Všechno musí pryč! Bezuzdná spotřeba ničí svět

George Monbiot

Ekonomika musí růst, na tom se shodnou všechny vlády světa, a právě to ničí naši planetu. A odpovědná spotřeba i udržitelný růst jsou iluze. Potřebujeme spravedlivější a rozumnější ekonomický model.

Všichni chtějí všechno — jak to asi může dopadnout? Ekonomický růst nám slibuje, že chudí mohou žít jako bohatí a bohatí jako oligarchové. Už dnes ale přitom překračujeme hmotné limity toho, co může planeta, která nás živí, ještě unést. Rozvrat klimatu, úbytek úrodné půdy, vymírání druhů, moře plná plastů, mizející hmyz: to všechno má na svědomí narůstající spotřeba. Příslib soukromého bohatství pro všechny nemůže být naplněn: není na to ani fyzický, ani ekologický prostor.

Růst ale musí pokračovat: to se všude po světě prezentuje jako politická nevyhnutelnost. A naše přání se tomu musejí přizpůsobit. Ve jménu volby a samostatnosti využívá marketingový průmysl k překonání našich zábran ty nejnovější poznatky z neurovědy. Kdo se tomu chce vzpírat, musí být tak jako v Huxleyho konci civilizace umlčen, v našem případě médii. S každou generací úroveň spotřeby, běžně považovaná za normální, narůstá. Před třiceti lety bylo absurdní kupovat si lahvovou vodu tam, kde byla k dispozici pitná kohoutková. Dnes ve světovém měřítku spotřebujeme milion plastových lahví za minutu.

Každý pátek je černý pátek, každé vánoce jsou ještě uřvanější slavností bezduchého plýtvání, než byly ty předchozí. Mezi saunami s opravdovým sněhem, přenosnými chladničkami na melouny, chytrými telefony pro psy a jinými nesmysly, jimiž nás nutí zaplnit naše životy, vítězí v mém žebříčku #ExtrémníCivilizace palačinkový robot: 3D tiskárna, která vám k snídani vyrobí z těsta Monu Lisu, Tádž Mahál či zadek vašeho psa. V praxi vám bude v kuchyni týden překážet, dokud se nerozhodnete, že na něj nemáte místo. Kvůli takovým šmejdům ničíme jedinou živou planetu a s ní i vyhlídky na vlastní přežití. Všechno musí pryč.

Zelené odpustky

K tomu se váže příslib, že ekologicky uvědomělým nakupováním můžeme nekonečný růst s přežitím naší planety usmířit. Celá řada vědeckých výzkumů ovšem dokládá, že mezi ekologickou stopou těch, kdo o dopady své spotřeby dbají, a těch, kdo nikoli, není prakticky žádný významný rozdíl. Nedávná studie v časopise Environment and Behaviour uvádí, že ti, kdo sami sebe považují za uvědomělé spotřebitele, ve skutečnosti konzumují více energie a uhlíku.

Proč tomu tak je? Jelikož ekologicky uvědomělí jsou především ti bohatší. Náš dopad na životní prostředí nemá co do činění s našimi postoji, ale s naším příjmem. Čím bohatší jsme, tím větší máme stopu, bez ohledu na dobré úmysly. Ti, kteří se za odpovědné spotřebitele považují, se totiž dle studie „převážně zaměřují na takové změny jednání, které mají relativně malý přínos“.

Znám lidi, kteří úzkostlivě třídí odpad, schovávají plastové tašky od nákupu, pečlivě odměřují vodu do konvice. Pak odletí na prázdniny do Karibiku. A všechno, co ušetřili, stonásobně promarní. Dospěl jsem k podezření, že třídění jim dálkové lety ospravedlňuje. Dává lidem pocit, že jednají ekologicky, aby mohli přehlížet mnohem vážnější dopady.

Tím nechci naznačovat, že bychom se neměli snažit své dopady omezit, měli bychom si být ale vědomi mezí našeho úsilí. Naše jednání uvnitř tohoto systému nemůže změnit jeho důsledky. Změnit se musí sám systém.

Výzkum humanitární organizace Oxfam dokazuje, že nejbohatší procento světového obyvatelstva (a má-li vaše domácnost roční příjem vyšší než dva miliony korun, pak k němu patříte) produkuje 175krát více oxidu uhličitého než nejchudších deset procent. Budou-li se i nadále všichni snažit žít jako ti nejbohatší, jak zabránit úplnému zpustošení Země, na níž veškerý blahobyt závisí?

Decouplingem, říkají nám ekonomové, oproštěním ekonomického růstu od spotřeby energie a surovin. Jak si tedy vedeme? Loňská studie z časopisu PlosOne shledává, že jakkoli v některých zemích k relativnímu decouplingu dochází, „žádné zemi se během posledních padesáti let úplného oddělení obou trendů nepodařilo dosáhnout“. To znamená, že množství energie a surovin nezbytné k vyprodukování určité části HDP sice může klesnout, protože ale tempo růstu předčí pokrok v účinnosti, celková spotřeba energie i surovin se nadále zvyšuje. Co je ještě důležitější, z dlouhodobého hlediska je úplný i relativní decoupling dle studie nemožný, protože účinnost má své fyzikální meze.

Rozumní šílenci

Celosvětový růst o tři procenta ročně znamená, že se objem světového hospodářství zdvojnásobí každých čtyřiadvacet let. Proto se ekologická krize zhoršuje tak drastickým tempem. Plán je ovšem zatím takový, že se násobit musí a bude, až na věky. Ti, kteří chtějí před tímto ničivým hurikánem život na Zemi zachránit, si mohou myslet, že jim v cestě stojí korporace, vlády či lidská hloupost. To všechno jsou ale jen projevy skutečného problému: nekonečného růstu na planetě, která neroste.

Ti, kteří tento systém hájí, se zaštiťují nezbytností ekonomického růstu pro nápravu chudoby. Studie ve World Economic Review nicméně dokládá, že nejchudších šedesát procent obyvatel světa obdrží z každé nově narostlé částky pouhých pět procent příjmu. Jinak řečeno, na každý dolar pro chudé jich musí přibýt sto jedenáct. Proto by při současných ekonomických trendech trvalo dvě stě let, než by měl každý na této zemi alespoň sto korun na den. To není recept na konec chudoby. Je to recept na konec všeho a všech.

Když se tedy něco prohlašuje za „ekonomicky rozumné", znamená to pravý opak rozumu zdravého. Všichni ti rozumní muži a ženy, kteří řídí světové banky a ministerstva financí a nekonečný růst spotřeby považují za cosi normálního a nezbytného, jsou šílenci, kteří ničí zázraky živého světa i budoucnost příštích generací ve jménu čísel, která mají stále méně společného se skutečným blahobytem.

Uvědomělá spotřeba, decoupling, udržitelný růst: to všechno jsou iluze, které mají ospravedlnit ekonomický model, jež nás hrozí přivést do pohromy. Tento systém, který obohacuje některé a obírá všechny ostatní, nás nakonec zbídačí všechny. Přepych a nouze jsou v tomto modelu saní s dvěma hlavami.

Potřebujeme jiný systém, ukotvený nikoli v ekonomických abstrakcích, ale v hmotné realitě. Právě podle té musíme znovu začít poměřovat, jak se nám daří. Potřebujeme vybudovat takový svět, ve kterém růst nebude zapotřebí — svět dostatku a veřejného blahobytu. A musíme to udělat dřív, než bude pozdě.

Článek Too right it's Black Friday: our relentless consumption is trashing the planet vyšel původně v The Guardian. Přeložil Josef Patočka.

    Diskuse
    JS
    November 27, 2017 v 21.46
    Co si myslím?
    Že bych si rád s panem Monbiotem připil na jednu z posledních generací lidstva na této planetě.
    PK
    November 28, 2017 v 3.47
    "Svět dostatku a veřejného blahobytu"?
    Na co budu mít v takovém světě nárok? Na jaký počítač? Na jaké programy do něj? Na jaký televizní přístroj? Na jaké bydlení? Na jaké brýle? Na jaké auto? Na jaké pobyty v lázních nebo dovolené? Kolikrát za rok? Budu mít nárok na polopenzi v hotelu, nebo na plnou penzi? Na jaký standard cestování budu mít nárok?
    Kdo bude určovat, jaké jsou moje potřeby, abych mohl dostat všechno "podle svých potřeb"? Nebo bude za moji potřebu uznáno všechno, co za ni sám prohlásím?
    Ach, tihle komunisti ...
    HZ
    November 28, 2017 v 9.02
    Z toho, co vyjmenováváte, pane Kolaříku,
    by děti příštích generací, žijících v Monbiotově světě dostatku, možná věděly, co jsou to brýle.
    Ale zato to štěstí, když by si je mohly nasadit!
    Nicméně vážně a pesimisticky:
    Moje prababička neznala nic z toho, co zanechává katastrofální uhlíkovou stopu. Nebyla podle mne nešťastnější než já, svou naději i zoufalství odměřovala něčím jiným než vybavením domácnosti.
    Na Zemi tehdy žilo třikrát méně lidí než dnes.
    Přesto nikdo nevymyslel, jak to udělat, aby se navzájem nezabíjeli, ať už kvůli zdrojům anebo ideologiím.
    Problém není vymyslet model skromného pospolitého života. Problém je zavést ho bez vybití většiny lidstva.

