Je rozumné doufat v lepší svět? Tváří v tvář krutosti a lhostejnosti vlád, neschopnosti opozičních politických formací, zdánlivě nevyhnutelnému pádu do klimatického chaosu a obnovené hrozbě jaderné války se zdá, že odpověď musí znít ne. Naše potíže se zdají být neuchopitelné, naše vedení zákeřná, voliči zmatení a zakřiknutí. Zoufalství se zdá být jediným racionálním postojem.

Za poslední dva roky jsem ovšem dospěl k čtveřici poznatků. Vyplývá z nich, že selhání politiky je ve své podstatě selháním imaginace. Nasvědčují podle mne, že nikoli naděje, nýbrž zoufalství je iracionální. A domnívám se, že osvětlují možnou cestu směrem k lepšímu světu.

První poznatek je ten nejméně původní. Spočívá v zjištění, že politice nedominují ani vůdčí osobnosti, ani politické strany, nýbrž mocná politická vyprávění. Politická historie druhé poloviny dvacátého století by mohla být charakterizována jako spor dvou velkých vyprávění: příběhů vyprávěných keynesiánskou sociální demokracií na jedné straně a neoliberalismem na druhé.

Myšlení lidí napříč politickým spektrem se zmocnil nejprve jeden, pak druhý. Když dominoval příběh sociální demokracie, dokonce i konzervativci a republikáni si osvojili klíčové aspekty jeho programu. Jakmile jeho místo zaujal neoliberalismus, politické strany po celém světě, bez ohledu na svou barvu, propadly jeho kouzlu. Tyto příběhy dokázaly potlačit všechno: osobnosti, identity i ideologická dědictví stran.

Nemělo by nás to překvapovat. Příběhy jsou jako mapy, jež nám pomáhají orientovat se ve světě. Umožňují nám vykládat si jeho složité a protikladné projevy. Všichni jsme vybaveni narativním instinktem — vrozenou schopností naslouchat příběhům o tom, kdo jsme a jaké je naše místo ve světě.

Když v životě narazíme na komplikovaný problém a snažíme se mu porozumět, neohlížíme se po spolehlivých a konzistentních faktech, nýbrž po soudržném a všeobsažném vyprávění. Ptáme-li se sami sebe, zda něco „dává smysl“, tento „smysl“, který hledáme, není založen na racionalitě, jak by chtěli vědci a filosofové, nýbrž ve věrnosti vyprávění. Odpovídá to, s čím se potýkáme, tomu, jak si představujeme, že by se měli lidé chovat a jak by měl svět fungovat? Zapadá to do sebe? Směřuje to tam, kam mají příběhy směřovat?

Fakta, bez ohledu na to, jak dobře doložena, nemohou nikdy ohrozit mocný příběh. Jediné, co obvykle vyprovokují, je rozhořčení: lidé často zuřivě popírají fakta, která se vzpírají „pravdám“ příběhů, dobře usazeným v jejich myslích. Jediné, co může nahradit příběh, je příběh. Ti, kdo vyprávějí příběhy, vládnou světem.

K druhému, pozoruhodnějšímu poznatku jsem dospěl s pomocí spisovatele a aktivisty George Marshalla. Jakkoli jsou příběhy sociální demokracie a neoliberalismu vůči sobě ostře protikladné, jejich narativní struktura je totožná. Můžeme je nazvat příběhy obrody. Vypadají ve stručnosti nějak takhle: úpadek zachvacuje zemi, zaviněn mocnými a zločinnými silami, které se spolčily proti zájmům lidstva. Hrdina — ať už je jím jednotlivec, či skupina — vede vzpouru proti úpadku, staví se hanebnému spiknutí na odpor, vítězí navzdory drtivé přesile a obnovuje pořádek.

Příběhy psané podle tohoto vzorce mohou mít takovou sílu, že překonají vše, co jim stojí v cestě: i naše nejvlastnější hodnoty. Kupříkladu dvě z dlouhodobě nejoblíbenějších vyprávění na světě — Pán prstenů a Letopisy Narnie — vzývají hodnoty, jež byly uznávány ve středověku a dnes jsou všeobecně považovány za odporné. Úpadek v nich spočívá v tom, že svět se zbavil právoplatných králů či dědiců trůnu. Právo a spravedlnost si žádají jejich restauraci. A my náhle zjistíme, že jásáme nad obnovou autokracie, likvidací průmyslu či dokonce — jako v případě Narnie — nad triumfem božského práva nad sekulární mocí.

