Myslet ekonomiku jako koblihu

Model navržený Kate Raworthovou nabízí alternativu k ideologii růstu za každou cenu. Umožňuje představit si takovou ekonomiku, která by dala všem lidem důstojný život a přitom respektovala hranice naší planety.

Monbiot

George Monbiot

18.05.2017 08:21

Související

A co s tím teda uděláme? To je jediná otázka, kterou stojí za to si klást. Odpověď nám ale uniká. Moc se koncentruje v rukou miliardářů a jejich lobbistů, roste stále extrémnější nerovnost, demagogičtí autoritáři sílí, a náš živý svět je na pokraji kolapsu. Ti, od kterých čekáme, že nás povedou, se zdají být tváří v tvář naší všestranné krizi bezradní a bezmocní. I kdyby snad měli odvahu jednat, nemají tušení, co dělat.

Jediné co dokáží obvykle nabídnout je víc ekonomického růstu: toho magického nápoje, který prý léčí všechny neduhy. Co na tom, že ve skutečnosti vede k ekologické destrukci a není přitom schopen zmírnit ani strukturální nezaměstnanost, ani donebevolající nerovnost. Že v posledních letech v podstatě veškerý nárůst v příjmech putuje do kapes nejbohatšího jednoho procenta společnosti. Protože naše společnost rezignovala na kolektivní hodnoty, principy a etiku, je samoúčel ekonomického růstu poslední příslib budoucnosti, který jí zbývá.

Důsledky takového přístupu můžeme vidět třeba v uniklém oběžníku Britského ministerstva zahraničí: „Obchod a podpora ekonomického růstu budou nyní prioritami pro všechna pracoviště – práce na tématech jako jsou změny klimatu či nelegální obchod s chráněnými druhy bude omezena.“ Jediné, na čem záleží, je to, jak rychle dokážeme proměňovat přírodní bohatství v hotovost. Koho zajímá, že tak ničíme podmínky naší prosperity na této planetě i přírodní zázraky, které nás obklopují?

Blahobyt všech lidí ve vzkvétajícím živém světě
Nelze doufat, že bychom naši tíživou situaci dokázali řešit, pokud zásadně nezměníme náš pohled na svět. Nemůžeme se z krize dostat s pomocí stejných modelů, které nás do ní dostaly. Problém je třeba nově rámovat. Což přesně dělá zatím zřejmě nejpozoruhodnější letos vydaná kniha. Jmenuje se Doughnout Economics – ekonomie koblihy.

Autorka, Kate Raworthová, v ní připomíná, že indikátor ekonomického růstu původně nebyl zamýšlen jako měřítko blahobytu. Ekonom Simon Kuznets, který metodu měření růstu ustavil, před tím varoval: „blahobyt národa lze jen stěží posuzovat podle výše jeho příjmů.“ Zdůrazňoval, že ekonomický růst měří pouze výroční objem toků bohatství, ne stav jeho zásob, natožpak jejich distribuci.

Raworthová upozorňuje, že ekonomie se během dvacátého století „zbavila ochoty definovat své cíle.“ Chtěla být vědou o lidském chování – vědou založenou na hluboce chybném pojetí člověka. Dominantní model „racionálního ekonomického člověka,“ izolovaného, vypočítaveho a sebestředného jedince, vypovídá víc o povaze ekonomů než ostatních lidí. Ztráta otevřeně artikulovaných cílů vedla k tomu, že ekonomickou disciplinu ovládl cíl zástupný – nekonečný růst.

Cílem ekonomické aktivity, tvrdí Raworthová, by přitom mělo být „uspokojit potřeby všech lidí v rámci možností planety.“ Namísto ekonomiky, která musí růst bez ohledu na to, zda se lidem daří, potřebujeme ekonomiky, „v nichž se lidem bude dařit bez ohledu na to, zda rostou“. A to znamená změnit představu o tom, co vlastně ekonomika je a jak funguje.