    JS
    November 28, 2017 v 10.04
    panu Kolaříkovi
    "Na co budu mít v takovém světě nárok?"

    Na nic. Protože alternativou je svět, kde se globálně oteplilo o 4 stupně, kde budete rád, že se najíte, protože vůbec nevíme, co se za takové situace dá pěstovat a kolik. A budete rád, pokud nepřijdete o domov díky vzestupu oceánů (minimálně o 7 metrů z Grónska), jako nějaká miliarda jiných lidí.

    V příštích 20 letech se definitivně rozhodne, jestli se to stane. Je načase, aby lidé začali ten problém brát smrtelně vážně. Aspoň pokud máte děti. Ale klidně si vznášejte nároky..

    Kdo umí anglicky, může zkusit třeba toto: https://www.youtube.com/watch?v=jIODRrnHQxg
    November 28, 2017 v 10.29
    Paní Zemanové
    Skromný pospolitý život se nedá nijak "zavést", ve smyslu politických opatření. Lidé by se museli chtít změnit z vlastní vůle. Zaměřit se jinak než na spotřebu.
    Někteří znalci tvrdí, že se lidstvo s celou planetou zachrání, když omezí svou spotřebu, jiní ovšem tvrdí, že se už nezachrání, i kdyby spotřebu omezilo, protože už je stejně pozdě. Předkládají jen čistou dystopii. Čemu z toho má člověk vlastně věřit? Pokud platí ten druhý případ (že už je stejně pozdě), pak by bylo naprosto zbytečné se omezovat. Naopak by platilo, že je třeba si ještě pořádně užít. Tedy ono známé: Jezme, pijme, neboť zítra zemřeme.
    Touha po konzumu však bývá často jen marným pokusem utéci před nejistotou života. Je dobré uvědomit si, že my nejsme pány života ani budoucnosti a učit se žít s tím vědomím.
    Nabízí se otázka, zda to, že naše babičky žily kdysi skromně a šťastně, nebylo způsobeno jejich vírou v život věčný.
    JP
    November 28, 2017 v 11.38
    Lidstvo si zřejmě napřed bude muset zakusit ty 4 stupně Celsia navíc a to stoupnutí vodní hladiny o 7 metrů, aby konečně pochopilo, že takto pažravým způsobem jako doposud už nadále opravdu žít nemůže.

    A jestli to ani pak nepochopí, pak by jedinou poslední cestou pro jeho holé přežití bylo opravdu už jenom zavedení nějaké ekodiktatury.
    FO
    November 28, 2017 v 13.47
    Dobrovolná skromnost
    je důležitá, může ovšem mít nějaký efekt jen tehdy, pokud bude vnímaná jako lepší, hodnotnější alternativa ke konzumu. Až bude nemít auto lepší, žádanější možností než ho mít, abych uvedl jeden důležitý příklad, něco se může měnit.

    Je to vůbec reálné? Vlastně to není nic menšího než změna smýšlení (metanoia), jinak řečeno obrácení. Je to pojem z náboženské oblasti, ale má své zcela praktické stránky. Méně výdajů a času stráveného s technickými udělátky znamená víc času na děti, na partnera, na sebe. Méně plastových hraček v pokojích dětí znamená víc prostoru, větší kreativitu a fantazii. A tak dále.
    Jediné, co mě napadá jako žádoucnější pro masy než konzum, by mohly být drogy.

    Celý svět v rauši oddávající se hudbě, poesii, divadlu a dalším radovánkám, krmený geneticky upravenými potravinami a obsluhovaný roboty napájenými energií z fúzních reaktorů...
    November 28, 2017 v 17.58
    Panu Morbicerovi
    Lidi často zaměňují náboženství a drogy. O tom svědčí například úryvek z jedné známé populární písně:
    "Zem slíbenou vrať nám, Otče náš,
    jenž vládneš těm končinám,
    tam vzhůru nás pozvi na menáž
    a dávku svou píchni nám..."
    PM
    November 28, 2017 v 18.47
    Taky panu Morbicerovi....a proč ne?
    Následkem digitální revoluce, a to již během dvaceti let, značně opadne zájem o živou pracovní sílu, a nejen v ekonomických vztazích.
    Následná hrozba masové nezaměstnanosti si možná vynutí schopnost dlouhodobého uvažování.
    Nutně se tak z masy bankovních zaměstnanců, dělníků a rolníků a jiných živností, stanou příjemci základního příjmu.
    A ze škol začnou nutně vycházet zcela jiné generace schopné širokých chytrých zájmu tedy i dnes tzv. zájmů neproduktivních,
    mj. vašimi slovy... oddávající se hudbě, poesii, divadlu a dalším radovánkám.
    A krmení geneticky upravenými potravinami a obsluhování roboty napájenými energií z fůzních reaktorů nabude souladu s udržitelným růstem a zcela odlišný význam.
    A katoličtí hodnostáři se vyhnou investiční činnosti .........bych na obranu smutného údělu pana Duky dodal.
    JH
    November 28, 2017 v 20.17
    Jenom aby,
    pane Petrásku. Souhlasím, že na základní příjem nejspíš časem dojde - ve vlastním zájmu kapitalismu, ale že "ze škol začnou nutně vycházet zcela jiné generace schopné širokých chytrých zájmů" se klidně může ukázat jako bezbřehý optimismus. Je klidně možné, že masám budou spolu s chlebem základního příjmu předhozeny vhodné hry (nějaká virtuální realita se nabízí), a školy budou naopak pouze pro vyvolenou elitu.
    JS
    November 28, 2017 v 22.29
    paní Hájkové
    "Někteří znalci tvrdí, že se lidstvo s celou planetou zachrání, když omezí svou spotřebu, jiní ovšem tvrdí, že se už nezachrání, i kdyby spotřebu omezilo, protože už je stejně pozdě. Předkládají jen čistou dystopii. Čemu z toho má člověk vlastně věřit?"

    To je falešné dilema, protože skoro nikdo, ani vy, nechce věřit v dystopii. Je to jen způsob, jak popřít a zracionalizovat si, že stojíme před skutečným problémem. (Jinak řečeno: Lidé, kteří si myslí, že to skončí dystopií, rozhodně nepokračují v chování business as usual jak si představujete. Příkladem může být třeba Guy McPherson.)

    Pokud nemáte děti, nezájem o budoucnost bych vám odpustil. Ale pokud ano.. nemůžete tvrdit, že skutečně věříte v dystopii. Je vaše povinnost vůči nim v ní nevěřit.

    "naše babičky žily kdysi skromně a šťastně, nebylo způsobeno jejich vírou v život věčný"

    Nebylo. Dnes je dost lidí, kteří věří ve věčný život (v jiné formě než ve formě dětí), a že by to mělo ekologický dopad nepozorujeme. Naopak, spíš bych řekl, že víra v nadpřirozeno je očekávání, že po nás někdo uklidí nepořádek, co tu zanecháme. Raději bych, aby si lidé tvrdě uvědomili, že ten nepořádek předávají svým dětem.
    JS
    November 28, 2017 v 22.47
    panu Outratovi
    "Dobrovolná skromnost je důležitá, může ovšem mít nějaký efekt jen tehdy, pokud bude vnímaná jako lepší, hodnotnější alternativa ke konzumu."

    Můžete to vnímání změnit teď a tady. Proč mluvíme o konzumu, když by přesnější bylo nazvat to "dobrovolnou sebevraždou lidstva"? Když se to správně pojmenuje, najednou "dobrovolná skromnost" nezní tak špatně.

    Ale já bych to spíš postavil jako "skromnost nutnou pro přežití našich dětí a vnoučat". To není jako že máme na výběr, to není vyjednávání. My se musíme podřídit přírodním zákonům, protože s těmi se nevyjednává.

    Jinak já rozhodně nechci, aby lidé byli samostatně skromní, jak si jistě zde mnozí to tak vykládají. V tom Monbiotově článku se píše jasně - i lidé, kteří zcela upřímně chtějí ekologicky žít, vesměs fatálně selhávají v tom toho skutečně dosáhnout.

    Já chci, aby to bylo téma, aby to lidé začali konečně, po 30 letech varování, brát vážně. (Asi jako když třeba Havlovi řekli, že musí přestat kouřit. Tak přestal.) A stejně tak by lidé měli požadovat třeba zavedení uhlíkové daně (i když i to je diskutabilní), a vůbec obrat ve společnosti směrem k větší efektivitě a skromnosti.