Pokud by tyto příběhy měly odrážet hodnoty, k nimž se dnes většina lidí hlásí — demokracii, nezávislost, průmyslový „pokrok“ — vzbouřenci by byli hrdiny a dědiční panovníci zloduchy. Přehlížíme, že jsou v konfliktu s naším vlastním přesvědčením, protože tak neodolatelně ladí s narativní strukturou, na niž je naše mysl připravena. Fakta, důkazy, hodnoty: příběhy přemohou všechno.

Sociálně demokratický příběh nám vypráví, že svět byl zachvácen úpadkem, ztělesněným Velkou hospodářskou krizí, vinou bezuzdného sobectví nezodpovědné elity. Protože elita ovládla světové bohatství i politický systém, upadli pracující lidé do bídy a nejistoty. Když se ale lidé celého světa spojí v obraně společného zájmu, mohou tuto elitu svrhnout, zbavit ji jejího nezaslouženého bohatství a společně spravovat výsledné bohatství pro dobro všech. Pořádek a bezpečnost budou obnoveny v podobě ochranářského, paternalistického státu. Ten investicemi do veřejných služeb ve veřejném zájmu vytvoří bohatství, které zajistí každému blahobytnou budoucnost. Obyčejní lidé — hrdinové tohoto příběhu — zvítězí nad svými utlačovateli.

Neoliberální příběh nám vypráví, že svět byl zachvácen úpadkem v důsledku kolektivizačních tendencí přerostlého státu, ztělesněných zvěrstvy stalinismu a nacismu, ale vlastních vůbec všem formám státního plánování a všem pokusům regulovat společnost. Kolektivismus ničí svobodu, potlačuje individualitu, likviduje příležitosti. Hrdinní podnikatelé ale mohou vyvolat v život blahodárnou sílu trhu, skoncovat s touto vnucenou konformitou a osvobodit společnost z okovů státu. Pořádek bude obnoven v podobě volných trhů, které dají každému bohatství a příležitosti, a všem zajistí blahobytnou budoucnost. Obyčejní lidé, vyvedeni z otroctví hrdiny tohoto příběhu — svobodymilovnými podnikateli — zvítězí nad svými utlačovateli.

Pak jsem, znovu s Marshallovou pomocí, dospěl ke třetímu poznatku: narativní struktura příběhu obrody je společným prvkem většiny úspěšných politických transformací, včetně mnoha náboženských reformací. To mě pak nevyhnutelně dovedlo k poznatku čtvrtému: důvodem, proč jsme se zasekli v neoliberalismu navzdory jeho mnoha zcela zjevným selháním, je, že jsme dosud nedokázali přijít s příběhem, který by jej nahradil.

Nemůžete lidem vzít příběh, aniž by jste jim dali nový. Nestačí napadat staré vyprávění, bez ohledu na to jak zastaralé či zkrachovalé je. Změna může přijít jedině tehdy, když jej nahradíme novým vyprávěním. Když vymyslíme ten správný příběh a naučíme se jej vyprávět, nakažlivě se rozšíří napříč politickým spektrem.

Zbytky Keynese v mikrovlnce

To nejlepší, co nám ale velké politické strany dnes dokážou nabídnout, jsou v mikrovlnce narychlo přihřáté zbytky keynesiánské sociální demokracie. Takový přístup má řadu nedostatků. První spočívá v tom, že tento starý příběh pozbyl většinu svého obsahu i narativní síly. To, co dnes nazýváme keynesiánstvím, se omezuje na dva ošuntělé recepty: snižovaní úrokových sazeb, když se ekonomika zadrhává, a proticyklické veřejné investice (čili pumpování peněz do ekonomiky, jakmile je nezaměstnanost příliš vysoká nebo hrozí recese). Jiná opatření — jako je zvyšování daní v obdobích rapidního růstu, jímž se měla zmírnit tendence kapitalismu k cyklickým krizím, kontrola proudění kapitálu či regulace mezinárodního bankovnictví — jež John Maynard Keynes považoval za nezbytná, byla zavržena a zapomenuta.