Ústředním obrazem dnešní manistreamové ekonomie je schéma „ekonomického okruhu.“ Ten zobrazuje uzavřenou cirkulaci peněz mezi domáctnostmi, firmami, bankami, vládami a dalšími aktéry v dokonalém sociálním a ekologickém vakuu. Energie, suroviny, svět přírody, lidská společnost, sdílené statky a veřejné služby – to všechno v něm chybí.

Neplacená práce, zejména péče o druhé – vykonávaná především ženami – je ignorována, přestože by bez ní žádná ekonomika nikdy nemohla fungovat. Podobně jako představa „racionálně kalkulujícího člověka“ má tato reprezentace ekonomické činnosti se skutečností jen velmi málo společného.

Raworthová proto začíná překreslením tohoto obrazu ekonomiky. Ukazuje, jak je ve skutečnosti ekonomika zapuštěná v živých systémech Země a ve společnosti, jak je závislá na energetických a materiálových tocích a připomíná nám, že lidé jsou víc než jen zaměstnanci, spotřebitelé, nebo vlastníci kapitálu.

Ekonomika ve svém přirozeném prostředí. Grafika Kate Raworthová a Marcia Mihotichová

Toto znázornění nepříjemných skutečností ji pak vede k jejímu průlomovému objevu: grafickému vyjádření světa, jaký bychom chtěli vytvořit. Tak jako všechny skvostné nápady se její koblihový model zdá tak prostý a samozřejmý, že si říkáte, jak to, že jste na něj nepřišli sami. Dosáhnout takovéto jasnosti a výstižnosti ale vyžaduje léta úvah – jen tak lze rozplést všechny mýty a nesprávná pojetí, k nimž nás naše kultura vychovává.

Její schéma sestává ze dvou soustředných kružnic. Vnitřní okraj „americké“ koblihy reprezentuje dostatek zdrojů, jež potřebujeme k tomu, abychom mohli vést dobrý život – patří mezi ně jídlo, čistá voda, bydlení, hygiena, energie, vzdělání a zdravotní péče, ale také občanská práva. Kdokoliv žije pod touto hranicí, v díře uprostřed koblihy, je stižen nouzí a strádáním.
 
Ekonomika jako kobliha. Grafika Kate Raworthová a Christian Guthier/The Lancet Planetary Health

Vnější okraj koblihy pak sestává z mezí globálního ekosystému. Ocitneme-li se za nimi, znamená to, že v neúnosné míře proměňujeme klima, vyčerpáváme ozonovou vrstvu, znečišťujeme vodu, hubíme živočišné a rostlinné druhy či jinak pustošíme živým svět.

Oblast mezi oběma kruhy – kobliha – to je „ekologicky bezpečný a sociálně spravedlivý prostor,“ v němž by se lidstvo mělo snažit žít. Úkolem ekonomie by mělo být pomoci nám se do tohoto prostoru vměstnat a zůstat v něm.

Stejně tak dobře, jako vystihuje představu lepšího světa, umožňuje koblihový model konkrétně a názorně ukázat, v jaké situaci se nalézáme dnes. V tuto chvíli přesahujeme obě kružnice. Miliardy lidé dosud žijí v díře uprostřed a vnější hranici jsme na několika místech prolomili.

Naše dnešní situace. Grafika Kate Raworthová a Christian Guthier/The Lancet Planetary Health

Ekonomie, která by nám chtěla pomoci žít v prostoru koblihy, by usilovala o zmírnění nerovnosti v bohatství a příjmech. O to, aby bohatství vyplývající z darů přírody bylo všeobecně sdílené. Aby finance, trhy, daně a veřejné investice byly uzpůsobeny tak, že budou přispívat k ochraně a obnově přírodních zdrojů, a ne k jejich plenění. Aby státní banky investovaly do projektů, jež by měly potenciál napravit náš vztah k živému světu – například do bezuhlíkové veřejné dopravy či projektů občanské a komunální energetiky.

Vyvinula by nové metriky, které by dokázaly měřit opravdový blahobyt a nejen rychlost, s jakou ničíme předpoklady blahobytu budoucího.