    Pokud lidé berou vážně svoje děti a vnoučata, měli by brát vážně tohle. Protože to je největší hrozba.
    November 28, 2017 v 23.56
    Panu Samohýlovi
    S těmi babičkami přišla paní Zemanová. Já jsem jen tímto na to reagovala. Jistě ne všechny babičky žíly skromně.
    Život věčný není jen život po životě. A víra může být mimochodem dobrý prostředek, jak ten váš budoucí svět, který může být ještě hůře snesitelný než ten současný, vydržet.
    November 29, 2017 v 7.10
    Ekologická diktatura
    Teoreticky to vypadá tak, že drasticky omezit exploataci zdrojů a rovnoměrně je rozdělit by mohla ekologická diktatura. Ale myslím si, že se to nestane. I kdyby taková diktatura vznikla asi by se od svého původního účelu odchýlila, protože diktatury musí věnovat obrovské úsilí tomu aby se udržely, odměňovat ty, kdo jí slouží, udržovat represivní aparát atd. Diktatury obvykle po nějaké době přestanou řešit to, kvůli čemu vznikly a snaží se hlavně o udžení moci,

    Navíc v zemích, kde už zahnízdila demokracie, hrozí, že se diktatura v demokracii zase zvrhne, protože je to nejstabilnější způsob vlády. Systém se vždy vrací do svého nejstabilnějšího stavu. Když se podíváte na země, kde bylo něco jako demokracie před první světovou válkou, tak je tam většinou demokracie i dnes.
    JN
    November 29, 2017 v 8.03
    Spotřební imperativ by mohl souviset s podstatou peněz,
    tedy s tím, jak peníze vznikají, popřípadě jak zanikají. To nebylo v historii vždy stejné. Mechanismus vzniku peněz se změnil přibližně v době vzniku "kategorického spotřebního imperativu".
    PK
    November 29, 2017 v 9.04
    Kvalita života je něco jiného než konzum
    Pod pojmem "konzum" si představujeme něco bezduchého, primitivního. Jestliže však chceme svůj život naplnit, a mít z něj nějakou radost, patří k tomu koníčky, které člověka obohacují, jsou však často drahé. Nemyslím, že bychom měli někoho moralizovat a kázat o skromnosti, protože si pořídil drahé potápěčske vybavení a vypravuje se na cesty k dalekým mořím (letadlem, samožejmě), když je potápění jeho vášeň, zajímá se o mořskou bilogii atd. Nemyslím, že bychom měli moralizovat toho, kdo si pořídí drahý fotoaparát a k němu spoustu drahých objektivů, a není mu zatěžko to všechno brát s sebou na daleké cesty (rovněž letadlem), když je jeho vášeň fotografování přírody. On se zase třeba omezí v jiných věcech. Máme právo mu předhazovat "konzum"?
    Jinak letět jednou za rok (nebo jednou za dva, za tři roky) linkovým letadlem na dovolenou určitě není rozmařilost. Rozmařilost je létat soukromým tryskáčem.
    Ještě panu Outratovi: plastové hračky jistě děti bez újmy oželí. Dřevěné hračky naopak jsou velmi dobré, podporují tvořivost, a z vlastní zkušenosti vím, že na ně děti vzpomínají celý život. A jsou samozřejmě ještě dražší než ty plastové. Rovněž kovové stavebnice atd. Například legendární Merkur. Můžeme to odbýt pohrdlivým slovem "konzum"? Myslím, že ne.
    IH
    November 29, 2017 v 10.59
    První reakce
    Text G. Monbiota je mi na jednu stranu blízký a sympatický, konkrétně k němu však mám výhrady (které snad vyjádřím v reakci později). Autorovo hledisko sdílím v tom smyslu, že lidé by neměli usilovat o maximalizaci zisku, bohatství a spotřeby, nýbrž o dosažení určitého optima.

    Do značné míry souhlasím s panem Kolaříkem. Ono je to s tou spotřebou totiž podobně jako s dietou. Člověk, který má nadváhu, by neměl přistupovat na vyslovené hladovění, neboť nemá-li mimořádnou vůli přijde po čase rezignace a kompenzace újmy v podobě velké "žravosti". Také v případě životního stylu a spotřeby obecně je třeba, aby lidé duševně nestrádali a nehromadila se v nich neukojená potřeba. Když třeba já kupuji opravdu jen minimum nového šatstva, necítím žádnou hořkost a mohu vyloučit, že odříkání za čas vyústí v útratu celé výplaty v obchodě s textilem. Zároveň mnou ovšem nehnou případné argumenty o poklesu tradiční textilní výroby u nás ani o poklesu růstu HDP třeba v Bangladéši.

    Obecně však přece jen mám "radu". Máte-li puzení vydělávat a utrácet, zkuste se aspoň trochu přeorientovat od nového zboží ke zboží starému. A když už budete kupovat nové, dejte přednost výrobě řemeslného charakteru. Takže není pravda, že by byl problém v konzumaci luxusního zboží, ba spíše naopak. Kdyby ČR koupila obraz Leonarda, který se prodal za 450 mil. USD, bylo by těch 10 mld. Kč utraceno způsobem ekologicky neskonale příznivějším, než když stejnou částku vloží vláda do výstavby dálnic. A podobně u mně, koupím-li v antikvariátu 100 let starý atlas světa, stěží mohu být nařčen, že svým chováním přispívám k ničení Země.
    JP
    November 29, 2017 v 13.20
    Metanoia
    Jde o to, že Havel s tím kouřením přestal až přesně v tom okamžiku, kdy - konečně - pochopil, že si tím zadělává na rakev.

    To je právě co co jsem měl na mysli tím, že současné lidstvo sotva dokáže zásadně změnit svůj stávající - ani ne konzumní, nýbrž spíše: hyperkonzumní - způsob existence, dříve než se ocitne bezprostředně na prahu svého vlastního zániku. A bezprostředně - to znamená ještě pro současnou generaci.

    A pokud to ani v tu chvíli nedokáže - pak se skupina radikálních progresivistů pokusí o tu ekodiktaturu. Žádná diktatura samozřejmě nemůže být řešením natrvalo; ale za daných okolností by se o ni pravděpodobně někdo pokusil. A pro tu chvíli by to nakonec mohla být i záchrana - než by se lidstvo opravdu dokázalo vnitřně proměnit.
    JP
    November 29, 2017 v 13.23
    "Drogy jako náhrada konzumu"
    V každém případě souhlasí, že pokud by se z mysli současného lidstva měl nějakým způsobem vytěsnit ten základní pud po stále vyšším konzumu, muselo by to opravdu být něco krajně silného - tak silného jako třeba drogy.

    Vzpomínám si teď na jeden známý výrok Heideggera: "Už jenom nějaký bůh nás může zachránit." Ne tak zcela zřídka propadám pocitu, že ten starý Heidegger měl přece jenom nakonec pravdu.
    JN
    November 29, 2017 v 16.08
    Ekodiktaturou se lidé opravdu vnitřně promění, ale jinak, než si myslíte.
    Když budete lidem nutit tzv. ekologické chování, promění se ve stejném smyslu, jako když jim budete nutit migraci.
    PM
    November 29, 2017 v 21.04
    Heidegger se modla říkával: Modlitbou jsme blíže božskému.
    Ale ještě než se tomu zcela věnujeme, tak trochu cokdyby:
    Představme si, že by EU uskutečnila všechny ty plány, které se léta vznáší ve vzduchu, a dnes v podobě oparu nad ranní dálnicí:
    Kdyby se uskutečnily takové projekty jako
    společná migrační politika, zdanění finančních transakcí, spravedlivé zdaňování příjmů a majetku, vstřícný postoj vůči troskotajícím státům, ........,
    tak jsme se dnes nemuseli upínat na politiku podnikatelů, kteří nám znejištěným nabízí východisko v nacionální uzavřenosti.
    A pan Babiš se nemusel vydávat za politika s koblihami a mohl zůstat zcela normálním kapitalistou s koblihami a bez extra lotrovin...bych dodal.
    PK
    November 30, 2017 v 4.58
    V uskutecnění těch plánů, pane Petrásku
    zatím EU brání některé země, jmenovitě též ČR. Bez nich to půjde lépe.

    Takže buďte tak laskav, a nesvalujte vlastní selhání v nejhorší čecháčkovské tradici na zlý okolní svět.
    November 30, 2017 v 7.44
    Panu Petráskovi
    Zaujala mě otázka přechodníku od modlit se. Nemělo by to být spíš "modle se"? Použít to slovo v přechodníku jsem ještě nikdy nezkoušel a tak si nejsem jist.
    November 30, 2017 v 7.54
    Panu Kubičkovi
    Máte pravdu.
    Muž: modle se
    Žena: modlíc se
    Oba: modlíce se
    Možná to není přechodník, ale podstatné jméno, které spíše přibližuje Heideggerův velký význam?
    November 30, 2017 v 9.17
    Nevím, oč a ke komu se modlil Heidegger.
    Například Svatá Terezie z Lisieux se modlila:
    Otče, jestliže mé modlitby nevyslyšíš, budu Tě ještě více milovat.
    December 5, 2017 v 9.09
    Ztraceno v překladu
    George Monbiot ve svých textech tradičně hýří odkazy na zdroje svých dat i na texty podrobněji rozvíjející jednotlivé myšlenky. Josef Patočka si dal na překladu docela záležet, a kde mohl, tam dal odkazy v češtině. Zachoval i některé z odkazů v angličtině, pro které nenašel český překlad ani náhradu, ale zřejmě nechěl odradit čtenáře od četby odkazů tím, že jich příliš mnoho bude směřovat na materiály v cizím jazyce, a tak se z těch dostupných pouze anglicky pokusil vybrat jen ty nejdůležitější. Zdá se, že mu tak v závěru textu vypadl ten možná úplně nejpodstatnější — aspoň podle toho, že Pavel Kolařík tu rozpoutal diskusi o světě dostatku a veřejného blahobytu, která následně pokračovala poněkud odtažitě od toho, co chtěl George Monbiot říci.
    December 5, 2017 v 9.21
    Svět soukromého dostatku a veřejného blahobytu
    George Monbiot mluví o světě soukromého dostatku a veřejného blahobytu (private sufficiency and public luxury) a dává odkaz na podrobnější plán takového světa, který rozvinul jako praktický návrh pro Labour party v článku „Jak by mohli labouristé vyvést hospodářství z dvacátého století‟:
    https://www.theguardian.com/commentisfree/2017/oct/11/labour-global-economy-planet