Mimo jiné je tomu tak proto, že potíže, které keynesiánský model postihly v sedmdesátých letech, se neztratily. Přestože bezprostřední příčinou smrtící kombinace nezaměstnanosti a inflace, s níž si keynesiánská politika nedokázala poradit, bylo ropné embargo roku 1973, problémy se v systému hromadily dlouhodobě. Upadající produktivita a takzvaná náklady tažená inflace, kdy růst mezd vede k růstu cen a naopak, podrývaly víru v keynesiánská řešení již před krizí. Co je však zřejmě nejdůležitější, keynesovský program postupně ustupoval požadavkům kapitálu.

Silné regulace finančnictví a kontroly peněžních toků byly oslabovány již během padesátých let a vlády začaly postupně finanční trhy liberalizovat. Rozhodnutí Richarda Nixona opustit v roce 1971 zlatý standard zničilo systém fixních směnných kurzů, na němž úspěch keynesiánské politiky do velké míry stál. Kontrola nad toky kapitálu, která bránila finančníkům a spekulantům vysávat z ekonomiky peníze, se zhroutila. Nelze doufat, že by globální finanční kapitál tyto strategie, jimž se během dvacátého století naučil, zapomněl.

Zřejmě nejvážnějším problémem, který však dnes stojí reziduálnímu keynesiánství v cestě, je, že pokud by už fungovalo, čeká jej čelní srážka s ekologickou realitou planety. Program, který se snaží udržet zaměstnanost ustavičným ekonomickým růstem, poháněným poptávkou po spotřebě, je odsouzen k prohloubení naší nejvážnější krize.

Strany, které se kdysi snažily majetné mocenské elitě vzdorovat, nedokázaly vynalézt nový, vlastní příběh, který by jim dovolil vzhlížet k lepší budoucnosti místo slavné minulosti. Není divu, že bez něj nevyhnutelně ztratily ponětí o tom, co vlastně chtějí. Obrození politiky může vyplynout jedině z nového politického vyprávění. Bez nového příběhu, který by byl pozitivní a konstruktivní, a nejen reaktivní a opoziční, se nic nezmění. Jakmile se ale takový příběh objeví, změní se všechno.

Příběh je třeba vystavět tak, aby byl prostý a srozumitelný. Má-li změnit naši politiku, měl by oslovit tolik lidí, kolik je jen možné, a překonat tradiční politické dělicí čáry. Měl by se shodovat s hlubokými touhami a potřebami lidí. Měl by vysvětlit, jak jsme se dostali do téhle bryndy a jak z ní ven. A z šíření lží nelze nic získat, měl by být pevně založen na skutečném stavu věcí.

To může znít jako nesplnitelný požadavek. Přesto věřím, že existuje jasný a přesvědčivý příběh obrody, jenž je dokáže splnit.

Politika sounáležitosti

Během posledních několika let se objevila řada docela shodných zjištění v různých vědách, od psychologie přes antropologii a neurovědu až po evoluční biologii. Výzkum ve všech těchto oblastech ukazuje k jednoznačnému závěru: že lidé jsou, slovy jednoho odborného psychologického článku v časopise Frontiers in Psychology, „ve srovnání s jinými zvířaty zcela spektakulárně mimořádní“. Autor má na mysli naši fascinující míru altruismu. Lidé jsou vybavení bezpříkladnou citlivostí k potřebám ostatních, výjimečnou starostí o jejich prospěch a jedinečnou schopností vytvářet morální normy, které tyto vrozené tendence prohlubují a vymáhají.

Mezi savci se rovněž vyznačujeme prvotřídní schopností spolupráce. Přestože jsme slabší a pomalejší než většina predátorů i kořisti, dokázali jsme přežít v nástrahách africké savany tak, že jsme si vyvinuli pozoruhodnou schopnost pomáhat si navzájem. Tato potřeba spolupracovat byla naprogramována do našich mozků přírodním výběrem. Naše tendence k nezištnosti a spolupráci je základní, ústřední vlastností lidstva. Nicméně něco se strašlivě pokazilo.

Naše dobrá povaha byla znetvořena několika silami, tou nejmocnější je ale zřejmě dominantní politické vyprávění naší doby. Politiky, ekonomy a novináři jsme byli navedeni k tomu, abychom přijali zvrhlou ideologii extrémní soutěživosti a individualismu, která nás staví proti sobě, učí nás nedůvěřovat a bát se druhých a oslabuje ty sociální vazby, které činí náš život hodným žití. Příběh o naší soutěživé a sebestředné povaze nám byl vyprávěn tak často a tak přesvědčivě, až jsme jej přijali za vlastní, za pravdu o tom, jací doopravdy jsme. Změnil naše vnímání sebe samých. A naše vnímání zase změnilo to, jak se chováme.