Všechny tyto návrhy znějí povědomě. Bez nového rámce, který by nám umožnil začít docela jinak myslet, ale budou mít drobné krůčky sotva větší úspěch. Tím, že ekonomii promýšlí znovu od základů, umožňuje nám Raworthová jednotlivá osamocená řešení splést do koherentního programu a následně hodnotit, nakolik se podařilo jej uskutečnit.

Raworthová je pro mě Keynesem naší doby: tím, že napravuje chápání ekonomiky, umožňuje nám změnit naše pojetí toho kým jsme, kde stojíme a kam se chceme vydat.

Teď je třeba proměnit její myšlenky v politickou praxi. Přečtěte si její knihu. A po těch, kdo jsou u moci, žádejte aby začali pracovat s ohledem na její cíl: blahobyt všech lidí ve vzkvétajícím živém světě.

Článek Finally, a breakthrough alternative to growth economics – the doughnut původně vyšel v The Guardian. Přeložil Josef Patočka.

A co si myslíte vy? Diskuse (12 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Martin Profant - Praha 7

:-) Pátek, 19.Května 2017, 10:49:15

Já vím, že by "donutová ekonomika" znělo strašně. Ale bez toho, že pečivo, na které se Raworthová ve své metafoře odvolává, má tvar věnečku -- s tím dobrým uvnitř pásu těsta, který obkružuje prázdný prostor --, nedává její schéma smysl.

p.s. Tak se podle tety Wikipedie donutu (pod kterýmžto názvem doughnout nabízejí v mých domovských pražských kavárnách a pekárnách) prý česky říká "americká kobliha" -- tak jako tak, amerických policistů, kteří se podle hollywoodských filmů živí téměř výhradně právě tímto pečivem, je mi upřimně líto.

Jiri_edy_zajic_detail-men_

Jiří Zajíc - publicista a pedagog, Praha 4

Možná by stačilo přečíst encykliku Laudato si' Sobota, 20.Května 2017, 22:03:54

Ve své encyklice Laudato si' papež František (s podporou rozsáhlého týmu spolupracovníků) popisuje velmi přesně a podrobně jak stav našeho světa (suneme se plnou parou do kolapsu právě v důsledku překročení oněch dvou kružnic), příčiny, které k tomu vedou (ztráta duchovního pojetí života - a tím i chybná antropologie umožňující jak drancování, tak kruté nespravedlnosti a dominanci predátorů), tak i cestu z toho - 5. a 6. kapitola.

Jenomže:
Tu potřebnou změnu není rozhodně možné očekávat od politických reprezentací národních států, protože - i kdyby měly dobrou vůli - jsou slabými hráči proti bezohlednému tlaku nadnárodních predátorů.
Volby v USA pak ukázal, že změnu nelze očekávat ani od "prostých lidí" - ti si s chutí zvolí člověka, který je přímo ztělesněním onoho predátorského životního stylu.
Střízlivě nahlíženo, je situace - má-li být řešena JEN lidskými prostředky - BEZNADĚJNÁ: Směřuje k ekologické katastrofě, případně ke katastrofě společenské, kdy ty čtyři miliardy lidí, kteří "nemají co ztratit, jen svou bídu a zoufalství", se dají do pohybu.
Alternativou by bylo, že podstatná část lidí se z primárních konzumentů změní na tvůrce nového uspořádání. Jenomže co by je k tomu mohlo motivovat jiného, než strach (který je vždycky strategicky nevhodnou motivací)?
Už před 17 lety to jasně vyjádřil Václav Havel v novoročním projevu roku 2000:
„Kdybych měl velmi stručně charakterizovat situaci světa, jehož jsme dnes - ať chceme či nechceme - nedílnou součástí, pak bych řekl, že je opravdu varovná....„O všech těchto a dalších civilizačních hrozbách ví dnešní lidstvo velmi dobře... Skutečného odhodlání zvrátit nedobrý vývoj je však zatím ve světě málo. Jako by jakýmsi samospádem věcí, navzdory zdravému lidskému rozumu, vítězilo heslo "po nás potopa", tedy okamžitý zájem nad zájmem dlouhodobým. Je tomu tak podle mne proto, že soudobý člověk, aniž si to pořádně uvědomuje, ztrácí odvěkou lidskou pokoru před tajemstvím původu, řádu a záměru bytí, tedy něčím, co ho dalekosáhle přesahuje, a v důsledku toho i odpovědnost za celek světa a odpovědnost před zrakem věčnosti. Informační i podnikatelská globalizace není provázena rozvojem globální odpovědnosti. Svědomí jako by kulhalo za vědou, výzkumem a technikou, respektive za tím typem lidského poznání, jenž dnes určuje jejich hlavní směr. Zajisté: i dnes chodí milióny lidí do svých kostelů či svatyň, modlí se ke svým bohům, ba někteří dokonce vedou v jejich údajném zastoupení bitvy proti jiným. Ve skutečnosti se ale lidstvo chová tak, jako by nebylo už nic nad ním a člověk byl - bez ohledu na jeho pomíjivost a omezenou schopnost chápat smysl věcí - strůjcem, pánem i vlastníkem všehomíra.“
http://vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=87_projevy.html&typ=HTML