    Stručný souhrn, jak to s tím soukromým dostatkem a veřejným blahobytem George Monbiot myslí, vidím v tomto úryvku:

    „Není dost fyzického ani ekologického prostoru, aby si každý mohl užívat soukromého luxusu: kdyby si každý londýňan pořídil tenisový kurt, bazén, zahradu a soukromou sbírku umění, město by pokrylo celou Anglii. Soukromý luxus uzavírá prostor, vytváří nouzi. Oproti tomu velkolepé veřejné statky — nádherné parky a hřiště, veřejná sportoviště a bazény, galerie, komunitní zahrady a veřejné dopravní sítě — vytvářejí víc prostoru pro každého za zlomek ceny.‟
    PM
    December 5, 2017 v 10.43
    Oč a ke komu se modlil Heidegger.
    Heidegger byl mj. i pravicový oportunista a jeho pojetí jak modlení tak Boha kotvilo ve vypjatě intelektuálním zázemí.
    Své modlení proto vysvětloval jako úsilí o blízkost k božskému.
    Čímž se mazaně vyhnul poťouchlým úsměvům nevěřících soukmenovců .......bych se domníval.
    A mazaně sklízel náklonnost přívrženců meditace...bych dodal.
    PM
    December 5, 2017 v 12.33
    Veřejný i soukromý luxus a posthumání společnost
    Otázkou zůstává cena za jakou a pro kterou společnost je možné uskutečnit svět veřejného luxusu.
    Z historie nejsou známy epochy, ve kterých byl ukořistěný luxus spravedlivě přístupný širokému občanstvu.
    Novou odpověď za jakou cenu, lze najít v záměru čínské vlády.
    Pod nevinným názvem "System sociálního kreditu"probíhá v pilotní fázi (Shnghai, Rongcheng) projekt nové metody občanské správy.
    Na základě ukládaných dat o veškeré činnosti plošně identifikovaného jedince je každému přiděleno konto hodnocení formou bodového systému.
    Výsledkem je bodové ohodnocení ve které jsou podchyceny veškeré aktivity občana, jak minus tak plus body na skále společenské prospěšnosti. Výsledné score je všeobecně platným objektivním číslem společenské prospěšnosti jedince.
    Podle čínské vlády jde o jedinečný projekt v historii lidstva, který by umožnil spravedlivé přerozdělování.......prej.
    VP
    December 6, 2017 v 8.27
    Modla se bude asi hanácký tvar přechodníku.
    Tatínek říkával "seďa" a taky "chca nechca".
    JP
    December 6, 2017 v 10.13
    Pane Petrasku, jestli to s tou Čínou opravdu souhlasí, pak by to bylo neklamným znamením, že tamější režim je nejenom diktátorský, ale že navíc ještě už úplně zblbl.

    Což by ovšem nebylo nic tak překvapivého; diktatura a inteligence se tak jako tak automaticky vylučují.
    JN
    December 6, 2017 v 12.35
    "Systém sociálního kredidu" je v Číně opravdu ve "zkušebním provozu".
    Západ ale ke všudypřítomnému sledování každého směřuje také.
    PM
    December 7, 2017 v 10.56
    Na tenhle zblblý režim pane Poláčku
    upozornil pod titulkem Big-Data-Diktatur. Assheuer v posledním Zeitu - Feuilleton str. 49 .
    Nepřehlédnout .......bych doporučil.
    JN
    December 7, 2017 v 18.33
    Panu Poláčkovi
    Já Vám nerozumím.

    O něco výše v této diskusi píšete, že "žádná diktatura sice nemůže být řešením natrvalo, ale pro tuto chvíli by (nějaká ekodiktatura) mohla být pro lidstvo i záchranou - než by se lidstvo opravdu dokázalo vnitřně proměnit".

    A o kousek níže zase píšete, že diktatura a inteligence se vzájemně vylučují.

    Jaký je tedy Váš názor?
    December 8, 2017 v 1.51
    Kontaminace myšlení
    Sotva George Monbiot promluví o veřejných statcích, hned se tu vášnivě diskutuje o přerozdělování, omezování svobody, sledování lidí a diktatuře. To je chorobný podmíněný reflex pěstovaný kapitalistickou propagandou.

    Buď se od toho reflexu osvobodíme, nebo vymřeme.
    PM
    December 8, 2017 v 11.45
    Ano pane Macháčku
    zda vymřeme na propagandu současného kapitalismu, tedy na pudový reflex chamtivosti - hypnotizující psychopolitický nástroj masového kapitalismu - je otevřená záležitost.
    A vzhledem k tomu, že jde o záležitost globální tak i velmi poutavá svou jedinečností.
    Ale právě proto lze považovat úvahy nad opatřeními, které úskalí současného kapitalismu nejen zastírají ale i obnažují, stejně tak užitečné jako úvahy G.M. .....bych namítl.
    JP
    December 8, 2017 v 12.22
    Legitimní diktatura?
    Pane Nusharte, v právní teorii existuje jeden názorový proud vyznávající koncept takzvaného "přírodního práva".

    To znamená asi toto: tam kde jde o holou existenci, tam padají a v nic se rozplývají veškeré jiné právní normy, to jediné co zůstává je holé právo vlastního přežití.

    Pokud by opravdu došlo ke stavu - a že k tomu opravdu všechno směřuje - že se lidstvo ocitne bezprostředně tváří v tvář svému totálnímu zániku, kdy se tedy prakticky zhroutí veškeré dosavadní státní, ekonomické, a vůbec i politické struktury - pak asi tato holá nutnost přežití zůstane tím jediným, co bude mít ještě nějakou relevantní platnost.

    My si tady teď - ještě v období relativně poklidného konzumu - můžeme nalinkovat, co všechno by bylo z morálního hlediska správné a legitimní; ale v tom okamžiku když celý planetární život začne implodovat, to všechno budou jenom plané intelektuální chiméry.

    Můžeme si udělat paralelu z jiné oblasti: když dejme tomu nějaký kmen v období stěhování národů byl sevřen svými nepřáteli a akutně ohrožen naprostým vyhubením - pak si asi příslušníci toho kmene jen velice málo lámali hlavy nad tím, jestli je mravně legitimnější dát jejich kmenovému náčelníkovi absolutní rozhodovací moc, anebo zda on musí všechna svá rozhodnutí napřed předložit ke schválení kmenovému shromáždění. Tady šlo prostě a jednoduše o to, aby v tu chvíli bylo k dispozici jasné a rozhodné vedení, které je schopno vydat jednoznačné příkazy. Které musel bezpodmínečně poslouchat každý, pokud měl ten kmen mít vůbec nějakou šanci přežít.

    A teprve až když se ta akutní bouře přehnala, bylo možno se zase v poklidu oddat úvahám o tom, jaký druh moci je legitimní a optimální.

    To je myslím k dané záležitosti všechno.

    Pokud toto lidstvo s celou svou současnou "demokracií" dospěje na okraj svého totálního zániku - pak si bude muset vypomoci (doufejme že jenom přechodnou) ekodiktaturou. Bude to sice k jeho věčné ostudě - ale možná že to přece jenom zajistí jeho přežití.
    VP
    December 8, 2017 v 18.33
    Nebo si lidstvo postaví superpočítač, který přes čipy bude řídit každého člověka, anebo se lidstvo podřídí Bohu, jeho Svatému Duchu.
    JN
    December 8, 2017 v 20.40
    Pravidla rozdělování (luxusu)
    Je samozřejmě více než jasné (jak uvádí G.M. prostřednictvím pana Macháčka), že není dost
    fyzického ani ekologického prostoru pro to, aby si každý Londýňan (pozemšťan) mohl pořídit tenisový kurt, bazén, zahradu a soukromou sbírku umění.

    Je několik možností:
    1.) Luxus zakázat.
    2.) Luxus bude mít jen někdo.
    3.) Tvorba "velkolepých veřejných statků, které vytvářejí víc prostoru pro každého za zlomek ceny".
    4.) Všichni lidé se luxusu dobrovolně vzdají.

    První (1.) možnost předpokládá nějakou autoritu, která má moc toto řešení proti vůli jiných prosadit a kontrolovat, jsme tedy vlastně u té ekodiktatury, o které se pan Poláček domnívá, že je ("pro tuto chvíli - než by se lidstvo opravdu dokázalo vnitřně proměnit") záchranou lidstva. Dalším (zamlčovaným, ale nijak samozřejmým) předpokladem tohoto řešení je, že zmíněná ekodiktatura by činila vesměs pouze správná rozhodnutí ku prospěchu celého lidstva. Tento předpoklad se ale při známé zkušenosti s diktaturami jeví naprosto směšným - každá diktatura rozhoduje totiž především tak, aby si udržela svoji moc, tedy ve prospěch toho, kdo vládne. Ekodiktatura by v případě skutečného ohrožení samotného přežití lidstva rozhodovala především ve prospěch přežití vlastní vládnoucí třídy; ve prospěch přežití ostatních jen do té míry, do jaké by ti ostatní byli vládnoucí třídě prospěšní, nebo naopak do jaké míry by byli jejími konkurenty v boji o zdroje přežití.