Kvůli této ideologii — a neoliberálnímu příběhu, který ji vrhl do světa — jsme ztratili jakýkoli společný cíl. V důsledku toho jsme přišli o sebevědomí i víru, že jsme schopni dokázat to, co nám vždycky šlo nejlépe: spojit síly s ostatními, dohodnout se, jak se postavit společným problémům, pustit se do práce a překonat je. Naše osamělost pak umožnila, aby vzniklé politické vakuum zaplnily nesnášenlivé a násilnické síly. Jsme uvězněni v začarovaném kruhu odcizení a reakce. Člověk, ultrasociální savec, se sám v takové společnosti rozpadá na kusy.

Pokud se ale dokážeme spojit a vdechnout společnému životu nový dech, můžeme my, hrdinové tohoto příběhu, kruh prorazit. Vyvoláme-li znovu v život naše nadání k sounáležitosti a spolupatřičnosti, můžeme znovuobjevit ústřední skutečnost našeho lidství: nezištnost a vzájemnou pomoc. Oživíme-li komunity, soustředěné kolem míst našich životů, a zakotvíme-li znovu sebe, naši politiku a části naší ekonomiky v životě těchto komunit, dokážeme obnovit to nejlepší z naší lidské přirozenosti.

Kde je osamění, dáme vzniknout kypícímu občanskému životu. Kde je odcizení, utvoříme nový smysl pro vzájemnost: se sousedy, se sousedstvími, se společností. Komunitní projekty se rozšíří v pulsující kulturu participace. Nové sociální podniky dají nový význam vlastnictví a náležitosti.

Tam, kde jsme dnes drceni mlýnskými kameny státu a trhu, rozvineme novou ekonomiku, která bude zacházet s lidmi i Zemí ohleduplně. Vybudujeme ji kolem obrovské, zanedbané ekonomické sféry: obecně sdílených statků. Místní zdroje se vrátí do vlastnictví a správy obcí, aby se zajistilo, že bohatství bude sdíleno spravedlivě. Použijeme-li lokálně kontrolovaných sdílených bohatství k zajištění všeobecně dostupných veřejných služeb a výhod, ulehčíme tak státu a lidem dáme jistotu, aniž bychom omezili jejich svobodu a samosprávu.

Kde jsme dnes ignorováni a vykořisťováni, tam obnovíme demokracii a vyrveme politiku z rukou těch, kteří si ji uzurpovali. Nové metody a pravidla zajistí, že se každý hlas bude opět počítat a síla peněz už nikdy neohrozí sílu politiky. Zastupitelskou demokracii posílí demokracie participativní, která nám umožní společně tříbit naše politická rozhodnutí. Pravomoc dělat rozhodnutí se vrátí na tu nejnižší politickou úroveň, která je bude schopna uskutečnit.

Silné, zakotvené kultury, které vytvoříme, budou dostatečně robustní, aby dokázaly přijmout společenskou rozmanitost všeho druhu: rozmanitost lidí, původů, zkušeností, myšlení a způsobů života. Nebudeme se už bát lidí, kteří se od nás liší: budeme mít dost síly a sebevědomí odmítnout snahy směřovat k nim nenávist.

Obnovou komunity, oživením občanského života a znovunalezením našeho místa ve světě vytvoříme společnost, v níž naše výjimečná povaha — naše nezištnost, empatie a hluboký vztah k ostatním — bude moci kvést. Vlídnější svět bude podněcovat a normalizovat naše vlídnější vlastnosti. Navrhuji pro takový příběh jméno: politika sounáležitosti.

Uvědomit si, že jsme nezastavitelní

S něčím z toho můžeme začít, aniž bychom čekali, až se změní vláda: jednou z předností politiky založené na místních komunitách je, že nepotřebujeme národní vládu, abychom se do toho mohli pustit. Jiné části takového programu si ovšem budou žádat širší politickou změnu. Ta však také může dosud vypadat jako planá naděje — dokud si nevšimneme pozoruhodných věcí, které se dějí ve Spojených státech.