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 21.Května 2017, 12:10:51

Ano, ta Havlova analýza byla skutečně naprosto přesná.,

Ale, nějaké reálné řešení nenabízí ani Havel.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Neděle, 21.Května 2017, 17:21:10

Není mi té recenze moc jasné, zdy ja v té knize nová ta metafora věncovité koblihy nebo ty myšlenky. O "trvale udržitelném rozvooji" a "nulovém růstu" se píše už hodně dlouho.

To, "Že v posledních letech v podstatě veškerý nárůst v příjmech putuje do kapes nejbohatšího jednoho procenta společnosti." asi platí pro nejbohatší země, ne třeba pro Čínu. Svět by si neunesl asi ani spotřebu průměrných obyvatel USA a západní Evropy, kdyby byla všude, ne jen spotřebu těch nejbohatších.

Aleš Morbicer - Ostrava

Pondělí, 22.Května 2017, 12:55:43

Otázka zní, jestli Havlovo přesvědčení, že "soudobý člověk, aniž si to pořádně uvědomuje, ztrácí odvěkou lidskou pokoru před tajemstvím původu, řádu a záměru bytí, tedy něčím, co ho dalekosáhle přesahuje, a v důsledku toho i odpovědnost za celek světa a odpovědnost před zrakem věčnosti.", není jen přelud intelektuála, sen o věcech, které jsou správně.
Pohled do lidských dějin tomuhle vidění moc nenasvědčuje, jsou plné teroru, vykořisťování a primitivismu. Před čím že to prchal sv. Benedikt z Říma?

Možná je lidstvo pořád stejné, jenom teď má nesrovnatelné možnosti a prostředky.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 22.Května 2017, 13:18:10

Ano, tuto otázku (tj. do jaké míry člověk minulosti skutečně cítil onu "pokoru před tajemstvím bytí") je samozřejmě právem možno si položit.

Ale přece jenom bych dal Havlovi v daném ohledu spíše za pravdu; jenom je onu větu nutno poněkud modifikovat: člověk minulosti cítil větší pokoru vůči řádu bytí - ale ne vždy ji cítil dostatečně silně, aby se jí nechal zbrzdit ve své reálné chamtivosti.

Ta "pokora" byla dána mnohem vyšší přítomností i intenzitou spirituality, ať u přírodních národů v důsledku jejich bezprostředního sepjetí s přírodou a jejím řádem, ať už u pokročilejších civilizací prostřednictvím náboženství, ať mono- či polyteistického.

Je to skutečně až člověk současnosti, který nejen fakticky, nýbrž i programaticky tvrdí, že příroda je jen jakási hromada kamení a hlíny plus jakási biomasa, a on že je tím kdo si s tím může dělat co chce.