    JP
    December 9, 2017 v 12.03
    Pane Pospíšile, jaký by vlastně měl být rozdíl mezi tím superpočítačem, který by řídil svět, a mezi Bohem, který - prý - řídí svět?...
    JN
    December 9, 2017 v 12.36
    Bůh prý "řídí" svět?
    Jak by se to ale slučovalo s lidskou svobodou?
    JN
    December 9, 2017 v 12.58
    Panu Poláčkovi
    Já myslím, že u superpočítače (narozdíl od Boha) nelze předpokládat něco jako lásku... bych řekl.
    VP
    December 9, 2017 v 13.02
    Počítač by vše řídil důsledněji než ekodiktatura, ale byla by to diktatura a i za ním eko či jiná diktatura.
    Bůh řídí vše tak, že ponechává člověku svobodu. Proto často nechává řádit i zlovolníky. To jeho působení ke svobodě se těžko vysvětluje, poněvadž nemůžeme pochopit působení nekonečné moudré síly. A Lásky, jak naznačil pan Nushart. Kdo se však Bohu oddá, sám pozná, jak působí. Dá sílu, abychom překonávali svou nemohoucnost. Abychom byli svobodní i v poznané nutnosti. Teprve s ním je člověk svobodný, poněvadž přestává být závislý.
    December 9, 2017 v 13.09
    Superpočítač by musel někdo sestrojit (a tomu někomu by byl počítač pravděpodobně podřízen, takže nakonec by stejně šlo o kontrolu člověka nad člověkem), zatímco Bůh tady odjakživa byl, je a bude, a nikdo nad ním nikdy kontrolu mít nebude. Nikdo ji nebude mít ani nad člověkem, neboť Bůh dal člověku svobodnou vůli, tedy možnost nejednat v souladu s Boží vůlí. Nechtěl totiž pasivní loutku, nýbrž někoho, kdo mu bude roven. Někoho, kdo bude jednat podle Boží vůle, protože to bude zároveň jeho vůle. K tomu ovšem člověk musí dorůst.
    December 9, 2017 v 13.37
    A největší rozdíl je v tom, že počítač vás nikdy nemůže milovat, kdežto Bůh ano. Protože je živý.
    To, že Bůh dal člověku svobodu nejednat podle jeho vůle, znamená pro Boha svým způsobem utrpení. Neboť se musí dívat na to, co člověk vyvádí.
    Ovšem na druhé straně Bůh věděl, co dělá, když svět a člověka tvořil. Věděl, že nakonec to, že dal člověku svobodu, povede k dobrému. Myslím si, že Bůh přestane trpět, až člověk bude milovat jeho a bližního tak, jak Bůh miluje člověka.
    PM
    December 9, 2017 v 14.01
    Probůh nedělejmež z toho
    stránky antropocentrického vnímání deismu.
    Nic není tomu tak blízko jako představa strůjce kosmického všehomíra, motivovaného lidskou představou o lásce.
    Tedy o pocitu, který každý soudný z nás vnímá a žije jako těžce uspořadatelný ambivalentní pocit.
    Za kterým číhají i smrtelná nebezpečí pestrých často bezdůvodných rozměrů......bych dodal.
    December 9, 2017 v 14.53
    Smrtelné nebezpečí je v tom, pane Petrasku, že Bůh má koneckonců moc svět zničit, pokud ho lidi hodně naštvou. V minulosti už destruktivní sílu použil. Přičemž my s určitostí nevíme, zda k tomu znovu nedojde. Můžeme pouze doufat, že ne.
    December 9, 2017 v 16.10
    Mimochodem, nikdy nepochopím jednu věc. Jak může člověk jedním dechem odsuzovat antropocentrismus a zároveň chtít, aby mu bylo úplně všechno dovoleno?
    Ve skutečnosti by se neměl odsuzovat antropocentrismus, nýbrž egocentrismus.
    JP
    December 10, 2017 v 11.15
    Počítač, láska a svoboda
    Ty námitky na mé srovnání kosmického superpočítače s Bohem jsem očekával s takovou jistotou, že odpověď bych mohl napsat už hned minule.

    Takže: nejen Bůh, ale i jakýkoli počítač může do svého programu vložit moment neurčitosti. Tedy takzvané "svobody". Je to dnes už i v těch nejbanálnějších počítačových hrách: ty fungují podle určitého programu, ale do toho programu je zakódován ten moment neurčitosti, takže ty figurky pak jednají - z našeho lidského pohledu - jakoby svobodně. Prostě, nejsou determinovány lineárně. Takže, ten kosmický superpočítač by stejně tak mohl lidem poskytnout ten moment jisté neurčitosti jejich jednání - což by se nám pak zdálo být naší vlastní svobodou.

    A s tou láskou - ani to není tak zcela jisté. Dejme tomu, že se v budoucnosti skutečně podaří současnou umělou inteligenci dále rozvinout natolik, že bude opravdu schopna prožívat pocity. Principiálně není možno to vyloučit.

    V každém případě je možno - a nutno - vycházet z toho, že ti roboti budoucnosti budou schopni alespoň v běžných situacích napodobovat lidské emoce (včetně lásky) natolik úspěšně, že to napohled bude jen velice stěží rozpoznatelné.
    December 10, 2017 v 11.31
    Milý pane Poláčku, svoboda není zdání a láska není pocit. Láska je akt vůle. Píšou to dokonce i na Wikipedii. Podobně jsou aktem vůle i jiné záležitosti - například odpuštění. Kdyby šlo jen o pocity, emoce, bylo by odpuštění nestálé, láska by byla prchavá - např. dnes mám pocit, že jsem odpustil, zítra, že jsem neodpustil. Dnes miluji, zítra ne.
    Ovšem když se jedná o akt vůle, jedná se o skutečnou lásku, skutečné odpuštění, které se pak realizují i v praktickém životě.
    IH
    December 10, 2017 v 15.12
    Maně mě napadá,
    že pokud se začíná zdát, že lidé mohou stvořit superpočítač s božskými atributy, tedy nejen zbožšťovaný, nebo že jej mohou stvořit méněsuperpočítače, vyrobené ještě lidmi, pak by to mohl být jeden z nejlepších argumentů pro existenci Boha. Dokonce by takový superpočítač šlo dávat do uvozovek nebo jej rovnou nazvat, kacířsky ovšem, za syna Božího a dokonce s Otcem rovnomocného. Jestli by došlo k harmonické vládě obou entit, nebo ke vzpouře mládí vůči stáří? To by záleželo na tom, jestli jsme monoteisté...
    JS
    December 10, 2017 v 18.09
    pár poznámek
    Pokud umíte anglicky, opravdu hodně doporučuji Kevina Andersona.

    Je poměrně snadné vidět, že kapitalismus nemůže vyřešit globální oteplování. I kdybychom zavedli uhlíkovou daň (o čemž by se mělo vážně mluvit, bohužel nic takového se neděje), tak pokud se podíváte na strukturu cen většiny věcí, energie je jen několik procent, dokonce i lidská práce potřebná na samotnou produkci (v kontrastu s administrativou) je jen pár procent. Takže ani s uhlíkovou daní (i kdyby byla třeba 200%) není jasné, že budou mít lidé dostatečnou motivaci změnit své chování (případně požadovat změnu chování okolí).

    Potřebujeme společnost, která má vysokou cenu práce (a tedy vysokou životní úroveň) vůči energii, ale zároveň relativně vysokou cenu energie, aby mělo smysl šetřit. Ve volném trhu či kapitalismu asi nereálné, viz též Jevonsův paradox.

    Pan Anderson říká jasně, že logika uhlíkového rozpočtu je jasná. Každá vypuštěná tuna CO2 (tedy každý let letadlem nebo jízda autem, třeba) znamená zhoršení situace (nebo i smrt) někoho (většinou z rozvojových zemí) v budoucnosti. Tak vážně by to lidé měli brát.

    Také říká, že omezení spotřeby 10% lidí (specificky na Západě), co se mají nejlépe, by samo o sobě snížilo emise o třetinu. Takže, diskuse o tom, jak si rozdělit luxus, jsou mimo mísu. Nás 90% by mělo především usilovat o tom, aby se těch 10% uskrovnilo.

    Když se podívám na životní styl v 60. letech v Československu, není to nic strašného. Mohli bychom k tomu přidat nové technologie jako zdravotnictví a Internet (vesměs energeticky poměrně nenáročné), a být jako lidé zcela spokojení. To by stačilo na výrazné omezení emisí, a zbytek by se snadno dorazil čistými technologiemi. Ale hladomor pro naše děti a vnoučata je asi lákavější.

    Ještě jsem chtěl podotknout, že koupit si starou věc místo nové sice osobní zodpovědnost za spotřebu sníží, ale jestli sníží celkovou spotřebu (společnosti) je nejasné. V podstatě tím dáváme slovo jiným lidem, aby o tom rozhodli. Pokud bychom chtěli rozhodovat mi sami, museli bychom asi za ty peníze nakoupit uhlí a někde ho skladovat, nebo něco podobného (existují iniciativy jako nákup pozemků za účelem zachování přírodní rezervace, ale moc populární to není). Takže je otázka, jestli jen takový přístup může být řešením.
    JP
    December 11, 2017 v 10.53
    Láska jako akt vůle?...
    No - když to tak píší ve Wikipedii, tak tomu tak docela určitě bude! ;-)

    Rozšířenější - a realitě spíše bližší - je ovšem ten názor, že láska je ze všeho nejspíše pomatením lidské mysli; je to ten proces, kdy člověk přestává být vědomým pánem sebe sama, a kdy je uchopen a ovládán danostmi své mysli, svého nevědomí, které jsou mnohem hlubší, nežli jakýkoli vnějškový akt vůle.