Nový model organizování, vyvinutý původně v kampani za zvolení Bernieho Sanderse demokratickým kandidátem na prezidenta, je potenciálně průlomový. Namísto aby se její tým spoléhal na velké peníze, velká data a velkou kancelář, spolehl se na „Big Organising“ čili velké organizování — na samovolně se šířící sítě dobrovolníků, kteří trénují a usměrňují další dobrovolníky, čímž plní role, běžně vyhrazené placeným zaměstnancům. Zatímco kampaň Hillary Clintonové organizovala peníze, Sandersova kampaň organizovala lidi. Do konce nominačního klání se do ní zapojilo přes sto tisíc lidí, kteří společně uspořádali na sto tisíc událostí a osobně mluvili s pětasedmdesáti miliony voličů.

Sandersova kandidatura byla obrovským, živým experimentem a většina metod se vymýšlela za běhu. Lidé, kteří ji vedli, ve své knize píší, že v době, kdy se jim konečně podařilo vyvinout úspěšnou strategii, bylo už zřejmě pozdě. Pokud by ji uvedli do praxe o několik měsíců dříve, mohli by dobrovolníci v podstatě opustit cílení a osobně kontaktovat každého dospělého ve Spojených státech.

Když jsem po přečtení jejich knihy ve videu pro Guardian argumentoval, že by tato metoda mohla vrátit Corbynovým labouristům naději na vítězství, lidé se mi smáli. Ale ukázalo se, že jsem měl pravdu. Právě využitím prvků Sandersovy strategie se Labour Party a corbynovskému hnutí Momentum podařilo téměř vyhrát volby, které měly být triumfem konzervativců. A to jsou tyto metody teprve v plenkách.

Domívám se, že jejich síla by mohla ještě vzrůst, podaří-li se je spojit s některými technikami, jež popisují bývalí kongresoví asistenti v manuálu protitrumpovské kampaně Indivisible k ovlivňování reprezentantů americké sněmovny. Ty vycházejí ze zkoumání metod konzervativního hnutí Tea Party. Tvrdí, že klíčovým nástrojem pro ovlivňování politiků je navštěvovat jejich setkání s občany, vytrvale opakovat jediný požadavek, natočit jejich reakci, sdílet ji na sociálních médiích a soustředěně stupňovat nátlak.

Tea Party tuto techniku zdokonalovalo, dokud se jeho požadavky nestaly téměř neodolatelnými. To stejné se může podařit i nám, bez šikanózních manýrů, k nimž se pravicoví aktivisté někdy uchylovali. V kombinaci s metodami velkého organizování, soustředěným obvoláváním a obcházením voličů, mohou být podle mě recepty z kuchařky kampaně Indivisible použity k překreslení politické mapy kterékoli země, která o sobě může tvrdit, že je demokracií.

Nic z toho ale nepovede ke smysluplným a trvalým změnám, nepodaří-li se to spojit s novým, koherentním politickým vyprávěním.

Ve prospěch nás, kteří usilujeme o vlídnější politiku, hrají přinejmenším čísla. Lidé jsou ve své většině společensky orientovaní, empatičtí a nezištní. Většina lidí by si přála žít ve světě, kde se s každým zachází ohleduplně a důstojně a ve kterém nebudeme muset mrhat ani vlastní životy, ani dary přírody, na nichž my i ostatní živé bytosti závisíme. Stojí nám ale v cestě drobná hrstka těch, kteří s pomocí lží a manipulací tuto trvalou touhu po změně dusí.

Víme, že pokud se nám podaří tuto tichou většinu uvést v pohyb, nemůže nás ona malá menšina nijak zastavit. Protože ale podceňujeme, co je možné, a především proto, že jsme dosud nebyli schopni nahradit naše zaprášené politické příběhy novým a přesvědčivým vyprávěním o změně a obrodě, nedaří se nám tento potenciál naplnit. Oživíme-li naši imaginace, znovuobjevíme naši schopnost jednat. A právě tehdy se staneme nezastavitelnými.

Ukázku, adaptovanou z nové knihy George Monbiota Out of the Wreckage: a new politics for an age of crisis vydané nakladatelstvím Verso a publikovanou v deníku The Guardian pod titulem How do we get out of this mess, z anglického originálu přeložil Josef Patočka.