaviour uvádí, že ti, kdo sami sebe považují za uvědomělé spotřebitele, ve skutečnosti konzumují více energie a uhlíku.

Proč tomu tak je? Jelikož ekologicky uvědomělí jsou především ti bohatší. Náš dopad na životní prostředí nemá co do činění s našimi postoji, ale s naším příjmem. Čím bohatší jsme, tím větší máme stopu, bez ohledu na dobré úmysly. Ti, kteří se za odpovědné spotřebitele považují, se totiž dle studie „převážně zaměřují na takové změny jednání, které mají relativně malý přínos“.

Znám lidi, kteří úzkostlivě třídí odpad, schovávají plastové tašky od nákupu, pečlivě odměřují vodu do konvice. Pak odletí na prázdniny do Karibiku. A všechno, co ušetřili, stonásobně promarní. Dospěl jsem k podezření, že třídění jim dálkové lety ospravedlňuje. Dává lidem pocit, že jednají ekologicky, aby mohli přehlížet mnohem vážnější dopady.

Tím nechci naznačovat, že bychom se neměli snažit své dopady omezit, měli bychom si být ale vědomi mezí našeho úsilí. Naše jednání uvnitř tohoto systému nemůže změnit jeho důsledky. Změnit se musí sám systém.

Výzkum humanitární organizace Oxfam dokazuje, že nejbohatší procento světového obyvatelstva (a má-li vaše domácnost roční příjem vyšší než dva miliony korun, pak k němu patříte) produkuje 175krát více oxidu uhličitého než nejchudších deset procent. Budou-li se i nadále všichni snažit žít jako ti nejbohatší, jak zabránit úplnému zpustošení Země, na níž veškerý blahobyt závisí?

Decouplingem, říkají nám ekonomové, oproštěním ekonomického růstu od spotřeby energie a surovin. Jak si tedy vedeme? Loňská studie z časopisu PlosOne shledává, že jakkoli v některých zemích k relativnímu decouplingu dochází, „žádné zemi se během posledních padesáti let úplného oddělení obou trendů nepodařilo dosáhnout“. To znamená, že množství energie a surovin nezbytné k vyprodukování určité části HDP sice může klesnout, protože ale tempo růstu předčí pokrok v účinnosti, celková spotřeba energie i surovin se nadále zvyšuje. Co je ještě důležitější, z dlouhodobého hlediska je úplný i relativní decoupling dle studie nemožný, protože účinnost má své fyzikální meze.

Rozumní šílenci

Celosvětový růst o tři procenta ročně znamená, že se objem světového hospodářství zdvojnásobí každých čtyřiadvacet let. Proto se ekologická krize zhoršuje tak drastickým tempem. Plán je ovšem zatím takový, že se násobit musí a bude, až na věky. Ti, kteří chtějí před tímto ničivým hurikánem život na Zemi zachránit, si mohou myslet, že jim v cestě stojí korporace, vlády či lidská hloupost. To všechno jsou ale jen projevy skutečného problému: nekonečného růstu na planetě, která neroste.

Ti, kteří tento systém hájí, se zaštiťují nezbytností ekonomického růstu pro nápravu chudoby. Studie ve World Economic Review nicméně dokládá, že nejchudších šedesát procent obyvatel světa obdrží z každé nově narostlé částky pouhých pět procent příjmu. Jinak řečeno, na každý dolar pro chudé jich musí přibýt sto jedenáct. Proto by při současných ekonomických trendech trvalo dvě stě let, než by měl každý na této zemi alespoň sto korun na den. To není recept na konec chudoby. Je to recept na konec všeho a všech.

Když se tedy něco prohlašuje za „ekonomicky rozumné", znamená to pravý opak rozumu zdravého. Všichni ti rozumní muži a ženy, kteří řídí světové banky a ministerstva financí a nekonečný růst spotřeby považují za cosi normálního a nezbytného, jsou šílenci, kteří ničí zázraky živého světa i budoucnost příštích generací ve jménu čísel, která mají stále méně společného se skutečným blahobytem.

Uvědomělá spotřeba, decoupling, udržitelný růst: to všechno jsou iluze, které mají ospravedlnit ekonomický model, jež nás hrozí přivést do pohromy. Tento systém, který obohacuje některé a obírá všechny ostatní, nás nakonec zbídačí všechny. Přepych a nouze jsou v tomto modelu saní s dvěma hlavami.

Potřebujeme jiný systém, ukotvený nikoli v ekonomických abstrakcích, ale v hmotné realitě. Právě podle té musíme znovu začít poměřovat, jak se nám daří. Potřebujeme vybudovat takový svět, ve kterém růst nebude zapotřebí — svět dostatku a veřejného blahobytu. A musíme to udělat dřív, než bude pozdě.

Článek Too right it's Black Friday: our relentless consumption is trashing the planet vyšel původně v The Guardian. Přeložil Josef Patočka.