    To že my n a k o n e c svou příchylnost k tomu či onomu deklarujeme - pro sebe samé i navenek - jako akt vlastního rozhodnutí, to je opravdu až ten úplně poslední článek celého řetězce pochodů v naší mysli; a zčásti je to prostě pouhý sebeklam.
    JP
    December 11, 2017 v 11.30
    Superpočítač a Bůh
    Stanislav Lem v jedné ze svých vědeckofantastických povídek rozehrál příběh jednoho - nebylo zcela jasné jestli se jednalo o Boha ve vlastním slova smyslu, bylo to psáno v ich-formě, bylo to v každém případě jakési kosmické vědomí, a byl to v každém případě demiurg, který podle své vlastní libovůle tvořil, měnil a zase nechal zanikat celé světy.

    Tento Pán všehomíra ovšem sám nebyl naprosto dokonalý, naprosto autarkní; čas od času musel přijmout pomoc jakési nepatrné bytosti, aby mu upravila přívod energie, jakož i nějaké další ryze technické náležitosti.

    No, pointa tohoto příběhu byla: toto všemu nadřazené a vše ostatní ovládající Kosmické vědomí byl - nějaký superpočítač, stvořený ovšem lidmi (jeden takový člověk byl ten jeho servisman). Tento superpočítač se ovšem zcela odpojil od veškeré vnější reality - takže díky tomu sám sebe považoval za tu nejvyšší, či vůbec jedinou skutečnou realitu. A ty světy které on aktem své vůle tvořil a zase ničil - to všechno se odehrávalo samozřejmě jenom v jeho vlastním virtuálním vědomí.

    Takže, poučení číslo jedna: ne každý kdo se domnívá že vládne světu a může s ním manipulovat podle vlastního uvážení, tak může činit opravdu v reálu. Kterážto poučka platí nejen pro superpočítače.

    Ale v této souvislosti se vyjevuje ještě jeden opravdu ne nepodstatný rozdíl mezi takovým potenciálním superpočítačem a Bohem.

    Jak to nastolil pan Horák, že by ten potenciální superpočítač mohl převzít roli Boha, či přinejmenším jeho Syna - tak to by opravdu jen tak bez dalšího nešlo. Alespoň pokud vycházíme z boha v křesťanském pojetí.

    Jak nám ukázal náš příklad s tím superpočítačem, ten by opravdu - pokud by měl tu reálnou moc - vytvářet, měnit a zase ničit svět podle svého vlastního uvážení, podle vlastní libovůle. A to je přesně to, co křesťanský Bůh nemůže.

    Křesťanský Bůh - na rozdíl od bohů pohanských, a do značné míry i na rozdíl od svého předchůdce Jahveho - křesťanský Bůh nikdy a za žádných okolností nemůže světem manipulovat na základě své vlastní l i b o v ů l e.

    V daném smyslu je křesťanský Bůh limitovaný, či přímo "nesvobodný" - on je totiž nerozlučně svázaný s nejvyšším postulátem Dobra. Jahve ještě mohl svým divokým hněvem pobít celé národy, nebo přinejmenším jejich části - něco takového je u Boha křesťanského prostě nemyslitelné. Křesťanský Bůh je ztělesněním Dobra a Spravedlnosti, je s nimi identický - a tedy vůbec nemůže jednat jinak, nežli v souladu s nimi.

    Ten superpočítač - ten by se jedině tehdy mohl postavit na roveň (křesťanského) Boha, kdyby byl opravdu natolik dokonalý, že by pochopil, a jako svou nerozlučnou součást integroval právě i to, že svět, vesmír, samotné Bytí mají svá prazákladní určení, s kterými v žádném případě není možno libovolně manipulovat.

    Ovšem, v určitém smyslu by takovýto superpočítač mohl předstihnout dokonce i toho samotného křesťanského Boha. Ten je totiž jak řečeno nerozlučně svázaný s oněmi postuláty Dobra a Spravedlnosti - to jsou krajně důležité postuláty či atributy pro tento (lidský) svět, ale nepostihují samu existenci vlastního Bytí v celé jeho šíři.

    To co tomuto křesťanskému Bohu chybí z ryze ontologického hlediska, to je schopnost integrování momentu negativity. Momentu odporu, momentu sváru. Který jediný dokáže jsoucímu světu propůjčit pohyb, energii, dynamiku. V křesťanství je tento problém vyřešen (to jest: obcházen) existencí ďábla, jakožto absolutní negace, popření onoho dobrého Boha. Tím se sice křesťanství dokáže přiblížit k realitě samotného Bytí - k jeho neustálému zápasu mezi silami atrakce ("lásky"), a mezi silami negace; nicméně tuto podvojnost ten křesťanský Bůh nedokáže pojmout, integrovat v sobě samém, takže celá její polovina nakonec zůstává mimo něj, v postavě Ďábla.

    Takže, ten superpočítač, kdyby dokázal tyto o b a základní ontologické momenty integrovat v jeden jediný konzistentní celek - tak ten by mohl předstihnout dokonce i toho křesťanského Boha.
    JP
    December 11, 2017 v 11.35
    Uhlíková daň
    Ano - pokud má současné lidstvo závažný úmysl přežít, pak by právě něco takového jako uhlíková daň bylo naprosto základním počinem.

    Jenže: k něčemu takovému se nedokáže propracovat žádná demokracie. Protože v demokracii vždycky zvítězí pohodlnost (a zaslepenost) velké většiny. Tedy většiny voličů. Žádná vláda, která by něco takového zavedla, nepřežije příští volby.

    Aby se něco takového podařilo zavést, bylo by tedy napřed instalovat nějaký jiný způsob vlády. Není zapotřebí hned začít mluvit o "ekodiktatuře"; jde jenom o to, aby tato vláda byla skutečně nezávislá na této zaslepenosti a krátkozrakém konzumismu velké masy. Mohlo by se jednat o nějakou "radu moudrých", která by byla daleko spíše než většinový dav schopna posoudit, co je pro přežití lidstva nutné a nevyhnutelné.
    PM
    December 11, 2017 v 12.08
    Láska jako akt zvůle
    Shlédl a vyslechl jsem televizní rozpravu ve které prezident republiky zjevně zavalený svým posláním nabádal k sabotáži veřejnoprávních médií.
    Projev představitele státu, který se pouze nachází ve výrazně pokročilém stadiu společenského rozpadu.
    Nikdo při tom nemohl pochybovat , že pan Zeman je pevně přesvědčen o tom, že společnosti oplácí svěřenou důvěru nezištnou láskou......bych tvrdil.
    December 11, 2017 v 12.49
    Panu Poláčkovi
    Chcete snad tvrdit, že manželé žijící spolu šťastně třeba třicet, čtyřicet, padesát let se nemilují? Nebo je to jejich "pomatení mysli" věčné? Nebo snad mají pomatenou mysl i rodiče, přátelé a další lidé?
    To, co tady líčíte, je antický Eros.
    December 11, 2017 v 13.17
    Mimochodem, jak by se asi vyjímalo známé heslo ve vašem upraveném vydání?
    "Pravda a pomatení mysli zvítězí nad lží a nenávistí"?
    JP
    December 12, 2017 v 10.14
    Tak především, paní Hájková, to havlovské heslo o údajném "vítězství pravdy a lásky" je evidentně důsledkem pomatení mysli, jinak by takovýto nesmysl nemohl být vůbec veřejně vysloven.

    Co se té manželské či partnerské lásky týče: tady by neškodilo si připomenout, jaký byl p o č á t e k této lásky. Jestli na začátku bylo racionálně-volní rozhodnutí: tenhle/tahle se ke mně hodí, tak s ní/s ním strávím svůj život. Anebo jestli na začátku stálo přece jenom spíše to - bezpochyby krásné a sladké, ale ve své podstatě přece jenom daleko spíše "pomatení mysli", kdy se v té mysli cosi pohne, ustanoví ještě daleko před tím, než my vůbec můžeme dospět k tomu, na základě toho vytvářet nějaké akty naší vůle.
    JP
    December 12, 2017 v 10.17
    Pravda a láska
    Ostatně, svého času v jednom vydání Salonu (čtvrteční přílohy Práva) stálo v záhlaví:

    "Lež a nenávist vždycky zvítězí nad pravdou a láskou."

    Obávám se, že tento výrok je nesrovnatelně pravdivější, nežli ten naivní havlovský šplecht.
    December 12, 2017 v 12.31
    Máte pravdu, že pojem "naše vůle" může být klamný. Co to vlastně je a odkud se to bere? Možná je naše vůle něco, co nějak osciluje mezi lákadly světa a Boží vůlí...
    A jak je to s pravdou a láskou? Myslím si, že člověk nutně potřebuje věřit ve vítězství pravdy a lásky (které nastane třeba až někdy). Kdyby totiž vítězila nenávist a lež, zač by život na zemi potom stál?
    JN
    December 13, 2017 v 1.55
    Vítězství lži je pravdivější?
    Jakým způsobem by, pane Poláčku, taková Vaše "rada moudrých"

    byla nominována, když se k tomu demokracie nehodí (neboť v ní "vždycky zvítězí pohodlnost a zaslepenost většiny")?