Jiri_edy_zajic_detail-men_

Jiří Zajíc - publicista a pedagog, Praha 4

Naprostý souhlas s panem Poláčkem :-) Úterý, 23.Května 2017, 01:23:39

Minulé doby byly jistě také plné násilí, vykořisťování a nespravedlnosti. Ale přesto došlo k zásadní proměně duchovního klimatu na planetě Zemi.
Trefně to popisuje Zygmunt Bauman v Individualizované společnosti:
"Naše civilizace je první kultura v dějinách, která si necení trvalého, která dokázala rozsekat životy do sérií epizod bez jakýchkoli důsledků a případných závazků. Na věčnosti vůbec nezáleží, pokud není schopna přinést instantní zkušenost. Dlouhodobost je pouze větší balení krátkodobých zážitků, které lze do nekonečna přeskupovat a které nemají jasný řád. Nekonečno se zredukovalo na řadu 'tady a teď' nesmrtelnost na nikdy nekončící recyklování zrodů a úmrtí.
Nechci tím naznačit, že dnes procházíme kulturní krizí. Krize, neustálé překračování a opouštění forem novými, dosud nevyzkoušenými, je přirozený stav veškeré lidské kultury. Chci říci, že jsme dnes, při tom neustálém překračování mezí, dorazili na území, které žádní lidé nikdy neobývali: ny území , které lidská civilizace v minulosti považovala za neobyvatelné.
V dlouhém příběhu o transcendenci jsme nakonec dospěli do situace, ve které= se po věčnosti ani netouží, ani nepůsobí jako nezbytnost, aby se život dal žít. Smrtelní lidé se poprvé dokáží bez nesmrtelnosti obejít a nezdá se, že by jim to nějak vadilo.
Znovu opakuji: na tomto místě jsme nikdy dřív nestáli. Teprve uvidíme. jak se na něm žije a jako trvalé důsledky takový 'pobyt' přináší."

Nu - a my to už vidíme:
Přináší to vykořisťování dosud netušených rozměrů a devastaci planety, která přímo ohrožuje život na ní.
V krátké době jsme se dostali do situace, kterou NEJSME UŽ S TO JEN LIDSKÝMI SILAMI ZVLÁDNOUT bez strašlivé katastrofy.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Zde jsou lvi Úterý, 23.Května 2017, 12:34:35

"... jsme dnes, při tom neustálém překračování mezí, dorazili na území, které žádní lidé nikdy neobývali: na území , které lidská civilizace v minulosti považovala za neobyvatelné" - takováto území, kam dosud nevstoupila noha "civilizovaného" člověka, označovali dřívější evropští badatelé a cestovatelé jako "terra incognita", a "hic sunt leones", zde jsou lvi.

Podle mínění Zygmunta Baumana dnes stojíme právě na prahu takovéhoto zcela nového, neznámého teritoria; anebo spíše už jsme do něj vkročili. Aniž bychom měli sebemenší jasné ponětí, co nás v jeho hranicích očekává: nové objevy, anebo smrt.

Snad by bylo možno použít ještě jeden příměr pro toto nové území, do kterého lidstvo v současné době vstupuje: "Zóna" z Tarkovského "Stalkera". Území nejen neznámé, a nejen plné naprosto nečekaných a nepředvídatelných nebezpečí na každém kroku; ale zároveň území, které do tohoto chaotického stavu svým devastujícím vlivem přivedl sám člověk.

Je možno nějak překonat živý tuto zónu smrti, kterou si na sebe svým neuváženým jednáním přichystal sám člověk?

Na samém konci filmu Tarkovský dává přece jenom dva náznaky naděje.

"Museli jste velmi trpět, když jste se odtamtud dokázali vrátit živí," říká kdosi těm několika mužům, kteří v "zóně" byli, a jako jedni z mála dokázali opět vystoupit z této smrtelné pasti.

A úplně na závěr, tam Tarkovský hovoří už jenom řečí čirých obrazů: mladé děvče, poznamenané onou "zónou", neschopné vlastní chůze, pouze magickou silou svého pohledu dokáže pohnout skleněným pohárem na stole; až se tento převalí přes hranu stolu a roztříští se o zem.

Takže, pokud bychom toto Tarkovského pojetí "zóny" a jejího významu pro nás a naše žití na této planetě měli vykládat jako svým způsobem vizi či dokonce proroctví, pak by bylo možno učinit závěr: ano, z této zóny smrti je možno se dostat zpátky; zpět k životu. Ale vyžaduje to připravenost překonat velké utrpení; a nakonec bude zapotřebí sáhnout do rezervoáru sil a prostředků, které dalece přesahují možnosti profánních nástrojů naší běžné všední existence.