    V souvislosti s očekávaným způsobem nominace do té "rady moudrých" bych škodolibě podotkl, že právě to způsobuje vítězství lži (a nenávisti), které je "pravdivější, než ten havlovský šplecht".
    AM
    December 13, 2017 v 8.37
    Skleníkové plyny
    Třeba u skleníkových plynů by určitě pomohlo, pokud by byly viditelné. Kdyby třeba zbarvovaly vzduch do červena...

    Jenže ony jsou "průhledné" a tak vítězí heslo nehas, co tě nepálí.

    Uhelná elektrárna je něco, co už si lidstvo nemůže dovolit - jenže to není dostatečně vidět. A tak se roky stráví bojem proti bezemisní jaderné energetice (ano, je hnusná a nebezpečná, souhlasím), místo aby se rychle snižoval výkon emisních zdrojů. Viz. Německo.
    A podobně.

    Ani pořádnou uhlíkovou daň, která by na jedné straně např. brutálně zdražila právě elektřinu z uhelných elektráren nebo letenky, na druhé přinesla prostředky a zájem do bezúhlíkových technologií, ani tu nejsme schopni příjmout.

    A to je jen problém energetiky. Kolik dalších jich lidstvo má...

    Fúzní reaktory jsou zde takoví vysmívánci, ale osobně do nich vkládám velkou část naděje. Změna musí přijít už velice brzy, jinak opravdu rozvrátíme ekologii této planety a příjde globální klimatická změna. GLOBÁLNÍ. Nic nebude jako dřív. Nikde.

    Impulz k tak mohutné změně musí sám být mohutný.
    A právě fúzní reaktory by s boží pomocí mohly být tímto impulzem.

    Protože jestli ne ony, pak hladomor...
    ------------------------------------

    Spuštění se pořád odkládá, prý příští rok.

    Často se modlím, aby se dílo podařilo a věda tento důležitý úkol zvládla.
    HZ
    December 13, 2017 v 9.16
    Vítězství pravdy a lásky,
    chápaných jako jedno spřežení, je vzdálené hlavně proto, že mnohý do prosazení pravdy investuje horu nenávisti.
    Pokud se vůbec dá o pravdě hovořit, podotýkám.
    Možná lepší než hlásání pravdy je odkrývání omylů a falše. Ve jménu lásky, pokud možno.
    December 13, 2017 v 9.48
    Paní Zemanové
    V podání pana Poláčka by láska (=zatemnění smyslů) musela stát nutně proti pravdě.
    Jenže tak to není. To by musela taky nutně stát například spravedlnost proti milosrdenství. Ve skutečnosti je to obráceně: Spravedlnost bez milosrdenství není spravedlnost, nýbrž pomsta.
    A pravda bez lásky není pravda, nýbrž... (nevím, jak to pojmenovat). Ono někdy není dobré říct někomu za každou cenu holou pravdu, pokud víme, že mu to ublíží. Měli bychom si při tom vzít na pomoc lásku.
    December 13, 2017 v 10.09
    Ještě dodatek
    Četla jsem, jak jedna židovská matka kvůli pravdě odmítla za války možnost pořízení falešných dokladů pro své děti. Mohly se tak vyhnout smrti v koncentráku. Jednala v souladu s pravdou, ale provinila se možná proti lásce.
    JP
    December 13, 2017 v 10.10
    Vláda moudrých
    Pane Nusharte, přesně tuto námitku jsem od Vás s naprostou jistotou očekával.

    Odpověď zní: jestli by toto lidstvo vůbec nemělo být schopno rozlišit moudré od hlupáků a poctivě smýšlející od exhibujících uzurpátorů moci - pak se nevyhnutelně klade otázka, jestli takové lidstvo vůbec stojí za to, aby přežilo.

    Zatím to ovšem bohužel vypadá právě takto.
    JN
    December 13, 2017 v 10.12
    Já bych tedy navrhoval, pokud chceme být na straně vítězů,
    začněme prostě a jednoduše lhát a nenávidět.

    "Stejně je to tady samý blbec a debil, blbec, debil, blbec, debil... akorát támhle vzadu nahoře je výjimka, tam sedí dva debilové vedle sebe..." (To je samozřejmě lež jako věž a také snad citace z Cimrmanů, pokud si dobře vzpomínám.)

    Tady na DR jsme naopak všichni moudří a geniální, samozřejmě v první řadě hlavně já sám, takže pro tu "radu moudrých" jsem jako dělanej, funkci budu zastávat odpovědně, chci společnost spojovat - ne rozdělovat - slibuji, že budu moudrým radou těch dolních deseti milionů pitomců.
    JP
    December 13, 2017 v 10.18
    Především se ta židovská matka těžce prohřešila proti naprosto základní inteligenci, paní Hájková.

    A to není vůbec nějaký jenom náhodný moment v daném jednotlivém případě: na jedné straně je skutečně možno říci, že není spravedlnosti "bez lásky" - to jest, bez ochoty vcítit se do druhého člověka. Ale stejně tak není možná spravedlnost právě bez té inteligence. Tedy bez schopnosti usebrat, rozpoznat a navzájem zvážit všechny momenty a aspekty dané záležitosti.

    P.S. Ostatně, právě tato inteligence je pojistkou proti tomu, aby láska ("zatemnění smyslů") stála v protikladu vůči pravdě.
    December 13, 2017 v 10.18
    Možnosti vymření
    Vzhledem k tomu, o čem píše George Monbiot, máme čtyři možnosti jak zaměřit naši civilizaci do budoucna:

    1) Veřejný blahobyt pro všechny
    Tuto možnost doporučuje George Monbiot. Ta dává naději vytvořit v mezích zdrojů planety Země společnost, ve které jsou si všichni rovni a sdílejí vespolek vysokou životní úroveň, a přežít tak přinejmenším do doby, kdy nám naše technologie umožní kolonizovat další části vesmíru. Nevýhodou této možnosti je, že vyžaduje omezení spotřeby nejbohatších — kteří jsou „shodou okolností‟ také nejmocnější a mají dostatek prostředků jak se takovému „komunistickému teroru‟ bránit.

    2) Veřejný blahobyt pro vyvolené
    Fašistická varianta možnosti 1. Vyloučením méně rovných ze spotřeby umožňuje souručenství rovných vystačit si s menšími zdroji, než by vyžadovalo rovné společenství všech, a tak ponechává prostor pro soukromý blahobyt rovnějších. Není náhodou, že všude po světě fašismus tak utěšeně vzkvétá. Fašisté tradičně přehlížejí, že rostoucí spotřeba rovnějších si nevyhnutelně vyžádá, aby byly časem další a další skupiny rovných vylučovány ze souručenství jako méně rovné, až nakonec dojde úplně na každého. Možnost 2 je tak jen malou odbočkou na cestě ke konečnému vítězství možnosti 4 (vizte níže).

    3) Soukromý blahobyt pro každého
    Utopie kapitalismu. Od začátku lživá, ale hlavně v podmínkách omezených zdrojů naprosto vyloučená. Jakýkoliv byť jenom zpola vážně míněný pokus o její naplnění vede k rychlému vyčerpání zdrojů a celkové zkáze. Přesto se stále drží jako vládnoucí ideologie, jen občas takticky částečně ustupující fašistické možnosti 2 na obranu před možností 1.

    4) Soukromý blahobyt pro vyvolené
    Současné uspořádání i směřování naší civilizace. Neumožňuje přežití celého lidstva, ale vyvolení naději mají. Nesměli by se ovšem držet kultu věčného růstu až do vlastního konce, musí současný kapitalismus transformovat do podoby nějakého novofeudalismu. Už teď je nutné zastavit růst na úkor zdrojů, těch už teď spotřebováváme příliš mnoho. Majetky vyvolených mohou růst na úkor nevyvolených, zvláště když se masám nevyvolených předhodí jako utopie místo možnosti 3 možnost 2 a nevyvolení se rozvrství do žebříčku různě vysoko postavených skupin, na kterém se ty výše postavené postarají o likvidaci těch pod sebou. Nakonec, po vyhlazení všech nevyvolených, se budou muset vyvolení rozhodnout, zda chtějí dál pokračovat ve hře na Černého Petra a postupně se požírat mezi sebou až do posledního, anebo se dohodnou na konečném rozdělení přístupu ke zdrojům a ustaví tak společnost sice mnohem méně početnou než dnes, ale nakonec přece jen rovnostářskou, ať už uspořádanou podle možnosti 3 nebo 1.

    Obávám se, že jako nejpravděpodobnější se dnes jeví optimistická varianta možnosti 4. My, neúspěšní, neschopní a líní, zkrachovanci a samozvanci, migranti, čmoudi, nepřizpůsobiví a levicoví extremisté, jsme odsouzeni k vyhynutí, ale lidstvo jako celek přežije ve své elitě. Matematická analýza toho, jak je ve společnosti rozděleno bohatství, ukazuje ve spojení s modelováním, jaké děje mohou k takovému rozdělení vést, že vyvolení už dnes mezi sebou spolupracují. Již dnes existuje třída nejbohatších, která má silné třídní vědomí a silnou vnitrotřídní solidaritu. Tato vládnoucí třída nechává nižší třídy bojovat o přežití, požírat se navzájem a umírat bez pomoci, ale sama pro sebe provozuje účinný systém sociální podpory:

    https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2001/cislo-9/chudi-bohati-triky-povery.html

    Budoucnost, ve které nikdo mimo tuto vládnoucí třídu už nepřežije, tak vlastně znamená konečné vítězství komunismu — jakkoliv takhle si to Marx určitě nepředstavoval.
    JN
    December 13, 2017 v 10.38
    "Stejně je to tady samý blbec, debil, blbec, debil..."
    Přece stačí, když přežijí ti moudří.., bych s všeobjímající láskou dodal.

    "Chudinka Země" si oddechne.
    JP
    December 13, 2017 v 10.42
    Odkrývání omylů a falše
    ...lepší než hlásání pravdy.

    To je sice svým způsobem pravda, paní Zemanová; a vlastně je to přesně to, co do značné míry provádíme i tady, na stránkách DR.

    Tady je ale jedna dost zásadní potíž: každý samozřejmě ty "omyly a faleš" vidí jenom u těch druhých.

    Což o to, i to není nijak marné; a svým způsobem je právě tohle pozitivním smyslem takovýchto debat, sporů a diskusí. Že člověk dostane - ohledně svých vlastních názorů a přesvědčení - alespoň určitý základní feedback, že ten vlastní názor by nemusel být tak úplně dokonalý. A že v každém případě jsou lidé, kteří věc vidí jinak.

    Jenže, toto nalézaní těch omylů a té falše - to má stále v zásadě jenom negativní charakter. Demaskování (zjevné) nepravdy je sice prvním a nutným krokem k pravdě; ale samo o sobě to ještě nevytváří, nezakládá pravdu vlastní.

    Ta vlastní, skutečná, samotná pravda - to je něco tak subtilního a nepostižitelného, že pro člověka snad vůbec principiálně není možno ji (v plném a definitivním smyslu) dosáhnout.

    Já proto raději používám pojmu "pravdivost". Tato pravdivost, to je primární, základní nastavení konkrétního člověka, jeho ochota a připravenost tu pravdu hledat, a to právě p r o t i svým vlastním osobním apriorním náhledům, názorům a předpojatostem.

    I takto pravdivý člověk se může v tom či onom mýlit, čili nemít v daném případě pravdu. Ale - právě toto jeho základní nastavení, jeho vnitřní zavázanost a odpovědnost vůči pravdě, to je vždy zárukou, že je s ním možno i přes tyto jednotlivé omyly dospět někam dál. Někam dál, stále blíže k tomu jednomu bodu, kde na nás čeká samotná pravda věcí jsoucích.
    JP
    December 13, 2017 v 10.47
    Pan Morbicer: otázka ovšem je, do jaké míry je možno - současné - jaderné elektrárny právem označit za bezemisní.

    Budiž, ty skutečně neprodukují klasické skleníkové plyny; na straně druhé, pokud je mi známo doposud nebylo na celé planetě (!) objeveno jedno jediné skutečně bezpečné úložiště jaderného odpadu. Jedinou výhodou tu ovšem je, že i kdyby některé z těchto úložišť někdy jednou skutečně "bouchlo" (ať už z jakéhokoli důvodu), bude v důsledku toho zamořena pravděpodobně jenom část planety, ale ne planeta celá.

    Jaderná fúze: ano, to je jediná opravdu perspektivní technologie; ale ty technické obtíže s ní spojené se ukazují být daleko větší než se čekalo, takže - pokud je mi známo - je v současné době tento projekt spíše omezován, nežli aby byl zintenzivňován.
    JP
    December 13, 2017 v 10.55
    Kdo je nejmocnější?
    Pan Macháček, ad bod č. 1: bohužel, situace je ještě daleko horší.

    Kdyby šlo jenom o to omezit spotřebu těch nejbohatších - to by nebyl nikterak velký problém. Aspoň v demokraciích - dokud stále funguje parlamentní demokracie, lid by se prostě mohl rozhodnout (a mohl by také prosadit), že "ty nejbohatší" prostě znárodní, vyvlastní, nebo jim určí maximální strop pro jejich bohatství, respektive pro jejich spotřebu.

    Tou vlastní brzdou tedy není ta vrstva či třída těch nejbohatších - nýbrž právě ta naprostá většina toho "prostého lidu".

    Protože - ti se také chtějí stát "těmi nejbohatšími". Každý z nich chce víc; víc než má v současnou chvíli, a především víc než mají ti ostatní. A právě proto ta naprostá většina žádné omezení (hyper)konzumu dobrovolně nepřipustí - protože by to bylo omezení i pro ně samotné.
    December 13, 2017 v 12.07
    Myslím si, že proti základní inteligenci se prohřešuje především ten, kdo se účastní nekonečných diskusí, které nikam nevedou. Což míním především jako kritiku vůči sobě, čili jako sebekritiku.
    A jakožto méně inteligentní tvor jsem si plně vědoma, že mě pan Poláček předurčuje k zahynutí. Neboť v budoucím světě přežijí jenom inteligentní bytosti, popřípadě ty, co se dokážou přizpůsobit (což je vlastně varianta inteligence, že?)
    JN
    December 13, 2017 v 12.13
    Intelektuální rasismus?
    Jestliže důležitou otázkou je "rozlišení moudrých od hlupáků" (neboť, "když toho nejsme schopni, pak si lidstvo nezaslouží přežít"), pak se jaksi vkrádá otázka, zda i blbci by neměli bojovat za svoji emancipaci, za rovná práva pro blbce, za to, aby nebyli nijak diskriminováni.

    Chci tedy tímto vyzvat, abychom se my blbci přestali už konečně skrývat, nestyďme se za to, že patříme k dosud opovrhované skupině hlupáků a blbců, bojujme za svá práva, za kvóty pro blbce ve státní správě, v parlamentu, v soudnictví i ve firmách. Možná se nakonec ukáže, že je nás ve společnosti víc než se dosud myslelo, možná dokonce i většina - nikdo tedy už nemůže brát naše menšinová práva na lehkou váhu.
    PM
    December 13, 2017 v 14.56
    Nerozčilujmež se nad znalostí potence lidské přemýšlivosti
    Je všeobecně známo, že k tomu aby bylo jinak, a sousloví pravda vítězí nebylo pouze politickým instrumentem soupeření/tříbení moci, by bylo zapotřebí znalosti dodnes neznámého nekrvavého a globálně platného řešení lidského údělu.
    Všeobecně je známo, že vycházíme pouze ze všeobecné schopnosti formulovat jen dílčí poznatky/stanoviska /pravdy. Proto bych považoval rozčilování a vzájemné obviňování za zavádějící od snahy o dosažení pravděpodobnosti.
    Všichni přeci víme, že jsme schopni přinejlepším pouze pokusu o pravdivost a to pomocí kompromisů.......bych taktrochu furtse opakujíce vykláněje se z kazatelny dodal.
    JN
    December 13, 2017 v 16.16
    Praktická konstrukce boha pro ateisty
    Aby se zamezilo neplodným sporům o to, kdo z nás je tím skutečným vtělením čistého (zbožštělého) rozumu, navrhuji, aby si i ateisté zkonstruovali boha, který by byl přímo z definice chytřejší než kdokoliv jiný.

    Jen nevím, zda víra v bytost, která by byla bezpochyby chytřejší než jsem já, nemůže způsobovat psychické problémy. Takový (byť jen sociálně konstruovaný) superinteligentní bůh bez schopnosti lásky by totiž mohl být docela nebezpečný...
    JH
    December 17, 2017 v 11.02
    Systém nezměníš, protože každý chce žít navěky,
    a aby pár lidí mohlo žít věčně, mnoho jich musí zemřít.

    Takhle nějak to prezentoval Phillipp Weis, hlavní antagonista ve filmu Vyměřený čas (v originále "In time"). Tahle dystopie, která se mi moc líbila, zobrazuje kapitalismus budoucnosti s heslem "čas jsou peníze" dovedeným ad absurdum: lidé genetickým inženýrstvím odstranili stárnutí, a aby nepřelidnili Zemi, každý má v organismu vestavěné hodiny, které od 25. narozenin odpočítávají čas do smrti (film neřeší, jak přesně k tomu došlo). Čas je platidlem i základní komoditou, a když vám dojde, zemřete - srdce se zastaví. Lidé z dělnické třídy mají na kontě méně než 24 hodin, a denně si vydělávají na další život. Bohatí kapitalisté vlastní milénia. Závěr je sice poněku pohádkový, ale dá se to zkousnout.
    JN
    December 17, 2017 v 14.02
    Někteří možná už trochu věří, že dystopie - jakási svého druhu "ekodiktatura" - se stává realitou.
    Bruno Latour - Útočiště Evropa, sborník Velký regres (v českém vydání str. 113 - 115):

    "Tuto hrozbu... zaslechli i jiné elity... s velkými prostředky a zájmy, a především nesmírně citlivé na svůj blahobyt... dobře pochopily, že varování je reálné... bude třeba draze zaplatit, ale platit budou ti druzí... elity pochopily, že v budoucnu nebude dost místa pro všechny... a proto, aby se zakryl špinavý egoismus... je nutné popírat existenci hrozby... Ale globalizace náhle bere docela jiný obrat: nižší třídy... vidí od zábradlí lodi čluny, jak se čím dál víc vzdalují. Orchestr stále hraje "Blíž k tobě, Bože můj!", ale hudba už hněvivé mručení nedokáže přehlušit..."
    + Další komentáře