Aleš Morbicer - Ostrava

Úterý, 23.Května 2017, 15:16:20

Pro mě je symbolem kam jsme došli jeden francouzský "hudebník", který objíždí nejprogresivnější hudební festivaly současnosti a pouští 110 dB hlasitý bílý šum.
(bílý šum je terminus technicus, nejsnadněji se dá přiblížit jako analogie s bílým světlem, které obsahuje všechny frekvence)
Kdo to nezažil, těžko si to představí, ale prostě neslyšíte nic, ten rámus je zcela neprostupný, neslyšeli byste startující letadlo, natož melodii nebo řeč...

Poslední stádium hudby, kdy z hudby nezbylo vůbec nic.

----------------------------------

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 24.Května 2017, 07:11:3

Vůbec není pravda, že by dnes lidé netoužili po nesmrtelnosti, jak napsal pan Zajíc. Pravda je jen to, že v ni nevěří. Nemohou, nejsou schopni věřit. A co člověk dělá, když zjistí, že jeho touha je nesplnitelná? Zatlačí ji v sobě někam do hlubiny, vytěsní ji, aby se tím nemusel zabývat. A snaží se žít z toho, co je mu k dispozici.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Bílý šum Středa, 24.Května 2017, 09:39:58

Musím přiznat, že s tímto hudebním fenoménem jsem se ještě nikdy nesetkal; ale to pan Morbicer líčí, tak to opravdu působí jako dokonalý symptom naší doby.

Mně ta zmínka o "neprostupném rámusu" připomněla jeden můj dřívější zážitek, bylo to na jednom festivalu africké kultury v německém Mnichově, bylo to pod širým nebem, byly tam k vidění různé artefakty původní africké kultury a tvorby, a kromě toho také všude hodně muziky. Přirozené, původní, spontánní, nenapodobitelné africké rytmy. Zvlášť mě zaujal jeden mladý africký bubeník, který se do svého bubnování vložil celou svou duší, ta jeho hudba se mu zrcadlila bezprostředně i v jeho obličeji, ten tou svou hudbou doslova žil, a ty jeho rytmy nebyly v žádném případě nějak monotónní, naopak neustále je měnil a varioval podle svého momentálního niterného pocitu. Sekundoval mu nějaký bílý, zřejmě německý bubeník - a to byl naprostý kontrast, sice snad bubnovat také uměl, v čistě technickém smyslu, ale ve srovnání s tím spontánním a bezprostředním projevem toho Afričana ten Evropan bubnoval mechanicky jako robot.

Ale proč jsem se o tom hlavně rozepsal: šel jsem poté dál, odkud se z jakéhosi přírodního amfiteátru také ozývaly nějaké hudební rytmy. Jenže - pak se ukázalo že je to nějaká docela obyčejná rocková skupina. Tedy hrající na elektronické nástroje. A právě tady se ukázal ten kontrast největší: tam kde u toho afrického bubeníka fascinovala ta jeho spontánnost, přirozenost a životnost, tam ve srovnání s ním ta evropská elektronická hudba se ukázala být sotva něčím jiným, než vysloveně jenom - produkcí hluku. Rámusu. Kde se jedná vlastně jenom o to, aby to znělo hodně hlasitě; ale jinak za tím nestojí naprosto nic, žádný skutečný niterný prožitek. Stojí za tím právě jenom ten zcela mechanický, denaturovaný rytmus naší "moderní" technické a konzumní civilizace.

Tenhle zážitek mi nikdy nevymizel z paměti; sotva kdy je možno zakusit tak názorně, jak ta naše "civilizace" je až strašlivým způsobem umělá, nepřirozená, jak naprosto už ztratila své původní kořeny.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 25.Května 2017, 06:26:54

Máte úplnou pravdu, pane Morbicere. Hudba byla kdysi lepší hudba a básně byly lepší básně. Také jsem toho názoru.
Všechno, co dosáhne vrcholu, padá pak zase dolů.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.